Kristína Svarinská: Jsem zastánce rozumného blbnutí

Seriál Revír se odehrává v prostředí mysliveckého spolku. Vaše postava je myslivkyně, to není tak časté.

Ano. Diana je nová a má určité poslání. V kolektivu rozvíří vody, protože není obvyklé, aby byla jeho členkou žena, a ještě k tomu úplně neznámá osoba. Nese si v sobě tajemství, které se postupně odkrývá.

Hned se zamiluje do jednoho mladého muže, ale možná je všechno úplně jinak.

Kvůli natáčení jste se musela naučit střílet. Šlo vám to?

Jsem pacifistka, nemám žádný vztah k lovení zvěře a držet zbraň v ruce mi bylo proti srsti. Totálně jsem vystoupila ze své komfortní zóny a postavila se na střelnici, kde jsem se v rámci tréninku učila, jak zacházet s brokovnicí. Byl to velký zážitek, ale střelec ze mě nebude.

Brokovnice je zbraň, která kope, tedy má silný zpětný náraz, občas až bolestivý. Neměla jste modřiny?

Dostala jsem instrukce, aby mě to neodhodilo a nebolelo, když to kopne. Jenže na střelnici je to něco docela jiného než při natáčení, kdy řešíte milion věcí zároveň a jste ve stresu.

Musíte správně odříkat text, dívat se správným směrem a do toho i střílet tak, abyste nikoho neohrozili. Tak se mi stalo, že jsem si zbraň nedala správně a udělala se mi modřina. Je to však to nejmenší, co se stalo.

Všechno naštěstí probíhalo bezpečně. Na place byli profesionálové, kteří věděli, že nemáme zkušenosti, a na vše dohlíželi. Přesto jsem k tomu přistupovala s obrovskou pokorou, protože to byla velká zodpovědnost.

Točili jste v exteriérech. Mělo to pro herce nějaká úskalí?

Exteriéry dodávají seriálu šťávu, i když je pro herce vždycky komfortnější točit v ateliéru, kde se vyhne rozmarům počasí. Naštěstí jsme natáčeli v létě a počasí nám přálo, při čekání na záběr jsme seděli pod stromem, to bylo fajn. Až na kostým, ve kterém mi bylo vedro – vysoké gumáky à la safari styl, čepice, kamizolka, měla jsem i klobouk a vestičku. Tvrdím ale, že teplo je daleko lepší, než kdyby mi byla zima.

V českých filmech hrajete poměrně často, ale málokdy jste slyšet v rodné řeči. V Revíru to je jinak…

Diana mluví česky, ale v emočně vypjatých situacích přechází do slovenštiny. Postava je ze Slovenska, takže nebyl důvod to nepřiznat. Většinou hraji ve slovenštině nebo mě dabují, první film, kde jsem mluvila česky, byl Srdce na dlani a dalo mi to zabrat. Ono se to nezdá, jazyky jsou si zdánlivě podobné, ale výslovnost, tvoření hlásek a intonace jsou jiné. Někdy mám pocit, že je to těžší než mluvit anglicky.

Vtipné je, že při natáčení s českými kolegy mluvím slovenskou češtinou a pak přijedu domů a mluvím českou slovenštinou. Je to taková jazyková schizofrenie.

V Praze poslední dobou trávíte kvůli natáčení hodně času. O stěhování jste neuvažovala?

Když jsem bilancovala loňský rok, ukázalo se, že jsem byla minimálně šest měsíců z dvanácti v Česku. V mém životě opravdu nastalo několik okamžiků, kdy jsem vážně uvažovala o stěhování do Prahy. Ale kdykoliv jsem se vnitřně rozhodla opustit Bratislavu, okolnosti mi do toho hodily vidle. A jakmile jsem si řekla, že se tedy nestěhuji, dostala jsem se do fáze, že mé detašované pracoviště je D1. Ale cestovat do Prahy mi vyhovuje. Navíc tu žije má sestra.

Castingová režisérka Petra Vaněk Svarinská je dokonce i vaše agentka.

Ano, v 17 letech odešla do Londýna a pak se usadila v Praze. Kromě vlastní castingové agentury začala Petra zastupovat další herce z Česka i Slovenska, takže z toho logicky vyplynulo, že se bude starat i o mě. Rozběhlo se to asi už před deseti lety, kdy jsem byla ještě velmi mladá, nedokázala jsem odhadnout všechna úskalí herecké práce a nevěděla, zda vůbec kráčím správným směrem. Nakonec to, že spolu pracujeme a že mě zastupuje, je ta nejpřirozenější věc.

Sestra je o 14 let je starší. Byla váš vzor?

Máme ještě bratra Michala, který je o 13 let starší, takže jsem sourozence dlouho z dálky pozorovala, protože si přirozeně rozuměli víc. Byly to pro mě modly, ke kterým jsem vzhlížela, protože oba jsou velmi pracovití a úspěšní v tom, co dělají. Říkala jsem si, že bych si také ráda našla svoji cestu a byla jako oni. Vyrůstat v prostředí starších lidí mi velmi prospělo, zformovalo mě to a otřískalo.

Včetně mejdanů, na které vás sestra brala, když jste za ní jezdila coby náctiletá do Prahy?

No jo, to bylo výborné! Myslím, že jsem si ve svém životě celkem zablbla, to se zas netvařme, že ne. Vždy to ale bylo v mantinelech, kdy jsem věděla, že když mi hoří pod zadkem, je třeba se uklidnit a vrátit se na zem.

Podle mě je pro každého člověka důležité si v jisté fázi života odžít to své a čím dříve to přijde, tím lépe. V pozdějším věku z toho můžete profitovat a pak se nestane, že se ve čtyřiceti zblázníte a začnete rebelovat. Jsem zastánce rozumného blbnutí.

Sice jste dělala rošťárny, měla jste i svoji partičku, zároveň jste byla jedničkářka. To mi moc nejde dohromady.

Vždy jsem byla extrovert, mám ráda pozornost. Bavila mě kombinace splněných povinností a vystrčených růžků, hledání rovnováhy. Dalo by se říct, že jsem vlastně v něčem extremistka, osciluji mezi nejsvrchnějšími a nejspodnějšími póly. Vždy mi však funguje na pozadí racionálno a poslouchám varovné signály. Jsou situace, do kterých bych zkrátka nešla. Existují věci, které ani nestojí za to, aby je člověk zkoušel, a je třeba si to včas vyhodnotit.

Váš tatínek dělal produkčního v televizi, vy jste ho tam navštěvovala. Lákalo vás televizní a filmové prostředí?

Nechtěla jsem vlastně být herečka, chtěla jsem dělat něco normálního. Například můj dětský sen bylo prodávat popcorn, mít svůj pojízdný vozík s obrovským hrncem, ze kterého bych mohla ochutnávat. Inspiroval mě pán, kolem kterého jsem každý den chodila do školky. Později přišla na řadu učitelka a doktorka, na střední mě lákaly také mezinárodní vztahy, psychologie, práva nebo jazyky. V tu dobu jsem už sem tam někde hrála nebo dabovala, ale nenapadlo mě studovat herectví.

Když jsem byla v maturitním ročníku, uvědomila jsem si, že mi ty věci sice jdou, ale do ničeho nejsem tak zažraná. Tak jsem si řekla, že vyzkouším VŠMU (Vysoká škola múzických umení v Bratislavě – pozn. red.). Na poprvé to nevyšlo, s malou dušičkou jsem si podávala přihlášku podruhé, a to už klaplo.

Když jste se dostala, věděla jste, že to bylo správné rozhodnutí?

To ještě ne, ani během školy. Vůbec jsem nevěděla, jestli je to správný směr, vnitřně jsem hodně pochybovala. Po škole jsem velmi dlouho byla v takovém zvláštním bodě života, což souvisí i s tím, že mi umřela máma. Celé mi to secvaklo v jeden moment, kdy jsem stála na placu a najednou si uvědomila, že to cítím jinak. Vnitřně jsem to přijala, to bylo asi tak před čtyřmi lety.

Co maminka říkala na váš výběr povolání?

Podporovala mě ve všem, byla nejvěrnější fanoušek. Měla vždy informace o všem, co se kolem mě šustne, a sbírala všechny články a rozhovory, které o mně vyšly. Byla taková sběratelka.

Táta se také smířil s tím, že jdete tak trochu v jeho stopách?

Myslím, že to léta nedokázal překousnout, právě proto, že přesně věděl, jak to funguje. Jeho podporu jsem však měla také a věřím, že za poslední léta na mě začal být i hrdý. Ať už jsem se rozhodla jakkoliv, naši mi nikdy neřekli, že bych to neměla dělat. Věděli, že kdyby došlo k nátlaku nebo zákazu, bylo by to ještě horší.

Co vám po maminčině smrti pomohlo překonat smutek?

Velmi dlouho jsem to popírala, trvalo, než jsem si dovolila uvědomit, co se stalo. Roky jsem si věci nepřipouštěla, zahrabala jsem je a tvářila se, že se vlastně nic neděje. Jenže ono to člověka doběhne. Tak jsem začala chodit na terapie. Ze začátku to bylo náročné, dnes tomu říkám mentální fitko.

Pro člověka je přece důležité pochopit sám sebe, naučit se přijmout sám sebe se všemi zkušenostmi a událostmi, kterými si projde. Ne vždy umí být okolí tím nejlepším poradcem, protože chybí odstup, kdežto nezávislý pozorovatel dokáže brnknout na úplně jinou strunu.

Co ještě je součástí vaší psychohygieny?

Čas sama se sebou, kdy se vypnu a odstřihnu od světa a s okolím nekomunikuji. V tom jsem velký egoista a individualista. Mám samu sebe na prvním místě. Jakmile cítím, že toho mám dost, odcházím. Snažím se být k sobě laskavá. Nevytvářím na sebe zbytečný tlak, když věci nejdou podle plánu nebo nejsou podle mých představ. Netrestám se, když nejedu na sto dvacet procent. Je přece v pořádku jet občas jen na padesát.

Také jsem se naučila, že je zbytečné mít všechny ráda a chtít, aby všichni měli rádi mě, vždyť to ani nejde. Hlídám si své hranice a umím říkat ne. Považuji za největší zadostiučinění, pokud se člověk dokáže postavit sám za sebe. I když je to celoživotní dřina. Uhájit si to své místo na světě.

Zaujalo mě, že máte kamarádky třeba i o jednu dvě generace starší, než jste vy. Například Evu Holubovou. Čím vás inspiruje?

Vždycky jsem tíhla ke starším ženám. Chodila jsem třeba k sousedům, a místo abych trávila čas s mým vrstevníkem, raději jsem si povídala s jeho mámou. Vnímám jako velký přínos vytvářet si vazby na bázi matka a dcera odjakživa, po smrti maminky to potřebuji ještě víc.

Pamatuji si, že Eva mě překvapila, už když jsme se potkaly při čtené zkoušce Střídavky (komedie režiséra Petra Nikolaeva z roku 2022 – pozn. red.), kdy mi okamžitě řekla, že jí mám tykat.

První natáčecí den jsme pak spolu měly hned scénu v sanitce, kdy jdu rodit a ona tam je ve svěrací kazajce.

Při čekání na záběr jsme spolu začaly mluvit o našich maminkách a během chvilky jsme zjistily, že máme velmi podobné osudy. Od té chvíle to bylo jen naše natáčení. Skvěle si dokážeme popovídat úplně o všem, jsme spolu stále v kontaktu a sledujeme se na Instagramu. Tedy od té doby, co jsem si ho okolo loňských Vánoc založila.

Instagram jste dlouho odmítala. Změnila jste názor?

Kdepak! Můj vztah k sociálním sítím je stále stejný. Chápu, že to má své plusy a může to člověka někam posunout, na druhé straně je to velmi nebezpečné prostředí, které pokřivuje realitu. Zanechává o mnoho více šrámů na duši, než jsme ochotni si přiznat. Vymklo se to kontrole a dává to prostor lidem, podnětům, informacím, které nemají v našich životech co dělat.

Proč jste si ho tedy založila?

S tou myšlenkou jsem koketovala delší dobu, ale nechávala jsem tomu volný průběh. A pak přišla soutěž Let’s Dance (slovenská verze taneční soutěže Dancing with the Stars, v Česku StarDance – pozn. red.), a já si řekla – kdy jindy než teď. Fascinuje mě, jaké je to téma, že jsem si ho založila. Asi zkouším, co jsem schopna a ochotna s lidmi sdílet.

Už založením veřejného účtu jsem určitým způsobem překročila svoje hranice, svolila k tomu, že budu do jisté míry sdílet část svého soukromí. Chci se nechat překvapit, jak to bude do budoucna.

Myslela jsem, že své hranice znám, ale pak přijde moment a já překvapuji sama sebe. Zatím to beru tak, že Instagram je moje škola fungování ve virtuálním světě. Když bude nejhůř, tak ho mohu vždycky smazat.