Kryštof Bartoš: Vždycky mi imponovaly silné, dominantní ženy

V polovině dubna budete moderovat vyhlášení cen České hudební akademie Anděl. Máte v tom už nějaké zkušenosti?

Před dvanácti lety jsem v Brně moderoval maturitní ples. Nic takového, jako je moderování Andělů, jsem neplánoval, ale přišlo mi škoda téhle nabídky nevyužít. Stát se moderátorem na plný úvazek ale v plánu nemám. Jsem spokojený s tím, co dělám, v televizi vydělávám peníze a v divadle se umělecky realizuju.

O hudební kariéře jste někdy přemýšlel?

Muzikantem jsem moc chtěl být jako teenager, bohužel mi chybí jakýkoli hudební talent. Měl jsem kapelu Strašná souměrnost, která se vezla na mé fascinaci The Doors a Jimem Morrisonem. On měl rád básníka Williama Blakea, svou skupinu pojmenoval podle verše z jedné jeho básně The Doors of Perception. Název mé kapely Strašná souměrnost (Fearful Symetry) byl taky z Blakea, byl jsem naprostý epigon.

Nosil jsem jako Morrison kožené kalhoty, měl jsem divokou hřívu na ramena a psal drásavé texty, jenže moje ambice dalece přesahovaly mé hudební schopnosti. Zpěv byl ostatně důvodem, proč jsem na DAMU neměl vyznamenání.

Jakou hudbu jinak posloucháte?

Do světa hudby mě uvedli právě The Doors, takže se mi od klukovských let líbila divoká, psychedelická hudba. Z domácích třeba Psí vojáci. Jinak jsem vyrůstal na rocku, ten klasický ze šedesátých a sedmdesátých let poslouchám doteď.

V rebelujícím období patnácti šestnácti let se k tomu přidal rap, světový i český. Rád poslouchám Prago Union. Když jsem se na loňských Andělech potkal s jejich zakládajícím členem Katem (český raper Adam Svatoš), byl to splněný sen. V poslední době se mi líbí španělský a jihoamerický hip hop.

Při moderování je asi třeba být zběhlý v improvizaci.

Pokud se moderátor dobře připraví, nemusí tolik improvizovat. Mně je improvizace hodně blízká přes imerzivní divadlo (diváci jsou zapojení do alternativní reality, kterou divadlo vytváří), to k nám postupně proniká díky souborům jako Tygr v tísni nebo Pomezí, s nímž léta spolupracuji. Při tom se stávají neočekávané věci, na které se musí reagovat.

Nedívají se na vás jakožto protagonistu televizních seriálových hitů kolegové z alternativních scén skrz prsty?

Málokteré prostředí je tolerantnější než prostředí divadla. Tím pádem to tak ani já nevnímám. Moje srdce zůstalo tam, kde bylo před Devadesátkami, díky nimž jsem se stal přes noc známým.

Skloubit se to dá velmi dobře. Mám-li dobře placenou práci v televizi, mám svobodu jít do divadelních projektů, které mě skutečně lákají. Mohl jsem tak s divadlem Pomezí nazkoušet novou premiéru (Musí se žít) nebo s Michalem Hábou a Lachende Bestien hru Romana Sikory Jako lvi. To jsou projekty, na které jsem hrdý. Nebýt ale toho, že hraju na Nově ve Zlaté labuti, těžko bych se účinkováním na nezávislé scéně uživil. Tyhle příležitosti vítám s otevřenou náručí, protože mě baví a slušně mě živí.

Jste rozkročený i geograficky: hrajete na několika scénách v Praze, v Brně v Divadle Husa na provázku a HaDivadle i v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde jste byl donedávna v angažmá…

Hradecká kapitola se uzavírá, dohrávám tam poslední představení, Lakomce v režii Michala Háby. Na angažmá v Hradci budu vzpomínat s láskou a nostalgií. Do Brna jezdím hrát dál a vůbec by mi nevadilo objíždět další česká i moravská divadla. Už se chystám do Činoheráku v Ústí jako Peer Gynt. Baví mě cestovat, měnit prostředí.

Jak cestujete?

Rád jezdím vlakem. Naučím se tam většinu textů, přečtu si tam nějakou beletrii, na což nemám v poslední době moc času.

Nemám auto a ani po něm netoužím, nejen z ekologických důvodů nebo že v Praze je auto spíš za trest, ale taky proto, že nejsem moc dobrý řidič. Krátce poté, co jsem dostal řidičák, jsem obrátil auto na střechu. Naštěstí se mně ani mámě, kterou jsem vezl, nic nestalo. Řídím, jen když musím, většinou kvůli natáčení a pokaždé to je pro mne stres.

V Devadesátkách jste si s auty starými třicet let musel užít.

V těch starých škodovkách bez posilovače řízení a s rozviklanými spojkami to bylo peklo. Jednou jsem s nějakým žigulíkem málem sjel do Orlíku a od Ondry Sokola jsem dostal přezdívku Hepnarka (Olga Hepnarová před 50 lety najela nákladním automobilem do skupiny lidí na ulici a osm z nich zabila).

V divadle Rokoko jsem zase sjel motorkou z jeviště, naštěstí ne do diváků, ale do foyeru. Představení jsme dohráli, ale kolegové byli chviličku z mé akrobatické scénky v šoku.

Seriál Devadesátky musel být ve vašem životě přelomem.

Začal se točit těsně před lockdownem na začátku roku 2020, pak se stopnul a nikdo nevěděl, kdy se dokončí. Najednou jsem neměl žádnou práci, nemohl jsem se s nikým potkávat, přišel jsem o život, jak jsem ho dosud znal. Naštěstí se pak v létě začalo točit. Bylo to šťastné období, protože jsme se všichni na Devadesátky mohli plně koncentrovat, v divadlech se nehrálo, všechny další projekty stály.

Věděl jsem, že to bude dobré: scénář byl výborný, Peter Bebjak je skvělý režisér, hráli v tom kluci z Činoheráku, Martin Finger, Ondřej Sokol… Netušil jsem ale, že to bude mít takový ohlas. Devadesátky měly štěstí i v tom, že se vklínily mezi dvě katastrofy: šly v televizi po covidové pandemii a ještě před válkou na Ukrajině, takže se v té době skoro nepsalo o ničem jiném.

Co jste dělal, když natáčení skončilo? Divadla přece byla ještě dlouho zavřená.

Živil jsem se jako zahradník. Nebyla to úplně moje volba. Neměl jsem práci a za byt, který jsme si pronajali s mojí tehdejší přítelkyní, která z něj po našem rozchodu odešla, jsem platil dvacet tisíc. Takže mi nezbylo než se z Prahy odstěhovat k mámě a sourozencům do Drásova. Ve vedlejším Tišnově jsem si našel práci zahradníka. Bylo to fajn, fyzickou prací jsem si vyčistil hlavu. S herectvím jsem se pomalu loučil.

A na obrazovky vtrhly Devadesátky a s nimi vlna popularity.

Nikdy jsem si nepředstavoval, že něco takového přijde. Pozornost mám ale rád. Jinak bych tu práci nedělal. Mému egu to dělalo dobře, docela rychle jsem si zvykl.

Změnilo vás to?

To byste se musela zeptat Martiny (partnerka, herečka Martina Babišová) nebo mojí mámy. Věřím ale, že míň, než bych čekal. Určitě jsem se z toho nezjančil. Žiju pořád stejně, mám stejné kamarády, koníčky… Změnilo se snad to, že mám víc pracovních nabídek.

Vyrůstal jste na samotě ve mlýně v Drásově u Brna. To zní jako z Boženy Němcové nebo Karla Václava Raise.

Byla to ohromná romantika podtržená tím, že moje babička celý život učila češtinu na gymplu, obrozenecký typ opravdu jako z Boženy Němcové a zároveň intelektuálka. Když mi byly tři roky, odvyprávěla mi celou Ilias a Odysseu.

Její pedagogický vliv se bezpochyby odrazil na vaší neobyčejně úspěšné účasti ve vědomostní soutěži Na lovu, kde jste svému týmu vyhrál milion.

Nějaký všeobecný přehled mám, chodil jsem v Brně na dobrý gympl, nemám za sebou jen hereckou školu. Co ale teprv, kdyby do té soutěže přišel můj brácha! Oba jsme byli v dětství takoví moudroprdi, četli jsme si v encyklopediích a soutěžili ve znalostech. U mě to pak na gymplu vyhaslo v brněnských barech, brácha v tom pokračoval a má neuvěřitelné znalosti. A naše nejmladší sestra je možná ještě chytřejší.

Kdybych dodělal psychologii, kterou jsem začal studovat po maturitě, tak bych možná mohl sedět v té soutěži na místě Lovce. I herci bývají často dost inteligentní, možná trochu doplácejí na to, že studiem na hereckých školách nezískají moc všeobecného přehledu.

Proč jste se nestal psychologem?

Chyběla mi tehdy trpělivost, vytrvalost, odhodlání, měl jsem pocit, že bych toho měl v životě ochutnat víc než jen vystudovat prestižní obor a pak to prestižní povolání celý život vykonávat. Potřeboval jsem zkrátka ještě pár let blbnout.

Jako odstěhovat se ve dvaceti do Německa a živit se tam rukama?

Tam jsem se při vykládání lodí v přístavu naučil nejvíc. To bylo nejcennější vzdělání, které jsem absolvoval.

Proč jste se ale stěhoval zrovna tam?

Při studiu psychologie jsem se seznámil s holkou z Německa, která v Brně studovala v rámci programu Erasmus, začali jsme spolu žít, a když se po půlroce stěhovala zpátky do Německa, jel jsem s ní. Teda nejdřív jsme stopovali po Balkáně, chorvatská pohraniční policie nám zabavila tu trochu trávy, co jsme vezli, a nakonec jsme dojeli na sever Německa, odkud přítelkyně pocházela.

Žili jsme jako hipísáci, neměli jsme ani prachy, ani plán. Ona dál studovala, já nás živil manuální prací, jinou bych tam ani nedostal. S Turky a Kazachy jsem vykládal kontejnery. Bylo to ale fajn, něco takového jsem potřeboval.

Nakonec jste se ale vrátil.

Nejdřív jsme se do Prahy vrátili oba, zase stopem, bez peněz a bez bytu. Zašli jsme do jediné hospody, kterou jsem v Praze znal, usedli jsme a úplnou náhodou jsme tam potkali švýcarského spisovatele a herce Daniela Metzgera, který nám nabídl svůj byt. Byl rád, že si má s kým povídat německy.

Byl tady na literárním stipendiu a dostal k dispozici krásný byt na nábřeží. Moje první pražské zaměstnání byla montáž a demontáž stánků na trhu na náměstí Republiky. Za stovku na hodinu. Směny byly tak dlouhé, že jsem občas usnul vestoje.

Mezi těmi stánky jste se připravoval na přijímací zkoušky na DAMU?

Moc jsem se na ty zkoušky neučil. Na poslední chvíli jsem si našel tři krátké monology a nejspíš jsem uspěl tím, že jsem nebyl moc naučený. Asi jsem měl zajímavou energii. Hlavně jsem měl velké štěstí. Na DAMU jsem se našel.

A jak to dopadlo s německou láskou?

Získala práci v Bruselu, takže se naše cesty rozešly. Od té doby bylo těch vztahů docela dost.

Teď jste patrně zakotvil.

Nechci to zakřiknout, ale s Martinou nám je dobře. Věřím, že by to mohlo být ono.

Spojuje vás i to, že máte oba zkušenosti ze života v zahraničí.

Martina je daleko větší světoběžkyně. Studovala grafický design ve Finsku, filmové herectví v Irsku, prostopovala celou Evropu, měla vážný vztah s klukem z Irska. Její rodiče jsou stejně jako moji architekti. Oba jsme z Moravy, já z Brna, ona z Ostravy. Máme toho hodně společného.

Včetně literárních ambic…

Ona píše fakt dobře. Brzy jí vyjde prvotina Sundat se jak Fénix, je to příběh mladé ženy ze současnosti, o naší generaci, lesku a bídě showbyznysu, je to zábavné a vtipné.

Já chtěl být spisovatelem dřív než hercem. Asi v deseti letech jsem dostal knížečku 200 osobností světové kultury a na poslední stránku jsem tam dopsal: Kryštof Bartoš, narozený 1992, spisovatel. Blbec. Nějaké básně jsem už napsal, snažím se o knihu lyrických povídek. Dost jsem toho zahodil do koše. Možná bude lepší, když zůstanu interpretem.

Využil jste při práci svých jazykových znalostí?

Hrál jsem v různých zahraničních produkcích, které tady hodně točí. Hrál jsem v angličtině, němčině, dokonce i v ruštině. Na Netflixu v seriálu Defeated (Poražení) mě můžete vidět jako ruského vojáka. Víckrát jsem ale byl vojákem německým.

Nestýská se vám teď v „městské džungli“ po idyle ve mlýně?

I když jsem vyrostl na vesnici, jsem šťastnější ve městě. Hned jak to šlo, jsem se odstěhoval do Brna. I když se do Drásova moc rád vracím. Díky tomu, že hraju ve dvou brněnských divadlech, ta příležitost je. V Drásově se pokaždé uklidním, vydechnu.

Tolikrát jste za svůj život měnil místo, povolání a ženy, že bych řekla, že stálost nebude vaším nejvýraznějším rysem.

Spíš jsem typ, který pořád potřebuje někam utíkat. Jak napsal Vladimír Holan: „Jako oheň, hřeje vás tím, že od vás prchá.“ Moc rád bych nějakou stálost našel a věřím, že se mi to teď daří. Čas hledání, které jistě k naplněnému životu patří, mám snad za sebou.

Možná jsem trochu pozadu. Ženy dospívají dřív a rychleji, my zůstáváme kluky o hodně déle, někteří navždy. Já pomalu a jistě docházím k tomu, že stálost je fajn.

Jste tradicionalista?

To je citlivé téma. Měl jsem za to, že jsem nespoutaný rebel, v poslední době ale zjišťuju, že tradicionalista jsem. Přijde mi škoda přicházet o tradice a hodnoty. Mrzí mě, že mnohé mizí. Úpadek víry a s ní spojené sdílení spirituality a hodnot ve společnosti je, myslím, tragédie.

Jiné formy tradicionalismu ale vůbec nechápu. Třeba jak může mít někdo problém s tím, že má někdo jinou sexuální orientaci nebo chce změnit pohlaví. Třeba v případě Daniely Špinar (divadelní režisérka, která prošla změnou pohlaví). Ve škole mě ještě jako Dan učila a byla skvělý pedagog. Myslím, že to, co dělá, dělá správně a je jako Daniela lepší a šťastnější člověk, vážím si jí za to.

Jak pohlížíte na tradiční rozdělení rolí žena - muž?

Nějaký smysl asi dřív mělo, ale dnes bych to nepřeháněl. Pokornou domácí puťku bych v žádném případě nechtěl. O domácí se práce se s Martinou dělíme, nemám s tím vůbec problém. Stejně tak si dovedu představit, že bych byl „na mateřské“. Ať už na poloviční úvazek, nebo celý.

Vždycky mi imponovaly silné, dominantní ženy. Vyhovuje mi, když nemusím být iniciativní pořád jen já.

Myslíte si tedy, že by se ženy měly víc ujmout politických otěží? Že by tak byl svět lepším místem?

Nepochybně. Ženy se hodí do politiky, jakou bychom dnes potřebovali, daleko víc. Politiky konsenzu a přibližování pólů. Nejen u nás, celosvětově. Kdyby jednou dominovaly politice tak, jak jí teď dominují muži, byl by svět lepší. Moc bych si to přál.

Týká se to i byznysu. Ženy jsou pro současný svět stavěné líp než muži. Už nepotřebujeme lovit mamuty, ale naciťovat svět, rozumět mu, snažit se domluvit. Tohle všechno umějí ženy líp.

Muži jsou v krizi. Opravdových chlapů ubývá. Nemáme to teď lehký, my, bílí, vzdělaní heterosexuální muži…

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD: Devadesátky

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo