Článek
Máte dvě děti, uvítala byste guvernantku?
Vlastně ji mám. Mám skvělé babičky, které hlídají. Každá je obdařená něčím, čím může moje děti obohatit a ukázat jim tak něco nového.
Babičky se nepočítají, guvernantka je hlavně vychovatelka.
Ano a měla by v sobě mít asi i noblesu. Takhle jsem si představila postavu guvernantky Marie v seriálu První republika, na základě různých příběhů, které jsem někdy viděla nebo přečetla.
Jak se vám líbí éra první republiky?
Je mi sympatická. Bylo to období velkých změn, ale jsem ráda za současnost, ve které žijeme teď.
Proč?
Tehdy ženy teprve utvářely to, co my si dnes užíváme. Být svobodné, řídit auto, studovat, projevit svůj názor. Musela to být zajímavá doba, ženy musely sebrat odvahu a začít se prosazovat. Jsem ale ráda, že já za nic takového bojovat nemusím. Necítím se úplně jako feministka.
Rozmarnou Venuši si zahrála ve filmu Martin a Venuše z roku 2012, fl irtovala v něm s Janem Budařem.
Feministky by vás možná začaly přesvědčovat, že jste, jen o tom nevíte.
Vím, že muži mohou utéci od rodiny a soustředit se stoprocentně jen na to, co dělají. Když jdou pracovat ženy, pořád jim v hlavě tiká, zda je dítě v pořádku a kdo ho kde vyzvedne. Co ještě musíme zařídit a co se musí dokoupit. Život nás učí, jak být dobré v logistice. Mluvím tedy o těch ženách, co nechtějí jen být doma. Jsem ráda za svobodu, kterou ženy mají. A souhlasím třeba i s rovností platů.
Líbí se mi ale u žen ženské chování a u mužů galantnost. To není špatné, špatné je, když společnost určuje, jak se máme chovat. Žena má schopnost rodit děti, a tak se některé věci nedají srovnávat. Myslím si, že ženy se mohou dostat, kam chtějí, pokud nedají přednost své realizaci jen v rodině. Ale já to tak nepotřebuji, protože to tak necítím. Ženou jsem ráda.
A máte galantního muže?
Mám.
Dostávat se nikam nechcete, ale přesto si, stejně jako vaše mladší sestra, odskočíte k herectví. A to aniž byste ho vystudovaly.
Je to dar, že k nám herectví přišlo. Ani jedna, myslím, jsme neměly sen stát se herečkou a ani jsme po tom nějak zvlášť netoužily. Když přišly nabídky, zkusily jsme si to a zjistily jsme, že nás hrát ohromně baví. Že se něco dozvíme a naučíme. Často se před kolegy, kteří herectví vystudovali, stydím. Mám před jejich profesí respekt. Unést hlas a emoci třeba v divadelním prostoru není jednoduché a já to obdivuju. Jsem ráda, že jsem si i to mohla zkusit.
Jste vystudovaná tanečnice, provozujete kavárnu, hrajete. Jaká je tedy vaše cesta?
To je otázka, kterou nemám ráda, a slýchám ji poměrně často. Nemám pro sebe žádnou škatulku. Herečka nejsem a necítím se tak, to je dárek, radost a učení se něčemu novému. Tanečnicí se už taky necítím, protože od svých třiadvaceti let jsem maminkou a tanci se příliš nevěnuji.
Šestým rokem provozuji kavárnu, ale nemůžu říct, že jsem podnikatelkou, neboť podnikatelské myšlení nemám. Ještě že je tu moje kolegyně Zuzka, která má jiný pohled než já. A se kterou se doplňujeme. Když o tom tak přemýšlím, moje škatulka je, že žiju ráda a zkouším i nové věci.
V seriálu První republika je jejím partnerem Jiří Vyorálek, jako její dcera vystoupila Stella Řeháková.
Ale to by o sobě mohl říct každý.
Tak dobře. Jsem teď hlavně matka. A s kamarádkou Zuzkou chystáme i nový projekt, ale vím, že se ničemu z toho nemohu věnovat na sto procent, protože mám děti. Chlapečkovi už je dvanáct, takže vidím, jak to strašně frčí, a když si děti neužiju teď, už se to nezopakuje.
Potřebuju mít život pestrý, měnit činnosti, z divadla si odskočit do kavárny a naopak. Ty zázraky, co jsem přivedla na svět, si chci užít, a tak mezi činnostmi dělám pauzy. Nejdůležitější je, že jsem máma.
A proč divoká matka, jak se i jmenuje vaše kavárna?
Určitě jsem bývala divočejší.
Povídejte!
Nečekejte žádné pikantní historky. V určitém období jsem jezdila s bratry Formanovými po světě a hrála v jejich představení. Syn Šimon často jezdil se mnou, a to se mi líbilo. Měla jsem s sebou dítě, dělala, co mě bavilo, a byla v tom změna. Žila jsem ideál, který trval zhruba šest let.
Šimonovi bylo dva a půl, když jsme s tím začali, jenže pak už musel do školy a nastaly komplikace. Nemohla jsem ho vyčlenit ze společenského systému, zvlášť ze začátku. Musel si najít kamarády a naučit se se systémem vypořádat po svém.
Vypadá to, že jste to brala jako nutné zlo.
Systémem školství trpím dodnes a myslím, že nejsem jediná. Je to škoda, protože člověk má přece přirozenou touhu po poznání. Na Šimonovi bylo vidět, že se chtěl něco dozvídat, pořád se na něco ptal. Čím víc do něho ve škole prali informace, tím více ho zvídavost opouštěla. Proces přirozeného poznávání se ve škole často zastaví a děti se pak musejí nutit, aby hledaly dál.
Bratr mého muže je teď nově ředitel střední školy a jeho názory beru jako velmi obohacující. Děti ho milují, protože hledá ke každému z nich individuální cestu. On ale má zkušenosti i ze zahraničí, studoval a učil v Anglii, a tak se inspiroval.
Patří do těch divokých let, že jste tancovala u tyče?
Bylo to v době, kdy jsem hrála v představení Na dotek v Divadle Na Jezerce a moje postava to měla ve scénáři. Tančila v nočním klubu. Tehdy se takový tanec u nás neučil, a tak jsme chodili s Jirkou Macháčkem po nočních klubech a hledali tu pravou tanečnici, která to umí. Našli jsme ji a zažili vtipné dobrodružství, které nebudu rozpitvávat.
Objevila se v představení Na dotek, které v Divadle Na Jezerce režíroval Jan Hřebejk. Hráli v něm i Nataša Burger, Marek Daniel a Jiří Macháček.
Vy jste ale tajemná!
Prostě Jiří zjistil, že jsem veselá. Já se pak začala učit tanec u tyče podle videí na YouTubu. Uplatnila jsem ho v té hře a poté u Formanů. Až v opravdovém kurzu jsem později zjistila, jak to holky dělají. Já si to odpozorováním udělala mnohem těžší. Fascinovalo mě, že se tanečnice točí kolem tyče, a ještě u toho drží pózu. Jenže ony zmáčknou čudlík a tyč se začne protáčet! Já se snažila točit doopravdy. Moje urputnost byla srandovní.
Vypadá to, že divokost kloubíte s křehkostí. Slýcháváte to?
Často. Jenže když mě lidi poznají, zjistí, že to není úplně pravda. Matu zevnějškem.
To není u tanečnic nic nového. Vezměme si Matu Hari. Je to určitá dovednost.
A dispozice, kterou mám asi po mamince. Musím být i divoká, protože mám divokého otce a moje maminka taky není úplně klidná bytost. Pocházím z takové "Itálie" a jsem vychovaná k pravdomluvnosti. Křehkost, tu mám v sobě asi v tom, že se dokážu, myslím, vcítit do druhých. Ačkoli to by měli říkat oni, ne já. Ale usuzuji tak kvůli tomu, že se mně lidé rádi svěřují. Ale jinak jsem sprostá, temperamentní, nadávám a občas se umím i opít. Nejsem maminka, co má vše přesně, jak má být.
Jaký je váš tatínek, dědeček?
Vzteklý, jako byl otec. U něj se trpělivost mění. Největší má s miminky. Tam je možná trpělivější než moje máma. Když pláčou, dokáže být hodiny klidný a dlouze je utěšovat. Když už se z nich ale začnou klubat samostatní jedinci a jsou vzpurní, on začne být taky. Trpělivost se zmenšuje a v jejich pubertě už nemá skoro žádnou.
Jsou ale věci, které jsem s tátou nezažila a Šimon jo. Na jaře spolu třeba vyrazili na výlet jen ve dvou a děda mu ukazoval místa, co má rád. To jsou okamžiky, kdy je jako děda jiný než táta.
Jsem ráda za svobodu, co ženy mají, necítím se ale být feministka.
Šimon má celkem tři sestry. Kromě vaší holčičky ještě dvě od svého tatínka, herce Pavla Lišky.
Po mně stále chce, abych mu přivedla na svět bratra, aby se to vyvážilo. Odpovídám, že to nemůžu zaručit. Třeba se může stát, že se narodí čtvrtá sestra.
Možná by si to mohl pojistit ještě na druhé straně.
Tam mají holčičky rok po sobě, takže by jim mohl dát chvilku oddych. A já ale chci další dítě. Je mi 36, vše už není tak rychlé, jako bývalo, tak uvidíme.
Žena chce další dítě, když se cítí bezpečně.
Asi ano. Jsem spokojená a myslím, že jsem našla, co jsem chtěla. Pro mě je silný vzor moje máma. Byla s námi doma a tvořila, když jsme spali. Mohla se zavřít do pokoje a nepotřebovala další lidi. Já je bohužel ke své činnosti potřebuju.
Zároveň se teď nosí trend nejprve kariéra, potom dítě, což podle mě může být i těžké, protože si člověk zvykne na svoje pohodlí, které mu děti přirozeně naruší. Já to beru tak, že kariéru odsouvám na později, takže teď bych třetí dítě ještě mohla rychle šoupnout. (směje se)
Co mají společného vaši partneři a váš tatínek?
Je těžké vyrovnat se se silnou osobností. Chlapi mého života byli různí, šla jsem z extrému do extrému, až jsem našla. Můj muž má velkou trpělivost, ale umí se i rozčílit. Je chytrý a nedává to okatě najevo, navíc se v něm kloubí klid, síla a schopnost stát si za svým. To asi hledám. Nemohla bych žít s blbcem, asi i proto, že mám sice složitého, ale chytrého tátu. Ale kdo není složitý?