Článek
Nespoutanost živlů děsila lidi od pradávna. A z ohně měli respekt největší: vynikající sluha, leč strašlivý pán... Fascinující schopnost projít plameny bez popálení budila posvátnou úctu okolí, ať už šlo o tři mládence v biblické peci ohnivé, nebo dračí královnu Daenerys ze Hry o trůny. Každé malé dítě přece ví, jak bolestivě dokážou ublížit!
A tak se chůze bosýma nohama po žhavém uhlí stala zkouškou odvahy či víry, provázející mnoho zasvěcovacích rituálů. Je doložena v Indii před více než třemi tisíci let, Americe i Číně. Praktikují ji domorodé kmeny na Fidži a v Polynésii.
„Půjdeš-li ohněm, neshoříš, plamen tě nespálí,“ praví starozákonní prorok Izaiáš. Udupání ohně tancem na prach dodnes představuje vyvrcholení náboženského obřadu anastenaria v Řecku a nestinarstvo v Bulharsku.
David Mrhač z neziskové organizace Bosá turistika, který je držitelem oficiálního rekordu v počtu převedených lidí přes žhavé uhlí, však v mystiku toho aktu nevěří. Podle něj jde o prostou fyzikální zákonitost: předávání tepla mezi dvěma tělesy.
Je vlahý květnový podvečer. Vedle lanového parku na pražském Libeňském ostrově se shromáždilo okolo dvacítky převážně mladých lidí. Postávají v hloučcích na břehu Vltavy, v malebném zákoutí ohraničeném polozbořenou zdí a starými stromy, okukují desky s ostrými ocelovými hřeby, nad nimiž by srdce fakíra zajásalo, a s úsměvem vrtí hlavou nad kládou: úsměvnou variací na středověký mučicí nástroj.
Nejstarší byla třiaosmdesátiletá babička o holi. Chodidla měla v pořádku, ale gumu na holi seškvařenou
Zdravotnice Lenka chystá cestu ze střepů: vysypává je na karimatky už předem připravené z dovezených pytlů. David, který dnešní firewalking (z angličtiny: fire=oheň, walk=chůze) organizuje, právě podpaluje hranici ze solidních štípaných březových polínek. Chodí stylově bosky. Chrstne na oheň trochu ekologického biolihu a plameny prudce vzplanou. Ještě že hned vedle teče řeka!
I když zatím to vypadá spíš na párty u ohně než na drsnou zkoušku odvahy. Pod nedalekým přístřeškem jsou k dispozici špekáčky, hořčice, zelenina a voda na pití. „Začíná to buřty a končí krví,“ glosuje fotograf Petr. Víc než jídlo mu na mysli tanou opečená chodidla. A nejspíš není sám.
Jen šestiletý Vojta pobíhá okolo ohně a obavy dospělých ho netrápí. Je tu s mámou, tátou a mladším bratrem Tobíkem. „Kluky neměl kdo hlídat,“ krčí rameny maminka Jitka. Přes oheň chce jít celá rodina.
„Nejde ani tak o zábavu, ale o to překonat ve strachu znovu sama sebe,“ říká usměvavá Monika, v civilu majitelka vlasového studia. Přes oheň šla už předloni, dnes se vrátila i s kamarádkou Danielou. „Dva roky jsou dlouhá doba. Učíme se každým dnem. Věřím, že budu čelit něčemu jinému než tehdy,“ vysvětluje.
Důchodce Viktor zachovává ledový klid, přestože pro něj jde o premiéru. „Vůbec se nebojím, je to prostě fyzika. Přejdu v pohodě,“ konstatuje sebevědomě. Říkejte to ale ohni...
Střepy, nebo plameny?
Hořící březová polínka spokojeně praskají. Lidé opékají špekáčky, David měří teplotu pyrometrem. „Pět set devadesát čtyři stupňů!“ oznamuje. Že by měl jít přes oheň i prvňáček, ho nijak nezaskočilo.
„Děti nemají takový strach jako dospělí. Vidí vzory, tak to neřeší a jdou. Našemu nejmladšímu účastníkovi bylo pět let. Nejstarším účastníkem byla třiaosmdesátiletá babička, která přešla uhlíky o holi. Když pak něco smrdělo, zjistili jsme, že chodidla má v pořádku, ale guma na holi je seškvařená,“ vypráví.
Začíná rozcvička: chůze po střepech, hřebících a legu, pro plaché pak kláda s lechtacími pírky. Zouváme boty. „Pojďte za mnou!“ vyzývá David.
„Nebojte, máme tady dneska autolékárničku a zdravotnici,“ motivuje váhající s úsměvem. Lidé se trochu nejistě řadí do fronty před skleněným chodníkem. Z reproduktoru udávají svižné tempo keltské housle.
Lidé postávají na hřebech. Někdo balancuje po střepech na jedné noze, jiný dělá holubičku
Přes střepy přecházíme jeden za druhým včetně malého Vojty a čtrnáctiletého Vítka. Na konci omete zdravotnice Lenka každému chodidla smetáčkem. Při došlapu totiž může sklo prasknout a vzniklé mikrostřepinky by se zakously do kůže bez ohledu na pevnou vůli či soustředěnou mysl. „Hodně jsem se bál,“ přiznává Vítek. Ale šel. „A přes oheň půjdu taky. Když už je tady ta řeka...“ dodává.
Vlastně to nic není. Naboso po střepech se chodí podstatně pohodlněji než třeba po kamenité chorvatské pláži. Lidé se už otrkali: procházejí chodníky za skla a lega, postávají na hřebech a vše střídají jako atrakce na pouti. Někdo balancuje po střepech na jedné noze, jiný dělá holubičku...
Nakonec si David lehne zády na skleněný koberec do pasu nahý a vyzve Moniku, aby si mu stoupla na prsa. Bez problémů. Když se zvedne, nemá na holých zádech ani škrábanec. Potom si na prsa postupně umístí žehličku, mobil, lžíci - a ty samy drží...
„Ve všech knihách o parapsychologii se píše o magnetismu a lidských dynamech, ale ve skutečnosti má lidská kůže takovou schopnost adheze,“ vysvětluje.
Proč se kůže nepořeže? |
---|
Stoupněte si na střípek - a nejspíš poteče červená. Po širokém chodníku ze střepů však projdete celkem v pohodě. Lidská kůže je totiž dostatečně pevná a zároveň elastická, aby se na chodidle - či zádech - hmotnost rovnoměrně rozložila, kdežto střep je křehký. Zatlačí-li váha těla na hrany skleněných střepů bez posunu, kůže na chodidle to zvládne bez poškození. Po skle můžete nejen kráčet, ale udržíte-li po dopadu rovnováhu, tak třeba skákat nebo tančit. Teprve kdybyste se klouzali, nastane efekt nože - pořežete se. |
Dotkněte se svého strachu!
Pomalu se setmělo. Oheň skoro dohořel. Nastává hlavní bod programu. David znovu změří teplotu žhavých uhlíků. Mají ideální teplotu 554 stupňů Celsia.
„Spálit se dá, třeba když se uhlík dostane mezi prsty. Nebo když šlápnete na zapomenutou zátku od piva: kov je totiž na rozdíl od uhlíků skvělý vodič tepla, takže zafunguje jako cejchovací železo. Pokud se však člověk pohybuje, jak má, riziko je malé. Chodidla potom mohou být trochu podrážděná, jakoby popálená od kopřiv. Ale do rána to odezní,“ vysvětluje. Varovně však dodává: „Až půjdeme na oheň, tak s respektem! Je to živel.“
„Prodýcháme se. Postavte se dokola,“ zavelí. Lidé v kroužku cválají, křepčí, roztáčejí se navzájem dokola. Kluci křičí, holky výskají...
Rozproudění krve pohybem má dvojí cíl: jednak uvolní adrenalin a povzbudí psychiku. A také rozproudí krev, která tak bude lépe odvádět teplo z chodidel.
Lidské tělo je odolné, dovolí nám víc, než si myslíme. Stejné je to i s vůlí. Člověk si musí věřit
David vybírá lopatou horké uhlíky z ohniště a vytváří z nich na studené trávě cestičku. Kouří se z ní, rudě žhne a vyzařuje teplo do metrové výšky. „Jak ji chcete dlouhou?“ ptá se. „Dlouhou!“ odpovídají nadšení lidé. Ale ne všichni.
„Já snad umřu,“ přešlapuje nervózně Vítek. „Já bych možná počkal, co to udělá,“ zazní za mnou opatrný mužský hlas.
„Je to jak sen, co ráno rozpustil den, nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil,“ zpívá z reproduktoru Daniel Landa o tom, že touha je zázrak.
„Po ohni může projít každý bez ohledu na duchovno. Lidské tělo je hodně odolné, dovolí nám víc, než si myslíme. Stejné je to i s vůlí. Člověk si však musí věřit najít v sobě odvahu jít si za svým. Aby letadlo vzlétlo, potřebuje odpor vzduchu. Tak použijte všechno, co vás brzdí, jako palivo pro svůj rozlet. Na to, čeho se nejvíc bojíme, si musíme sáhnout. Dotkněte se svého strachu! Sáhněte si na něj, natočte a nafoťte si ho!“ vyzývá David.
A jako první vykročí na žhnoucí chodník z uhlíků. „Hejá! Tak pojďte!“ pokyne rukou. Někde v pozadí duní bubny. Po uhlících přecházejí první lidé: někdo sebevědomě a bez váhání, jiný s trochou nejistoty. „Jau jau jau jau jau,“ skanduje si potichu do kroku drobná studentka Míša. Ale jen ze strachu, popálená není.
Maminka Jitka přechází ohnivý chodník s tříletým Tobíkem v náručí. Viktor po něm kráčí pomalu a soustředěně, v klidu nahrává svou chůzi na mobil.
Uhlíky opravdu nepálí, jen příjemně hřejí do nohou. Opakovaně jdeme jeden za druhým, každý svou rychlostí. Výskot. Jásot. Nadšení. Adrenalin doslova stříká kolem. David čas od času přikrmí oheň biolihem, takže žhavý chodník lemují drobné plamínky. Když člověk došlápne, vzplanou... „Až se na to budete cítit, můžete zpomalovat,“ sděluje instruktor.
Vojta se rozběhne a těsně před žhavým kobercem ucouvne. „Teď jsem tam byla a nepálí to,“ chlácholí ho máma. Napodruhé už to dá. „Běž, běž, běž, běž!“ povzbuzují prcka dospělí a nakonec ho odmění potleskem. „Dobrý to bylo, pálilo to jen trochu!“ říká hrdě. Podruhé už běží přes plameny bez zaváhání.
Stmeleni ohněm
Nastal čas na přechod hlavního ohniště, kde bývá největší žár. „Po skončení akce tam musím nalít aspoň čtyři vědra vody,“ konstatuje David, když rozhrabuje uhlíky. Rudě zářící plocha vzbuzuje respekt.
„Já se bojím!“ zazní z davu. „Maximálně si můžete popálit chodidla, nic horšího vám nehrozí. A popáleninové centrum je nedaleko,“ zažertuje organizátor.
Pak ale zvážní: „Jak říkal Henry Ford: Ať už si myslíte, že něco dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu. Je to jenom na vás. Pokud si řeknete, že něco nejde, tak se o to ani nepokusíte. Když doufáte, že to půjde, budete hledat cesty. Žhavý chodník je jako symbol překážek, kterých máme v životě spoustu. Když se později ohlédneme, často zjistíme, že nic nebylo ve skutečnosti tak strašné, jak se jevilo. Každá překážka je nepřekonatelná jen do té doby, dokud ji nepřekonáte. Strach bývá většinou jen iluze, která nám nedovolí pohnout se z místa.“
„Najlepšia vec na živote je život sám, sladký jak mango, pestrý jak hologram,“ rapuje z reproduktorů Majk Spirit. „Přejte si něco! Zvládnete to!“ vyzývá David. Před ohništěm se řadí fronta. Lidé ho přebíhají po jednom, po dvou, fotí se, natáčejí video na mobily. Zamilovaná dvojice se v chůzi drží za ruku - stmeleni ohněm. Dali to všichni. A několikrát.
„Příště jdu znova!“ pochvaluje si Monika. „Nemám slov, bylo to skvělé,“ doplňuje Daniela. „Nádherný pocit,“ souhlasí Viktor. „Šla jsem sem proto, abych si na tohle mohla vzpomenout, kdykoli si budu myslet, že něco nedokážu. Tak doufám, že to bude fungovat,“ shrnuje za všechny Míša.
Proč se kůže nespálí? |
---|
Jak vysvětluje lékař a předseda Českého klubu skeptiků Sisyfos Jaromír Šrámek, hlavní roli nehraje vysoká teplota, nýbrž množství předaného tepla a tepelná vodivost. Uhlíky jsou pórovitá hmota s nízkou tepelnou kapacitou i vodivostí. Obaluje je tenká vrstva popela, která funguje jako izolant.„Lidská kůže sama o sobě je také relativně špatný vodič tepla. Navíc se potíme a voda v potu má poměrně velkou tepelnou kapacitu. Odebere tudíž z uhlíků dost tepla, když se ohřívá,“ popisuje lékař. A noha přijde do přímého kontaktu se žárem pouze na zlomky sekund.Při došlapu na ohniště se tedy setkají dva špatné vodiče tepla na velmi krátkou dobu, takže si ho nestačí předat. Část energie ještě odebere voda z potu, do chodidel se dostane minimální množství. A lidské tělo má vysokou tepelnou kapacitu, zbytek tepla tudíž bez problémů absorbuje, případně odvede krevním oběhem.Základem je ovšem nezazmatkovat. Ohniště musíte projít dostatečně rychle a pravidelným krokem, aby kůže nebyla v kontaktu se žhavým uhlím příliš dlouho a aby se tepelná zátěž rovnoměrně rozprostřela. |