Kristýna Frejová: Jsem mistr v placebo efektu

Postupem času. I jistým dobíháním procesů, které se nastartovaly před pěti lety, kdy jsem se nechala zavřít do tmy (terapie tmou - pozn. red.). Dospěla jsem k tomu, že potřebuju odkládat veškeré závislosti, které jsem si během let nahrabala. Nebylo to násilné, vše vyplynulo jemně a přirozeně a poprvé v životě to nebylo psychicky náročné. Všem, kdo uvažují, že přestanou kouřit, bych doporučila dobré načasování.

Přišlo to bez přípravy, ze dne na den. Měla jsem namířeno k trafice, ale udělalo se mi špatně od žaludku, ostatně jako z každé dopolední cigarety poslední dobou. Otočila jsem se a uviděla lékárnu. Šla jsem se zeptat, jak fungují náplasti proti kouření.

Bylo pondělí a já před sebou měla šílený pracovní týden. Nemohla jsem si dovolit sedět v koutě a klepat se jako drahý pes kvůli nikotinovému absťáku. Koupila jsem si náplasti a zafungovaly. Žádné klepání, nervozita ani neschopnost koncentrace nepřišly.

Ani jsem je nepotřebovala všechny. Jsem totiž mistr v placebo efektu. Kdyby bylo třeba testovat nový lék, je dobré si vybrat mě. Vezmu si kuličku homeopatik, a už mi nic není. Tak jsem to měla v životě se všemi léky a díky tomu jsem dala ruce od chemie úplně pryč. Doktoři se většinou diví, že hned, jak vidím prášky, mi je líp.

Podobně na mě působí i byliny. Nemoc chápu jako may day těla. Jako signál, že jsem kolem sebe nebo v sobě přehlédla něco důležitého a většinou se dopustila násilí na vlastním přesvědčení. Západní medicínou nepohrdám, ale dokud je to možné, řeším zdravotní problémy jemnější cestou.

Bez kouření je mi líp a taky víc cvičím. Hraju ve třech inscenacích, ve kterých končím na forbíně dvakrát týdně ve spodním prádle dva metry od diváků. To je k tělocviku velice silný motivační prvek. No na mě se nedívejte, já si ty scény nevymyslela! A taky jsem zjistila, že mám mnohem víc času, ušetřím několik desítek minut za den.

Chodím dvakrát až třikrát týdně na pilates a taj-či, každé ráno cvičím pět Tibeťanů. Místo milovaného kafe a cigárka si teď dávám třináct forem taj-či. Libé pocity a adrenalin udělají své. Stejně jako to kafe s cigárkem, které jsem rituálně milovala.

Budu už asi vždycky abstinující kuřák, nikoli nekuřák. Byla jsem kuřák z chuti, cigaretu jsem měla spojenou s lidmi a prostředím, v tom jsem sociální závislák. S kolegyní jsme se rozhodly, že si dáme jarní detox, a zřekly jsme se i alkoholu. Jedu to už druhý měsíc a začínám si připadat jako buddhistický mnich.

Tak to vám řeknu přesně. Tehdy jsem točila čtyři seriály naráz. Organizačně to zvládnout s Ráchel, jejími kroužky, školou a divadlem se mi zdálo prakticky nemožné. Ale prostě se to tak sešlo. Lítala jsem mezi čtyřmi produkcemi a žila v totálních nervech, že jsem někde na něco zapomněla a něco prošvihnu. Pak jsem domluvu přehodila na produkce, ať to řeší mezi sebou.

Vstávala jsem v pět ráno, ve tři čtvrtě na šest jsem měla nástup v maskérně seriálu Ohnivý kuře v Holešovicích, tam jsem točila do dvanácti, a zatímco oni měli pauzu na oběd, mě převezl taxík na Zličín, kde jsem točila Modrý kód.

Po dvou hodinách mě sbalili, odvezli zpět na Ohnivý kuře, tam jsem točila do půl šesté do večera, skočila jsem do auta a jela na představení do Švandova divadla. Po představení domů, kde jsem dodělávala provozní věci, které jsem přes den nestihla, a v jednu po půlnoci jsem zalehla. A druhý den zas to samé od pěti ráno. Tak se to táhlo zhruba čtrnáct dní.

Ne, brala jsem to jako zenbuddhistické cvičení a jen jsem se koncentrovala. Abych byla tady a teď a oblékla si kalhotky správně, a ne naruby. Říkám to vše s nadsázkou, jsem za tu práci moc ráda. Když mi nabídnou točit seriál, s odkazem vždyť vy víte, o co jde, je chvíli z mé strany hrobové ticho, protože nevím. Já si televizi nepouštím. To už by mi v hlavě hučelo totálně. Když se na něco potřebujeme s Ráchelkou podívat, hledáme nejprve půl hodiny televizní ovladač. Posledně měl vybité baterky.

Mé scény jsou opravdu většinou na sále s dětmi. A snad každé matce, když jí na operační stůl položí dítě, se vybaví to její. Herečky nejsou výjimkou. Přečetla jsem si prvních pět dílů seriálu a ty příběhy se mi líbily. Hlavně proto, že jsou koncentrované zejména na lékařské případy, a ne na limonádu okolo. O mojí postavě to platí speciálně.

Ve scénáři jsou dobře napsané situace, zajímavé i dojemné. Ráda jsem tu nabídku přijala. Historii doktorky Vlčkové jsem si dotvořila sama. Pokud by ji měli scenáristé chuť rozepsat, ráda se s nimi o ní pobavím. Momentálně o ní vím víc než oni. (smích)

Vždy si zjistím víc, než je ve scénáři. Na natáčení máme odborného poradce a často teď volám i svým kamarádům lékařům. Když je něco potřeba doladit, jsem radši o krok napřed, než abych pak na place tápala.

Jasně, máme to v rodině. (smích) Kdysi mému tatínkovi chodily, a doufám, že mně se to nestane, dopisy, jestli by někomu z diváků mohl zařídit operaci kyčle. Leckdy to bylo až dojemné.

Stavění se na vlastní nohy a převzetí odpovědnosti za svůj život. Myslela jsem, že jsem srovnaná. Ale ten pobyt inicioval můj odchod z angažmá a přesunul některé záležitosti do kategorie nepodstatné. Rozjeli jsme třeba naši divadelní společnost Titans. Nemáme žádné dotace, vyděláváme si sami. Zatím hrajeme dvě inscenace. V Praze je boj o diváka, dostat se zde do povědomí je náročnější. V červnu budeme mít reprízu hry Znovu a líp v Divadle Bez zábradlí a z toho mám velkou radost!

Ano. Nejvíc ve dnech, kdy se cítím unavená, což je třeba teď, když dojíždí sezóna. Jenže to se plánuje tak dva tři roky dopředu. Myslím si, že si tmu nadělím k narozeninám tak za pět let. A pak do ní půjdu ne na týden, ale na čtrnáct dní. A na to se potřebuju připravit. S tmou jsem ještě neskončila, ještě se uvidíme.

Ráchel je všech parťaček futrál! Teď se třeba začala sama od sebe učit francouzsky, protože miluje zpěvačku Zaz. Oznámila mi, že si podá přihlášku na výtvarné gymnázium a že chce mít jednou kavárnu v Paříži, kde bude žít, malovat, psát knihy a překládat. Mně to přijde jako skvělý plán! Začíná mít hezký vlastní malířský rukopis. Často vymýšlí komiksy, takže mám na lednici každý týden nový.

Dědeček úměrně věku ubírá ze své choleričnosti a Ráchelka je jeho holčička, jediná vnučka. Stejně tak jako miluje Štěpána, Ráchelčina bratrance, jediného vnuka. Chlapi to ale mezi sebou mají jinak.

Ano, i když nemá času nazbyt. Je pořád zaměstnaný, zvolil si aktivní stáří, což je fajn. Nemyslím si, že by povinnost babiček a dědečků byla zabalit to v šedesáti a začít jen hlídat vnoučata.

Ráchelce je deset a hlídání mám vyřešené i systémem kamarádů, známých a rodin spolužaček. Jindy přijdou zase ony k nám a není to vůbec ke škodě, děti si od rodičů taky rády odpočinou. Tyhle výměnné pobyty jsou dobré, děti je milují. Můj táta je takový dědeček, jak se na divadle říká, j. h., tedy jako host. Ne na plný úvazek.

Měla jsem vůči své mámě větší respekt. Ne že by Ráchel neměla, ale nastupující puberta se občas projeví na různých frontách. Někdy se musím vymezit a říct: Tohle už prosím ne, takhle spolu nebudeme mluvit. I když se někdy zatne, urazí a odejde do svého pokoje, za pět minut se vrátí a řekne: Mami, promiň.

Já se taky omluvím, že jsem na ni byla zbytečně ostrá, a jedeme nanovo bez nějakých křivd. Anebo řekne, že se neomlouvá, protože si na tom trvá. Což taky beru. Takže zatím máme vztah plný důvěry, může mi říct cokoli. A to je v nadcházející pětiletce, která nás čeká, nejdůležitější.

Jak to myslíte?

Nic jsem si nezvolila, jen teď momentálně to tak je. A nevím, čemu říkáte sama? Já jen nežiju podle schématu partner, dvě děti, dovolená v Bulharsku, labrador a chalupa. To nemám a nevím, jestli někdy mít budu. Smysl tohoto modelu mi unikl. Jsem asi až přehnaně citlivá na některé pojmy, jako je slib, pravda, respekt nebo důvěra, a nejsem si jistá, zda bych z některých svých přesvědčení byla schopná ustoupit pod pláštíkem tolerance. Dočasně asi ano, ale to není, co chci.

S Ráchel hodně cestujeme a jsem šťastná, když můžeme navštívit pět různých kamarádů na pěti různých chalupách. Rády se potápíme, milujeme moře, lodě všeho druhu, tam jsme obě šťastné.

Ano. A pokud na veřejnosti neprovádím pravidelnou prezentaci partnera, neznamená to, že jsem se rozhodla strávit zbytek života jako mniška, nebo naopak v nezřízených radovánkách. Nedávno mi někdo řekl, že jsem podezřelá. Já bych to neviděla tak černě! Myslím, že je všechno v pořádku, a pokud jde o můj vztah k mužům, tak tam speciálně.