Kristína Nemčková: V michelinské restauraci je to jako na vojně

Nemám ten pocit... Postupem času si čím dál víc myslím, že to v mém případě není ani tak talent, ale hlavně velké zapálení. Svůj úspěch tedy připisuji spíš tomu, že jsem hodně brzy našla, co mě opravdu baví, a že mě v tom rodiče podporovali. Nikdy mi neřekli, že vaření není dobrý sen.

Neodrazovali mě nikdy, podporovali mě v tom od začátku.

Vařit jsem začala asi v osmi letech. Když jsem přicházela ze školy domů, rodiče byli většinou ještě v práci...

Ne tak docela. Naproti bydlela kamarádka, a jakmile jsme si udělaly úkoly, chodívala si k nám hrát. Často jsme pak spolu vařily podle mojí dětské kuchařské knížky, jmenovala se Kuchařská kniha pro princezny.

Nijak zvlášť jsme to nikdy neplánovaly, záleželo na tom, co jsme zrovna našly v lednici. Rodičům jsme to vždy nachystaly jako překvapení, pohrály jsme si i s tím, jak jsme prostřely stůl...

V začátcích mě tedy mnohem více než jídlo samotné zaujalo, co to moje jídlo v lidech vyvolávalo. Těšilo mě, že tím dokážu udělat někomu radost.

Nejspíš jen tím, jak jsem se postupně učila zvládat nová a nová jídla. Dostávala jsem kuchařky, ale recepty jsem si hledala i sama na internetu a začala jsem si dávat takové svoje osobní výzvy.

Nejdřív jsem chtěla zvládnout muffiny, potom svatební dort. Tohle mi mimochodem zůstalo dodnes, ale teď už se motivuju hlavně tím, že recepty přetvářím nebo tvořím svoje vlastní.

Velkým milníkem pro mě bylo hovězí Wellington. Recept jsem viděla v jedné řadě MasterChefa a od té doby jsem ho strašně moc chtěla zvládnout. Dalším byl určitě patrový dort. Nebo zvěřina. Například jelení maso pro mě bylo exotickou surovinou, kterou jsem nikdy předtím ani neochutnala.

Podobně chobotnice. Dost mě tedy lákaly věci, které jsem doma nebo u babičky ani nejedla a které třeba ani rodiče nikdy neochutnali.

Myslím, že nejsem televizní showman, ani po té soutěži jsem na to nezměnila názor. Dokonce se necítím ani jako influencer, i když mě od té doby na internetu sleduje spousta lidí, nejen na sociálních sítích, ale čtou i moje webové stránky madebykristina.cz.

Můj sen totiž je být kuchařkou, dobrou kuchařkou, a jdu si hlavně za tím. MasterChefa jsem sledovala od svých devíti let. Žasla jsem, co všechno dokážou lidi za tak krátkou dobu vytvořit ze surovin, které nikdy v životě předtím neviděli.

Ale pro mě bylo ohromně stresující se na to jen dívat, takže jsem si neuměla představit, že bych měla sama stát před kamerami.

Mámu jsem odmítala několik týdnů a souhlasila jsem nakonec jen proto, aby mě už nechala být. (směje se)

Přesně, vsadila jsem na to, že se může soutěžit od osmnácti let, ale oni mě nakonec vybrali a smlouvu za mě podepsali rodiče, čímž se vyřešila věková hranice. Samozřejmě že teď jsem za tu zkušenost ráda.

Myslím, že mi hodně nakopla sebevědomí, začala jsem věřit, že se vaření jednou dokážu věnovat profesionálně. Navíc jsem získala kontakty v gastro světě, na profesionální kuchaře, kteří mě podporují, a s některými jsem se i blíž skamarádila. To pro mě bylo taky hodně důležité.

Přesně tak, se všemi porotci mám dodnes dobrý vztah, považuji je pořád za svoje učitele. Dnes jsem nejvíc v kontaktu asi s Přemkem Forejtem.

Poznala jsem ale například i lidi z restaurace Taro, kteří se věnují asijské kuchyni, nebo šéfkuchaře Františka Skopce z Café Savoy, který taky začínal bez předchozího vyučení v oboru.

Spíš asi moc ne, a na televizní soutěž se samozřejmě dívají trochu skepticky, protože ne každý vítěz chce doopravdy jít makat do kuchyně. Takže jejich podporu jsem nezískala ani tak tou soutěží, jako spíš cestou, na kterou jsem se vydala potom - když viděli, že to myslím s vařením opravdu vážně.

Dřív jsem o tom vlastně vůbec nepřemýšlela, spíš jsem se zabývala samotným vařením. Ale už během soutěže jsme dostali několik výzev, kdy jsme měli přetvořit nějaký tradiční recept podle svého.

Před soutěží jsem sama až tolik neexperimentovala, víc kreativní jsem začala být až během ní. Takže se mi potom zalíbil nápad, že bych mohla vytvořit vlastní varianty tradičních česko-slovenských receptů, které vařila moje babička. Ona totiž miluje vaření stejně jako já a řekla bych, že kuchařská kniha byl spíš její sen, který jsem jí pomohla splnit.

V první řadě to, že jde o nejstarší francouzskou kuchařskou školu. První vznikla v Paříži, myslím tak před sto dvaceti lety, a potom se postupně rozrostla do celého světa.

Hlavně francouzské techniky. Studium trvá devět měsíců, je rozdělené na tři části podle náročnosti. Po každé fázi skládáte zkoušku, písemnou i praktickou, a teprve když ji zvládnete, můžete postoupit do dalšího stupně.

Krájením! Na začátku jsme ani tak moc nevařili, ale učili jsme se základní věci jako dělat různé francouzské omáčky, majonézy nebo krájet na milimetrové kostičky.

Ne, myslím opravdu jeden milimetr. V profesionální kuchyni se očekává, že tyhle techniky ovládáte, takže když jsem chtěla jít někam pracovat a dál se učit, musela jsem to ovládnout.

I když si nemyslím, že bych se jednou specializovala na cukrařinu nebo že bych si otevřela cukrárnu, pokud budu chtít pracovat jako šéfkuchařka nebo si otevřít vlastní restauraci, určitě se mi hodí mít přehled i o tom, co se děje v tomhle oboru. Každý kuchař by měl znát aspoň základy.

Šest dní v týdnu to bylo až ke konci, a i když to bylo časově dost intenzivní, dnes se tomu jenom směju. V porovnání s tím, kolik času strávím v restauraci teď, můžu říct, že jsem měla pořád ještě čas na nějaký život.

Běžně teď pracuji pět dní v týdnu šestnáctihodinové směny, takže jsem v kuchyni od osmi hodin ráno do půlnoci. Ale v posledních měsících pracujeme i šest dní v týdnu, protože nás letos čeká půlroční rekonstrukce, takže se restaurace snaží provoz předtím ještě trochu zintenzivnit. Moc volna mi tedy nezbývá.

Když jsem se přestěhovala do Londýna, vytvořila jsem si hned na začátku seznam restaurací, kde bych ráda pracovala, a jakmile se studium blížilo ke konci, začala jsem psát e-maily šéfkuchařům s žádostí o stáž.

Od začátku jsem věděla, že chci pracovat v malých restauracích, ne v obrovském hotelu. Myslím, že čím je tým menší, tím větší přehled člověk získá o tom, co se v té kuchyni děje, a tím víc se toho může naučit, a i rychleji.

Kromě toho ani v budoucnu bych nechtěla pracovat ve velké restauraci. A pokud bych si někdy otevřela vlastní, tak určitě taky malou.

Taky a sledovala jsem i to, jakým se věnují technikám. Restauraci Story jsem měla shodou okolností na prvním místě seznamu, ale vlastně ani nevím, co všechno v tom hrálo roli. Určitě hlavně příběh, který jsem si přečetla o majiteli.

Otevřel ji ve čtyřiadvaceti letech a po prvním roce získali michelinskou hvězdu! To je přece hodně motivující. (směje se)

Kromě toho vaří britskou kuchyni s využitím francouzských technik, což mě samozřejmě zajímalo, protože jsem si chtěla procvičit, co jsem se naučila ve škole.

Samozřejmě jsou v Londýně i další restaurace, které mě zajímají, ale zatím nemám pocit, že bych se ve Story naučila všechno, co bych mohla. Sedm měsíců jsem byla na cukrářské sekci, teď jsem se posunula na studenou a postupně bych si ráda vyzkoušela všechny. Odejdu až potom!

Asi bych to přirovnala k vojně. Všechno jede podle časového plánu, očekává se od nás stoprocentní nasazení a výkon. Organizace kuchyně je proto dokonalá, aby nás od práce nic neodvádělo. Prostředí, hygiena, všechno musí být perfektní.

Například v 10.30 hodin se několikrát do týdne všichni zastavíme a drhneme celou kuchyni. Každý den před obědem a před večeří se schází celý tým a dozvídáme se, kolik bude hostů a kdo přijde.

Zjišťujeme o nich detaily, takže známe jejich alergie, ale vyhledáváme si informace dokonce i sami na internetu, takže o většině z nich už před příchodem víme i leccos dalšího. Cílem je, aby lidé odcházeli maximálně spokojení.

Neuvařím. Momentálně už na to nemám vůbec energii. Většinu dne prospím a vzbudím se tak ve čtyři odpoledne.

Na jídla, která jsem měla ráda v dětství. Teď jsem například chtěla zapečené špenátové palačinky a krtkův dort, to je můj oblíbenec, ale musí být z krabičky!

Ze začátku za mnou chodili hlavně fanoušci MasterChefa, ale teď už to jsou spíš lidi, kteří mě dlouhodobě sledují a vědí, že pracuji v Londýně. Věkově je to opravdu různé, od teenagerů po seniory.

Vždy se je snažím naučit základní techniky a na posledních kurzech jsem se hodně odrážela taky od té naší kuchařky. Snažila jsem se zájemce o vaření se mnou hlavně povzbudit, aby se nebáli experimentovat.

Zatím to vypadá dost pracovně, ale doufám, že přece jen nějaké volno bude, trošku větší, než máme teď. Rekonstrukce začne během léta a potrvá půl roku, ale už máme naplánované různé jednorázové akce.

Budeme například vařit při tenisových zápasech na Wimbledonu nebo na závodech formule 1 a podobně.

Může se vám hodit na Zboží.cz: