Kristýna Frejová: Muži mě fascinují a jako živočišný druh je miluju

Jaký je to pocit držet v ruce svoji knížku? A jak vlastně vznikla?

Jsem z ní ještě celá rozechvělá a pořád ji osahávám. Její vznik nebyl úplně jednoduchý. Motivovala mě moje kamarádka Markéta, profesí dramaturgyně. Zavolala mi, že ji baví moje komentáře na Facebooku, a jestli bych nechtěla napsat knihu. Bylo to zrovna v období, kdy knížku vydalo hodně mých kolegyň, šlo spíš o zábavu, takové veselé historky ze života, mnohdy skvělé.

Jenže začala válka na Ukrajině a já vůbec nevěděla, jestli mám kapacitu psát nějaké veselé příhody o čemkoli. Vždyť to nemusí být veselé, řekla mi Markéta. Nechala jsem si to projít hlavou a napadlo mě, že od té doby, co jsem prošla terapií tmou (několikadenní nepřetržitý pobyt v místnosti v naprosté tmě a o samotě, bez televize, rádia či mobilu), mám doma mnoho stran deníků, které jsem si tam psala.

I když je to už deset let, co jsem terapii podstoupila, stále se mě na to lidé a novináři ptají. A tak mě napadlo ty zápisky použít a dát k nim doprovodné kapitoly, které by vysvětlovaly, co mě do tmy dovedlo, co se mnou udělala a jak mi pomohla. Taková knížka mi dávala smysl.

Asi vás to táhlo k psaní o silných životních zážitcích.

Ano. A chtěla jsem, aby knížka měla strukturu. Takže obsahuje vždy jednu kapitolu z deníku ze tmy a k tomu mezikapitolu, kde to komentuju. Jsou to kapitoly o tatínkovi, mamince nebo kamarádce a herečce Janě Janěkové.

To vyprávění o rodině je celkem intimní. Nepochybovala jste o tom, zda to tak má být?

Někdy ano. Říkala jsem si, že je to tak osobní, že by to nikdy nemělo spatřit světlo světa. Nejsem ale typ, co by přemýšlel bulvárně, takže kapitoly o mamce, tátovi, mojí dceři nebo porodu tak nevnímám. Jestli si je někdo přečte jen proto, že je zvědavý, jaké jsme měli dlaždičky v koupelně, tak to neovlivním.

Zápisky ze tmy jste nějak cenzurovala?

Dospěla jsem k tomu, že jedině bez cenzury to dává smysl. Pokud bych to ořezala o to animální, byl by to paskvil. Takže jsem nechala všechno v původní podobě až na jednu výjimku. Je tam místo pár řádků jen slovo „nepublikovatelné“. Jinak deníky zůstaly tak, jak byly.

A co tvůrčí proces? Sedla jste a začala psát?

Tak jednoduché to rozhodně nebylo. Jsem prokrastinátor a nejlépe pracuji pod tlakem. Mám na to celé léto, utěšovala jsem se. Koncentrovat se po náročné sezoně bylo ale nad moje síly a večer jsem si spíš chtěla sednout s přáteli a dát si víno, ne sednout a psát.

V září jsem Markétě statečně přiznala, že nemám skoro nic. Jenže pak už jsem podepsala smlouvu s nakladatelstvím a bylo jasné, že to do Vánoc musí být hotové. Knížku jsem tak dokončila asi za tři měsíce.

To je celkem rychlost. Psala jste každý den?

Spíš po večerech. Když jsem se kdysi potkala s Michalem Vieweghem při zkoušení jeho Biomanželky, říkal mi, že ráno vstane v šest, dá si kafe a croissant a pak píše. Až do oběda. To si neumím představit, jsem trochu asociál a nemám takovou štábní kulturu.

Dny jsem měla dost plné, měla jsem roztočený seriál, velkou roli, hodně práce ve škole se studenty, hodně hraní, zájezdů. Jsem svým biorytmem sova, a tak mi nevadí večer pracovat, naopak jde mi to lépe, protože jsem jako herečka zvyklá večer mentálně pracovat, nejintenzivněji mezi sedmou a desátou. Večer mi to tedy zapaluje, dopoledne jsou pro mě horší.

Překvapilo mě, že v Potměchuti máte kapitolu dokonce i o zvířatech…

Ve tmě se totiž dotknete zvířete v sobě a všichni přece víme, jak nás ta naše „vnitřní“ zvířata ovlivňují.

Jaké zvíře je vám blízké?

Člověk je omylný. Měla jsem o sobě dlouho představu jako o vlčici. Ale pak jsem zjistila, že je to jinak. Jak, to neprozradím, to je pointa té kapitoly v knížce. Jinak ale o mně mnoho mých kamarádů říká, že jsem dostihový kůň. Takový dostihový vraník.

Téma „muži“ se v knížce prolíná jak zápisky ze tmy, tak samotným vyprávěním. Máte je ráda?

Miluju je jako „živočišný druh“. Je vzrušující snažit se je pochopit a zkoumat jejich způsob myšlení. Bavím se, když se mě na ně lidi ptají. Když je zajímá, jestli někoho mám, nebo ne, mají u toho takový potměšilý výraz. Kdysi jsem se ale rozhodla, že to už nikdy ventilovat nebudu, a když jednou řeknu, že nikdy, tak myslím nikdy.

Muži mě ale opravdu fascinují a život bez nich si neumím představit. Feminismu jsem daleka, i když mohu působit jinak. Vychovávala jsem dceru sama, ale to neznamená, že bych muže odmítala nebo jimi pohrdala, jak je mi občas podsouváno.

S feminismem ale dnes ženy, zejména mladé, docela rezonují, nebo ne?

Je fakt, že s dcerou o feminismu často diskutujeme. Je to velké téma. Dnešní mladé ženy to podle mě ale mají docela dobře poskládané. Moje generace vyrostla v tom, že jako ženy musíme obstát a vyhovět.

Nedávno jsem měla zrovna s dcerou rozhovor a podotýkám, že ona je velmi nesobecký člověk. Řešila situaci, kdy jí někdo řekl, že by chtěl, aby ho měla na prvním místě.

Odpověděla, že aby byl člověk šťastný, musí mít na prvním místě sebe. To mi na šestnáct let přišlo velmi zralé. Já to takhle dlouho neměla a k podobnému postoji docházím celý život.

Ve vašem rodu tak asi pokračuje tradice silných žen.

Zdá se, že ano, a zejména je to tradice silného vztahu mezi matkou a dcerou. S mámou jsme si byly velmi blízké, spoustu věcí jsme si říkaly a stejně tak to mám se svou dcerou. Přesto je moje výchova na hony vzdálená tomu, jak moje maminka vychovávala mě. Je to svobodnější, ale ne bez hranic.

Tetelím se blahem, když moje dcera umí některé věci rozklíčovat. Ráda sleduju, jak to mají její spolužáci, a ráda se obklopuju mladou energií. I z toho důvodu mě baví učit. Když jsem mezi mladými lidmi, baví mě si s nimi povídat a zjišťovat, jak vidí svět. Jejich názory mě naplňují optimismem a přestávám mít obavy o osud této země. Líbí se mi i to, jak jsou ambiciózní.

Svou dceru Ráchel ještě stihla ukázat svojí milované mamince herečce Věře Galatíkové.

Ráchel nedávno dostala nabídku na focení a natáčení a odmítla ji kvůli tomu, že nechtěla zameškat ve škole. Studuje dvojjazyčně a věděla, že na půl roku prostě nemůže vypadnout. Skoro tě nepoznávám, divila jsem se, ale beru to jako zodpovědnost spolu s tím, že chce něco dokázat. Ráda by šla na uměleckou školu a myslím, že pro to dělá maximum.

Ta škola je prestižní a talentová a je nejvyšší čas se na ni připravovat. Její rozhodnutí mi přijde velmi dospělé. Nechci vynášet jen svoji dceru, jsou děti, co mají větší tah na branku. Ona taky umí prokrastinovat a flinkat se. A je to i dobře, protože se od její generace pořád něco očekává. Ona věnuje studiu přesně tolik, kolik má, aby ještě měla čas na nějaký osobní život.

Rodiče dnes své děti hodně podporují. Na nás možná byli přísnější.

Ano, svoje děti jistíme a jsme jim nápomocní, ale ony ty tlaky zvenčí taky dost zesílily. Kolik informací za den musí děti dnes zpracovat! Není divu, že psychické potíže u adolescentů narůstají. Mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem je velký nárůst sebevražd a nejsou to jen děti z asociálních rodin. Je to i tlakem mediálním a společenským, třeba jak mají holčičky vypadat, mít dlouhé nohy a nemít špeky. Nedokonalost se nepromíjí. To je podle mě velké téma.

Je vaše dcera vaší první čtenářkou?

Ne, ale pokud se mi povedla nějaká část kapitoly o ní, přečetla jsem jí to a pak jsme se tomu zasmály. A navíc ta kniha je věnována jí a jednou s odstupem určitě pochopí některé věci o mně, které se jí zatím musí zdát poněkud rozostřené. A taky jsem kousky poslala mým nejbližším kamarádkám Petře Hřebíčkové a Janě Janěkové, které na knize mají svůj podíl.

Jaký podíl?

Jana mi napsala doslov a byla mi nablízku během pobytu ve tmě, takže viděla změny, které způsobil. Petru jsem poprosila, aby mi knížku pokřtila.

Před deseti lety jsem utopila svůj laptop a ona mi ještě s jedním kamarádem koupila k narozeninám nový. Ale musíš na něm napsat knihu, řekla tehdy. No trvalo to sice deset let, ale knížka je venku. A třeba někoho bude motivovat k pobytu ve tmě.

Budete psát dál?

Myslím, že ano, a už mám i nápad. Byl by to scénář. Nápad ale neřeknu, je totiž dobrej. Píšeme teď i hru s mými studenty. Pracujeme na absolventském představení a sehnat pro ně dobrou hru bývá těžké.

Chtěli jsme dělat adaptaci Sexmise, ale momentálně je nemožné na ni získat práva. Pak mi došlo, že v hlavě nosím nápad napsat Mauglího z hlaváku. Je to na motivy Kiplingovy Knihy džunglí. Vždyť hlavní nádraží v Praze je taky taková džungle!

A tak jsme osobnosti zvířat přetavili do charakterů lidí. Je tam Šerchán, Bhaghíra i bezdomovci coby vlčí smečka. Děcka píšou dialogy a některé jsou moc dobré. Začalo je to bavit. No a pak se pustím do svého scénáře. Něco jiného je psát souvislý text a dialogy, učím se za pochodu.

Nechystáte se pobyt ve tmě někdy zopakovat?

Určitě, ale zatím to není na pořadu dne. Vím už, že až tam půjdu příště, nebude to na týden, ale na čtrnáct dní. Už vím, co za týden vyplave na povrch, a tak mě zajímá, kam to může jít dál. To budou asi jiné grády. Datum ale ještě nemám. Intuitivně mě napadá, že by to mohlo souviset s osamostatněním Ráchel.

Prošla jsem si fází mateřství s plným fokusem na dítě, ale vím, že se blíží doba, kdy půjde na vysokou a bude chtít bydlet s kamarády. Bude to nová fáze v mém životě, kterou ne každá žena dobře zvládne. A tak si možná půjdu do tmy pro odpovědi.

Máte z období, kdy dcera odejde, obavy?

Já se velmi těším, až budu babička. Tedy ne že by to muselo být za měsíc, ale těším se. Třeba až jednou vezmu Rácheliny děti na lyže, k moři nebo je naučím se potápět.

Ještě stále se otužujete?

Jo, to mi zůstalo. Péči o tělo je nutné si dopřávat. Nedávno jsem byla v Peci pod Sněžkou, protože Rachel měla jarní prázdniny a odjela s rodiči svého přítele lyžovat do Itálie. Já jsem nemohla, alespoň jsem vyrazila sama na tři dny na Jelení louky, kde můj kamarád vybudoval nádherný penzion na samotě u lesa, se saunou u horského potoka. To mi udělalo neskutečně dobře.

V jaké nejstudenější vodě jste plavala?

Byla to Vltava a měla dva stupně. Nechala jsem se vyhecovat spoluotužilcem, kterému přezdívám plejtvák myšok. Plave otužilecké dálkové závody. Je to jiný level než já, tam jsem se nedopracovala.

Plavali jsme spolu v ledové vodě a já pochopila, že umrznutí asi opravdu není tak nepříjemné, protože po třech čtyřech minutách vám přestane být zima a všechno je vám jedno. Plavala jsem takhle asi patnáct minut, pak jsem vylezla a bylo mi fantasticky. No a večer jsem na nohách viděla puchýře a byly to omrzliny.

Co vás teď vytěžuje?

Stále točíme seriál Zákony vlka a mám z něj radost. Smějeme se, že točíme kriminální fantasy, neboť to vůbec není realistická záležitost. Lidé řeší, že by se to stát nemohlo, ale ono to nemá ambici podat věci reálně. Je to večerníček pro dospělé. Ta nadsázka se mi líbí.

Co se týče divadla, před covidem jsem hrála pětadvacet představení měsíčně a byla jsem už tak trochu maminka na telefonu. Tak to mi teď trochu odpadlo, už hraju jenom kolem patnácti. Dohrávám ve Švanďáku, hraju v Kalichu v Rytířské a s divadlem Verze. Mám radost, že to jsou evergreeny a je vyprodáno.

Od září budu zkoušet novou hru s režisérem Jakubem Nvotou, s ním je to vždycky krásná práce. Je velmi inspirativní, vtipný a chytrý, takže to zkoušení s ním jsou učiněné lázně. Budu hrát hysterickou herečku a dost se na tu roli těším. Něco mi říká, že se vyřádím. (směje se)

Vrátila se návštěvnost divadel do doby před covidem?

Nechci se holedbat, ale všechno, co hraju, bylo hned plné. Doby krátce po covidu byly smutné, lidi seděli v hledišti v rouškách a kolem sebe museli mít volná místa. To jsme si pak tleskali navzájem, diváci a herci. Při děkovačkách jsem kolikrát i brečela, bylo dojemné, že lidi za těchto podmínek vůbec přišli.

Teď už je to jiné a jsem ráda, že lidé investují do kultury, i když koupit lístky pro čtyřčlennou rodinu je záhul. Lidem se kultura nezdá zbytečná a doba, kdy ji tak vnímali někteří politici, je snad už taky pryč.

Za poskytnutí prostor k focení děkujeme: Kasárna Karlín

Může se vám hodit na Zboží.cz: Potměchuť - Kristýna Frejová