Krásná Hedy Lamarr dala tvář Sněhurce i počítačovým programům

Ve 40. letech si dala patentovat vynález, na jehož principu byl později vybudován systém přenosu dat pro dnešní satelitní a mobilní sítě.

Hedwig Eva Maria Keislerová se narodila do bohaté vídeňské židovské rodiny 9. listopadu 1913. Od raného mládí projevovala umělecké sklony a už jako teenager zazářila v herecké škole známého divadelníka Maxe Reinhardta.

Brzy se uplatnila i ve filmu, kde ji ve dvaceti letech potkala role, která odstartovala její kariéru. Film, který způsobil skandál na svou dobu otevřenými záběry nahoty, natočil český režisér Gustav Machatý pod názvem Extáze. Snímek o mladé ženě frustrované v manželství nebyl ovšem v žádném případě prvoplánově skandální a za své umělecké kvality byl oceněn i na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách v roce 1933.

V témže roce se Hedy provdala za bohatého průmyslníka Friedricha Mandla. Ten však další filmové kariéře své ženy nebyl nakloněn. Dokonce žárlivě skoupil všechny kopie Extáze, které se mu podařilo získat, aby se snímek, odhalující krásu jeho ženy, nemohl promítat.

Mandl podnikal v oblasti zbraní, vyráběl granáty a později i vojenská letadla a patřil k vídeňské honoraci. U Mandlů se ve 30. letech scházeli význační a bohatí hosté, údajně včetně takových postav jako Hitler nebo Mussolini, a Hedy byla svědkem mnoha debat o vojenské technice, což o pár let později zužitkovala při navrhování svého vynálezu.

Manželovo paktování s nacisty Hedy neschvalovala, proto v roce 1937 od svého navíc ještě žárlivého a věčně kontrolujícího muže utekla nejprve do Paříže, kde dosáhla rozvodu, a poté do Londýna, kde se setkala s mocným šéfem hollywoodského filmového studia MGM Louisem B. Mayerem. Ten jí navrhl umělecké jméno Hedy Lamarr, podle hvězdy němých filmů Barbary La Marr, a uzavřel s ní smlouvu, která Hedy otevřela dveře do Hollywoodu.

Krásná a talentovaná herečka se skandální pověstí neměla nouzi o nabídky k filmování ani k sňatku – do konce své kariéry v roce 1958 natočila téměř třicet filmů a stihla se šestkrát vdát, naposledy za svého rozvodového právníka.

Jejím hollywoodským debutem se stal v roce 1938 film Alžír (Pepé le Moko, dobrodruh z Alžíru), následovaly filmy Boom Town (Tekuté zlato), kde si zahrála po boku Clarka Gablea a Spencera Tracyho, muzikál Ziegfeld Girl, v němž se potkala s Lanou Turnerovou a Judy Garlandovou, a další. V roce 1937 se její tvář údajně stala předlohou pro Disneyovu Sněhurku, první celovečerní animovaný film. Jedním z největších a také posledních úspěchů Hedy Lamarr byl v roce 1949 historický snímek Samson a Dalila režiséra Cecila B. DeMilla.

V následujících letech se ve filmu objevovala už jen sporadicky, dostala však svou hvězdu na hollywoodském Chodníku slávy. Hold její kráse ještě v roce 1998 vzdala softwartová společnost Corel Corporation, když ji použila na obal programu Corel Draw 8. Hedy k tomu ale nedala souhlas a následoval soudní spor.

Pár měsíců po vypuknutí války, v létě roku 1940, se Hedy Lamarr seznámila s avantgardním hudebníkem Georgem Antheilem, Američanem německého původu, a brzy zjistila, že je spojuje silné protifašistické naladění. Antheil působil léta v Paříži, kde se proslavil svými skladbami pro mechanické piano. Mimo jiné byl autorem hudby k filmu Fernanda Legéra Mechanický balet, kterou původně složil pro šestnáct mechanických pian, xylofony a perkuse.

Antheil používal pro synchronizaci pian papírovou děrovanou pásku. Při společných rozhovorech s Hedy se dostali až k myšlence, že by tentýž princip mohl být využit pro tajný komunikační systém, v podstatě rušičku, která by zaručila větší bezpečnost rádiově řízených torpéd, která byla tehdy velkým tématem válečného námořnictva.

S problematikou a technologií radiově řízených torpéd se Hedy seznámila v době svého prvního manželství, kdy nikdo netušil, že krásná paní domu není jen efektní součástí interiéru, ale má i bystrý mozek. Problém, který námořnictvo řešilo a k němuž se snažila Hedy s Georgem najít klíč, a pomoci tak v boji proti nacistům, spočíval v tom, že rádiové signály byly velmi snadno odposlouchávatelné. Hedy proto přišla s tím, že kdyby se podařilo měnit frekvence soustavně během vysílání, přenosy by se pak daleko hůře odposlouchávaly nebo rušily.

Synchronizace mezi vysílačem a přijímačem by se vyřešila pomocí perforované papírové pásky, kterou Georg používal při svých mechanických skladbách.

Originální myšlenka se dočkala patentování v roce 1942, pro praktické využití se však tehdejšímu námořnictvu zdála nevhodná. Na realizaci si musela počkat až do počátku 60. let, kdy byla inovovaná forma původní technologie, jež by se dala popsat jako spektrum s kmitavým šířením (FHSS – Frequency Hopping Spread Spectrum), poprvé použita při manévrech za kubánské krize a později za války ve Vietnamu.

V 80. letech byla tato technologie uvolněna pro civilní využití a její uplatnění se začalo rozšiřovat do téměř všech sfér moderní komunikace – od družicových komunikačních sítí až k navigačnímu systému GPS, satelitnímu vysílání a sítím mobilních telefonů.

Hedy Lamarr svůj původní patent poskytla zdarma státu a ani z jeho pozdějšího využití neměla žádný zisk. Na původní vynálezkyni se zapomnělo. Satisfakci jí přinesla až po půlstoletí mezinárodní organizace Electronic Frontier Foundation, která v roce 1997 ocenila Hedy Lamarr a in memoriam Georga Antheila (zemřel v roce 1959) za přínos komunikačním technologiím.

Kráska z Extáze se tak stala zřejmě jedinou hollywoodskou herečkou, která byla oceněna za technologický vynález celosvětového dosahu. Její osobní život byl bouřlivý a ona sama poněkud nevyrovnaná – žádné z jejích šesti manželství netrvalo déle než pár let, přesto stihla vychovat tři děti. Dvakrát byla zatčena za drobné krádeže v obchodě, pokaždé vyvázla bez trestu. V roce 1966 vydala životopisnou knihu Extáze a já, prošpikovanou pikantními historkami, které později dementovala s tím, že si je vymyslel její spoluautor.

Hedy Lamarr zemřela 19. ledna 2000 ve svém domě na Floridě. Přestože ji Amerika přijala s otevřenou náručí a udělala z ní hvězdu první velkosti, Hedy ji za svůj domov nikdy neuznala. Podle posledního přání byl její popel rozprášen v Rakousku ve Vídeňském lese, poblíž jejího rodiště.