Kristýna Boková: Svůj zvěřinec si držím na uzdě

Ne, i když je pár lidí, kterým se to na mně líbilo. Ale já se v nich necítila dobře. Je to tak výrazná barva, že bych se musela líčit. A já se běžně nelíčím, protože to není něco, čím bych chtěla trávit čas.

Nebaví mě přistoupit k zrcadlu a nanášet si něco na obličej. Jenže když mě v maskérně nenalíčili, vypadala jsem dost vybledle a seschle. Když jsem ale Bouráka viděla, potěšilo mě, že tam nevypadám tak strašně staře, jak mi to připadalo.

Něžné? To nevím. (směje se) Asi klamu tělem. Bylo to složité, protože jsem byla obarvená na mahagonovou a ta se těžko stahuje, navíc jsem musela měnit účes kvůli jinému filmu, a tak jsem skončila u žluté. Byl to rok změn.

Vlasových. No, i když nastaly i jiné změny. Čekám další miminko.

Krátce po něm. Na natáčení jsem to ještě nevěděla. Takže jsem tam občas něco zapíjela, což se někdy maminkám děje, když ještě nevědí, že jsou těhotné. Ťukám na každé dřevo, že to snad nevadí. Během natáčení jsem byla těhotná ještě jednou, ale potratila jsem. To bylo těžké.

Naštěstí jsem otevřený člověk a podobné věci v sobě nedržím. Mluvím o nich.

Někdy nejen s nimi. Možná někdy šokuji okolí, protože jsem schopná otevřeně říct, co se mi stalo. Mám pocit, že tím ve mně té bolesti ubývá. Poradil mi to i můj muž.

Byla to první zkušenost s takovou věcí a já nevěděla přesně, jak s ní naložit. Na jednu stranu jsem nechtěla obtěžovat svoje okolí, ale manžel mě povzbudil, ať si to nenechávám pro sebe. Ať se smutkem nebrzdím, nechám ho sebou projít ven a dám pryč. A pomohlo to.

Tím, že jsem to ventilovala, jsem zjistila, že se to děje mnoha ženám. Jen o tom mlčí. Každá druhá má podobnou zkušenost, a ještě horší než já, takže jsem se pak i styděla. Poznala jsem ženy, co ještě neměly děti, a potraty se jim opakovaly. Nebo potratily později než v prvním trimestru.

Najednou si člověk řekne, že to není tak strašné. Příroda prostě selektovala a přišla řada na mě. Přijít v čase, kdy jsem byla vyčerpaná a v nepohodě, by asi pro miminko nebylo dobré.

Vzhledem k tomu, že celý film Bourák je nadsázka, je i město, kde se odehrává, smyšlené. Film je o vykořeněných lidech a vybrala se tato lokace. Nikdo ji tím ale samozřejmě nechtěl nějak shazovat. Nám tam bylo moc dobře. Hrála s námi spousta místních lidí, a já bych jim tak chtěla poděkovat, že byli tak milí.

Veronice Markové, která mou dceru hrála, její role neskutečně sedla. S postavou měla mnoho styčných bodů. A já ji přijala jako svoje dítě. Nebyl to problém, mám patnáctiletého syna, Veronice je osmnáct. Trošku jsem ji chránila, peskovala i utěšovala.

Je to složité, protože rokenrol je jiný žánr, než jsem studovala já. Tancuje se s partnerem, člověk se musí nechat vést a důvěřovat. Možná si moje tělo snáze pamatuje pohyby nežli tělo toho, kdo netančí.

Ale i když je to jiný obor, bylo to úchvatné a mám radost, že mi Ondřej Trojan umožnil tancovat s Ivanem Trojanem. Tancovala bych ještě víc, škoda, že je konec.

On tvrdí, že špatný. Ale já si naopak myslím, že je dobrý tanečník. Časem a dřinou se dostal až k taneční svobodě. Mluvím za sebe, nevím, co by řekl on, ale cítila jsem v něm velké uvolnění. A taky to, že jsem pak už byla vedena; věděl, co má udělat, což tak na začátku nebylo. Díky tomu jsem byla osvobozena od stresu, že bych měla všechno vědět jen já. Za sebe ho jenom chválím.

Byli u toho kaskadéři a technika, ale letěla jsem. Neuvěřitelně krásný zážitek! Toho dne jsem se velmi bála, protože se točily velké taneční scény s mnoha komparzisty, bylo to vše takové živé, a navíc se muselo stihnout dobré počasí, které bylo jinak dost proměnlivé. Chvíli deštivo a chladno, pak zas slunce a teplo.

Ten den ale bylo krásně, a tak jsme toho chtěli stihnout co nejvíc. V takových chvílích jsem dost nervózní, protože na mě doléhá vědomí, že to nesmím zkazit. Jinak bych okradla štáb o čas, který je důležitý. Takže já se klepala jako osika. Nakonec to vyšlo, všechno mě bavilo a lítání nejvíc.

Podle nálady. Mám rada, když se převlékám, a každá doba dává něco jiného. Kostým mi hned navodí hravost a já miluju třeba i dvacátá nebo třicátá léta. Když jsem hrála v seriálu První republika, uvědomila jsem si jednou na záchodě, kolik tehdy ženy na sobě musely nosit vrstviček.

Chtěla bych si obléct i něco barokního, to jsem ještě nezkoušela, i když teď v těhotenství trochu barokní postavu mám. (směje se)

Mám moc ráda hudbu z 60. let, přijde mi pozitivní. Hodně si ji pouštím, odjakživa miluju Beatles. Když jsem byla malá, věděla jsem sice, že Lennon je mrtvej, ale snila jsem o tom, že s ním jednou budu žít. Nedávno jsem o tomhle snu vyprávěla Jenůfě (mladší sestra Jenovéfa, také herečka), a ona opáčila, že Emma Smetana ho asi měla radši, protože pojmenovala svou dceru Lennon.

Ano, je to tak.

Od začátku dobrý. Zvláštní je, že je mezi námi jedenáct let rozdíl, což není málo. Ona pro mě byla vysněná ségra. Měla jsem sice bratry, ale ti si už žili svůj život a někteří měli i jiné maminky. A já si dlouho přála mladšího sourozence, sestřičku.

Rodiče mi to nechtěli splnit a pak se jim to nějakou nehodou podařilo. Maminka byla ve stejném věku jako teď já. Narodila se ta vysněná holčička a mě to připravilo o moje místo ve smečce. Do té doby jsem byla ta princezna já. Ale měla jsem k ní pečovatelský vztah.

Funina vznikla z toho, že měla od narození takový nafučený obličejíček. A ještě se často nafunila, když se jí něco nelíbilo, nosánek nahoru. (směje se)

Ano, ale na place jsme se nepotkaly. Poprvé jsme spolu točily film Občanský průkaz, pak Seš mrtvý, tak nebreč. Nemůžu mluvit za ni, ale o tom, abych si s ní mohla zahrát, sním. Je zvláštní, hrát s lidmi, které znáte hodně - výzva.

Ano, to byla kavárna pro matky a jejich spratky. Skončilo to tak, že přišla lepší nabídka na pronájem toho prostoru.

Tato zahrádka se otevřela ještě za „matek“, je to vlastně pokračování toho projektu. Za podpory magistrátu tu děláme kulturní akce.

Neřekla bych kavárnice, nejsem moc podnikatelský typ. Neumím být tvrdá na lidi a kontrolovat je, což je v podnikání důležité. Beru to tu jako klubovnu, kde se potkávám s lidmi, které mám ráda a jsou pro mě důležití. Je to pro mě další domov, kde se vytváří další rodina.

Tam už jsem přísnější - když je to skutečně potřeba. Jinak mám k dětem asi stejný přístup jako k lidem, kteří tu pracují. Hodně o věcech mluvím, snažím se vysvětlit svůj pohled na ně, to, jak je cítím. Je to zázrak, protože to funguje na lidi kolem mě, včetně dětí.

Já byla vychována stejným způsobem. Naši se mnou mluvili otevřeně. A tak, jak jsem byla vychovaná, vychovávám dál. Jsem odpůrce fyzických trestů. K ničemu to nevede, dítě se zabejčí a rodiči je z toho špatně.

Nemůžu ale říct, že se mi to nikdy nestalo. Že bych nedala dítěti na zadek. Když dojdou argumenty, energie, nadhled a cítím se jako rodič bezmocná, dojde dejme tomu na plácnutí či jiný „intenzivní dotyk“.

Neodsuzuju nikoho, jsme lidi a i ve zvířecí říši kočka šťouchne neposlušné kotě tak, že udělá tři kotrmelce. Ale stejně -, pokud se to stane, vysvětluju dětem, proč jsem to udělala - že jsem nevěděla, kudy dál. Mám taky svoje lidské hranice, a to by se děti měly snažit pochopit.

V tom podstatném ano. I když on má tendenci být přísnější než já, což je u chlapa běžná věc. Ale můj muž je hodně naslouchající, když ho prosím, aby řešení problému vedl jiným způsobem, dá na mě. Jsme sehraní.

U Šimona nevidím rysy ani moje, ani jeho táty (herec Pavel Liška). I když jeho možná jo, Šimon má podobný humor. Myslím, že je i empatický, to zase po naší větvi. Třeba po mojí mamince. Zajímají ho však věci, u kterých nechápu, kde se u něj vzaly.

Fyzika. Vesmír. Černé díry. To jsou pro mě věci složité a často nepochopitelné. Když vidím matiku, co nemá ani čísla, ale nějaké značky, je to pro mě UFO. Já jsem spíš intuitivní, on jede přes logiku. Je do toho, co ho baví, zažraný a já jsem šťastná, že má v patnácti takové zájmy.

Tam vidím sebe a moji mámu. Moji zasněnou mámu, která si pluje ve svém světě, všechny miluje a chce, aby se všichni milovali. Sophie je růžová srdcová víla, která má v sobě ďáblíka, není to žádná unylá holčička. Je to divoženka, ale s duhou a jednorožci.

Teď můžu leda v koupelně. Tam se zamknu, na hodiny si lehnu do vany a nikoho tam nepouštím. Sama se sebou jsem ráda.

To já nikdy. (směje se) Odřekla jsem už pár projektů. Já jich ale v průběhu let kvůli dětem odřekla tolik, že jsem si na to zvykla. Pak vidím, že ten, co hrál roli místo mě, se tam moc hodil a řeknu si, že to tak asi mělo být. Neberu to útrpně.

Nejsem úplně klidná, to je jen část mé povahy. V mém životě se vlny a etapy střídají. Jedna moje část přijímá, že život plyne, a přicházejí věci, které přijít mají.

A pak je tu jiná část, která mi našeptává, že bych měla být ambicióznější, a víc se prosazovat. A jindy zase potřebuju od svojí milované smečky odběhnout a jít se bavit, třeba se i opít a tancovat na stole. Ale to snad mají i jiní lidé, že nejsou jednolití a úplně vyklidnění. Každý má vnitřní démony.

Svůj zvěřinec si držím na uzdě. Jsem narozená na rozhraní Raka a Lva, a skutečně obojí v sobě cítím. Moje smečka a rodina je pro mě ta nejdůležitější věc, ale potřebuju být občas i lvice salonů. A nevím, kdy to na mě přijde.

Ráno se můžu probudit jako ta Lvice, ale není kam jít. A večer jsem Rak, zalezlý se svou smečkou, a zrovna neodkladně musím jít na nějakou společenskou akci. A tak se to ve mně střídá.

Může se vám hodit na Zboží.cz: