Kristiana Belcredi: Co znamená být šlechticem, už zapomněla generace před námi

Za nic zvláštního nepovažuje ani to, čeho by se valná většina z nás obávala – darovat kostní dřeň. Ostatně lásku k bližním Kristiana Belcredi už zřejmě nafasovala do vínku poděděním jména po hraběnce Christianě Belcredi, která v 19. století proslula svojí charitativní činností.

Myslíte si, že šermířským výpadem může ženská chlapa zaujmout?! Aby ze mě spíš neměl strach. A operní árií bych zaujala určitě, protože zpívat neumím.

Jako úplně malá jsem chtěla být kosmonaut, ale na gymnáziu mě dlouho držela myšlenka, že půjdu na veterinu. Tam jsem se také dostala, jenže po dvou letech následoval útěk ke komediantům, jak ráda říkám.

Ani ne, zpěváci jsou na jevišti někdy taky jako divá zvěř...

Ani jedno, na klavír hraju mizerně, zpívám jenom v sebeobraně a k opeře mě zavála shoda okolností. Chtěla jsem jít na činoherní režii, jenže mi do cesty vstoupil pan režisér Jaromír Brych, kterému jsem asistovala u Aidy v Ústí nad Labem. Tam propukla moje láska k opeře. Dostala jsem se na JAMU k paní profesorce Aleně Vaňákové a od té doby mě tenhle žánr pronásleduje.

Za posledních patnáct let se opera hodně změnila, skutečně moc. I u nás se už začíná dělat tak, že vypadá jako zpívaná činohra, což je jinde dávno normální. Světoví pěvci mají výbornou činoherní průpravu, hrají a jen jako by mimochodem zpívají. Takže se při ní určitě nenudíte. Naopak, tím, že se v opeře ještě zpívá, emoce jsou daleko průraznější, větší. Což diváka mnohem víc chytí za srdce.

Do hudby ne, můžu se domluvit s dirigentem, když potřebuji něco vypíchnout, aby se hrálo buď pomaleji, nebo rychleji, aby mi chvíli počkal. Ale nemůžu mu mluvit do toho, jak hráče řídí. Zato do scény a kostýmů samozřejmě mluvím. Režisér si vybírá svoje spolupracovníky, takže když mě osloví divadlo, mohu se obrátit na lidi, kteří mi udělají scénu a kostýmy. A samozřejmě choreograf je další důležitou součástí týmu. Jako režisérka si prostě volím inscenační tým.

Bohužel, u nás si většinou režisér nemůže vybírat pěvce. Ve světě je to normální, málokdo má angažmá v jednom divadle, takže zpěváci cestují a scény si je najímají. U nás se drží soubory, což chápu, protože jsme malá země, ale tím pádem si nemůžete říct: chci toho nebo onoho, aby to dávalo dohromady tak skvělý tým, kde budou všichni spolu bez problémů fungovat. Pak vznikne obsazení například šedesátileté Mařenky a třicetiletého Jeníka, jak to známe z mládí. Dnes se tohle naštěstí děje čím dál méně.

Verze, která se uvádí, je vlastně čtvrtá a byla dokončena. Kdežto předchozí tři jsou nedokončené. Janáček se k nim vracel v průběhu těch třiceti let. Původní z roku 1887 je úplně jiná, skladatel ji vlastně dopsal, ale vyskytuje se pouze v klavírním výtahu a neexistuje k ní orchestrace. Což je strašná škoda, protože z toho cítíte velké ovlivnění Dvořákem a Wagnerem. Janáček, jak ho neznáme, romantický, velké, nádherné árie, které kdyby dostaly orchestr, úžasně by vyzněly. Vlastně asi jde o naši největší romantickou operu. Bohužel, tehdy ji poslal Dvořákovi, tomu se líbila, ale nějak se neshodli na tom, jak by měl pokračovat, takže dílo odložil.

Byla mi nabídnuta, což mě moc potěšilo, šlo o skvělou práci s bezvadnými lidmi. Všichni v týmu byli zhruba ve věku Janáčka, když původní Šárku psal. Perfektně jsme si sedli. A duet Šárky a Ctirada patří k opravdu nádherným. V první verzi mi připadá mnohem hezčí než ve čtvrté, protože oba party jsou daleko vypjatější a těžší. Vzhledem k tomu, že tenkrát měl blíž k Wagnerovi, tak ještě romantičtější.

Na režii musí mít člověk spíš bojovnou náturu, jinak ho divadlo sežere. Co se týče mě, zbožňuji romantická díla s velkými milostnými zápletkami a také miluji tragédie spíš než komedie. Myslím si, že opeře sluší víc. Ovšem i komedie, když se udělá dobře, může být skvělá.

Historických šermířů jsou dnes mraky, vyskytují se mezi nimi i holky, ale málokterá vládne kordem. Pečují o táborový život, kuchyni, mají vše přesně dobově zmáknuté, jak ingredience, bylinky, tak i správné postupy. Začala jsem se šermu věnovat, protože ho dělá manžel, ale také se hodně objevuje v romantických operách a většinou to na jevišti vypadá dost bídně.

Žádný šermířský choreograf, kterého znám, se nezabývá operou. Je to žánr velice specifický, máte v hudbě určitý časový úsek a nejde tam dostat víc, neuděláte v ní choreograficky nic náročného a složitějšího. Tudíž jsem si říkala, že se aspoň pokusím o větší autentičnost, aby proti sobě pěvci jen tak nemáchali zbraněmi a byli rádi, že se vůbec potkají.

Naštěstí ne, myslím, že v to nedoufal. Ani moje sestra se jeho oboru nevěnuje, protože táta je opravdu významný. Dítě málokdy dokáže překonat rodiče. Pokud ano, i pak to bývá stále patrné, dochází ke srovnávání a vždy se najde někdo, kdo mu úspěchy předhazuje. Nicméně jsem se vlastně k historii vrátila přes šerm. Snažíme se dělat ji ne na papíře, jak to praktikuje můj otec, ale v reálu. A ověřujeme si, že spousta věcí, které má táta někde popsané, prostě nefunguje.

Snažili se a doufám, že jim to vyšlo. Ona slušnost je dnes asi trošku jinak pojímaná, než bývala kdysi. Dnes se, bohužel, moc nenosí. Dost vnímám křiváctví, které se vyskytuje opravdu všude. Například v divadle to bylo docela znát, protože tam lítají emoce a občas někoho posednou. Asi některé nešvary cítím víc, vždyť mě vedli hlavně k tomu, abych byla slušná, uctivá a nikomu neubližovala.

Já doufám, že nepůjdou. Mladí lidé to tam mají strašně těžké. Obtížně se jim proráží. Pozoruji třeba i na svých spolužácích, kteří jsou opravdu dobří, jak se nemůžou prosadit. Nejsou vidět, takže se ocitají v začarovaném kruhu, protože jim nikdo nedá práci. Škoda, šéfové zvlášť oblastních divadel by měli jezdit třeba na absolventská představení JAMU, aby si zde vyhlédli vhodné lidi. Regionální soubory potřebují například mladé režiséry, kterým nemusí dát tolik peněz jako zaběhlým.

Jenže dnes panuje všude velký strach, že to režisér nezvládne, že předloží divákům něco nevhodného, co se nebude líbit. Proto absolventi dostávají málo příležitostí. Šéfové berou pořád dokola ty ověřené, aby se jim nestalo, že mladý režisér pojme dílo jinak...

Moc ne, co znamená být šlechticem, už zapomněla generace před námi a my si na to vůbec nevzpomeneme. Všechno zmizelo s dědečkem. Myslím, že se ničím nelišíme od svých vrstevníků.

Dát do kupy vrácený zámek stálo spoustu úsilí, peněz a času. Vidím, jak to tu dnes vypadá, a říkám si – klobouk dolů, co se babičce, otci a jeho bratrovi povedlo. Líšeň, kterou přebírali, byla tak akorát vhodná ke spálení. Hodně špatná, ruiny, všechno padalo na hlavu. Babička za každou cenu chtěla udržet dědův odkaz. Ona na tom má největší podíl a zásluhu. Postupně zámek dávají dohromady, je čím dál lepší. Uvidíme, co bude dál.

Asi ne, už bych si na toto oslovení nezvykla. Vyrostly jsme v paneláku a v takovém prostředí, že o nějakém šlechtickém původu jsem hrozně dlouho vůbec nevěděla. Že vlastníme zámek, nám otec řekl až po revoluci. Navíc mi dnes oslovení komtesa nepřísluší, protože jsem vdaná. Titul mně sice zůstává, ale moje děti už ho nemají, neboť se dědí po mužské linii. Kdybych jej chtěla, vzala bych si za manžela nějakého šlechtice. A protože tatíček Masaryk predikáty zrušil, musel by být ze zahraničí.

Manžel se živí jako projektant dopravního značení. Získala jsem v něm obrovskou podporu, že například šermuje, i když sám umělec není. Tomu jsem ráda. Když se propadnu do víru opery, aspoň mám doma jednoho střízlivého člověka. Drží mě zpátky, nohama na zemi. Věděl, kdo jsem, ale zřejmě mu to nevadilo.

Celestina byla dcerou hraběte Eduarda a Theodora, dědička líšeňského panství, si vzala Antonia Belcrediho, prvního z rodu Belcrediů, který přišel na Moravu. Prožili příběh jako z opery. Bojoval ve válce a vojsko táhlo z Německa před Brno. Zraněného vojáka tady nechali. Theodora tehdy byla velice mladinká, asi patnáctiletá, přesto se spolu sblížili. Pak odešel do Itálie, tři roky si psali, láska vydržela, takže za ní přijel, vzali se a on už u nás zůstal. Věnem dostali Jimramov a žili spolu až do Antoniovy smrti. Vychovala jejich dvanáct dětí, ještě se starala o potomky svého syna Eduarda a dožila se 87 let!

Platí to se vším všudy a jde o strašně zvláštní věc. Potvrdili mi, že hodně mladých žen, které daly kostní dřeň, potom otěhotní. S mužem jsme chodili dva roky, dítě nebylo v plánu a pak se to stalo. Buď jde skutečně o nějakou vyšší moc, nebo je to dílem náhody. Nevím.

Ne, vůbec, protože jsem zvolila způsob periferní, což znamená, že pět dní berete hormon, který podpoří vyplavení nezralých kostních buněk do krve. Zdravotníci je potom na separátoru posbírají. Jde o způsob delší, ale nemusíte podstoupit anestezii, vlastně vám jen jehlou odeberou krev, přefiltrují a vrátí zpět do vašeho těla. Také jsem to zažila, když jsem léta dávala krevní destičky. Takže podobné procesy mi nepřipadaly ničím výjimečné.

Strašně zvláštní. Dávala jsem totiž krev a padla mi do oka informace o registru dárců kostní dřeně. Z náhlého popudu jsem tam kdysi zašla. Sestřička mě ale upozornila, že existují pouze asi dvě procenta pravděpodobnosti dárcovství. Když mi zavolali, byla jsem docela překvapená.

Vlastně nevím, jestli jsem mu zachránila život. Vnitřně tu věc cítím rozporuplně, protože si na druhou stranu říkám, že je to možná lepší. Já nevím nic o něm, on nic o mně. Jde o muže a Čecha. Také lékař měl pacienta uloženého pouze pod číslem. Stejně jako jeho doktor má i mě vedenou jen jako ženu a Češku.

Pacientovi musí zničit jeho kostní dřeň docela agresivní chemoterapií, pak mu dají tu mojí, a pokud se chytne, má i stejnou krevní skupinu jako já. Opravdu získá moji krev.

Po Richardu Belcredim, hraběti, který byl jmenován čestným občanem pražských měst za zásluhy o Čechy (1823–1902, rakouský politik, usiloval o decentralizaci a federalizaci Rakouska, také český místodržitel a ministerský předseda – pozn. red.). Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Tady v Líšni se stýkám s několika kamarádkami, jejichž rodiny jsou zde hluboce zakořeněné, a proto po jejich předcích pojmenovali ulice.

Doufám, i když tříleté přerušení je hodně dlouhé a mnoho se za tu dobu změnilo. Z lidí, kteří působili v Brně spolu se mnou, téměř nikdo nezůstal. Kvůli tomu, že odešel pan ředitel Dvořák, karty byly rozdány jinak. Uvidím, zda se mi návrat podaří. Samozřejmě mluvím o působení na volné noze, dnes jsou totiž režiséři najímáni na dané dílo.

Líbilo by se mi zaměření na slovanské opery, které nikdo moc nedělá. Přitom Vídeňáci na ně jezdívali. Bohužel, u nás se změnil repertoár natolik, že české opery téměř zmizely, což je škoda. Obecně nyní všude i ve světě hodně uznávají Janáčka, díky čemuž se uplatní naši pěvci. Čeština cizinců přivádí posluchače k úsměvu, ale oni to asi vnímají stejně, jako když my zpíváme německy nebo italsky.

Ani ne, snažím se být klidná. Občas se mi to sice nedaří... Ale v divadle jsem si dost zvykla potlačovat zlost. Pár vzteklých lidí jsem zažila a není žádný med s nimi spolupracovat. Je zajímavé, když vypění chlap, bere se to, že je srdcař, zatímco ženská vždycky vypadá jako hysterka. Můj tatínek je hodně temperamentní. Vím, že jsem po něm trochu cholerik, proto se snažím ovládat v situacích, které mě zvedají ze židle.