Článek
Šestatřicetiletá Nikol se dostala k práci přes svého bývalého přítele. „Chytla mě natolik, že ji dělám dodnes, tedy už přes šestnáct let,“ vypráví. To, že by byla výjimečná, si nepřipouští: „Divili byste se, kolik českých žen pracuje s jeřábem. Pravda, většinou jsou starší.“
Skromnost ale stranou. Máma desetiletého Filipa a třináctileté Míši patří k té menšině jeřábníků a jeřábnic, která má právo obsluhovat hned několik výkonnostních strojů. O místo mezi chlapy v provozu ani příliš nebojovala: „Když jsem prvně nastoupila, chodívali se na mě koukat. Tehdy mi ale bylo dvacet let a měla jsem padesát kilo!“
Co si šuškali, dodnes neví. Ale asi se jim líbila. Hýčkají si ji ostatně doteď, a dokonce pozorně sledují, jakou má právě barvu vlasů. „Líbila jsem se jim jako blondýna, prý to je víc sexy. Tak jsem se nedávno zase nechala odbarvit,“ směje se.
Důkladná školení
Aby mohla jeřáb ovládat, musela splnit řadu zkoušek. Jako první na ni čekaly v Ostravě psychotesty. Následovaly testy odborné znalosti. „Stejně jako musíte znát své auto, tak my jsme se učili znát jeřáb. Z čeho se skládá, co je brzdový kotouč, jaká může být tloušťka brzdového obložení, kde je jaká převodovka nebo jak se v převodovkách kontroluje olej,“ vyjmenovává.
Po úspěchu v teorii na ni čekala praxe s instruktorem-jeřábníkem. A až po složení konečné zkoušky za dozoru revizního technika mohla opravdu usednout do kabiny.
„Nastupovala jsem koncem dubna a v srpnu už jsem zvládala plný provoz. Stále se však mám co učit. Jeden jeřáb náklad převáží, jiný zas nakládá, další má magnet…“ vypočítává.
Brzké vstávání
Typický pracovní den pro ni začíná nástupem do kabiny, někdy v pět ráno. Na sobě má předepsané montérky a helmu. Hned poté, co se usadí, zapíše se do deníku zdvižného zařízení. Zkontroluje, zda je vše v pořádku a co se dělo minulou směnu. „Než se rozjedu, vyzkouším brzdu. Instrukce pak dostávám od vazače (osoba zodpovědná za bezpečné uvázání břemene a jeho přepravu – pozn. red.). Většinou se týkají přenesení trubek z určitého místa do takzvaného fachu, což je jakýsi stojan,“ líčí.
Jako malá si hrávala s kočárkem a panenkou.
Pracuje ve třináctičlenné směně. A musí být opatrná. Ona jediná je ve vzduchu, zbylí lidé jsou pod ní, na zemi. Jakákoli chyba by mohla být tragická. Stačí nepozornost. „Mně osobně se jednou stalo, že brigádník dal ruku do stroje, protože mu tam nedopatřením sjely dvě trubky. Bohužel předtím nezmáčkl tlačítko STOP. Magnety mu prsty utrhly. Omdlel, ale mělo to šťastný konec. Prsty se posbíraly do sáčku a daly na led. Doktoři mu je pak dokázali přišít,“ vypráví.
Miluje boty
Práci v mužském kolektivu vyvažuje paní Nikola hromaděním bot. Má ráda italské, ty na vysokém podpatku. „Známí někdy říkají, že je kupuju jako rohlíky,“ připouští. Doma jich původně měla zhruba 60 párů. Jenže při nedávném stěhování polovinu z nich vyhodila. Další ovšem přibydou brzy. Možná to zní v zimě zvláštně, ale teď touží nejvíc po bílých dřevácích na léto. Ty poslední jí už dosloužily.
Módu obecně miluje. Aby vypadala dobře, sportuje. „Obě děti závodně lyžují, a tak se s nimi snažím držet krok, jezdím na in-linech a chodím do fitka,“ vypočítává. Syn a dcera jsou jinak na mámu moc pyšní. Dokonce se její profesí spolužákům chlubí. Stejný postoj má i přítel paní Nikol. „Vždyť jsem ho poznala ve firmě! Ještě aby mu vadilo, že žije s jeřábnicí,“ směje se.
Netají se tím, že vedle rodiny do jejího života technika prostě patří. Ráda řídí auto a naučila se také obsluhovat motorový zdvižný vozík. „Chce to odvahu. A kdo ji má, ten je schopný zkrotit i stroj, jako je jeřáb. Takže možná ano, možná jsem krotitelka!“ uzavírá.
