Článek
Atmosféra seriálu Devadesátky je velice sugestivní. Ale zároveň i tíživá - tak ji ale tehdy každý nevnímal. Vy jste hodně mladý, narodil jste se krátce po sametové revoluci. Co si z té doby, o které vypráví seriál, vůbec pamatujete?
Pro mě ty roky tíživé vůbec nebyly, spíš idylické, a mám na ně normální dětské vzpomínky. Moji rodiče byli za revoluce studenti, měli mě v pětadvaceti letech, byl jsem jejich první dítě...
Dobu po sametové revoluci prožívali euforicky a já s nimi. Bylo to krásné, pro naši rodinu to byla, myslím, velmi šťastná doba.
Transformace z reálného socialismu do takzvané svobody přece jen trvala delší dobu, takže skepse a nějaké negativní stránky těchto let - to na nás dolehlo až později. V devadesátých letech ještě převládala euforie.
Na co konkrétního si třeba vzpomínáte?
Byl jsem tehdy opravdu malé dítě, pocházím z malé dědiny, z Drásova u Brna, kde jsem chodil i do školky a na první stupeň. A tam jsem tenkrát zažíval spíš to, co ve společnosti přetrvávalo z totáče. Třeba nutnost dojídat jídlo! S tím už se dnešní děti asi nesetkávají. Aspoň doufám.
Malinová: Poměry popsané v Devadesátkách jsou v placeném sexu dávno pryč
Kromě toho si vybavuji nízké ceny... Například z kapesného jsem si kupoval zmrzlinu za dvě padesát. Pivo bylo snad ještě levnější, ale to mě tehdy nezajímalo.
Mnohem víc si tedy vzpomínám na konec devadesátých let a následující období.
Je pro vás něčím zajímavé?
V devadesátých letech se mluvilo o „konci dějin“ - že po pádu železné opony už nebudou nikdy války a na celém světě zavládne demokracie...
Jako dítě jsem tahle témata samozřejmě ještě nepromýšlel, ale události kolem přelomu tisíciletí jsem přece jen vnímal už víc. Vzpomínám si na jedenácté září.
O orlických vraždách jsem samozřejmě něco věděl, ale většinu informací jsem si musel zjistit az po přípravě na natáčení
Já se tedy domnívám, že jsme se s bráchou dívali u babičky na seriál Xena, zatímco on tvrdí, že to byla soutěž Riskuj!, ale ať už tam běželo cokoli, najednou to na obrazovce nebylo a místo toho jsme viděli hořící mrakodrapy.
Podle babiččiny reakce jsme poznali, že je to hodně vážné. Začalo se mluvit o tom, že jsme vlastně ve válce. A nedávno ruská armáda překročila ukrajinské hranice. Dějiny tedy neskončily, bohužel.
Kryštof Bartoš (vlevo) jako benjamínek mezi kriminalisty v seriálu Devadesátky. Na snímku se zkušenějšími kolegy Martinem Fingerem a Ondřejem Sokolem.
To jste probírali s bratrem?
Ano, taky. Brácha teď učí mezinárodní vztahy na Masarykově univerzitě.
Když jste dostal nabídku hrát v seriálu Devadesátky, vybavily se vám ty velké kriminální kauzy hned?
Třeba o orlických vraždách jsem samozřejmě něco věděl, ale většinu informací o tehdejších kauzách jsem si musel zjistit až při přípravě na natáčení.
Pro mě totiž nikdy nebyly tím nejpodstatnějším. Zajímal jsem se spíš o zločiny bílých límečků spojené s privatizací. Možná tihle lidé nikoho nezabili, ale škodili zemi.
Mluvil jste o těch seriálových případech i s autorem, bývalým kriminalistou Josefem Marešem, který je vyšetřoval?
Ano, ptal jsem se ho hlavně na tehdejší policejní metody nebo jak policisté vnímali tehdejší explozi zločinu a Havlovu amnestii, což jsou témata, kterých se seriál dotýká.
Vasil Fridrich: V Devadesátkách nejde o příběhy policistů, podstatné jsou skutečné zločiny
Václava Havla má pan Mareš rád, ale amnestii celkem pochopitelně považoval za příliš paušální a málo promyšlené gesto, které způsobilo policii spoustu potíží.
Hrajete Tomáše Kozáka, což je do určité míry seriálové alter ego právě Josefa Mareše. Ptal jste se ho i na nějaké soukromější věci, autobiografické rysy té postavy?
Ne, to bych si nedovolil. Ale pozoroval jsem ho, odkoukal jsem některé jeho pohyby. On má charakteristickou chůzi, kterou často mají bývalí fotbalisti.
Jak jsem zjistil, fotbal opravdu hrál a je i velkým fanouškem Sparty. Shodou okolností podobně jako Ondřej Vetchý, který hrál postavu Tomáše Kozáka v seriálu Případy 1. oddělení. Já fotbal hrával taky, i když ne moc dobře.
Převzít postavu po jiném herci, a hrát tak jeho mladší verzi asi nebylo jednoduché. Radil jste se s Ondřejem Vetchým?
K tomu mám jednu historku, kterou nezmiňuji poprvé, ale ona je prostě výmluvná. Ondru Vetchého znám od vidění, učil na DAMU, když jsem tam studoval, ale jen jsme se letmo potkávali.
Kryštof Bartoš
Jednou jsme na sebe narazili právě před DAMU, to už jsem věděl, že budu točit Devadesátky, a tak jsem se ho mezi řečí zeptal, jestli by pro mě neměl nějakou radu. A on mi řekl: „Nó, mladej, hlavně to nehraj jako já. Protože to nedáš!“
Samozřejmě si ze mě dělal legraci a uculoval se u toho, ale já jsem ho poslechl a nesnažil jsem se ho nijak napodobovat. Do postavy musíte dát hlavně hodně ze sebe, jinak by nebyla uvěřitelná a neměla by žádné charisma.
Byla to vaše první větší role před kamerou. Jak jste prožíval natáčení?
Do té doby jsem hrál jen menší role. V několika kriminálních seriálech, taky v nějakých zahraničních produkcích, třeba nacistické vojáky, protože umím docela dobře německy.
Jednou jsem se objevil v reklamě na Coca Colu. Říkal jsem si, když už reklama, tak rovnou na symbol kapitalismu. (směje se) Díky ní se na mě lidi v rodné vsi přestali dívat jako na divného hipíka ze mlýna, který někde kdovíkde hraje divadlo, a konečně jsem se stal v jejich očích hercem. (směje se)
Natáčení Devadesátek mělo původně trvat pět měsíců, ale kvůli pandemii bylo posunuto a muselo se pak směstnat do kratšího období. Z pěti měsíců se staly nejvýš tři, a tak pro mě byl ten pracovní režim docela náročný. Točili jsme většinou čtyři pět dní v kuse, pak byla den pauza, následovalo zase pět dní v kuse...
Po čase pro mě začaly být ty dvanáctihodinové směny na place, kdy musí být člověk maximálně zkoncentrovaný, dost těžké. Kolikrát mi chyběl spánek nebo i jen čas na to, abych se pořádně naučil texty.
Ondřej Sokol: Snažím se v ničem nadlouho neustrnout
Zároveň to pro mě ale bylo nové, vzrušující a vytoužené, takže mě to i nabíjelo.
Občas jsem o sobě ale měl pochybnosti, jestli na to vůbec stačím.
Přešly vás?
Rozplynuly se nakonec poměrně rychle, asi hlavně díky tomu, jak mě ostatní vzali mezi sebe. Parťáctví, které mezi námi postupem času vzniklo, mi určitě pomohlo.
Spřátelili jste se?
Myslím, že ano. Sčuchli jsme se. Dokonce jsem pak dostal od Martina Fingera, který je teď uměleckým ředitelem Činoherního klubu, nabídku - a už s nimi zkouším v divadle.
„To, co o lidech potřebuju vědět jako herec, zjistím spíš pudově, pozorováním lidí a interakcí s nimi,“ říká Kryštof.
Při natáčení seriálu mi ale hodně pomohl taky režisér Peter Bebjak, který se mě v podstatě ujal a všechno mi trpělivě vysvětloval a ukazoval. Někdy si ze mě dělal i legrácky, ale mile.
Vedl mě, jak potřeboval, ale díky jeho laskavému přístupu jsem si nepřipadal jako nezkušené pako.
Když už jsme zmínili nějaké ty menší role v krimiseriálech, patříte taky k fanouškům tohoto žánru?
Ani ne... Pokud jde o role, tak ty závisí samozřejmě spíš na tom, do čeho herce obsadí a co se tady vůbec točí. Přiznám se, že v poslední době se na můj vkus točí kriminálek až moc. Ale jako divák rozhodně preferuji krimi před nekonečnými seriály z lékařského prostředí.
Sledoval jste seriál Případy 1. oddělení už v premiéře (2014; scénář napsal Josef Mareš s Janem Malindou), nebo jste se k němu dostal až později?
Viděl jsem ho už v době, kdy byl relativně nový. Já tedy nemám doma televizi, stejně jako hodně lidí z mojí generace, takže jsem to takzvaně bindžnul (binge watching) na počítači - podíval jsem se na všechny díly najednou. Líbilo se mi to.
Na české poměry je to zázračně dobrá věc. Oceňoval jsem, jak je to realistické, až dokumentární. Jak režisér Peter Bebjak, tak Dan Wlodarczyk věděli, že nemá smysl předhánět se s Američany v tom, co oni umí nejlíp, a že je potřeba najít jinou cestu. Žádné výbuchy a honičky v autech, ale realisticky natočit, co se děje u nás. Proto je to tak uvěřitelné a úspěšné.
Mrázek, Pitr, kolotočáři a politici. Seriál ČT o 90. letech si nebere servítky
A když se podíváte na většinu českých kriminálek, jsou si dost podobné, působí jako mnohokrát recyklované, Případy 1. oddělení vedle nich pak vypadají jako zjevení.
Prý jste začal nejdřív studovat psychologii na brněnské univerzitě. Kdy jste vůbec zatoužil stát se hercem?
O herectví jsem uvažoval odjakživa. Chodil jsem do dramaťáku, jezdil jsem na recitační soutěže, to mě hodně ovlivnilo...
Láska k literatuře a poezii u mě určitě předcházela zájmu o herectví. Jako teenager jsem i začal psát básně, jednu dobu jsem snil o tom, že bych byl spisovatelem. Na to ale nemám potřebný „sitzfleisch“. Trpělivost vůbec není moje ctnost.
Tehdy jsem si myslel, že studium psychologie mi může v budoucnosti jako herci pomoct. Dnes už to tak nevidím
Zároveň jsem byl docela studijní typ a po gymnáziu jsem si říkal, že by možná bylo rozumné přihlásit se na nějakou „normální školu“. Psychologie byla a je v kurzu, bylo docela obtížné se tam dostat...
V mystifikační komedii Ladislava Smoljaka Malý říjen v Klicperově divadle v Hradci Králové. Na snímku s Janem Vápeníkem (vlevo) a Františkem Staňkem
Tehdy jsem si myslel, že mi to může v budoucnosti jako herci pomoct. Dnes už to tak nevidím. Vydržel jsem dva semestry.
Spoustu hodin jsem strávil v přeplněných aulách, kde nebyl mezi pedagogy a studenty žádný osobní vztah. Cokoli jsem se tehdy o psychologii dozvěděl, bylo to jen z knížek.
To vám vadilo?
Není to nutně špatně, moje mladší sestra teď psychologii studuje a je tam spokojená, ale pro mě to nebylo. To, co o lidech potřebuju vědět jako herec, zjistím spíš pudově, pozorováním lidí a interakcí s nimi.
Prý jste pak odešel do Německa a pracoval jako dělník v přístavu. Chtěl jste si vzít pauzu na rozmyšlenou, co dál?
Asi tak nějak. Byl jsem tam se svojí tehdejší přítelkyní. Po roce jsme se vrátili stopem do Prahy, s batohy na zádech, neměli jsme práci ani kde bydlet. Neměli jsme ani kam jít, tak jsme zašli do jedné pražské hospody, kterou jsem trochu znal, kde jsme úplnou náhodou potkali švýcarského herce a spisovatele Daniela Mezgera.
Nejdřív měl radost, že se má s kým bavit německy, a vzápětí nám ještě ohromně pomohl. Měl tady totiž dojednané literární stipendium na měsíc, myslím, že od Společnosti Franze Kafky, a k němu patřilo i ubytování. On to zjistil nějak pozdě a mezitím si pro sebe objednal hotel. Ten svůj zapůjčený byt nám tedy na měsíc velkoryse přenechal.
I v Praze jsem pak chvíli dělal nějakou nekvalifikovanou práci, stavěli jsme třeba stánky... Pracovali jsme šestnáct hodin v kuse za stovku na hodinu. Jednou jsem u toho únavou vestoje usnul a spadlo mi to celý na hlavu.
A potom jste se přihlásil na DAMU?
Nejdřív jsem začal studovat filmovou vědu na filozofické fakultě a o rok později ještě DAMU. Chvilku jsem si myslel, že bych je mohl zvládat zároveň, ale pak jsem usoudil, že bude lepší vybrat si jen jedno - a věnovat se naplno DAMU.
První angažmá jste získal v Klicperově divadle v Hradci Králové, ale hrajete i jinde. Kde jste teď na divadle nejvíc „doma“?
Nedávno jsem měl premiéru v Huse na provázku v Brně, a tam se tedy cítím skvěle. Možná se naše spolupráce ještě vyvine...
Udělali jsme tam podle mě výborné představení Chazarský slovník podle Milorada Paviče, v režii Jana Mikuláška, který je teď uměleckým šéfem Divadla Na zábradlí.
V brněnském divadle Husa na provázku hostuje v nové inscenaci Chazarský slovník
A s týmem z Devadesátek, tedy s Martinem Fingerem, Ondrou Sokolem, Vasilem Fridrichem a dalšími jsem právě začal zkoušet inscenaci Macbetha v Činoherním klubu. Na to se moc těším!
Bavilo mě to i v Klicperáku, akorát jsem po třech letech usoudil, že by nebylo dobré zůstávat pořád v místě, kde jsem začal...
Máte nějaký herecký sen?
Pokud jde o divadlo, moc rád bych osobně zažil něco, co se později vnímá jako silná éra. Myslím třeba dobu, kdy byl v Divadle Komedie Dušan Pařízek, Jan Nebeský a další nebo Petr Lébl na Zábradlí.
Nezažil jsem samozřejmě osobně ani jedno, ani druhé, viděl jsem jen záznamy představení a všechno to znám jen z doslechu, ale přijde mi to skvělé, vzrušující. Moc rád bych zažil partu lidí, kteří si rozumí, jsou si blízcí a divadlo dělají intenzivně...
Jednu takovou dokonce myslím už mám, se svými spolužáky z DAMU. Udělali jsme pár představení, na která jsem docela hrdý, tak uvidíme, co bude dál.
A co ta opuštěná filmová věda? Nechybí vám? Vždyť byste ji mohl ještě dostudovat.
Ne, po akademické dráze opravdu netoužím. Ale bylo to moc fajn, a nakonec to pro mě bylo určitě zajímavější a užitečnější než studium psychologie.
Mě bude vždycky víc přitahovat možnost divadlo a film osobně vytvářet než je potom analyzovat a teoreticky o nich uvažovat.
Pokud jde o divadlo, moc rád bych osobně zažil něco, co se později vnímá jako silná éra
Kdybych měl hodně času nazbyt a nemusel jsem nějakou dobu pracovat, mnohem raději bych ho investoval do cestování než do dalšího studia.
Oblíbil jsem si třeba Maroko, ale můj poslední objev jsou Kanárské ostrovy. Jednak je tam úchvatná příroda, jednak jsem tam našel zajímavou komunitu hipíků. Byl jsem tam s nimi jen týden, ale bylo to skvělé.
Hipíků? Dnes?
Opravdu. Květinové děti jako z šedesátých let, volná láska, dlouhé vlasy, žijí prakticky bez peněz. Ale možná je to slovo hippie dnes trochu zavádějící...
Prostě to je komunita lidí, kteří jsou dobrovolně a naprosto šťastně něco jako bezdomovci. Což jde samozřejmě nejlíp uskutečňovat v místech, kde je po většinu roku příjemné počasí, jako třeba na Kanárech.
Lákala by mě i Latinská Amerika anebo třeba jihovýchodní Asie. To jsou v mých naivních představách ráje na zemi.