Kristýna Ryška: Po skončení Zlaté labutě se opět vrátím k životu v Rožnově, kde mi je dobře

Jak často mezi Prahou a Rožnovem pod Radhoštěm pendlujete?

Většinou je to tak patnáctkrát do měsíce na natáčení Zlaté labutě. Minulý rok to bylo trochu náročnější, kromě Zlaté labutě jsem pracovala na dalších projektech. Když se to sešlo, připadalo mi, že žiju ve vlaku.

Kolik času vám cesta zabere?

Mezi Valašským Meziříčím a Prahou jezdí přímý vlak, z Rožnova se do Meziříčí přepravuju většinou autem, protože vlakové spoje nejsou tak časté. Celkem mi cesta zabere asi čtyři hodiny. Když vyjedu z Rožnova ve čtyři ráno, jsem v Praze v osm na snídani. Ve vlaku mám v podstatě svou kancelář, čtu si scénáře, učím se texty, vyřizuju maily. Tahám s sebou i knížku, ale tu otevřu málokdy, častěji poslouchám podcasty.

Jet vlakem během jednoho měsíce patnáctkrát z Prahy na Valašsko a zpět mi připadá dost náročné. Vám ne?

Ono je to relativní. Jakmile si jednou na něco zvyknete, už vám to pak přijde normální. Prostě ráno vyjedete z Rožnova do Prahy a večer se zase vrátíte. Jde to, jen ten den je pak trochu delší. Stane se, že někomu z Prahy řeknu, ať se k nám do Rožnova přijede podívat, a on mi odpoví, že je to hrozně daleko. Není to daleko! (směje se) A hlavně je to moje volba, díky tomu to akceptuju lépe. Kdyby mi někdo nařídil – budeš dojíždět měsíc do Košic, tak nadávám jak špaček. Ale tohle jsem si vybrala.

Byla to pro vás jasná volba?

Rozhodnutí usadit se v Rožnově jsme s manželem udělali před čtyřmi lety. Předtím jsem žila pár let v Praze, ale z Rožnova oba pocházíme, cítili jsme, že je nám tam lépe a že tam chceme vychovávat svého syna, kterého jsem zrovna čekala, a v tu chvíli mi to rozhodnutí přišlo vlastně velmi přirozené. Poblíž bydlí naše aktivní babičky, které nám se synem pomáhají, což je super. V době, kdy jsme se pro život v Rožnově rozhodli, jsem tolik herecké práce neměla, i když jsem samozřejmě počítala s tím, že nějaká nabídka může přijít a že pak začnu dojíždět do Prahy častěji. Netušila jsem, že to bude zrovna nabídka do seriálu Zlatá labuť, tedy docela intenzivní práce na rok a půl. Ale přišlo to a já měla podporu doma, tak jsem neváhala.

Vrátit se kvůli práci do Prahy vás už pak ani nenapadlo?

Ta možnost tady stále je, rozhodnutí žít v Rožnově můžeme kdykoli zvrátit, ale v tuhle chvíli tam máme všechno, co potřebujeme. Do Rožnova jsem byla schopná přestěhovat se zčásti taky díky tomu, že jsme si řekli, že jestli se budeme časem chtít vrátit do Prahy, tak to uděláme. V Praze jsem si pronajala malý byt, kde můžu přespat, když musím být ráno na natáčení třeba už v šest.

Být občas sama a nerušeně se vyspat, to je sen mnoha matek malých dětí…

No to je pravda, slýchám to od kamarádek, které mají děti v podobném věku a jsou s nimi nepřetržitě. Vím, že často mívají všeho až po krk, slušně řečeno, protože nemají žádný čas pro sebe. Tohle je něco, co neznám. Nikdy jsem se nedostala do situace, kdy bych omdlívala únavou a chtěla řvát, protože bych byla jenom zavřená s dítětem. Ale zase se mi po synovi stýskalo, když jsem byla v Praze kvůli natáčení třeba několik dní po sobě. Samozřejmě mě taky přepadají výčitky, že honím kariéru, místo abych byla s dítětem, ale naštěstí to rychle odpluje, jsem schopná si to vyargumentovat. Někdy jsou se mnou v Praze i kluci, ale domov máme v Rožnově. Je to rozdílná kvalita života.

V čem je Rožnov tak úžasný?

Jednak je to moje rodné město, to hraje podstatnou roli. Vážou se k němu koníčky, které si držím ještě z dětství, jako je folklor. Vím, že to může znít jako klišé, ale Rožnov mám ráda i díky tomu, že v něm žijí dobří lidé. Jakmile něco potřebujete, zavoláte tomu a tomu a on řekne – jasně, není problém, přijedu! Vůbec tím nechci říct, že v Praze dobří lidé, kteří vám kdykoli rádi pomůžou, nežijí, ale je to velké město. Než Prahu přejedete, chvíli to trvá. V Rožnově k sobě máme přirozeně blíž. Mám přátele z dětství, kteří v Rožnově zůstali, jeden z nich se dokonce stal starostou. Jsou to lidi, kteří často promlouvají do veřejného dění. Chtějí, aby se Rožnovanům dobře žilo. Další důvod je životní prostředí. Máme poblíž lesy, není tam tolik lidí a aut jako v Praze. Cítím, že v Rožnově je to správně.

Co kulturní vyžití?

Samozřejmě tam není takový výběr jako v Praze, Praha je v tomto směru jedinečná celorepublikově. Můj problém je, že jsem trochu nerozhodný člověk. Takže když v Praze můžu jít na dvacet míst, kde se jistě něco skvělého bude dít, skončí to většinou tak, že nejdu nikam, protože jsem se nemohla rozhodnout. Kdežto v Rožnově víte, že se dvakrát do týdne něco koná, a když máte čas, tak tam prostě jdete. Potkáte svoje známé a máte pocit pospolitosti. Myslím, že na to, jak malé město Rožnov je, je tam kulturní vyžití dostačující. Navíc jsme kousek od Ostravy. A ještě ke všemu je v Rožnově skanzen, Valašské muzeum přírody. Jestli jste tam někdy byla, tak víte, že to je opravdové městečko, kde se ocitnete na konci devatenáctého století. Rozprostírá se ve velkém parku na stráni, nezasahuje tam současná doba. Je to taková oáza.

Zmínila jste, že jste se od dětství věnovala folkloru. Co takový koníček obnáší?

Odmalička jsem byla členkou souboru Radhošť. Potom když jsem přišla do Ostravy na konzervatoř, docházela jsem ještě do folklorního souboru Šmykňa, který se věnoval slovenskému folkloru. Soubor přináší především dobrou „partyju“. Celoročně společně jezdíte po festivalech, vystupujete, udržujete tradice. Další přínos je uvědomění si ročního cyklu. Prožíváte rok v kontextu čtyř ročních období. Obnáší to masopust, Velikonoce, Vánoce a další. Vnímat přirozený cyklus roku je myslím pro člověka podstatné, ukotvuje vás to. Vnímáte pak svět v jeho čisté správnosti.

Je tohle něco, co chcete vštípit i synovi?

Ano, syn byl taky podstatným důvodem, proč jsme se rozhodli žít v Rožnově. Najednou jako matka vnímáte ten svět trošku jinak. Abych byla upřímná, necítím se v Praze úplně bezpečně. Nechci, aby to působilo, že proklínám Prahu, ale když to člověk srovnává… Vím, že se v Praze můžu pohybovat na místech, která maloměsto připomínají, ale přesto je to pocitově jiné.

O vašem manželovi vím pouze to, že se stejně jako vy věnuje valašskému folkloru. Prozradíte o něm něco víc?

Nemá rád, když o něm do médií mluvím. Dráhu veřejně známé osoby si nevybral a já respektuji, že o publicitu nestojí.

Přejdeme tedy k vaší profesi. Nevyptávají se vás spolucestující ve vlaku, jak dopadne děj seriálu Zlatá labuť?

Ano, ale vždycky se vymluvím na smlouvu, v níž stojí, že takové věci nesmíme prozrazovat.

Ve Zlaté labuti hrajete rozporuplnou postavu Ireny Maškové, která je lesbicky orientovaná, což jí v době nacismu přináší řadu problémů. Jak se vám na takové neobvyklé roli pracovalo?

Moc dobře. Jsem ráda, že jsem hned zkraje dostala prostor, abych nahodila, co si o té postavě myslím já, jak by se asi dala zahrát. Pak už mě jen režiséři Biser Arichtev a Braňo Holiček usměrňovali – tady uber, tohle už je moc. Na začátku tvoříte obrysy postavy, o níž v případě dlouhodobého projektu nevíte, jak se bude vyvíjet. Zároveň toho na jejím charakteru nemůžete v průběhu času až tak moc měnit. Tohle je potřeba vybalancovat a myslím, že se to povedlo. Jsem ráda, že jsem si v těch prvních měsících vytvořila takové hrací pole, které funguje a ve kterém je mi dobře.

Jaká podle vás Irena Mašková je?

Je to obrovská bojovnice a taky docela drsoň. Narodila se ve špatné době. Musí se vyrovnávat se svou sexuální orientací a žít v mantinelech, které jsou jí těsné. Myslím, že je obrovsky milující člověk, i když to tak vždycky nevypadá. Ve své urputnosti je až nesnesitelná. A dokáže být velmi arogantní, což se hraje hrozně dobře. (směje se)

Vzpomínám si, že když mi kvůli roli kdysi ještě před natáčením volal scenárista Honza Coufal, říkal, že to bude ostrá ženská a lesba. Pomyslela jsem si v tu chvíli, že to bude super barvité a že taková role nabízí spoustu konfrontačních situací, což se taky stalo.

V roli vás čekaly i lesbické milostné scény. Cítila jste obavu, jak je zvládnete?

Neměla jsem z toho vůbec žádnou obavu. V něčem to pro mě bylo dokonce příjemnější, než kdyby šlo o milostné scény s mužem, kdy může přece jen snadněji přeskočit jiskra. Jistě, jsme profesionálové, vyrovnáme se s tím, ale to sexuální napětí tam zkrátka může být. S mou hereckou partnerkou Simčou Lewandowskou jsme si první líbací scénu takzvaně odtrapnily – přiznaly jsme si, že se stydíme, ale že to nějak zvládneme.

Pak už to šlo snadno?

Pak už to bylo dobrý. Zrovna dneska jsme točily naši úplně poslední společnou scénu a bylo to vlastně až dojemné, obě jsme byly naměkko. Spolupracovalo se nám moc dobře. Seriál obsahuje i romantické scény s dlouhými záběry a našimi několikavteřinovými pohledy nebo situace, kdy říkáme věty, které bychom ve svém běžném životě neřekly.

Nejsem romantik, takže když mám takovou romantickou scénu hrát, přijde mi to trapné, až směšné. Možná je to nějaká moje obrana v situaci, ve které nechci být, potřebuju to sama pro sebe shodit. Simča je v tomhle podobná, takže když měla nějaká romantická scéna přijít, společně jsme protáčely oči. (směje se) Někdy taky pomáhalo vyskákat se.

Vyskákat se?

Ano, prostě jsme společně poskakovaly a tím jsme ten pocit trapnosti vytřásly z těla.

Postava Ireny je pod tlakem, kvůli své orientaci je snadno zranitelná, vydíratelná. Přemýšlela jste o tom, jak byste na jejím místě morálně obstála?

Člověk vůbec neví… Samozřejmě bych chtěla obstát, ale kdo o sobě může se stoprocentní jistotou říct, že by obstál? Klaním se všem, kteří v podobné situaci obstáli, riskovali třeba i život nebo to, že nebudou moci dělat svoji práci a využít v ní talent, který dostali. Než jsme seriál natáčeli, neuvědomovala jsem si, jak těžké to za nacismu lidé s jinou než heterosexuální orientací měli. Měla jsem o tom nějakou představu, ale nevěděla jsem například to, jak se homosexualita takzvaně léčila, že se používaly i elektrošoky. Přitom ta doba není tak dávná.

Jste pro uzákonění sňatků homosexuálů?

Nenašla jsem v sobě argument, proč by neměly být uzákoněny. Mám spoustu kamarádů homosexuální orientace, někteří i vychovávají děti. Představa, že jeden z rodičů nemá na dítě zákonné právo, pokud by se druhému něco stalo, je přece hrozná. Nevím, proč by se tohle nemělo změnit. Nikomu jinému to nezasahuje do života. Tak proč ne? Že manželství stejnopohlavních párů ohrožuje tradiční rodinu? To je podle mě nesmysl. Nebo že se kvůli tomu bude dokonce snižovat populace? Dřív nás tady zabije hamižnost než tohle. (Po rozhovoru prošla Sněmovnou novela občanského zákoníku umožňující osvojení dítěte stejnopohlavními partnery v případě, že jeden z partnerů je jeho biologickým rodičem. Manželství pro všechny však neprošlo.)

Zmínila jste, že se natáčení Zlaté labutě nachýlilo ke konci. Cítíte smutek, nebo se těšíte na klidnější období v Rožnově?

Strávila jsem v tom projektu rok a půl. Za postavu Ireny cítím dojetí, ale já jako Kristýna se těším, že budu mít klid a že budu třeba měsíc v kuse doma v Rožnově.

Na naší práci je specifické, že prožijeme rok i déle v projektu, kde se utvoří kolektiv lidí a vztahy mezi nimi, jenže pak to prostředí najednou ze dne na den opustíte. Možná ty lidi dalších deset let neuvidíte, pokud se nesetkáte na nějakém dalším projektu. Tohle je takové zvláštní a svým způsobem smutné, k té práci to patří.

Víte už, co budete po skončení Zlaté labutě dělat?

Vypadá to, že budu mít nějaký čas volno. Ale dřepět doma nebudu, půjdu za bar do kavárny Billbar u nás v Rožnově. Je to ta samá kavárna, kde jsem jako patnáctiletá začínala prodáváním kopečkové zmrzliny, od té doby tam brigádničím pravidelně. Vždycky když jsem byla o prázdninách nebo o Vánocích doma, zašla jsem si tam na brigádku. Tak teď půjdu zase, strašně se na to těším.

Kromě toho budu dělat v Rožnově workshopy pro děti, kde si vyzkoušejí, jak se natáčí film nebo seriál. Je to zábavné, protože děti ještě nemají uzavřený tunel své fantazie, dokážou vymyslet neuvěřitelné věci. Výsledek si natočí na mobil, kde si to v aplikaci můžou rovnou i sestříhat, a pak si to společně pustíme.

Co nějaký pořádný odpočinek?

Když jsem šla na schůzku s vámi, vycházela jsem támhleten malý kopeček u kavárny a všimla si, že jsem docela zadýchaná. Budu se sebou muset začít něco dělat, plánuji si takové malé túry po Rožnově a okolí.

Skoro vám to blížící se volno závidím.

No… Sice se na to těším, ale zároveň doufám, že časem přijde i nějaká další role. V Rožnově divadlo hrát nemůžu, takže jsem jako herečka závislá na filmových a seriálových nabídkách. Jeden rok máte pocit, že se vám obrovsky daří, jenže pak zase přijde období, kdy nabídky nechodí. Je to nahoru dolů. To, že se vám jednou něco povedlo, nic neznamená.

Chci se naučit nebýt na herectví závislá, přijmout, že když nebudu točit, nic se neděje. Musím říct, že je to těžký, a ještě na sobě budu muset v tomhle směru pracovat. Ale ono to nakonec bude dobrý a třeba mě to v kavárně začne bavit tak, že už se nebudu chtít vrátit na plac. (směje se)