Článek
To, že může být ve sportu opravdu dobrá, věděla odmala. Říká, že jí vše došlo, když ve Finsku na dětských závodech porazila i kluky. Na sever jezdívala za prarodiči.
„Pamatuji si, že jsem všechny letní prázdniny trávila u babičky a dědy. Tehdy byly pro mě Česko a Finsko ještě úplně jiné světy.“ Tak si vypilovala i tátův rodný jazyk, finštinu. Zároveň přiznává, že její úroveň už není jako dřív: „Přece jen s rodiči jedenáct let nebydlím. Finsky se ovšem snažím s tátou, příbuznými stále mluvit.“
Celkově se proto považuje spíš za Češku: „Chodila jsem tady školky, školy, bydlím tu. Kus Finky ve mně taky je, jsem-li tam, dokážu přepnout do takového stavu, že přemýšlím ve finštině.“ K tomu jí pomáhá i část její kariéry.
Vedle českého klubu Olymp Praha běhá ještě za finský Lahden Ahkera, který na závodech reprezentuje minimálně dvakrát ročně. Nicméně, když si kdysi musela vybrat, čí barvy bude hájit, zvolila ty české. „V Česku trénuju. Trénuje mě i český trenér… Ani taťka mi mé rozhodnutí nezazlíval. Řekl mi, že mu je jedno, kterou zemi si vyberu, protože budu reprezentovat naši rodinu,“ vysvětlí a doplní, že jistou „národní“ rovnováhu dodržuje i tady: „V případě olympiád, mistrovství světa v hokeji fandím Finům, fotbal nesleduju.“
Má-li v sobě hledat, co je v ní ještě finského, vybaví se jí chutě jídla, tamních lahůdek.
Podobně jako jiní Finové miluje třeba silné kafe a sladkosti. „Seznam toho, co si vozím z Finska, je poměrně dlouhý. Vede zboží, které se dá sehnat jen tam, dobroty,“ směje se. Je ovšem zásadová, ke svým „zásobám“ se dostává jen v době, kdy netrénuje, mimo sezonu…
Dávno ví, že o umístění rozhoduje i psychika. „Není často důležité jak, s jakým pocitem se vzbudíte. Ten se může během dne změnit a váš závod nemusí nijak ovlivnit,“ tvrdí.
A pečlivě rozmýšlet musí vedle konzumace sladkostí také výlety za finskými příbuznými. „Nejčastěji létám, ale plánuju tam jet i svým novým vozem. Mám Toyotu Corolla combi TS hybrid,“ upřesňuje s tím, že podobná cesta je časově poměrně náročná: „Jedete dva tisíce kilometrů. Aby se to vyplatilo, je dobré vyrazit aspoň na týden, což je těžké sladit s naším kalendářem.“
Do slova „naším“ zahrnuje vedle atletiky vlastní rodinu: partnera Filipa Sasínka, také atleta a držitele českých rekordů v běžeckých disciplínách, a jejich syna Kaapa. I volbou jeho jména vzdali poctu severu: „Chtěli jsme v něm zanechat nějakou finskou stopu, když má české příjmení. Kaapo se nám líbil.“
Tereza Vokálová: Mám ráda naši partu. Máme si co říct i mimo atletiku
V hlídání dnes již téměř dvouletého potomka se v Praze partneři poctivě střídají tak, aby mohli oba trénovat. Mimo domov pak do akce zapojují i jiné členy rodiny či doprovodu. I díky nim mohl s nimi být syn na všech jejich soustředěních.
„Hodně nám v tomhle ohledu pomohla fyzioterapeutka Verča Kotrnochová, která ho hlídává při dopoledním tréninku. V létě s námi zase jela moje mamka,“ popisuje nedávnou přípravu.
Zvládnout rodinu a kariéru jí podle ní, a mnohých kolem, pomáhá hlavně její silná vůle. Vrozená touha zlepšovat se, překonávat limity. I proto se před více než dvěma roky rozhodla, že těhotenství, porod, malé dítě, nemusejí být překážkou účasti v olympijském Tokiu.
Řekla bych, že semifinále v Tokiu byl můj životní závod. Jak výkonem, tak po emoční stránce
Syn se páru narodil loni v lednu a Kristiina v sobě celou dobu živila myšlenku, že závod, na nějž se na LOH kvalifikovala, stihne. „V květnu jsem začínala být v závodní formě, ale úplně ono to nebylo. Tréninkový proces a čas neurychlíte,“ shrne s tím, že po porodu běhala, „co to šlo“, a někdy také bývala poměrně unavená. „Tyhle dny bych ovšem spočítala na prstech jedné ruky,“ upřesní.
Jak dnes již sportovní nadšenci vědí, LOH zvládla skvěle. V semifinále na 1500 metrů dokonce překonala pětatřicet let starý český rekord. „Řekla bych, že to byl můj životní závod. Jak výkonem, tak po emoční stránce. A překvapilo mě, kolik lidí na něj koukalo,“ ohlíží se. Gratulací jí ostatně během kariéry přišla již řada. A mohlo by jich – vzhledem k tomu, že má dvě občanství – být ještě víc.
Synovi občas nestačíme. Buď po nás zdědil běžecké vlohy, nebo je to tím, že je s námi často na tréninku
„České rekordy mám čtyři, z toho ty na 2000 metrů a 5000 metrů jsem překonala dvakrát. Finský mám jeden, protože pak zakázali sportovcům, co mají dvě občanství a nereprezentují danou zemi, dělat národní rekordy,“ vysvětlí mi. A stejný přehled má i u kariéry svého muže. Jeho závody pečlivě sleduje, jen při nich mívá „větší nervy, protože nemůže situaci nijak ovlivnit“.
Zuzana Hejnová: Ničeho nelituju a medaile neporovnávám
Se smíchem doplní, že atletické geny po nich evidentně podědil také syn: „Občas mu nestačíme ani jeden. Nevím, zda je to tím, že po nás zdědil běžecké vlohy, nebo tím, že je s námi často na tréninku a vidí nás běhat. Dalo by se tedy shrnout, že místo chůze běhá…“
S partnerem a také běžcem Filipem Sasínkem na atletickém mítinku Zlatá tretra
Žádnou kariéru mu ale ani jeden z rodičů neplánuje. Vždyť ani paní Kristiina si až téměř do dospělosti nemyslela, že by ji běhání mohlo či mělo živit. Brala ho jako milovaný koníček.
„Chtěla jsem být veterinářkou, protože jsem měla a stále mám ráda zvířata. Ale postupem času jsem zjistila, že nemůžu moc vidět krev,“ podotkne.
Na střední škole si pak v sobě nějakou dobu ujasňovala, co by ji skutečně bavilo, až došla k architektuře. Její studia považuje za náročná, ovšem při dobrém načasování – což zvládla skvěle jako na dráze – se dala zvládnout i s atletikou. A u ní stále zůstává.
„Dokud budu moct, budu běhat. Ale kdo ví, jak dlouho?“ ptá se sama sebe. „Asi dokud mi tělo a mysl slouží. Pak bych se chtěla naplno věnovat znovu architektuře,“ odpoví si.
Na to, že na ni i na její budoucí práci bude upřena pozornost, si díky atletice zvykla. Aktivně také zájem o to, co dělá, podporuje: hlavně na sociálních sítích. Její instagramový profil (kristiinamaki) sleduje přes 24 tisíc lidí. „Sociální sítě mě baví. Snažím se na nich ale být tak nějak přiměřeně, abych nebyla pořád na telefonu.“
Jarmila Kratochvílová: Bojkot olympiády se režimu nedá odpustit
Jisté je také to, co vedle krásných fotek její sledovatele na jejích profilech láká. Upřímnost. V rozhovorech, ve svých příspěvcích se netají tím, že sport může také hodně bolet, případně že ne vždy vám všichni fandí a všichni mají podobné možnosti už na startu.
O lecčems jednoduše rozhodují vrozené dispozice. I to je mimo jiné důvod, proč běžeckým disciplínám kralují Afričané. Neporazitelní podle ní nejsou, jen se na ně „musí víc a víc trénovat“.
Kristiina Mäki
V horší situaci jsou podle ní všechny závodnice poněkud z jiného pohledu. Velká diskuse – téměř napříč všemi sporty – se nyní vede o transgender osoby, případně o ženy, které mají přirozeně vyšší hladinu testosteronu, než je považováno lékařsky za běžné.
„Poznáte je na první pohled… Ovšem odpovědi na tyhle otázky jsou moc těžké. Vůbec nikomu nezávidím, že je kdosi takto probírá,“ upřesní s tím, že i tyto soupeřky se dají porazit, jednoduše se na ně musí skvěle připravit.
„Ano, je to vůči nám, ženám, do jisté míry nespravedlivé… A teď mluvím o lidech s vyšší přirozenou hladinou testosteronu, ty bych běhat závody nechala. Problematika transgender sportovkyň je úplně mimo diskusi. Ano, považuju je za ženy, jenže dřív byly muži, i fyzicky.“ Jim čelit z pozice ženy podle ní biologicky moc nelze. Tak nějak, s typickým nadhledem, poté shrne, že se o to musí aspoň pokusit.
Šárka Kašpárková: Na Moravě jsme museli být lepší než Pražáci
V momentě, kdy vyráží na trať, ji tak zajímá jediné: čas.
„Zatímco při tréninku jste víc v klidu, můžete myslet na leccos jiného, při závodě jde čistě o výkon, soustředění. K tomu ještě přidávám pohledy na časomíru,“ vypočítává. A když se jeden závod nepodaří, zbývá to jediné, osvědčené: líp a víc trénovat…