Kristýna Leichtová: Mateřství mě hodně změnilo

V létě jste začala točit nový seriál pro Primu. Můžete o něm už něco prozradit?

Něco málo ano. Tvůrci o něm říkají, že je to seriál s bláznivým názvem, jmenuje se Agrometal. Sešli jsme se v něm prima parta lidí, například Matouš Ruml, Josef Polášek, Andrea Kerestešová nebo Lukáš Příkazký, který hraje mého manžela.

Napsal ho Rudolf Hrušínský nejmladší a režíruje ho Karel Janák. Řekla bych, že to asi bude docela vtipné, ale samozřejmě je vždycky těžké odhadnout, co se bude líbit. Velká neznámá to byla i u Comebacku.

Comeback je dnes, po čtrnácti letech, seriálová legenda.

Přitom na začátku něco takového vůbec nikdo nečekal.

Role v Comebacku vám přinesla velkou popularitu. Je to stále ještě znát?

Vzhledem k tomu, že Nova seriál často reprízuje, vlastně každé léto, tak mi ho stále někdo připomíná. Dokud se bude reprízovat a já si budu stále podobná, budu asi pořád Ivuška.

Nedávno jsme vás mohli vidět v seriálu 1. mise na Primě. Byla to vaše první dlouhodobější práce od porodu mladší dcery Rozárky. Jak jste se dívala na návrat k práci?

S prvorozenou Dorotkou jsem měla před čtyřmi lety možná i větší ambice, hrála jsem totiž i nějaká divadelní představení, která ale už dospěla k derniérám. Dohrávám už jen Zkrocení zlé ženy na Shakespearovských slavnostech, které jsme nastudovali právě před čtyřmi lety. Nic nového jsem od té doby nenazkoušela právě kvůli Rozárce, protože je ještě maličká, jsou jí teprve dva roky.

Pak jsem ještě nazkoušela do Divadla Mír komedii Už ani den. Hned na začátku jsem ale zjistila, že jsem těhotná s Rozárkou, a pak už jsem do divadla nic neudělala.

Mateřství mě, myslím, dost změnilo. Od druhého porodu hodně přemýšlím, jak funguje český showbusiness a co mi stojí za to, abych opustila malé dítě. Práce pro mě najednou není prioritou a už šetřím časem. Snažím se ho soustředit mnohem víc na rodinu.

Rozumím tomu správně, že pro vás teď přichází v úvahu občasné natáčení, ale že divadlo musí zatím stranou?

Tak radikální bych nebyla. Spíš jde o to, že už teď budu opatrnější a pečlivější při výběru. Chci s pokorou dělat jenom to, co mě baví a co mě fakt zaujme.

Váš partner Vojtěch Štěpánek se stal uměleckým šéfem Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kam jste oba odešli z Prahy a kde teď spolu s dětmi žijete. Zázemí máte ale pořád i v Praze, kvůli natáčení 1. mise jste sem dojížděla. To musí být s malými dětmi docela těžké.

Když jsem točila seriál 1. mise, začala Dorotka chodit do školky v Ostravě, Rozárce byl rok a ještě jsem ji dalšího půl roku kojila… vlastně vůbec nevím, jak jsem to zvládla. No, byla to zkušenost!

Na druhou stranu mě tam dost držela skvělá parta. S nepříjemnými kolegy by mi to za to určitě nestálo. A bez péče mojí agentky a zázemí rodiny by to nešlo.

Oba jste byli s partnerem původně v Praze, dokonce ve stejném souboru, v Divadle Komedie. Co jste říkala na to, když přišel s úmyslem odejít do Ostravy? Šla jste s ním hned?

Nešla, a ještě dnes se trochu zpěčuju. Jenže když se zamyslíte, co je to vztah, zjistíte, že v něm jsou vždycky potřeba kompromisy a taky schopnost pro toho druhého něco udělat. I když je samozřejmě důležité, aby s těmi kompromisy byli potom oba šťastní. Protože jsme chtěli založit rodinu, nakonec jsem s ním do té Ostravy šla.

Ale mně ta vzdálenost zase až tolik nevadí, mám docela kočovnou povahu. Myslím, že domov nemusí nutně znamenat jen jedno místo. Vždyť my jich teď máme dokonce několik. Navíc ani nejsme moc plánovací typy, častokrát se rozhodneme odjet spontánně ze dne na den, takže opravdu žijeme všude. Holky mají naše geny a cestují rády. Je to pro ně i dobrodružství odhadovat, kde za pár hodin vystoupí z auta. (směje se) Ale ne vždycky je to takhle jednoduché.

Asi tedy zatím neřešíte, kde se usadit, až půjde Dorotka do školy.

Na to naopak myslíme. Vzhledem k tomu, jak je nastavený zdejší školský systém, myslet na to i musíte.

Nebylo by pro vás přijatelné řešení domácí vzdělávání? Mohli byste si dál přejíždět mezi domovy podle potřeby.

O tom jsem taky uvažovala. Máme ale kromě zázemí v Praze taky chalupu na Kokořínsku, kde jsme během pandemie strávili docela dost času. Tehdy jsme si s Vojtou uvědomili, že naše rodinné srdce je nejvíc připoutané právě k ní. Je to krásná stará roubenka, asi z roku 1780, velká, prostorná.

No, a nedaleko je malebné městečko s prvorepublikovými lázněmi, kde je moc pěkná základní škola s dobrou pověstí. Protože už máme v okolí kamarády a jejich děti do té školy chodí, zřejmě tam Dorotku přihlásíme.

Jak moc jste o domácím vzdělávání přemýšlela?

Podrobnosti jsem nezjišťovala, pátrala jsem nejdřív po různých alternativních školách. Nejen já, ale ani Vojta totiž nepatřil k dětem, které by školní systém zvlášť dobře snášely. Memorovat data, to nebylo nic pro nás.

Stejně nám to jako umělcům ve výsledku k ničemu moc není, potřebovali bychom v dětství víc rozvíjet jiné věci. Dá se tedy předpokládat, že holčičky na tom můžou být podobně jako my.

Nicméně Vojtův bratr, který pracuje ve školství, nás uklidňuje, že se chystá velká reforma a ve školách zavládne svobodnější duch.

Promiňte, ale k tomu jsem spíš skeptická. O reformě školství se totiž mluví už třicet let.

Já vlastně taky… Se školstvím je to tady podle mě podobné jako se zdravotnictvím, mám na mysli hlavně porodnictví.

A já nejsem typ člověka, který by dítěti jednoduše řekl: „Když to před tebou všichni nějak vydrželi, tak ty to taky zvládneš!“ Od toho přece máme svobodu, abychom si mohli vybrat a proti něčemu se občas i vymezit, když to je pro nás zásadní. Ať už jde o domácí vzdělávání, nebo domácí porod, důležité je mít možnost volby. Takže uvidíme, jak to se školou pro holky dopadne. U Dorotky máme čas ještě dva roky.

Mladší dceru Rozárku jste porodila doma. Co vás k tomu rozhodnutí přivedlo?

Bylo toho víc. Nejzásadnější ale byl náš porodnický systém, který neumožňuje, aby každá žena měla takový prostor, kde by se cítila v bezpečí.

Mám účet na Instagramu, kde občas zmíním i nějaká podle mě důležitá témata, a díky tomu se mi spousta žen svěřila se svými zkušenostmi z porodnic. Často to byly naprosto otřesné zážitky.

Potkaly vás osobně taky nějaké?

Naštěstí ne. První dceru, Dorotku, jsem rodila v porodnici v Rakovníku a byl to pěkný, bezproblémový porod. Ale vzhledem k tomu, že jsem měla s Rozárkou taky naprosto normální bezproblémové těhotenství, neviděla jsem důvod, proč jít znovu do porodnice a riskovat, že podruhé už to takové nebude.

I v těch nejvyhledávanějších porodnicích totiž chápou rodičku jako pacientku a i v nich vždy záleží hlavně na tom, na jaký personál zrovna narazíte.

Co tomu nápadu říkal partner? Souhlasil hned?

Chlapi jsou asi víc racionální bytosti a někdy ten náš ženský šestý smysl moc nechápou, a tak Vojta nejdřív váhal. Ale když se seznámil s tím, jak to chodí v Anglii, Holandsku i jinde, kde jsou domácí porody běžné, souhlasil. Vždyť my Češky přece nejsme jiný živočišný druh, abychom nemohly podstoupit něco, co je jinde obvyklé. Narození Rozárky jsme prožili všichni spolu a Vojta o tom doteď rád vypráví.

Vsadila jste tedy hlavně na svoji intuici?

Ano, ale i já jsem dost racionální člověk, nikdy neriskuji zbytečně. Nechtěla jsem jen, aby mě při mém rozhodování ovládl strach. Strach je totiž u těhotenství a porodu ta nejhorší možná věc, kvůli které se může stát i něco fatálního. Respekt jsem ale před domácím porodem samozřejmě měla, to zcela určitě.

Měli jsme s Vojtou i předem promyšlené různé varianty. Rodila jsem nakonec v Praze, a protože máme byt v místě, odkud by v případě komplikací byla lékařská pomoc snadno dostupná, nebyl důvod se zvlášť bát.

Rodina se pro vás stala prioritou. Znamená to například i možnost, že by se rozrostla o další dítě?

Na tohle se těžko odpovídá, protože je to intimní věc, která se týká i partnera, a navíc se někdy obtížně plánuje. Ale nemám důvod být proti tomu, nevadilo by mi to.

Po narození Rozárky jsem pochopila, že možná budu pro diváky navždycky Ivuška z Comebacku, ale že můj život má smysl až díky dětem.

V minulosti jste byla dost sportovně zaměřená. Závodně jste lyžovala, dokonce jste se věnovala bojovým sportům. Máte na něco z toho při malých dětech ještě čas?

Tak tímhle se dostáváme zpět ke školskému systému. Za mého dětství to bylo tak, že jakmile bylo dítě schopné nějaké minimální samostatnosti, přišly na řadu kroužky, sporty a ty výsledky musely být dobré.

Moje rodina bohužel dlouho nechápala, že jsem založená spíš umělecky, že bych si mnohem radši malovala, zpívala. Tak jsem tedy závodně lyžovala, což mě pekelně nebavilo. Asi třikrát jsem byla druhá v našem oblastním poháru na Šumavě, ale stálo mě to hodně sil a odříkání! (směje se)

Dělala jsem taky bojový sport, který spojoval několik bojových technik dohromady, trénovala jsem i karate.

Prošla jsem úspěšně několika úvodními zkouškami, ale ve chvíli, kdy jsme už měli jít do osobního střetu a pořídit si chrániče na zuby, vzepřela jsem se a řekla, že končím. Kromě toho jsem ještě chodila na gymnastiku, plavala jsem a hrála tenis.

Co z toho vás bavilo nejvíc?

Nic. Vlastně všechno, jenže pouze rekreačně. Já totiž odmalička nenávidím, když mě někdo začne tlačit k výkonům.

Například jsem i tancovala, ale s tancem to dopadlo stejně. Kdykoli mě někdo začal v nějaké činnosti moc spoutávat, mohla jsem se z toho úplně zbláznit.

Tanec vám ale přece jen zůstal. Všimla jsem si, že tancujete lindy hop.

Lindy hop mě ohromil, během tance totiž často improvizujete, a tak jsem v něm našla obrovskou svobodu. I když dnes není obecně známý, je pořád populární a i u nás v Česku máme poměrně velkou skupinu.

Jednou za čas se všichni oblékneme do gala a vyrazíme do Lucerny, kde se koná velký koncert s tančírnou. Hraje nám Ondřej Havelka s Melody Makers - a je to vždycky úžasný, ohromný zážitek. Tančírna - to je něco pro mě! Ta upocená atmosféra zakouřeného amerického klubu 30. let mě naprosto fascinuje.

Vaše rodina je asi dost sportovně založená, že u vás dlouho předpokládali stejný zájem.

Babička s dědou lyžovali, ale především to byli nadšení cyklisti. O prázdninách nás brávali se sestřenicí na Lipno a tam jsme jezdili vždycky skoro dva týdny na kolech.

Nemohu bohužel říct, že bych s nimi sdílela stejné nadšení. Ale když jsme na ta místa vzaly před třemi lety se sestřenkou prarodiče i s jejich ročními pravnoučaty, bylo to nádherný a jsem jim teď za to všechno moc vděčná! Nakonec to u mě vychytala mamka. Když viděla, jak se u všech těch sportů trápím, přihlásila mě na dramaťák a na výtvarku. A to bylo konečně ono!

Dlouho u mě šlo obojí ruku v ruce, dokonce jsem později koketovala s přijímačkami na uměleckou průmyslovku a na animaci, ale to už se překrývalo s mojí hereckou profesí a bylo by nejspíš nereálné to zvládnout.

Pořád ještě malujete?

Maluju, je to můj velký koníček. Například od září otvírám v Ostravě dětský koutek s hlídáním. Dva měsíce jsem tam celkem dost výtvarně řádila. Nebyla jsem na to pochopitelně sama, ale ten výtvarný přetlak způsobený letitou péčí o děti jsem tam konečně ventilovala.

Co vás k tomu vedlo?

Obrovský nedostatek nějakého podobného prostoru v centru Ostravy. Taky moje dětská duše, která si chtěla hrát se svými dětmi, a stejně tak moje dospělá duše, co si občas potřebuje odpočinout.

Stvořili jsme Koutek světa kvůli svobodě: pro rodiče, pro děti i pro mě jako herečku, abych si mohla vybírat práci, která mě baví.