Kristýna Badinková Nováková: Pelíšky už asi nepřekonám

Máte pravdu. Teď po pauze způsobené narozením syna Vincenta natáčím seriál Třída. Je desetidílný a je na téma covid. Odehrává se na online třídní schůzce mezi zhruba patnácti rodiči. My, herci, jsme vidět jen přes obrazovku.

Scénář je moc vtipně napsaný, a tak doufám, že stejně jako se my řehtáme na place, budou se smát i diváci. Není to tragický, ale naopak odlehčený pohled na online výuku.

První půlrok to byl opravdu očistec. Vloni koncem února se nám narodilo miminko, a hned v březnu začaly uzávěry. Já se tak těšila, že se budu moci věnovat třetímu potomkovi, až starší holky budou ve škole a na kroužcích! A najednou jsme všichni byli zavření doma!

Byl to mazec, celé šestinedělí a k tomu chod domácnosti. Ani pro moje holky (Rozárie 12, Mariana 8 let) to nebylo jednoduché. Těžko nesly, že musí být doma, stýskalo se jim po kamarádech a ostatních dětech.

Docela dlouho trvalo, než jsme najeli na systém online výuky a dali se nějak do pořádku. Teď jsme ale za prcka všichni vděční, že nám to tady rozradostňuje.

Není to zas tak moc náročné. Jednotlivé díly jsou krátké a natáčení netrvá dlouho. Je to spíš radost, že se na chvíli uvolním z domácího stereotypu a bavím se s někým jiným o něčem jiném než jen o učení či přebalování plínek. (směje se)

Takto jsem to nikdy postavené neměla. Vše přichází přirozeně a děti se rodí v pauze, kdy nabídek není tolik. (směje se) Skoro vždy to tak vyšlo, ačkoli v době, kdy jsem čekala holky, nějaké rozhodování proběhlo. Musela jsem odmítnout roli, protože mi už rostlo bříško. Ale rodina pro mě byla vždy přednější.

I kdyby na mě čekala nádherná role, děti budou vždy na prvním místě. A ani bych nezaváhala.

No jéje, kolikrát! Kvůli covidu jsou pořád zavřené doma, a tak jsme jim poskytli aspoň Netflix, kde jim vybíráme filmy. A ony přišly na to, že tam jsou i Pelíšky.

Začaly je sjíždět velmi často, dokonce tak, že jsem je musela chodit tlumit. Aby si snad sousedi nemysleli, že se na to dívám pořád dokola já sama. (směje se) Holky mají ten film moc rády. Jak už jsou starší, rozumějí více těm fórům, které jim dřív nic moc neříkaly.

Dívají se také vždy o Vánocích, a že mě tam vidí, berou jako normálku. Starší Rózu zajímá, že jsem se tam s někým líbala, a vyptává se, jaké to bylo.

Mám k nim pozitivní vztah. Že mě s tím filmem lidé spojují dodnes, i po dvaceti letech, mi nevadí. Jsem na něj pyšná. Pokud mě někdo na ulici osloví jako Jindru, je to vždy milý člověk.

Když mě lidé poznávali na základě jednoho seriálu, kde jsem byla dva a půl roku a v televizi šel dvakrát týdně, trochu mě to štvalo.

Na mě byl moc hodný. Je pravda, že při natáčení na tom zdravotně nebyl úplně dobře. Točili jsme v srpnu ve velkých vedrech v dřevěném ateliéru na Barrandově. Bylo tam na padnutí a štáb měl o něj strach.

Kolikrát se mu udělalo nevolno z vypětí, jak musel podle scénáře pořád křičet. Hodný na mě byl i pan režisér Krejčík, o němž se také tradují hrozné historky. Mě ale brali jako dítě a naopak mi radili, jak mám zahrát určitou situaci. Ale nijak ošklivě, že bych se musela stydět. Moc ráda vzpomínám i na Emilku Vášáryovou.

Nebyl to pro mě zlom ve smyslu, že bych pak začala o poznání víc točit. Ale byla a je to moje vizitka. Režiséři mě z Pelíšků znají a je na co se odkázat. Někdo se mě ptal, jestli si myslím, že Pelíšky dokážu překonat a natočit ještě něco lepšího. Tím si nejsem jistá.

Chodila jsem do dramaťáku, ze kterého se stal divadelní soubor. Mívali jsme představení na Vyšehradě, kde mě objevil režisér Petr Koliha. Hledal holku podobnou Aně Geislerové do filmu Výchova dívek v Čechách. Tam si mě vyčíhnul, a tak to začalo.

Další role pak postupně přicházely samy. Pauzu jsem měla na střední škole, protože jsem se vzdálila oboru, jinak točím průběžně.

Přihlásila jsem se na ni, ale nevzali mě. Vystudovala jsem tedy něco jiného, po škole byla rok doma, studovala jazykovku a pracovala jako letuška. Dala jsem si čas, abych zjistila, jestli mi herectví chybí. A pak jsem se přihlásila na DAMU. Tam mě vzali napoprvé a bylo to krásné období.

Ne, to ne. To byla náhoda. Protože mě nevzali na konzervatoř, šla jsem na střední grafickou. Už po týdnu jsem usoudila, že je tam moc matiky a že bych to nezvládla. Rychle jsem přestoupila na střední školu cestovního ruchu, protože mě ten obor bavil. A později jsem byla ráda, že mám maturitu.

Můj taťka je profesí rentgenový technik a byl tam spolu s kolegy vyslaný. Češi tam dováželi rentgeny a táta je montoval v různých městech a městečkách. Nemocnice tam tehdy nebyly v dobrém stavu.

To bylo tak krásné dětství, že se to ani nedá popsat. Byla jsem tam od svých pěti do deseti let.

V areálu ambasády bylo vše, co si dítě může přát. Můj taťka na to vzpomíná jinak. Skoro jsme ho neviděli, protože byl pořád pryč, cestoval po celém Egyptě. Byl celkem udřený. Ale my z rodin těchto odborníků jsme se měli moc dobře.

V areálu byla školka, škola, kroužky, bazén i tenis. Tedy všechno, co jsme potřebovali, a za zdi jsme se v týdnu ani moc nedostali. Jen o víkendu jsme s rodiči jezdili na výlety k moři. Bylo to fajn.

Znali jsme se už delší dobu, někdo nás kdysi představil na nějakém pracovním večírku. Asi rok a půl nato jsem začala točit Temný Kraj, kde byl Viktor členem štábu. Byli jsme si povědomí a pak nám došlo, že se známe.

Je skvělé, že mně i dcerám přišli do života další lidé, kteří nás mají rádi. Taky jsem důkladně poznala slovenskou povahu. Slováci jsou ještě srdečnější než Moraváci. I pohostinnost je u nich obrovská.

Co jsem se stihla na Slovensku rozkoukat, jsou tam prostě všichni takoví vřelejší. A je to znát i na divadle, které je jiné, víc od srdce. Moc se mi to líbí. Je to pro mě nové a někdy jim to i závidím.

Hned, jak to bude možné. Už máme velký absťák, z obou stran. Manželovi je líto, že babička a děda nevidí malého vyrůstat. Jsme v kontaktu jen přes WhatsApp.

Ráda chodím na dlouhé procházky, teď hlavně s kočárkem. Když večer děti usnou, ráda se po tom celodenním frmolu podívám aspoň na první díl nového seriálu a naleju si vínko.