Kristina Záveská Nováková: Tvořím pro lidi, kteří hledají něco divného

Nevím, jestli to nemáme spíš opačně, že cirkus je základ rodiny, občas se nám to prolíná.

Doma u jídla? Tak když už se všichni sejdeme, snažíme se tohle téma neotvírat. Poslední dobou se s Rosťou pokoušíme o to, aby se nám volný čas a práce nemíchaly, abychom měli vůbec nějaký čas na soukromí.

Jenže vždycky se najde něco, co zrovna tlačí, něco, co je důležité k řešení, a jeden z nás to nevydrží neotevřít. Proto s námi naše práce u jídla často je, i když synům to docela vadí.

Já si naopak myslím, že jsme toho dělali strašně moc. Sice ne za peníze, ale nezastavili jsme se. Vznikla spousta krásných věcí, které naše divadlo spojily. Nikdo nenechal La Putyku ve srabu ani finančně, ani jinak.

Nestěžuji. Možná je to tím, že Rosťa je takový nadchávač. Snažil se, aby lidé nepropadali panice, abychom i my jako rodina, partneři byli v pohodě...

Jinak samozřejmě finančně nás výpadek zasáhl, asi jako všechny. Nebyli jsme v téhle situaci přece sami. Přežili jsme a snad i přežijeme, a to i díky partnerům, kteří nám pomohli, a hlavně díky té velké divadelně-cirkusové rodině, která držela neuvěřitelně při sobě.

To víte, že měli. Špatné myšlenky se nám občas do hlav vplížily. Nikdo přece nevěděl, jak dlouho vše bude trvat, což ostatně neví nikdo ani teď. S Rosťou však máme to štěstí, že panikám nepropadáme a v krizových situacích se snažíme dělat cokoli, aby na nás nedolehly.

Přes dvacet let. Fungujeme společně poměrně dobře, jak jsem říkala, on je nadchávač, já jsem zase uhlazovač, na čemž je podle mě náš vztah stabilně postaven. A asi nás spojuje i to, že jsme chaotici, o čemž víme, pracujeme s tím.

Jako že bych visela někde na laně? Do toho bych nešla. Pohyb mám sice ráda, věnovala jsem se modernímu tanci. Cvičím jógu a mým vrcholným kouskem je most. Ale čistou akrobacii vážně nechám na jiných. I proto se od samých začátků věnuju v našem podniku kostýmům a make-upu. Než jsme založili La Putyku, už jsem v tom směru měla zkušenosti.

Původně se mělo hrát v O2 universum, ale termíny se kvůli pandemii neustále posouvaly. Nakonec jsme se museli přesunout z velké haly do komornějšího šapitó. Na jevišti se pohybuje celkem 36 lidí ve čtyřech oddělených scénách.

Potřebujeme něco kolem 120 kostýmů, což není málo. Jde o autorský projekt, který vzniká organicky a za pochodu...

Kompletně dokončené nebyly ještě ani koncem srpna. Tedy fyzicky, ušité. Pracovalo na nich dohromady asi osm švadlen, zvířata nám vyráběli dva výtvarníci a kolem se to hemžilo lidmi, kteří všichni nasadili vražedné tempo, aby se diváci mohli přijít podívat na hotový kus.

Když se připravuje projekt pro kamenné divadlo nebo pro muzikály, je příprava dlouhodobější. Tam fungují deadliny, termíny, do nichž musím odevzdat návrhy, pak se vše předává dalším profesím. Zase tam nemáte příliš velkou možnost zasáhnout do úprav.

Jejich základem jsou elastické materiály. Plus nic by nemělo moc plandat, nic by nemělo být moc dlouhé. Akrobaté se musejí v kostýmech totiž hlavně dobře hýbat.

Přijde mi, že v tomhle se cirkus blíží tanci: každý druh pohybu vyžaduje jiné detaily. Ve svých návrzích tak musím myslet na to, že ten, kdo visí na laně, sjíždí z něj, potřebuje mít oděv místy vyztužený. Zjistit podobné potřeby vyžaduje určitý čas, zkušenosti.

Pokud vše v přípravách nového představení běží ideálně, zkoušíme kostýmy s akrobaty společně, co jim (ne)sedí, co jim vyhovuje. Nejsložitější pro mě potom je, když člověk přebíhá z jedné disciplíny do druhé, a jeho kostým tak musí dobře fungovat mimo jiné na laně i na kouli, jednoduše splňovat podmínky pro víc druhů akrobacie.

Nejdůležitější je bezpečnost akrobata, vše ostatní je až na druhém místě. Je potřeba mít pořád na mysli, že někdo v kostýmu visí hlavou dolů i ve dvanácti metrech.

(smích) Skoro pokaždé. Ne s Rosťou, ale s produkcí, která má tohle na starosti. Většinou za mnou přijdou s rozpočtem celého představení. Mně to samozřejmě vždycky přijde málo. Snažíme se pak společně najít řešení.

Naše představení se, co se týče nákladnosti kostýmů, velmi liší. Na některá nepotřebujeme skoro žádné výdaje, některá jsou naopak velmi drahá. Balancujeme mezi oběma póly. Mezi naše zatím nejvýpravnější představení patří právě Cesty. Oslovujeme partnery a využíváme i kousky z garderoby, kterou máme.

Čítá řady stojanů, na nichž visí kousky, které můžeme kdykoli použít. Slouží nám nejen pro divadlo, ale také pro televizní natáčení, které zrovna děláme. Snažím se mít v ní s kolegyněmi přehled, orientovat se v tom, kde co je, abych mohla kostýmy rychle použít, případně je dodělat, předělat. O jejich recyklaci přemýšlíme prakticky neustále.

Snažíme se, aby nám na Jatkách78 nic zbytečně neleželo, nic moc nevyhazujeme. Každý kus se může jednou hodit, i náš fundus původně vznikl kvůli tomu, že budeme natáčet film.

Tohle je spíš otázka na Rosťu, já bych řekla, že v začátcích. Nápad vznikl před řadou let, někdy s představením Up End Down. Od té doby se hodně proměnil. Zatím ho odsouvají jiné naše projekty. Jednou film ale určitě natočíme.

Tohle prohlášení by bylo troufalé. Umím sice něco přešít, upravit, ale na ušití všech kostýmů k představení to vážně není. Není na to ani čas, proto máme švadleny, které pro nás pracují a jsou neuvěřitelně rychlé a šikovné.

Najímají si mě lidé, kteří hledají „něco divného“. Možná lépe řečeno jiného, netradičního, zajímavého. Jako by mou invenci oceňovali hlavně ti, již potřebují dostat do projektů pohyb, hodně pohybu a lásku k tanci. Naposledy jsme podobně dělali klip pro skupinu PSH.

Ten, kdo je zrovna doma. Ono někdy ani není na co čekat, když ruka visí do jiného úhlu, než má. Vrcholovému sportu se věnuje jen prostřední syn Matyáš, dělá trampolíny. Starší syn studuje hudební produkci a skladbu v Británii, nejmladší je ještě v základní škole, inklinuje k herectví, tančí break.

Mám pocit, že to mám rok od roku horší. Ze začátku jsem na jeho kousky nervy měla, teď u nich trnu. Víc domýšlím, co se může stát. Prostě se rychleji bojím. Což možná přišlo i s tím, že nám nejdřív zakazoval chodit na tréninky, závody, styděl se. Pak přišel covid, na tréninky nikdo kromě sportovců nesměl, závody nebyly. Dlouho jsme tedy netušili, co všechno dokáže.

Nyní již leccos vidět můžeme, účastní se velkých závodů v Česku i v zahraničí. A občas si kluci zaskáčou ze skály do vody, jen tak pro radost. V tu chvíli se bojím, jednoduše jako každá máma, aby dopadli dobře a nic se jim nestalo.

Zazní. Ale je to zbytečné, už mají svoji hlavu. Odmalička se jim taky snažím věřit. Jsou velmi pohybově nadaní, což vím, ale stejně mě to neuklidňuje. Matyáš se roky připravuje na olympiádu, která bude v Paříži v roce 2024.

Nejmladší syn Šimon teď vystupuje v našem už zmíněném nejnovějším a dosud největším představení Cesty, které hrajeme v Azylu78 ve Stromovce. Adrenalin a život trošku na hraně k naší rodině zkrátka patří.

Právě že vybrali. Ale jak rostli, chtěli po nás čím dál dražší a dražší věci. A já nějak neviděla smysl za ně tyhle peníze dávat. Přišlo mi zajímavější vytvořit společně něco, co se nám bude líbit, a dáme do toho kus sebe. Tak se zrodil nápad na vlastní značku.

Začali jsme s tričky pro La Putyku s motivem klaunů. Maloval je Rosťa. Zatím máme bílá a černá a další barvy budou následovat. Látky jsou nakoupené, nápady máme taky. Teď už jenom najít čas na realizaci. Vypadá to, že mají úspěch jak u kamarádů, tak i u lidí, kteří nejsou zrovna cirkusoví fanoušci, za což jsem ráda...

Ne, často se jim líbí, jak oblékám Rosťu. Snažím se, aby vypadal stylově, jde-li někam ven. Nachystám mu ráda sáčka, trička, kalhoty, aby mu to slušelo. A když mu pak lidé lichotí, jak dobře vypadá, mám radost.

Původní nápad na vlastní šapitó přišel kvůli plánované rekonstrukci kamenného divadla v Pražské tržnici, která zatím ale neproběhla, protože nás všechny přepadl covid a vše se odsunulo.

Stan ušitý na míru je pro všechny splněný sen a příležitost hrát v létě venku uprostřed přírody se o trochu více podobá atmosféře starých kočovných časů.

Jasně že jo. Na tohle s Rosťou myslíme. Musíme mít na rodinu volno, to k nám patří. A dokud s námi synové ještě chtějí jet, musíme toho využít. Letos jsme stihli hory, moře i cestu autem do Dánska.

Zvyšující se věk kluků ale v potaz bereme, necháváme jim o prázdninách i jejich volný prostor, týdny, které si mohou vyplnit podle svých představ.

Chodíme občas, přestože já cirkus se zvířaty odmala zas až tak moc nezbožňovala. Ve svých začátcích sloužil ten tradiční cirkus kromě akrobacie vlastně jako taková pojízdná zoologická zahrada. Což byla ve své době jediná možnost, jak se s exotickými zvířaty setkat.

Já srdcem tíhnu spíš k novému cirkusu. Kvůli lidem, kteří ho dělají, kvůli divákům, kteří na něj chodí. Navíc naše La Putyka je opravdu jiná než klasický nový cirkus. Nejede jedno vrcholné akrobatické číslo za druhým. Záměrně spojuje cirkus a divadlo a má vlastní kouzlo a magii.

Všichni jsme samouci, museli jsme se hodně učit, abychom došli až tam, kde jsme teď. Zkuste si koupit lístek a uvidíte, že téhle atmosféře neodoláte ani vy.

Může se vám hodit na Firmy.cz: