Kryštof Hádek: Každý národ myslí, že je lepší než druhý

Taky jsem to tuhle počítal a udivilo mě to. Ale třeba ve dvou filmech jsem jen namluvil pár postav, což je práce na den, takže v pohodě. Dneska jdu pro změnu z divadla, ze Studia DVA, kde finišujeme se zkouškami hry na Letní scénu Vyšehrad. Napsal a režíruje ji Patrik Hartl a jmenuje se Hovory o štěstí mezi čtyřma očima. Jsou to tři povídky o vztazích.

V prvním příběhu, kde jde o nevěru ve vztahu muž-žena, jsem za padoucha. I když paradoxně do dvou třetin budou diváci mé postavě fandit. V dalším jde o vztah dvou mužů. Partnerství se ženou se mi samozřejmě hraje líp, funguje tam chemie a znám to z reálu, navíc Jana Stryková i Jitka Schneiderová jsou inspirativní holky.

I když láska je jenom jedna a jako herci mi to je v podstatě jedno, jde o roli. A pokud tam není moc fyzických kontaktů, nemám s tím problém.

V podstatě lze říct, že jo. Ty šrámy jsou od včerejška, kdy jsem spadl z kola, ťuknul bradou o zem a urazil si kus zubu. Naštěstí rentgen dopadl dobře, čelist zůstala vcelku. Ale nechci to rozmazávat… A holá hlava patří k mé poslední roli ve filmu Kobry a užovky, který jsem právě dotočil. Nejdřív jsem byl vyholený nepravidelně, s různými lysinami a jizvami, a vlasy mi hrály všemi barvami. Tak jsem to teď nechal srovnat.

Když jsme točili v Kralupech a já měl čerstvě fialové háro, zdálo se mi, že jsem docela zapadl, lidem nepřišlo divné, že tak někdo vypadá. Na čemž má největší podíl náš umělecký maskér Lukáš Král, každý den jsme spolu trávili dvě až tři hodiny, aby mě změnil. Na mobilu mám pár obrázků - vypadal jsem jako doopravdy zmlácený, měl jsem i dokonalé stehy!

S přezdívkou Kobra, protože plive. A můj brácha Matěj hraje Kobrova bratra Užovku, který se hledá, až se najde. Jsou si blízcí a zároveň vzdálení. Ale není to černobílé, jeden hodný a druhý zlý. Já vlastně dodnes nevím, kdo z nich je lepší a svobodnější. Kobra se určitě nechová správně, ale já ho měl docela rád, bavil mě svým extrémním přístupem, v podstatě neslučitelným s běžným životem.

Stačí se rozhlédnout na Karláku nebo u Anděla v Praze. Já samozřejmě kvůli té roli nezkoušel fetovat, ale mluvili jsme o ní s režisérem Prušinovským a párkrát jsem si taky sedl v parku na lavičku a snažil se okoukat vnější projevy feťáků. A odhadoval jsem, jestli jedou v pervitinu nebo heroinu. Kobra jel v pervitinu, který je v Česku šíleně rozjetý.

S bratrem jsme na něco podobného dlouho čekali. Už v minulosti nám párkrát nabídli hraní ve stejné věci, ale jeden nebo druhý jsme se na to necítili, tak jsme řekli, že si ještě počkáme. Náš sen byl hrát bratry Mašíny, jenže na ty už jsme bohužel staří. A tady se nám konečně splnil sen o společném hraní. Bylo to moc fajn, dost jsme si to užili.

Jak to působí zvenčí, nedovedu posoudit. Pro mě bylo výjimečné hlavně to, že jsme tam byli spolu. Někdy to může být paradoxně složitější, ale pro nás to bylo snadnější. Drželi jsme si každý svůj part. A protože sourozenci dobře znají intonaci a automatismy toho druhého, poznají, kdy hraje, a kdy ne. Věděli jsme, že i ten druhý je zná, takže jsme si některé věci nemuseli vůbec říkat. A režisér to jen dolaďoval.

Dá se říct, že ano. Jsem o šest let mladší, ale vždycky jsme byli hodně k sobě. Bral mě často s sebou a mě bavilo prostředí, ve kterém se pohyboval. Jeho spolužáci byli vždycky zábavnější než moji, samí hezcí ušlechtilí lidi, já byl v pubertě… Chtěl jsem asi podvědomě být obklopený podobnými.

Ano. Ale mně to přijde naprosto přirozené, naopak se divím, že se to u nás děje poměrně málo, venku jde o běžnou záležitost. Vemte si Malkoviche nebo Deppa a další obrovské hvězdy, u nich je úžasné, že pokaždé vypadají úplně jinak.

Šel bych do všeho jako oni, přibral bych klidně třicet kilo, jenže to taky musí být náležitě zaplaceno. Tady přiberu a odpadnou mi další kšefty, protože budu tlustej jak bečka.

Asi největší přípravu vyžadoval Tmavomodrý svět, kde jsem seděl chvilku za kniplem letadla. Absolvoval jsem proto lehký vojenský výcvik, takovou ochutnávku pro pocit. A jednou chtěl režisér na castingu vidět, jak plavu, tak jsem s kámošem natáčel v Labi plavání.

Třeba ve Všivácích, kteří jsou zrovna v kinech. Padám tam ze střechy asi dvanáct metrů nad zemí. Nejdřív jsem to hrál sám, měl jsem na sobě dvě taková lanka vedoucí k brzdě na jeřábu, která pak odstranili. Opravdu jsem fyzicky padal, ale v poslední chvíli mě zastavili.

Jeli jsme to čtyřikrát, a jak nejsem na výšky zvyklý, udělalo se mi šoufl, dostal jsem takzvaný „šicák“. To se vám roztřesou kolena a svaly, vlastně je to obrana mozku, který vás už nechce pustit do rizika. Takže mě nakonec zastoupil kaskadér.

Ale v zásadě se mi takové scény líbí a chci je zahrát sám. Je fakt, že třeba padání ze schodů nebo srážku s autem přenechám kaskadérovi, to je už hodně o tréninku.

Ano, ale ty hrají Jirka Langmajer s Ondrou Vetchým. Lékař a válečný veterán, kteří řeší propletené rodinné vztahy. Je to hodně zvláštní film, po prvním přečtení mi to přišlo trochu sci-fi, situace jsou hraničně reálné a tím i docela srandovní.

Já s Jirkou Mádlem jsme dva lumpové, nebo spíš mluvkové s nereálnými sny. Chtějí prodávat rádia v Africe, přitom jsou dost hloupí a končí jako nájemní zlodějíčci. Pohybují se v příšeří barů a diskoték, kde se snaží balit holky…

Bezva. Řekl bych, že to bylo snadnější než s úplně cizím člověkem. Vždycky je lepší hrát s někým, koho znáte a máte rád. Odpadne spousta přirozených bloků, které při natáčení zdržují. Záleží samozřejmě na vztazích - a ty my s Terezou máme skvělé.

Anebo to musí být naopak vymyšlené tak, že kamera využije moment úplně prvního setkání. Což jsem zažil - jeden režisér mně a dalšímu herci řekl, ať se neseznamujeme, jen se naučíme text. A naši první reakci chtěl dát do filmu. Nakonec jsme to ale jeli šestnáctkrát!

To byla skvělá práce. Líbila se mi snaha udělat to trochu jinak než běžnou kriminálku, tak evropštěji. Někomu se to nelíbí, ale já miluju seriály, od nichž nejde odejít bez zastavení, protože po minutě, když se vrátíte ze záchodu, nevíte, oč jde. Je to opak polopatistických příběhů, kde děj pochopíte i s pauzami.

U Clony šlo o hodně natáčecích dnů, takže bylo náročné držet kontinuitu. Za jeden den se kvůli lokacím projede víc dílů a vy si musíte podle scénáře hlídat, ve kterém máte naražená žebra, jakou máte kdy náladu. Takové logistické skákání, křížovka. Taky se točilo hodně noček, takže bylo dost přehozených biorytmů. Ale člověk si zvykne.

Focení mě baví. Ale fotím spíš na analogy. Dnes už jsou mobily tak dobré, že když si chcete něco vyfotit, jde to docela slušně. Já to beru víc jako koníček, jedu na výlet a vezmu si s sebou klasický film. Na digitály naplácáte desítky záběrů v různých časech a světlech - a jeden vyjde. Mě láká to tajemství, že nevíte, co nakonec vznikne.

Hrálo se mi s ní skvěle. Je neuvěřitelně fotogenická, na plátně vypadá famózně, vážně jako sexbomba. V reálu působí úplně jinak, drobněji, jemněji… A jestli bych s ní zašel na skleničku po pracovní době jako v seriálu? To víte, že jo. (směje se)

Nevím. Já hulím hodně i teď. Když se rozhlédnete, kouří mraky lidí. Jsou kuřáci a nekuřáci, a ta postava je zrovna kuřák. Tak co. V tom bych neviděl problém. Navíc v rámci toho napůl noirového žánru vypadal dým myslím dobře.

Určitě detektivky. Strašně se mi líbila severská trilogie Milénium. Viděl jsem ji asi třikrát a mám ji doma jako kolekci na DVD. Jinak se koukám hlavně na internetu. Dost mě bavil seriál Homeland. Výborný je i Luther a chystám se na True Detective. Já stahuju jen z placených serverů, protože doufám, že odvádějí autorské poplatky. Ale to je věc každého.

A když chci opravdu vidět film, jdu do kina. Jednak se tím živím, a jednak mě celý ten proces baví, to je jako jít do divadla. Velké plátno, dobrý zvuk. Jen občas ruší lidi - chroustají, kecají.

Moc ne, to mě nějak minulo. Nejsem ani na Facebooku, za mě se tam někdo vydává a je to dost otravné. Já to k životu nepotřebuju. Chápu, když někdo potřebuje nějaké self promo na kapelu nebo výstavu, to je myslím super. Ovšem dávat své pocity všanc, to ne. V cizině dost používám ke komunikaci s blízkými Skype, líbí se mi, že se vidíme. A to je asi tak všechno. Vlastně ještě čtu na internetu noviny, i když papírové si občas taky koupím, někdy tam píšou lepší věci.

To je už hotové. Hraju v příběhu Zrádce vlastní krve, fanouška Sparty, který se ocitne shodou náhod v managementu Slavie. Musí tajit svoji sportovní orientaci a zároveň předstírat orientaci sexuální, takže jde o takový mix.

Já fotbal moc neprožívám, když už, tak mé sympatie patří Bohemians 1905. V televizi koukám na hokej a samozřejmě na olympiády, zvlášť pokud se nějaký Čech dostane vysoko a jde o událost dotýkající se národních zájmů.

Jasně. Na Slavii jsme měli asi osmdesát fandů Sparty, kteří měli skandovat svá hesla a popěvky. To se natočilo, a pak bylo třeba natočit obrazově ticho, aby do toho šel čistě zvukově nasadit dialog. Což znamená, že ti lidi museli velké emoce jen předstírat - hrozivě gestikulovali a řvali pouze jako, markýrovali. To bylo hodně legrační. Přitom jsem si ale dokázal představit, že někteří ortodoxní jsou schopní i něco zdemolovat.

Ano, vloni, nic dalšího jsem nestihl. Ale bylo to parádní. Na práci v cizině musíte mít velké štěstí, protože trh je stokrát větší a rodilých mluvčí, kteří se naučí cizí akcent, jsou mraky. Takže je klika, když chtějí utratit peníze zrovna za vás.

Občas se na mě někdo kouká spatra jako na primitiva z Východu, to funguje bohužel pořád. Každý národ myslí, že je lepší než druhý. Já se nehádám, i když vím, že v některých věcech jsme u nás dál. Jeden Angličan žijící v Česku říká, že se mu tady líp dýchá, může pustit děcka ven na hřiště a nemá o ně strach. V Británii neví, kdy vybuchne auto nebo je zneužije úchyl… I další cizinci jsou mile překvapení, že je tu v něčem větší svoboda.

Vím, že se děly různé šílenosti. Sám nevím, jak bych se zachoval v jeho situaci, to člověk netuší, dokud se mu to nestane. Každý má nějaké priority a je těžké soudit. Ovšem jsou věci neoddiskutovatelné jako politické procesy a popravy, to muselo být příšerné. Zdá se mi, že se o tom pořád mluví málo. Válka je vizuálně atraktivnější, ale lidské příběhy v 50. letech musely být taky peklo. A komouši jsou dnes třetí nejsilnější strana!

Nechci působit rezignovaně, to je možná úplně nejhorší. Ani nechci říkat zaběhnutá klišé. Asi mě štve to, co každého. Prachy, které odvádím státu, někde mizí a já nevím kde, nebo jich odvádím nesmyslně moc na to, co od státu dostávám. Těžko můžeme srovnávat naši sociální demokracii se švédskou, kde je velkorysá nemocenská a učitelé mají desetkrát vyšší plat než u nás, protože je s doktory berou jako příslib příštích generací.

Přijde mi trapné vymlouvat se po pětadvaceti letech, že se to nestihlo vyřešit.

Kdepak. Po Případu pro exorcistu s Honzou Hřebejkem dokončuju s Radkem Bajgarem druhou sérii seriálu Neviditelní. Jsem mladý pozitivní vodník. Tady se ale žádné složité maskování nekonalo, vodníci vypadají civilně, jsou jako my, možná lepší než my. V Česku funguje stále silná tradice od filmu Jak utopit doktora Mráčka, takže doufám, že to bude korespondovat. Ne konkrétně, ale jde taky o žánr mile praštěné rodinné komedie. V televizi začne běžet v létě.

Těžká otázka. Asi když člověka nic netrápí, nebolí, všichni kolem jsou taky veselí, je dostatek všeho, čeho má být. Tedy mimo jiné, že se rýsují další role… Tak je to v pořádku. Klidně bych si teď dal pauzu, ale nestěžuju si.