Kristýna Kociánová: Covidová nálada se dá porazit jedině optimismem

Ano, jsem dost empatická. Někdy mě i samotnou překvapí, jak moc. Jak se dovedu nacítit na lidi i atmosféru a propojit a vnímat věci, které snad ani nepotřebuji.

Ne, to zase ne. Jsem za to spíš ráda, nevadí mi to. Jen bych někdy potřebovala být nohama více na zemi. To si pak řeknu: holka, a teď se zase pro změnu chop rozumu.

Asi jo. Myslím, že první u mě kráčí emoce, pak já a nakonec hlava. Mám ale kolem sebe lidi, kteří mě umí uzemnit. Zejména moje sestra, která je lékařka, je na to skvělá. Jsme nejlepší kamarádky. Když mě něco trápí nebo těší, ona je ta, co mě zklidní a vrátí do reality.

Ano, prošla jsem tím klasickým scénářem, kdy holčička sní o tom, že bude herečkou. Děkuji každý den, že se to splnilo.

Podporovali nás obě ve všem a jsou na nás pyšní. Myslím, že jsou s námi spokojeni. Netvrdili mi, že musím mít takzvaně seriózní povolání a že mi hrozí nejistota. Věděli, co mají doma a jaká jsem. Jen mě připravovali i na to, že můj sen nemusí vyjít. Že se může stát, že se na vysněnou školu nedostanu. Neměla jsem na přijímačky ani extra velkou přípravu.

Než mě vzali na konzervatoř, chodila jsem k ostravskému herci panu Matouškovi a jeho ženě Aleně Tománkové, se kterou jsme dodnes blízké kamarádky. Ač nás máma ve všem podporovala, říkala nám taky: „Holky, může se stát, že to nevyjde a vy se na ty školy nedostanete.“ No, když to vyšlo, už nás rodiče jen podporují.

No, to bylo těžké. Gympl, kam šla sestra, nebyl nic pro mě. Tak jsem si vybrala školu se zaměřením na sociální pomoc lidem, což by mě asi taky bavilo. Potřebuji být v kontaktu s lidmi, mám to ráda. Ale na druhou stranu si to úplně neumím představit. Kdybych tam šla, byla bych dnes někde úplně jinde.

Talentovky jsem ale složila už v lednu, a tak už jsem pak žádné jiné přijímačky nepodstupovala.

Nevnímala jsem to tak. Nejsem přímo z Ostravy, na základku jsem chodila do Kopřivnice. Do Ostravy jsem odešla v patnácti na internát a bylo to krásné. Už na přijímačkách jsem se seznámila se svou budoucí spolužačkou, což jsme tedy tehdy ještě nevěděly.

Byla to Kristýna, tenkrát Maléřová, dnes Podzimková. S tou jsme se chytly za ruce a už se nepustily. Dodnes. I když jsme každá někde jinde.

Ona se vrátila na Moravu, odkud pochází, kde vychovává mimčo. Ale jsme stále v kontaktu a školu jsme si užily. Byly jsme spolu na intru, pak jsme šly na byt a měly kolem sebe super spolužáky z vyšších ročníků. Nás bylo jenom pět. Kantoři byli též v pohodě. Takže Ostrava super, dokonce tak, že jsem tam ještě rok zůstala v angažmá u Bezručů. A pak jsem odešla do Hradce Králové.

Tehdejší šéf mě vyhodil. A to jsem oplakala. Dokázala jsem si představit, že v Hradci zůstanu do smrti, do důchodu, prostě hodně dlouho. To město je úžasné a já mám ráda pocit zázemí, které jsem tam měla.

Bylo to tam docela rodinné. Několik let jsem dojížděla točit do Prahy seriály, měla jsem tu sestru, byla tu i Krista, ale já se pořád ráda do Hradce vracela. Ale člověk míní, osud mění, takže přišla změna.

Pamatuju si úplně přesně, jak jsem z toho byla hodně špatná. Což se asi děje každému v takové situaci. Ale na druhou stranu jsem věděla, že je to dobře, že to tak má být, že se mám posunout, že bych asi neměla koule na to, odlepit se sama.

Věděla jsem, že to je správně, kamarádce jsem ale plakala na rameni. Shodly jsme se, že je to pro dobro věci.

„Už chci, abych byla v tom stavu, kdy si budu říkat, děkuju, žes mě vyhodil,“ říkala jsem si tehdy. No a v tom stavu dávno jsem. Sice mi pokaždé, když jedu do Hradce, srdíčko zavibruje, ale zdaleka už ne jako dřív.

Ano, nevztekám se. Když je smutno, tak je smutno a popláče se, to je v pořádku.

Tak to ne. Chemii se snažím vyhýbat. Nepříjemné věci raději opláču, rozdýchám, rozchodím, jdu do přírody, vyřvu se a hlavně pořád věřím, že bude líp. I v téhle době. Že vše je tak, jak má být, a že bude zase dobře. Někdy je to těžké.

Teď vidím i na lidech kolem sebe, jak dochází energie. Je zima, málo slunce. Covidová nálada se dá porazit jedině optimismem. Přestala jsem používat slovo pozitivní, protože kvůli testům je to zavádějící, a nahradila ho slovem optimistický. Když je dnes někdo pozitivní, je to trošku negativní.

Všechno je pro herce těžší, když přibude do rozjetého projektu. Ale já měla výhodu, že ten samý štáb točil Krejzovy a Přístav, tedy seriály, kde jsem hrála. S mnohými herci a členy štábu jsem se znala, což brzy přineslo pocit zázemí, který tak potřebuju.

Jasně, že jsem byla trochu nervózní, to se ale stává každému. Měla jsem zprvu pokoru a respekt, pak se člověk trochu otrká a jede se dál.

Mám už zajeté svoje rituály. Občas texty nosím u sebe a při volné chvíli, třeba v tramvaji nebo klidně na kávě, si je projedu. Nejčastěji ale s texty okupuji své křeslo v kuchyni, to je moje místečko, kde prostě drtím.

Co mám společného s Erikou? Možná jsem taky občas ztřeštěná. A i když občas nemám skvělý den, myslím, že jsme obě optimistické a máme rády děti.

Jo a taky umím točit pivo a v kavárně jsem taky pracovala. Jsme obě normální holky do pohody i nepohody.

Ano, točí se v ateliérech, kde se dřív točil seriál Krejzovi. A zvířátka tam už byla různá, já se však zatím potkala jen s kozami. Jednou, když jsem dotočila a odcházela jsem z ateliéru k autu, venku čekala na svůj výstup kráva, což mi skoro v centru Prahy přišlo krásně absurdní. Tak jsem se s ní aspoň vyfotila.

To jo, občas se mi to stalo. I když nejsem seriálový nováček, tréma někdy zapracuje. Zvlášť když člověk točí třeba s herci z Národního divadla, což jsou kumštýři. Respekt pak udělá své. Když se člověk moc snaží, snáze škobrtne. Ale nikdo mi nic nedal najevo, ani malinko.

Poprvé jsem na jevišti stála v Divadle Petra Bezruče. Bylo mi sedmnáct a ještě jsem studovala, myslím, že druhý ročník. Pan režisér Sergej Fedotov si mě vybral na hostovačku do představení Idiot od Dostojevského. Potřebovali mladou holku do menší role. Prošel si celou konzervatoř a vybral si mě.

Ten pocit, že jdu do divadla k Bezručům, to bylo něco! Místní osazenstvo, na které jsem se chodila koukat, a najednou jsem s nimi na jevišti! Pamatuju se, že jsem kuňkala, protože jsem se bála. Až za mnou přišla jedna kolegyně a řekla: nahlas! Tím si mladí herci musí projít.

Domov u rodičů.

V Praze jsem si zvykla, ale Morava je ta srdcovka. Mám ji spojenou s rodinou, jezdíme za rodiči se sestrou, jejím partnerem a dětmi. Sejdeme se tam jako rodina. Jsou chvíle, kdy je to náročnější, protože jsme každý jiná osobnost, ale je to domov.

Ano, to jsem. Mám neteř a synovce. Neteři jsou tři roky, synovci osm měsíců. Mám pocit, že toho menšího trošku zanedbávám, protože teď mám hodně práce. Ale když se narodila Klárka, byla jsem i na porodním sále. Takže její narození jsem hodně prožívala. Její tatínek tam byl taky, já se tam spíš ochomýtala, až mi sestra řekla, ať už zůstanu. Zprvu jsem se bránila, ale pak to přirozeně vyplynulo.

Točím i pořad Všechno, co mám ráda a dozkoušela jsem s divadelním spolkem Háta novou inscenaci. Měli jsme mít premiéru, která nebyla, ale my zkoušení dojeli se vším všudy a pak hru zamrazili. Jsme v očekávání, kdy nás pustí.

To si úplně nedokážu představit. Shodli jsme se, že v našem případě, protože jsme zájezdové divadlo, to ani proveditelné není. Ano, streamy fungují a já obdivuji všechny, kteří je dělají. Myslím často na svoje kolegy, i proto, že já práci mám a jsem za ni vděčná, ale každý to štěstí nemá. A proto velice obdivuju ty, kteří se dál snaží lidem přinášet kulturu.

Rozhodně. S Olgou Želenskou (ředitelka divadla a herečka) jsme se potkaly na natáčení Přístavu. Hrála mi mámu a pak mi nabídla, ať jdu k ní zkoušet. Už je to několik let. Je to pro mě jakási rodina. Vzniklo to rychle, lidé tam jsou srdeční. Trávíme spolu hodně času.

Určitě. V Praze mají na výběr z více něž čtyřiceti divadel. Publikum ví, na co jde. A není to stejné publikum, které chodí na těžké kusy do Národního. Zájezdy jsou jiné, ale je na nich vždy vyprodáno. Z toho jsem byla až v šoku.

To ani v Hradci pokaždé nebylo. Lidi se jdou pobavit, jdou na ksichty, jak se říká. Když vidím, jak jsou šťastní, když mohou i v zapadlé vísce na chvíli odhodit starosti a pobavit se, je to krásné. Tohle publikum nás umí ocenit. Je to plnění poslání a dělá mi to radost.

To víte, že někdy jedeme daleko a mně není třeba dobře nebo se mi nechce. Ale pak vidím to nadšení lidí, co dají i spoustu peněz za lístek, a to vše vyváží. Naše poslední hra se jmenuje Svatba bez obřadu a těším se, až ji budeme hrát.

V podstatě ano. Nemám bílé šaty, ale v přeneseném slova smyslu jsem já tou nevěstou.

(směje se) Ne, netrénuju.

Podle toho, kolik mám času a energie. Jsem často se sestrou a jejími dětmi, které mě dobíjejí a vyčerpávají, ale jsou boží. V poslední době se snažím utíkat do přírody, i když je zima.

Vyhovuje mi jít krajinou úplně sama, protřídit si myšlenky, vyčistit si hlavu. Jdu si svým tempem. Někdy se ráda projdu a poklábosím s kamarádkou. Ráda chodím i do kaváren na kávu či vínečko. A snažím se doma cvičit jógu. A taky jsem začala chodit na badminton, což mě velmi baví.

To je pro mě těžká otázka. Asi bych se nad tím měla zamyslet.

Asi jo. Cíle jsem nikdy neměla. Ani vysněnou roli, nic takového. Mám pocit, že nejdůležitější je, abych byla, stejně jako moji blízcí, spokojená, i když to možná zní jako klišé.

A jestli budu mít dům a manžela a pět dětí – i když tolik jich už asi nestíhám – nebo budu žít v pronajatém bytečku s přítelem, je asi jedno. Hlavně aby mi bylo fajn. Nechávám to otevřené.

Může se vám hodit na Zboží.cz: