Kristýna Ryška: Ráda přijímám, co život přinese

Pod svým původním příjmením, které jste užívala i po nedávném rozvodu se scenáristou Matějem Podzimkem, jste během let natočila už spoustu rolí. Neváhala jste kvůli práci nad jeho změnou? Některé umělkyně se toho obávají.

Nevím, čeho bych se měla obávat. Je to jen o zvyku. O práci kvůli tomu těžko přijdu a většinou mě lidi stejně oslovují podle rolí. Nejčastěji o mně mluví jako o „té z Ulice“, i když tam už přes deset let nehraju. Takže co se tohoto týče, je to opravdu jedno.

Navíc Matěj se už taky znovu oženil a jeho žena herečka Eva Josefíková je už Podzimková. Ani by se tedy nehodilo, abych nosila příjmení, které teď náleží jí. Ke všemu jsme s Evou docela podobné typy, a tak by v tom byl maglajs!

Na svatební fotce, kterou jste si dala na Facebook, je vidět, že obřad měl folklorem inspirovanou atmosféru. Vím, že jste v mládí doma v Rožnově pod Radhoštěm tančila ve folklorním souboru. Má k němu vztah i váš manžel?

Ten k němu má daleko blíž než já! Ve své generaci patřil mezi nejlepší odzemkáře. Pokud by někdo třeba nevěděl - odzemek je valašský mužský sólový tanec.

S Honzou se známe právě díky folkloru. Jenže zatímco já jsem aktivní taneční kariéru pověsila na hřebíček už v osmnácti letech, Honza tancoval dál, i během zaměstnání. A teď je vedoucím taneční složky souboru Radhošť.

Seriál Zlatá labuť je vaše první velká práce po delší době. Žijete na Moravě, točí se v Praze, synovi jsou dva roky. Nebojíte se toho trochu?

Pravda je, že teď jsem točila výjimečně a spíš menší a ohraničené projekty, takže Zlatá labuť je po dlouhé době určitě seriál, ve kterém se „trošku ohřeju“. Moc se na to těším, ale mám z toho taky velký respekt. Upřímně - někdy mě až jímá panika, protože nevím, jak to budeme s Toníkem zvládat a jestli nám nebude v rodině kolabovat logistika.

Budete kvůli natáčení raději dojíždět, nebo se spíš časem přesunete blíž k Praze?

To se mě ptáte na něco, co v tuhle chvíli vůbec nevím…

V Praze jste žila dlouho, co vás před dvěma lety přivedlo zpátky do Rožnova pod Radhoštěm? Pandemie nebo těhotenství?

Obojí, protože to přišlo ruku v ruce. Naráz! Když jsem otěhotněla, plánovala jsem si, že bych mohla hrát divadlo do pátého měsíce těhotenství. Jenže vzápětí se ze dne na den kvůli koronaviru divadla zavřela a bylo jasné, že to bude na delší dobu.

Návrat do Rožnova jsem do té doby vůbec neplánovala. Jenže věci se tou dobou poskládaly, jak se poskládaly, a nakonec mi to přišlo jako jediné schůdné řešení.

Jaký byl návrat po tolika letech?

Naprosto přirozený. Dítě je velká změna, ať jste, kde jste. Stěhování začne člověku docházet až později, když sedmkrát v týdnu chodí na procházku s kočárkem po stejné cestě. (směje se) To samozřejmě trochu přeháním. Chodím po hezkých místech a ráda.

Pandemie mi ale nakonec do života vlastně až tolik nezasáhla. Stejně bych byla s Toníkem doma. Nedoléhalo to na mě jako na spoustu dalších lidí, kteří najednou nemohli pracovat a museli během lockdownů sedět doma.

Po porodu jste už točila menší role, třeba v minisérii Král Šumavy - hrála jste milenku Josefa Hasila, který po únorovém převratu převáděl československé uprchlíky přes hranice. Točilo se také na místech, kde se události skutečně odehrávaly. Vnímala jste to nějak?

Zrovna moje postava se na těchto autentických místech nenatáčela, ale i tak to byly působivé lokace. Pokaždé když točím venku mimo ateliér, mám jiný pocit, nemusím používat tolik imaginace. Reálné prostředí hraje samo o sobě.

A pokud je to navíc místo s historií, je ten pocit ještě silnější. Ale nemusí to být nutně znát na výsledném díle. Je to spíš takový bonus pro herce a taky samozřejmě pro diváka, že „tam přesně se to stalo“. Určitě tím film získává na atraktivitě.

Měla jste i náročnější scény v bažinách. Točilo se na jaře, muselo být ještě dost chladno. Trénovala jste nějak?

Natáčení v bažině byl velký zážitek. Nijak jsem se na to nepřipravovala, nepokládala jsem to za důležité. Vždyť ani ta moje postava se na to nijak nepřipravovala a nešla do bažiny dobrovolně. Ovšem pak jsem si říkala, že jsem se mohla aspoň otužovat, abych byla připravená na to, co se s tělem děje v ledové vodě. Nemohla jsem najednou dýchat.

Kromě toho jsem ani nemohla vydržet pod hladinou tak dlouho, jak jsem měla. A tak mi dali kolem pasu závaží, aby mě neopren pod šaty až tolik nenadnášel. Měla jsem se prostě víc ptát, co se bude dít. Nevadí, příště si už v bažinách poradím! (směje se)

Krále Šumavy jste točila, když bylo Toníkovi něco přes rok… Stýskalo se vám už po práci?

První rok se mi nestýskalo vůbec, byla jsem za tu pauzu ráda. Po šestnácti letech u divadla mi přišla vhod. Ale pak mi samozřejmě začala chybět společnost. To zná skoro každá matka. Chcete si povídat taky o jiných, hlubších tématech než těch mateřských.

Myslíte, že by návrat po větší pauze mohl být těžší?

Mohl by… Jenže když jsem teď začala točit Zlatou labuť, začínám naopak přemýšlet, jestli to není moc brzy a neměla jsem ještě chvíli počkat. Byla jsem přesvědčená, že jsem se svým rozhodnutím zcela srovnaná, jenže najednou mám smíšené pocity.

Ale zase na druhou stranu, je to další životní etapa a zažívám její první náraz. Projdu si jím a jistě se s tím všichni sžijeme. Mám štěstí, že nejbližší rodina pomáhá, jak může.

Takové pochybnosti zažívá spousta žen. A často prožívají odloučení hůř než děti.

Je to tak, Toník je zřejmě naprosto v pohodě. Navzdory těm občasným pochybnostem si pořád dobře uvědomuji, že být jen doma nemůžu. Potřebuji dělat ještě něco dalšího, co mě naplňuje.

Pohybovat se ve společnosti, která je tvůrčí a bude mi i trochu rozšiřovat obzory. S malým dítětem jde tohle všechno hůř - a já pak cítím, že jsem doma trošku nesnesitelná.

Za seriálem Zlatá labuť stojí tvůrčí tým dobového seriálu První republika. Potkáváme se v pauze mezi natáčením a máte krásný a docela složitý účes, takže vaše postava bude asi patřit k vyšší společenské vrstvě. Můžete o ní už něco prozradit?

Seriál by se měl vysílat až příští rok, takže toho zatím nemůžu říct moc. Ale něco málo přece jen ano: příběh se odehrává ve 30. letech minulého století a já představuji dceru majitelů obchodního domu, kteří mají celkem tři děti.

Jaká je vaše postava?

Na svou dobu je nezávislá a ambiciózní. Tehdy nebylo příliš obvyklé, aby si žena šla za svým, takže musí mít ostřejší lokty. Aby vůbec obstála, asi musí mít ve své povaze mužské rysy. Řekla bych, že kvůli tomu není zrovna oblíbená. Ale myslím, že jí to nijak zvlášť nevadí.

Moc podobná vám tedy asi není. Jednou jste o sobě myslím řekla, že nejste příliš cílevědomá a spíš ráda přijímáte, co život přinese.

Ano, a myslím, že to pořád platí. Ale aby nedošlo k omylu, rozhodně to neznamená, že by mi nezáleželo na tom, jak se postavím k tomu, co mi přijde do života.

Ke každé práci přistupuji vždycky s velkou zodpovědností. Snažím se, abych všechny příležitosti maximálně naplnila. Jednotlivé úkoly na sebe po herecké stránce vždy nějak navazují a tím se moje profesní cesta postupně utváří a upevňuje. Moje cílevědomost se tedy promítá do odvedené práce.

Známka cílevědomosti se u vás dá najít myslím i jinde. Před lety jste se rozhodla odejít z denního seriálu Ulice, abyste získala prostor pro další role.

Tehdy jsem začala toužit po tom, abych se herecky posunula a mohla jednou dělat hlavně práci, kterou dělat chci. Jenže když točíte denní seriál jako Ulice, nezbývá vám na nic jiného moc času. Pro mě tedy bylo jediné možné řešení odejít.

Slovo cílevědomost ve mně však budí dojem, že člověk jde zpříma za konkrétním cílem, a nejsem si proto jistá, jestli je možné ho v tomhle případě použít. Ona mě totiž tenkrát z té Ulice vytáhla spíš jen vize spojená s touhou, aby se věci v mém životě nějak děly. A mám to tak dodnes.

Velmi dobře si vás pamatuji z filmu Metanol, který se vracel ke kauze pančovaného alkoholu na Moravě. Představoval pro vás tenhle snímek zlom?

Bylo to sice už docela dlouho potom, co jsem se rozhodla opustit Ulici, abych se v profesi posunula a začala se profilovat jinak, a měla jsem za sebou už další role, ale Metanol byl na mojí herecké cestě myslím zásadní projekt. Dostala jsem v něm příležitost ukázat se před kamerou v jiné poloze než v seriálech a navíc se opravdu povedl, byl i nominován na Českého lva. Po Metanolu jsem najednou pocítila, že se mě nebáli zvát na castingy i filmoví režiséři.

Když jste se připravovala na roli v Metanolu, měla jste možnost setkat se s lidmi, kterých se ta kauza dotkla?

Konzultovala jsem to hodně se scenáristkou Lenkou Szántó, která měla podrobné informace od vyšetřovatelů, a ta mi nabídla rozsáhlé rešerše. Osobně jsem se s nikým z pozůstalých nesetkala. Vzpomínám si však, že jsem vyhledávala rozhovory s některými z nich na ČT 24 nebo že jsem využila sociální sítě, abych si udělala bližší představu o životě lidí, jejichž rodin se ta kauza dotkla.

Rozumím, natáčení o tak tragických událostech je dost citlivá věc. Přihlásil se k vám někdo sám po premiéře filmu?

Ne, z pozůstalých nikdo, ale dodnes mi lidi říkají, že znají někoho, kdo v tom tehdy taky jel a teď za to sedí ve vězení! Policisté tenkrát odkryli opravdu obrovskou síť. Ti dva hlavní pachatelé za to dostali doživotí, ale kromě nich skončila za mřížemi spousta dalších lidí. Černý trh s nelegálním alkoholem byl na Moravě velice rozsáhlý.

Nebýt těch dvou, kteří do toho vstoupili s metanolem, možná by ty nelegální obchody běžely ještě dnes, po deseti letech.

Podrobnosti už si nepamatuji, ale vzpomínám si, že mě doslova šokovalo, jak ohromní byli ti dva hlavní pachatelé tupci! Tolik lidí zemřelo - a jen kvůli jejich hlouposti.

Ironicky řečeno, pro ty ostatní dealery to muselo být nejspíš k zlosti, že se mezi ně dostali zrovna tihle dva. Jinak by se na ty černé kšefty asi hned tak nepřišlo.

Všimla jste si, že by po té kauze byli na Moravě lidé vůči alkoholu opatrnější?

Myslím, že ne. Nelegální dodávky skončily díky práci policie, takže v obchodech a v hospodách se už dávno nemusíte bát. Opatrnost zařídil stát. A doma vždycky víte, co jste vypálila. Pije to jen rodina, kamarádi nebo známí. Oblibu domácí slivovice ta kauza nemohla nijak zasáhnout.

Před porodem jste hodně hrála divadlo. Začala jste přemýšlet také o tom, že byste se začala postupně vracet na jeviště?

Zatím ne, při natáčení seriálu by se to nedalo zvládnout. Kromě toho se mi na příští rok rýsuje ještě další televizní projekt, takže času nazbyt jistě nebude. Ale po mých životních zkušenostech, kdy se mi někdy věci dějí v podstatě samy, to samozřejmě nemůžu vyloučit!

Stýská se vám po jevišti?

Stýská se mi po divadelní komunitě. Moc. V Praze jsem před porodem hrála asi v pěti různých divadelních spolcích od těch alternativních až po komerční a tohle velké společenství divadelníků mi teď chybí. Většinou jsou to tvůrčí lidé s otevřeným pohledem na svět, což je pro mě vždycky osvěžující prostředí.

Samotné jeviště mi ale zatím nechybí. Dokonce si myslím, že mi pauza prospívá. Poslední dobou jsem totiž měla pocit, že už se trochu opakuji. Pokud se tedy budu jednou vracet zpátky do divadla, aspoň mezitím naberu nové podněty i motivaci.

U nás se většinou herci věnují jak divadlu, tak filmu a televizi. Ale když vás poslouchám, napadá mě: umíte si představit, že byste si vybrala jen jedno z toho?

Asi ano, ale jen v případě, že by to nebylo fatální rozhodnutí. Pokud by to bylo časově omezené období, myslím, že bych dokázala dělat jen jedno, nebo druhé. Herecká práce je totiž pestrá a příležitosti k vám přicházejí nepravidelně. Jednou se vám daří více před kamerou, podruhé na jevišti. Bylo by těžké se toho vzdát a o část zkušeností a šancí se předem ochudit.

Pravda je, že je to i obtížné rozhodnutí, protože hereckou profesi stále provází obrovská nejistota. Například odejdete z divadla kvůli velkému natáčení, jenže vám to nakonec z nějakého důvodu nevyjde - a zůstanete bez práce. Nebo sice úspěšně točíte, ale takové období stejně může kdykoli zničehonic skončit.

Vzpomínám si, že dřív jste byla zvyklá pracovat přes léto v Rožnově jako servírka v rodinné kavárně. I to je vlastně řešení pro herečku na volné noze. Otevřít si podnik!

Kdepak, ta kavárna je sice rodinná, ale naší rodině nepatří! (směje se) I když já už jsem tam byla za ty roky opravdu jako doma.

Na podnikání musí mít člověk vlohy. A ty já myslím vůbec nemám.