Článek
Ve hře Dědicové, kterou právě zkoušíte, hrajete instalatérku. Režíruje vás Juraj Herz, jak se vám spolupracuje? Máte ráda jeho filmy?
Jsem z té spolupráce nadšená. Na zkouškách panuje velmi příjemná atmosféra a on na tom má lví podíl. Jeho filmy se mi líbí. Spalovač mrtvol je prostě jedinečný. Nejen jako režisér, ale i jako herec mě náramně baví. Nedávno jsem viděla seriál Fantom operety, kde hraje detektiva Beno Broka, a musím říct, že mi po celou dobu nezmizel úsměv z tváře.
Děti někdy utíkají od rodičů co nejdál, ale vy pracujete v rodinném podniku. S chutí?
Mně to přijde úplně přirozené. Možná je to tím, že u nás v rodině už asi od roku 1848 hraje rodina divadlo společně. Chodit sem, do Divadla Na Jezerce, mi přijde jako chodit z domova zase domů, a ne do práce.
Jsou vaši více přísní kritici, nebo milující rodiče?
Jednoznačně milující rodiče. Ale když táta režíruje, je přísný kritik.
K režírování nové hry Dědicové přizval Jan Hrušínský (vlevo) režiséra Juraje Herze (vpravo). Kromě Kristýny si v ní zahrají Martin Sitta, Denisa Pfauserová, Martina Hudečková, Miroslav Etzler, Tereza Němcová a Andrea Daňková.
Lze to oddělit?
Máma často říká, když jdeme na představení: tady nejsem tvoje maminka, tady jsem kolegyně. Takže asi jo.
Váš otec je hlavně principál, vede divadlo už řadu let. Vás tato cesta neláká?
Ne že by mě to lákalo, protože vidím, co za tím všechno je. Je to opravdu velmi náročné. Ale je fakt, že do toho nakukuju.
Jistě se setkáváte s otázkou, jaké to je vyrůstat v rodině, kde jsou samí herci.
Ano, ale nevím, jak na ni odpovědět. Snad jen: A jaké je to vyrůstat v rodině, kde to tak není?
Ve hře Komedianti, volně inspirovanou jejich rodinnou historií, je Kristýnkou, dcerou principálů.
To vám prozradím: nepoznávají je na ulici a rodiče večer nemizí do divadla.
S tím měla trošku problém ségra. Vždycky, když máma večer odcházela, Barča se rozčertila a vykřikovala pitomý divadlo! Já chodila s tátou do divadla docela často, takže jsem k němu měla kladný vztah. Se strejdou Rudolfem jsem zase často byla v Činoherním klubu, s mámou jsem chodila do Národního na Sluhu dvou pánů, kde hrála. Tuhle hru jsem s ní viděla poprvé, když mi bylo devět let. A teď v ní shodou okolností hraju.
Kde hrajete raději, tady na Jezerce, nebo na velké scéně?
Na Jezerce. Na velké scéně hraju jen ve Sluhovi a to představení mám velmi ráda. Jsem šťastná a hrdá, že můžu hrát v Národním divadle, to byla vždycky nejvyšší meta pro všechny herce. A měla by být. Moc mě mrzí, že už to tak není a že se z Národního divadla stává experiment jednoho člověka.
Kdo vás hlídal, když rodiče hráli?
Střídali se, a když účinkovali oba, hlídala nás bábinka. S ní jsme trávily hodně času.
„Tady nejsem maminka, tady jsem kolegyně,“ říká jí v divadle Miluše Šplechtová.
Bábinka byla manželka vašeho dědy Rudolfa?
Ano. Byla skvělá, obětavá a laskavá.
Hlídala vás bábinka, ale jaký byl váš dědeček?
Tichý. Býval často pryč. Nejvíc se mi vybavuje o Vánocích a v Plané nad Lužnicí, tam jsme trávili celé dva měsíce prázdnin. Chodili jsme na ryby, a my děti jsme tádovi, tak jsme dědovi říkaly, chytaly čudly, na které on pak chytal štiky. Vždycky jsme chytily víc čudel než on štik. Bábinka se ale modlila, aby nic nechytil, protože to pak musela kuchat a čistit.
Váš tatínek říkal, že ve vašich gestech svého tátu občas vidí. Rozuměli jste si?
Mě moc mrzí, že jsme si nikdy nepromluvili o divadle, protože zemřel, když mi bylo devět. Moc by mě zajímalo, jak to chodilo v divadelní společnosti Červíčků. Přála bych si, aby mi to vyprávěl on. Ale tehdy jsem na to byla malá a vůbec mě nenapadlo se na to zeptat.
V roce 1992 se svou sestrou Bárou a prarodiči: „bábinkou“ Evou a „tádou“ Rudolfem.
Měl rád fórky a vtípky. Třeba jsem jednou přišla nahoru do bytu za bábinkou, táda stál v kuchyni a nakukoval pod pokličky, a když jsem se ptala, kde je bábinka, odvětil, že spadla do kaše. Nebo jsme koukali na Vinnetoua a on tvrdil, že Ta-šatunga se vlastně jmenuje Ta šunka.
Máte tendenci tmelit rodinu?
Zavazující ne, ale přirozenou ano. Myslím, že je důležité, aby rodina držela pohromadě. Že bychom měli každou neděli sváteční oběd, to ne. Ačkoliv občas se to stane. To si pak vždycky pochutnáme, máma vaří báječně. Často si také sednu s našima po představení, dám si čaj a popovídáme si.
Anebo i mlčíme. A já pak jdu k sobě nahoru, protože stále bydlíme ve stejném domě. A i tím jsme hodně spolu. Jen to trochu kazí brácha, ten se odstěhoval do Austrálie, a Bára má teď dvouleté studium grafického designu na univerzitě ve Philadelphii.
Hraje také v klasické komedii Charleyova teta, spolu s Jiřím Vackem a Terezou Němcovou.
Vás cizina neláká?
O tom jsem ani nepřemýšlela. Kdyby se něco naskytlo, tak to potom ano, ale asi ne nadlouho. Já se ráda vracím domů.
Netajíte se tím, že jste trémistka. Pamatujete si nějaký jevištní trapas?
Ty se stávají. Vzpomínám si, že jsem jednou měla okno. To bylo ve Třech sestrách, které jsme hráli na Zlaté Koruně, a já představovala Irinu. Tam jsem měla text, kdy opakuju, že si nic nepamatuju, že jsem všechno zapomněla. Každý den zapomínám, celý život zapomínám, divím se, že jsem ještě nespáchala sebevraždu, měla jsem v textu.
Tak jsem začala odříkávat, že každý den zapomínám, všechno zapomínám, a skutečně jsem všechno zapomněla. A nevěděla jsem jak dál. Opakovala jsem, že nic nevím, a pak jsem si naštěstí vzpomněla, že následuje věta: Divím se, že jsem ještě nespáchala sebevraždu. Ovšem z radosti, že jsem si vzpomněla, jsem to vyřkla tak nadšeně, že se mi kolegové na scéně začali smát.
