Kristýna Frejová: Žiju rychle, ale pěkně

V kavárně pražského Divadla Ungelt, kde za dvě hodiny zahraje partnerku Marka Daniela v komedii Jak zabít komika, si dá černou kávu, s sebou si ale nese sklenici se smoothie.

„Snažím se jeden den v týdnu nejíst, udělat si malou očistu,“ vysvětluje herečka zajímavá nesériovou krásou a pevným altem.

Žiju strašně rychle, ale pěkně. Velmi pracovně. Nechci pominout dceru Ráchelku, ale už jsme myslím našli systém, jak z toho vybruslit, aby nikdo netrpěl. Má krásný vztah se svým tátou, jeho partnerkou a jejími dcerami, výborně funguje i dohoda o jejím předávání. Dnes se těším, že ji po pěti dnech uvidím, hrála jsem a točila mimo Prahu. Nemyslím, že by strádala.

Když se manželé rozejdou, je pro dítě nejdůležitější vědět, že není nikomu na obtíž, je milované a nefunguje jako rukojmí proti expartnerovi. Jsem na nás pyšná a zdá se mi, že to způsobilo i určitou vnitřní stabilitu a pevnost naší holčičky.

Nikdy neslyšela u jednoho výtky proti druhému, nevystavili jsme ji stresům jako rodiče řešící svá ega. Chodí do stejné školy, je samostatná, bez problému pendluje mezi Holešovicemi a Vinohrady. Nemám obavy ani z gymplu napřesrok. Může být kdekoliv.

Jasně že ano. Reakce typu Mami, prosím tě… znám. Ale mě s ní všechny fáze hrozně baví, asi jsem si ji tak moc přála, že je mi s ní dobře pořád. Je skvělá.

Kamarádky si stěžovaly, jak bylo děsné kojení – mě bavilo, mohla bych ji mít u prsu furt. Vzdychaly, jak je náročné uhlídat dítě, když začne běhat – i to mě bavilo.

Teď přichází puberta a jsem opět nadšená. Je to pro mě mentální tělocvik. Jsme obě rychlé v myšlení, takže musím každý spor bleskově vyargumentovat, pokud možno s pointou a vtipem. Někdy jsem vítěz já, jindy ona.

Ale nesoutěžíme, hlavní je, že cítím její důvěru a vše se daří zlomit do humoru. Zatím se na sebe nešklebíme, funguje mezi námi dobrá energie.

Já byla úplně jiná. Nevím, zda tím, že jsme vyrůstali za bolševika. Dodnes si říkáme s vrstevníky, že se lekáme každého revizora v metru nebo policajta, i když se ničeho nedopustíme. Pomocí určitých duchovních cest jsem to snad už vyeliminovala.

Ale naše děti to vůbec neznají, což je skvělé, jsou zcela svobodné. Nebojí se ani v dobrém postavit učitelům a diskutovat. Tak to máme i doma, Ráchel klidně řekne, co se jí nelíbí.

Ani já neměla výchovu nařizovací, vždy to šlo dohodou. Ale měla jsem z mámy (herečka Věra Galatíková, otcem je herec Ladislav Frej - pozn. red.) daleko větší respekt a leccos, různé připomínky k běžnému dění, bych si vůči ní nedovolila. I když bych asi mohla, máma byla velkorysá, chápající a přijímající.

To si netroufám předpovědět. Ale jsem mírný optimista, pokud jde o budoucnost téhle země. Ráda a často si povídám s dceřinými spolužáky – mají velký přehled, zajímají se o to, co se kolem děje, což je báječné.

Snažím se Ráchel vést ke kritickému myšlení, vlastnímu úsudku, tak doufejme, že takových dětí se bude rodit víc a víc.

Spíš vidím, kdy se projeví vlastnosti jejího tatínka. Říkám v legraci: Á, to byl Štorek! Celkově je hodně namíchaná. Má svůj vnitřní klid, timing, na který jí nesmíme sahat.

Jak pravila ve čtyřech letech, když jsem ji popoháněla u jogurtu: Maminko, nezlob se na mě, stejně víš, že je to zbytečné. Zároveň podědila moje až přehnané nároky na vlastní osobu, perfekcionismus. Před písemkami bývá vynervovaná, snažím se jí proto vysvětlovat, že úplně ve všem dokonalá být nemůže – a nic se neděje. Hlavně že jsme zdraví a máme se rádi.

Zatím projevuje spíš výtvarný talent po otci, chodí s nadšením do ZUŠ a po návratu ze školy si obvykle v pokojíčku maluje. Po hodině přijde rozčilená, že nemůže najít svůj styl, tak ji uklidňuju, že ten se hledá třeba celý život.

Ale maluje hezky, kamarádka si dokonce vybrala její kresbu medúzy a nechala si ji vytetovat na záda. Čili je už návrhářka kérek!

Zároveň má i hudební geny. Taky po tátovi: je muzikant a majitel pražské kavárny Liberál. Trochu jsme je zanedbali, ale našla si k nim cestu, sama se učí na klavír a ukulele…

Vím, jak je to krásné povolání, takže bych jí to nezakazovala. Měla bych k tomu posvátnou úctu. Herců je ale strašná spousta a mnoho i skvělých se trápí tím, že nemají práci. Proto děkuju každý den vesmíru, že mně chodí.

Není nic horšího než čekat na telefon, to bych jí nepřála. Ideálně bych tedy chtěla, aby dělala něco jiného a herectví měla jen jako koníček.

Ráchelka se naštěstí jmenuje jinak. Já to neměla jednoduché, bylo to zavazující. Dlouho ve mně byl zakořeněný pocit, že nesmím udělat rodičům ostudu. Než jsem se osvobodila a zjistila, kdo jsem, že nejsem ani máma, ani táta. A že svým herectvím nevyhovím všem.

Dcera už má s hraním malou zkušenost: syn kolegyně natočil k přijímačkám na FAMU film, v němž představuje jeho babičku, již za války přezkoumávali, zda je židovského původu a půjde do transportu. Těžké téma. Dojalo mě, jak to zvládla. Vždy mě zajímá, zda má věc přesah, do hlouposti bych ji nepustila. Uvidíme dál.

Průběžně seriál Modrý kód. Už jsem si celkem oblíbila paní doktorku Vlčkovou – dostala jsem totiž svobodu a můžu se v ní vyřádit. Občas mi projde i něco ostřejšího, což je dobře. Jak jsem si ji udělala, takovou ji mám. A jsem ráda za ohlasy diváků, baví je to.

Přijala jsem taky jeden natáčecí den v Krejzových na roli, kterou mi pak pěkně rozepsali. Stejně mě naangažovali i do seriálu Dáma a král.

Točila jsem televizní film o Jiřině Štěpničkové Past. Energeticky mě velmi zasáhla postava bolševické prokurátorky Matušínské, která žádala pro herečku trest smrti.

A od režiséra Svobody jsem dostala roli v detektivce Vysoká hra, kde hraju státní zástupkyni, která zastřeší statečné policisty. Až hrůzně aktuální téma o tom, že i státní zástupce má někdy možnost rozhodnout buď podle svých morálních zásad, nebo si neposkvrnit kariéru.

Doufám, že v příštím životě budu doktorka nebo investigativní novinářka. Odborníků zachraňujících životy si vážím. Ale snažím se žít tak, abych je nemusela moc vyhledávat.

Jsme to, co jíme. Včera jsem si uvědomila, že nejvíc peněz dávám za jídlo. Držím se zásady, že by nemělo být v lednici déle než dva dny. S Ráchelkou se domluvíme, co koupím a uvařím – to sníme a jdu pro čerstvé.

Snažím se kupovat věci ve skle, minimalizuju plasty, nevezmu vejce od slepice v kleci ani mléko od Babiše. Jít do Billy nebo Alberta je pro mě už sci-fi.

Zrovna jsem dotočila 13. komnatu, týká se přepadení, které jsem zažila v devatenácti. Událo se v noci centru Prahy, těsně po revoluci. Dnes to tam vypadá jinak, turisti, světla…

Tehdy mě v tmavém průchodu škrtil dospělý chlap a já málem umřela. Ale jak vidíte, ubránila jsem se. Od té doby si vážím života a nechci svoji druhou šanci probendit. Ani se smířit se slabostí. Jakoukoliv.

Resuscitovat jsem ale zatím nikoho nemusela. I když bych to asi uměla, absolvovala jsem školení Červeného kříže a podílela se na osvětových filmech, jež běží v nemocnicích a ordinacích.

Nejhorší chvíle byla, když šla na operaci, která vypadala jako banální, měli jí vyštípat výpotky z plic. Než se probudila z narkózy, volal profesor Pafko tátovi, že je to špatné a dává jí tři měsíce. Ten mi volal na chalupu, zrovna jsem uklízela a v rádiu hráli Perfect Day Lou Reeda.

Nemohla jsem se srovnat s tím, že to vím dřív než máma. Během dvou hodin se celá rodina sjela do nemocnice – a mamka na mně hned poznala, že je to v pytli. Pak nastaly různé varianty, možnosti léčby…, ale pořád tu ten člověk byl, a tedy i víra, že to třeba dobře dopadne.

Další zásadní moment přišel, když mamka usnula u sledování oblíbeného filmu. Rozbrečela jsem se a bylo mi jasné, že už nemá vůbec sílu, že se to blíží…

Otěhotněla jsem vzápětí po diagnóze a mamka stihla ji i vnuka od bráchy. Ta rozstřelenost byla šílená, ale nedovolila mi tomu úplně podlehnout. Nemine den, kdy bych si na mámu nevzpomněla.

Občas vstupuje do snů mým kamarádkám, naposled bráchově partnerce Martině. Řekla jí nějakou adresu a tak. Je asi dost udřená, jak nás všechny musí hlídat a chránit… Mně osobně se o mámě nezdálo strašně dlouho. Bohužel.

Mamka mě nasměrovala k Andy Urbišovi, který v rehabilitačním centru v Čeladné dělá celostní a čínskou medicínu a terapii tmou. Jsem odjakživa typ beroucí prášky jen v krajní nouzi, a když se Ráchelka po prvních antibiotikách osypala, začala jsem se zajímat o homeopatii, byliny atd.

Důležité je vědět, s čím tam jdete. Já tam šla po smrti mámy a rozchodu s partnerem, úplně jsem se dlouhodobě škrtla a potřebovala jsem zjistit, co jsem zač. A odpověď mi dorazila.

Stručně: Do čtyřiceti jsem žila, jak se ode mě očekávalo. Od té doby žiju, jak chci já. Je mi jedno, co si o mně kdo myslí, ani já nesoudím druhé. Každý ví stejně nejlíp, co dělá špatně – jde jen o to poslouchat intuici a neopakovat chyby. Moc jsem se snažila být jako mamka, ale prostě nejsem. Mám jiné přednosti.

To vše mě posunulo. K padesátinám si chci nadělit další pobyt ve tmě, na dva týdny.

Určitě to platí. Ale o tom nechci moc mluvit. Je to náročné: opravdu málokdo ustíhá moje pracovní a životní tempo. Důsledek „tmy“ je, že už nemůžu nikoho táhnout za sebou a říkat: Pojď! A přitom být kilometr napřed. Dělala jsem to dlouho – a už nebudu.

Lezeme, potápíme se… Jak tu sedíme, někdo vidí hrubou zeď, já vidím chyty na lezení. Mohla bych dolézt až támhle pod tu klenbu. Oba tyto sporty učí závislosti na druhém a zodpovědnosti, pokud tedy nejste spiderman Adam Ondra, který lozí jako ještěrka.

Vedle dobrodružství může jít i o únikové cesty v krizové situaci. Věřím, že Ráchelka nebude nikdy blbnout a riskovat bez jištění, umí správně navázat uzly, a kdyby hořelo, dovede se slanit.

Je to moje úchylka způsobená tou zkušeností v devatenácti. Svět, který nás obklopuje, není bezpečný. Psychopatů útočících nejen podle barvy pleti či vyznání je fůra. Takže je lepší být připravený. Což neznamená žít ve stresu, ale ušetřit si fázi leknutí. Často rozhodují vteřiny.

Ráda bych, ale nebude asi čas. Dcera už má svoje partičky, takže v červenci jede na sportovní tábor s kamarády. Je na krásném místě u jezera, každé ráno začne během. Já toho využiju a pojedu s přítelem do Normandie.

Pak mě čeká spousta práce. Třeba hraní na letních scénách Divadla Ungelt a Divadla Kalich – ta je nová, pod Žižkovskou věží. Zkoušíme kanadskou komedii Láska v přímém přenosu, jde o několik povídek, které se ve finále spojí. Těším se na setkání s kamarády Čtvrtníčkem a Suchařípou, ještě jsme spolu nehráli.

Chtěla bych s Ráchelkou sjet kus divoké řeky nebo zkusit canyoning – spojení vody s lezením. Slaňujete vodopády a jedete v neoprenu s bójkou po řece. Zatím nevím, kdy. Ale říkám si, že vše je, jak má být. Už nebudu nic rvát násilím.

Dokonce jsem si připustila, že když přijdu unavená domů a večer mě čeká hraní, s klidem si na hodinu lehnu. Dřív bych šla šůrovat.

O minulých a budoucích životech vůbec nepochybuju. Snažím se žít tak, abych se příště nemusela narodit jako láčkovec. Při holotropním dýchání jsem se prodýchala do Mongolska, Alžíru nebo Číny – je mi jedno, zda šlo jen o fantazii mého mozku, ale obsahovalo to jisté poselství, které se v 99 procentech naplnilo a pomohlo mi pochopit momentální situaci.

Ctím osobní svobodu jednotlivce, nárok na vlastní víru, vyznání. Měli bychom se smířit s tím, že se kultury budou míchat, stavět zdi a ostnaté dráty je kontraproduktivní. A to se nepovažuju za vítače ani sluníčkáře.

Jen při reálné úvaze a znalosti historických kontextů vidím, že to nikdy nikam nevedlo a nic nevyřešilo. Ať si každý věří, v co chce. Jako já.