Kristýna Coufalová: Tanec je hlavně zábava

Když se Kristýna, finalistka mistrovství republiky ve standardních tancích v kategorii mládež, v roce 2006 hlásila do konkurzu nové taneční soutěže v České televizi, vlastně už rok vrcholově netančila. Studium práv v Praze se s tréninky v Brně a domovem v Olomouci moc skloubit nedalo. Soutěž ji ale lákala.

„Myslela jsem si, že zkouším obdobu pořadu, který tehdy běžel na Slovensku - deset tanečníků se na každý z deseti dílů naučilo jiný druh tance (scéniku, streetdance atd). Měli k dispozici choreografa, nebyli na to sami.

Že to tak není, jsem zjistila až při prvním setkání vybraných tanečníků, kdy nám produkce pustila originální StarDance, abychom viděli, jak to vypadá,“ vypráví s úsměvem a v kavárně, kde sedíme, shodou okolností zní Roxanne od The Police. Píseň, na kterou Kristýna tančila své ikonické tango s Romanem Vojtkem.

Z jiného typu soutěže ale rozčarovaná nebyla. Atmosféra byla totiž jedinečná.

„Nebylo mi to líto asi hlavně kvůli tomu, že jsem byla ve svém oboru. Navíc jsme v tom byli všichni noví, scházeli jsme se ve zkušebnách, radili se, chodili spolu na kafe. Ze StarDance se nám tak stal takový příměstský tábor,“ vzpomíná.

Dnes podle ní všechno vypadá jinak než tehdy. „Jeden z tanečníků je Robin Ondráček, se kterým jsem osm let závodně tančila. Tomu jsem těsně před první letošní taneční zkouškou psala, abych zjistila, jak funguje pouštění hudby. V roce 2006 jsem totiž musela mít vše připravené na cédéčkách. Dozvěděla jsem se, že se normálně jede z mobilu a všude jsou přípojky. To je pro mě obrovský pokrok.“

Před zahájením tréninků na první ročník vyrazila do Prahy jako mladá studentka s maminkou jako podporou, kufříkem plným cédéček a papírovou mapou v ruce. V ní hledaly, kde bydlí Martin Kumžák, umělecký vedoucí skupiny Moondance Orchestra, která všechny ročníky StarDance hudebně doprovází.

„Seděli jsme s ním u něj na zemi, neustále jsme vyměňovali disky v přehrávači a vybírali jsme, na co budeme s Romanem Vojtkem tančit. Když jsem teď v červnu jela za Martinem po patnácti letech, stačil mi na všechno jeden malý mobilní telefon a kus papíru.“

Adresu Kristýna zadala do navigace, telefon u Martina Kumžáka připojila k bluetooth reproduktoru a z připraveného seznamu písní vybíral kromě nich ještě šestičlenný tým.

V prvním ročníku také Kristýna neměla žádnou zkušenost s tvorbou choreografií.

„Vymýšlíme je v tanečních, ale to je jiná disciplína. Tam je minimálně šest párů, které musejí spolupracovat, tady jsme dva,“ říká. Zato rozdíl mezi hercem a krasobruslařem jako tanečními partnery Kristýna příliš nevnímá. Zatím se jí zdají spíš podobní, i když osobně je každý svůj...

„Roman prošel jako muzikálový herec hodinami tance, byl tedy zvyklý stát, mít správně umístěné ruce atd. To má Tomáš taky. Ale není vůbec zvyklý tančit s někým. Na prvním tréninku se hrozně rychle naučil to, co jsem pro něj měla připravené, ale pak mu poměrně dlouho trvalo si zvyknout, že jsem tam taky a jsem blízko, a vlastně mu tak trochu překážím. Oba jsou zvyklí na kameru a pozornost, což jsem ráda, jelikož v tom si já jistá v kramflecích nejsem. Většinou celá zkoprním a jsem děsně nervózní. Vzpomínám, že v prvním ročníku pro mě bylo nejhorší sejít ty schody.“

Právě kvůli tomu svou účast v letošní řadě StarDance pečlivě promýšlela. „Obecně jsem velký trémista. A taky jsem váhala, jestli se do toho pustit znovu, protože vím, do čeho jdu, a mám větší respekt. Poprvé jsem neváhala skoro vůbec. Teď jsem taky nervózní z pocitu, že se toho od Tomáše hodně očekává, a tedy i ode mne - bude to výzva.“

U Coufalových žije tancem celá rodina. Rodiče Kristýny si v Olomouci založili taneční školu, ačkoli tatínek byl tělocvikář a pojišťovací makléř, maminka učitelka v mateřské škole. Tanec i jeho učení jsou pro ně koníčkem. Přesto začala Kristýna závodně tančit až ve třinácti.

„Chcete-li být mistrem republiky, není zvykem začínat po tanečních,“ naráží na pozdní začátky svých rodičů. „I já jsem začínala pozdě. V sedmé třídě jsem přišla do klubu Olymp Olomouc a všichni měli nejvyšší třídu ve své věkové kategorii, já se plácala v té nejnižší. Těžko se mi je dohánělo. Zase mi to ale asi déle vydrželo,“ podotýká s tím, že když děti začnou hodně brzy, jsou rychle úspěšné, přesytí se titulů a přestává je to často rychleji bavit.

„V prváku na vysoké jsem netancovala, ve druháku jsem s Romanem Vojtkem zvítězila ve StarDance a ve třeťáku jsem začala chodit na školní praxi a pomalu si začala říkat, že bych vlastně kromě toho chtěla dělat i něco, co mě baví a mám to ráda.“ Během studia tak učila v tanečních školách v Praze i v Olomouci.

„Nedávno jsem na půdě našla pracovní sešit k projektu finanční gramotnosti ze ZŠ a zjistila jsem, že už tehdy jsem všechny kolonky týkající se zaměstnání, platu nebo věcí, které bych si mohla dovolit, vyplňovala nadvakrát. Jednou jako taneční trenérka a podruhé jako učitelka v mateřské škole. K dětem mě to táhlo asi po vzoru mamky,“ vzpomíná s úsměvem Kristýna.

Mistrování společenských tanců v tanečních jak pro děti, tak puberťáky i dospělé nadšence ji opravdu uhranulo. V taneční škole svých rodičů učí od ukončení studia na plný úvazek a vrtět se s ní začíná i starší z jejích dvou dcer.

Jen manžel netančí, a to i přesto, že chodil do tanečních ke Kristýniným rodičům. Kromě toho stihla ještě osm let tančit s už zmíněným Robinem Ondráčkem v brněnské Kometě, kam ji dlouho lákal další známý tanečník, porotce StarDance Jan Tománek.

V konkurenci Prahy a Brna nakonec vyhrála Olomouc. „Co se týče lidí, ty máte kolem sebe takové, jaké si přitáhnete, lidi město nedefinují. V Olomouci jsem zůstala, protože tam mají naši taneční školu, kde učím, mám tam rodinu. I vztah mě tam držel. Vždycky jsem vlastně z Prahy i z Brna spěchala co nejdřív zase zpátky domů,“ usmívá se.

Pracovat s matkou i otcem je podle Kristýny náročné, ale už si zvykla. „Občas jsou momenty, kdy každý má pocit, že to dělá líp než ten druhý, a pak si nemáte kde postěžovat, protože rodiče jsou vaši šéfové. Na druhou stranu si díky tomu říkáme všechno na rovinu a rodinné vztahy nám tak práce neovlivňuje.“

Teď studuje v Olomouci na Fakultě tělesné kultury UP nejvyšší trenérský kurz. „Zrovna jsme měli spíš filozofickou hodinu o tom, co je vlastně tanec. A každý ze třídy, kde nás je třicet, to vnímá jinak. Já vnímám tanec jako zábavu. Musí být a je to hlavně radost,“ podotýká s tím, že bavit se musí oba partneři.

Nepřekvapí proto, že se cítí komfortně v párových společenských tancích a ráda mistruje klasické středoškolské taneční

„Středoškoláci jsou věková kategorie, u které si musím dávat pozor na jazyk. Spousta věcí je pro ně trapných a ve všem najdou dvojsmysl. Středoškolské taneční jsou velmi pěkná tradice. Mladí zažívají všechno poprvé a získávají jistotu. Když pak na závěrečné koloně vidíte maminky, jak tančí se syny a jsou dojaté, a tatínky, kteří si moc nevědí rady s velkými šaty svých dcer, je to rozkošné,” zasní se.

Dospělácké taneční vnímá Kristýna jako dalších 120 minut v životě páru, kdy spolu oba musí kooperovat intenzivněji a úplně jinak než v běžném životě. Společenský tanec v této rekreační verzi není podobný žádnému jinému sportu typu cyklistika, tenis a podobně. Při nich spolu sice tráví čas, ale každý je tak trochu sám za sebe. „V tanci jsou si oba rovni i přesto, že muž vede. Musejí všechno dělat spolu, domluvit se a musí jim to vycházet.”

Pro Kristýnu bylo těžké si přiznat, že chce v životě dělat něco, co se nepovažuje za normální povolání, ale spíš hobby. Dnes ani nerozlišuje, jestli pracuje, nebo má volno. Buď je se studenty na sále, nebo se svými dětmi a všechno ji to baví. „Na filmy nebo seriály se moc nedívám a knihy čtu jen na dovolené a na to se dvěma malými holčičkami už není čas ani tam,“ líčí Kristýna.

A jak se vlastně těší na letošní StarDance? „Snažím se na nic netěšit. Mám ráda, když všechno nějak plyne a jsem pak ráda příjemně překvapená. Zatím mi to vychází.”

Může se vám hodit na Zboží.cz: