Článek
„Černý humor mám prostě ráda, i v těch pohádkách,“ krčí rameny, když přiběhne v divadelním kostýmu s velkou růžovou mašlí a s ohromnými černými brýlemi na nose. Zkoušky muzikálu Kapka medu pro Verunku, kde představuje kamarádku princezny, trochu školometskou dívenku Katku, jsou v plném proudu.
„Úplně nejraději mám už od dětství pohádku Třetí princ, v níž hraje Libuška Šafránková dvojroli, hodnou a proradnou sestru. Ta druhá se mi líbila víc,“ nezapírá herečka.
V jejím projevu i mimo kamery či jeviště nechybí ironie a komediální nadsázka. Zejména proto byla ideální představitelkou hubaté Ivušky, která se v oblíbeném seriálu Comeback starala o svého otce a strýce v podání Tomáše Matonohy a Martina Dejdara. Její sarkastické hlášky utkvěly mnohým v paměti. Nebylo výjimkou, že ji na ulici oslovovali lidé se slovy: „Hele, nejsi ty ta z televize?“
„Na vině asi nebude Ivuška, ale to, že jsem byla vidět na obrazovce,“ mudruje Kristýna. „S popularitou se musí počítat, ale to tykání od cizích lidí mi není úplně sympatické!“
Mrkváče? Proboha, jen to ne!
Osmdesátá léta, ke kterým se Comeback často odkazuje, protože její seriálový otec Tomáš Matonoha alias Tomáš Pacovský býval podle scénáře v té době slavným popovým zpěvákem, však úplně v lásce nemá.
„Prostořekou Ivušku už mi nikdo neodpáře,“ vzpomíná na svou roli v divácky úspěšném seriálu Comeback, kde hrála mimo jiné se Simonou Babčákovou.
„V té době jsem se narodila a to, co jsem tehdy stihla pochytit, mi k srdci nijak nepřirostlo. Možná že na alternativní scéně vznikaly i zajímavé věci, ale to, co bylo vidět jako mainstream na poli hudebním, výtvarném a vůbec kulturním, mě neoslovuje. A móda, ta tehdy byla doslova příšerná, to ať se na mě nikdo nezlobí,“ nebere si servítky herečka, kterou jsme mohli vidět i ve filmech Účastníci zájezdu či Bastardi nebo v seriálu z prostředí módního časopisu Dokonalý svět.
„Když vidím maminčinu fotografii z té doby, a to jí bylo dvacet, je jasně vidět, že teď vypadá mnohem lépe. Nechápu, co to těm ženám módní návrháři dělali a proč je navlékali do takových mundúrů. A ono se to, nedejbože, vrací! Když vidím za výlohou mrkváče, jen lapám po dechu a ptám se: Proč?“ lamentuje Kristýna a je znát, že ji humorná nadsázka baví.
Starala se o malé sourozence
Jako seriálová Ivuška se starala o dospělé, jako barmanka Denisa v novém seriálu Gympl zase o mladšího bratra. Tomu je čtrnáct, je samý průšvih, a protože žije jen se starší sestrou, ze všeho ho tahá ona.
„Denisa není tak prostořeká jako Ivuška, je laskavější. Kvůli mladšímu bratrovi dokonce trochu upozaďuje svůj osobní život,“ prozrazuje herečka.
Zkušenosti z péče o mladší sourozence tak může v téhle roli skvěle zúročit. Když jí bylo dvanáct, přišli postupně na svět její tři další sourozenci. I s těmi z tatínkovy strany jich má celkem pět. Úplně přirozeně s nimi mamince pomáhala, a tak dnes dobře ví, kdy miminko potřebuje sunar, kdy kaši a kdy zase přesnídávku. „Umím taky žehlit a prát pleny, uspat dítě a tak. Prostě všechno,“ dušuje se.
„Ne, vztah k dětem mi to nepokazilo, nebojte se. Jednou chci mít i svoje vlastní. Ony děti jsou nádherné bytosti, takže starání bohatě vynahradí,“ má za to rodačka z Plzně. Ona sama prý byla nenáročné dítě. „Kam mě posadili, tam mě i našli. Byla jsem poslušná a vystačila jsem si. Pokud mi řekli, maluj si a dali mi pastelky a čtvrtky, třeba tři hodiny jsem si opravdu malovala,“ vzpomíná.
Návrh mokasíny se nekonal
Na své rodné město nedá dodnes dopustit, a když před dvěma lety probíhalo klání právě mezi Plzní a Ostravou o titul Evropské město kultury, jednoznačně fandila svému rodišti.
Je jí sedmadvacet, má prořízlou pusu a ráda vtipkuje. „Herectví je nejisté povolání“, říká smířeně.
„V Ostravě jsem nikdy nebyla, ale myslím si, že mají sice skvělý, ale dost osamocený počin, festival Colours of Ostrava. Plzeň mi v tomto smyslu připadá pestřejší. Celoročně pokrývá jak výtvarné, tak divadelní a hudební aktivity, jen se o nich bohužel asi moc neví,“ zamýšlí se.
Sama jednu z nich letos v létě využila. Protože se věnuje výtvarnému umění a ráda maluje a dělá keramiku, zúčastnila se výtvarného tábora Art Camp, kterého byla tváří. „Bota,“ odpovídá lakonicky, jako ostatně často, když se ptám, jaké bylo téma tvůrčích návrhářů. Postupně se dozvídám, že úkolem setkání bylo vypracovat nové návrhy obuvi. Když se zeptám, co z jejího pera vzešlo, protočí panenky a odpoví, že nic.
„Víte,“ ztiší trochu hlas, „on to měl být návrh na mokasíny. Ty se nosily v osmdesátých letech, se střapečkem… A já ta osmdesátá léta moc nemusím, však víte. Faktem je, že jsem v půlce Art Campu onemocněla. No, kdyby se měl návrh týkat lodičky na podpatku, možná bych se připotácela i v horečkách, ale takhle jsem zůstala ležet v posteli.“
Vystřídala sedm učitelů
V podobném duchu probíhá s Kristýnou celý rozhovor. Vtipkuje s milým úsměvem na tváři, přehrává zděšení, když se jí zeptám, jestli svým malým sourozencům kromě sunaru a kašiček vařila také něco jiného.
„Ne, proboha! To by pak ty děti už nikdy nechtěly nic jíst!“ Decentní furianství má tahle mladá herečka asi v genech. Její tatínek je frontman známé („Nejznámější!“ opraví mě) kapely na Plzeňsku, bluegrassového Copu. I když se její rodiče rozvedli, když jí byly pouhé tři roky, tatínek ji ve výběru herecké konzervatoře, kam zamířila ve čtrnácti letech, podpořil.
„Táta mi dokonce nabídl, ať si jako povinný hudební nástroj vezmu kytaru. Že mě bude doučovat. Jenže já měla drobnou zkušenost s klavírem, a tak jsem si tvrdohlavě stála za svým. K zoufalství mému i mých učitelů. Vystřídala jsem jich asi sedm, než jsem zakotvila u hodné paní učitelky. Ti ostatní, jakmile jsem předvedla, co umím, jen protočili oči a tvrdili, že tohle nikdy v životě neslyšeli. Tahle hodná paní učitelka mě dovedla až k závěrečným zkouškám, kde jsem oběma rukama zahrála Ovčáci, čtveráci, paní učitelka ulehčeně zadrmolila tak, to stačí, a já měla zkoušku za sebou,“ směje se Kristýna.
Co jí naopak šlo, byly předměty vyžadující postřeh, jako je třeba šerm či step. „Ale moderní tanec, to už zase ne. Jakmile mi někdo přeříká choreografii a začne vysvětlovat, kam mám přesně dát levou nohu, zatímco pravá dělá krok vzad, už se v tom ztrácím,“ přiznává.
Ve škole lezli po čtyřech
Na školní léta vzpomíná ráda a při natáčení Gymplu si je znovu připomněla. „I když na konzervatoři to bylo trochu jiné. Už jenom tím, že jsme neseděli v řadách lavic, ale věčně někde tancovali nebo lezli po čtyřech jako psi, to nebyla klasická školní léta. Ale taky jsme pařili a brojili proti učitelům, kteří se nám nelíbili, to všechno proběhlo,“ směje se.
V Dokonalém světě hrála zvědavou sekretářku, jejími hereckými kolegyněmi byly Zuzana Norisová (vlevo) a Jitka Čvančarová (vpravo).
Že studovala jen odborné předměty, ji trochu mrzí. Přemýšlí proto o tom, že by se přihlásila k dalšímu studiu.
„Zajímá mě psychologie a vše, co se týká lidského nitra,“ prohlašuje. „Poslední dobou mě taky baví srovnání různých náboženských systémů. Jenže o tom jen mluvím, nemůžu se vyburcovat k akci,“ přiznává. Vzápětí dodává, že v tomhle má velkou oporu ve svém příteli, se kterým žije dva roky a který studuje DAMU.
„On mě motivuje a je to takový hnací motor,“ pochvaluje si herečka, která se svou domovskou divadelní scénou, Strašnickým divadlem, vyhrála konkurz do pražského Divadla Komedie. Novou divadelní sezónu začnou hrát už v centru Prahy.
Zatím je ale plně vytížená muzikálem Kapka medu pro Verunku v pražské Hybernii a natáčením seriálu Gympl. „V divadle jsem už několikátý týden od devíti od rána do šesti do večera,“ říká. „To jsem zatím ještě nezažila. Trochu mi ten odpočinek chybí, ale za práci jsem samozřejmě ráda. Jen když přijdu domů, tak si jen sednu, dám si nohy na stůl, zapnu televizi a jen zírám.“
Peče ráda dorty
Vaří prý nerada a stejné je to i s uklízením. „Vytírání, vysávání, žehlení, brrr,“ otřese se, „to je moje noční můra. No jistěže to dělám, ale s odporem,“ šklebí se. „Ale nežehlím. Totiž jen košile. A to je složité. Maminka mě to nenaučila, v naší domácnosti se moc nikdy žádné košile nevyskytovaly, takže jsem v tomto směru samouk,“ směje se herečka a spustí obvyklé věty zaměstnaných žen o tom, že když se tričko dobře pověsí a správně složí, není třeba ho žehlit. Co ji však baví, je pečení.
„Dorty, koláče, sladkosti, to peču moc ráda,“ rozzáří se herečka a vzápětí posmutní. „Jenže já to nejím, víte? Takže to pak rozdávám, anebo často i vyhazuju.“ Mladých, pohledných a talentovaných hereček, jako je Kristýna, není málo. Právě proto někdy zažívá nejrůznější pochybnosti o své profesi. „Jistěže propadám depresi z toho, že nebude práce! A taky občas není, to pak jím jenom rohlíky. Ale snažím se k tomu přistupovat aktivně, chodit na castingy a tak. Ale jít za režisérem se slovy Hele, nemáš pro mě práci, tak to ne, to nedělám. Jestli to takhle v naší branži chodí? Běžně.“
