Krampus: Pohanský ďábel z Alp dobývá svět

Hrůzu budí jejich zatočené kozlí rohy, huňatý kožich s ocasem a kopýtky, vráskami zbrázděná tvář s očima podlitýma krví, ohavný černý jazyk a špičaté uši. Krampusovi ztělesňujícímu ďábla na Zemi se někdy říká antisanta nebo zlé dvojče svatého Mikuláše, ten svého dobrosrdečného souputníka doprovází na obchůzkách za dětmi, hodnými i zlobivými. Někteří zahraniční folkloristé se domnívají, že ve středověku měl zpodobňovat příbuzného démona incubuse, chodícího po setmění znásilňovat nic netušící spící ženy.

Ve skutečnosti se ale přesně neví, kdy se lidé do značně zdramatizovaných čertovských masek začali poprvé převlékat. Některé zdroje sice hovoří o předkřesťanské době, zhruba o 6. až 7. století, to se však podle ředitele Etnologického ústavu AV ČR Jiřího Woitsche nedá jednoznačně tvrdit. Krampuslaufy neboli čertovské běhy se podle něj datují až v pozdním šestnáctém století.

„Církvi se většinou nelíbily - a kvůli tomu o nich víme. Tradice má podle ní pohanský rozměr a není v souladu s tím, jak by se správný křesťan měl chovat,“ naráží Woitsch na to, že maskovaní krampusové nezřídka vyrážejí mezi lid s alkoholem v krvi. Zkrátka a dobře, spořádaní věřící si na ďábla hrát nemohou - mají se ho bát.

Ještě starší obdobou krampuse je perchta, nikoli však naše bílá paní z Rožmberka. Ženskou předchůdkyni poznáte podle začerněného obličeje, dlouhých pramenů vlasů a občas i odhaleného poprsí. „U percht mohla být návaznost na dávná božstva, nicméně opět je třeba k takovým závěrům přistupovat velmi opatrně,“ podotýká Woitsch.

Kde se vůbec starobyle znějící označení krampus vzalo? Možná vás překvapí, že ani jeden z jeho dvou etymologických výkladů neznamená čert či ďábel. Bavorský výraz Krampn by se dal přeložit jako mrtvý anebo také jako seschlý a prohnilý.

Krampus se nedá srovnávat s českým čertem. Coby úplný opak boha představuje esenciální zlo. Čert v tuzemském pojetí je oproti tomu lehce groteskní, ambivalentní figurou, zdůrazňuje etnolog. „Vidíme to v pohádkách. Naši čerti bývají občas hloupí, legrační anebo zmatení,“ připomíná. Při takovém vystižení jejich povahy si nelze nevybavit přestárlé a naprosto nepoužitelné pekelníky Omnimora a Karborunda z Drdových Hrátek s čertem, kteří místo nakázaného pokoušení vesele lízali mariáš s protřelým veteránem Martinem Kabátem.

Určitá domácí varianta krampuse by se přesto našla. „Kdybychom v Čechách hledali pravého neimportovaného krampuse, museli bychom jít na Valašsko. Ačkoli to s alpskou bytostí vůbec nesouvisí, tamní čerti jim jsou nápadně podobní. Mají na sobě zvířecí kožichy, přehnané líčení a ony zvonce, původně určené pro dobytek. A často je hrají vysocí mladí muži,“ doplňuje Woitsch s tím, že obchůzky v javornickém podhůří přetrvávají doposud.

Krampusové průvody v minulosti zažily vzestupy i pády. Do devatenáctého století zvyk postupně mizel, až se takřka vytratil. S příchodem roku 1900 ovšem znovu začal nabývat na síle, než ho klerofašistický režim v meziválečném Rakousku pod vedením kancléře Engelberta Dollfusse výslovně zakázal. Krampuse si „vypůjčili“ i nacisti - připodobňovali ho ke svým úhlavním politickým nepřátelům, sociálním demokratům.

Ani po druhé světové válce neměl na růžích ustláno. S titulkem Vyhoďte krampuse a datem 7. prosince 1953 vyšel v americkém časopisu Time článek o výstražných letáčcích, které se tehdy rozdávaly rodičům dětí ve vídeňských školkách.

Jistý doktor Ernst Kotbauer v nich s kategorickým prohlášením „krampus je zlý“ nabádá, aby své potomky „ušetřili příšerného křížového výslechu čertem“. Nestranný nezůstal ani dobový rakouský tisk, který strach z krampusů intenzitou přirovnával k obavám z nezaměstnanosti, vysokých daní, a co je až s podivem, i hrozby jaderného konfliktu, který byl s napětím mezi USA a Sovětským svazem na spadnutí.

Nic naplat, průvody se strašidelnou atmosférou se žádným diktátorům ani dětským lékařům dodnes vymýtit nepodařilo.

Vedle patrně největšího shromáždění masek ve štýrském lyžařském středisku Schladming se krampusové průvody konají všude možně - v Maďarsku, Chorvatsku, Slovinsku, na Slovensku, v Česku nebo za Atlantikem. Aby se kvůli množství vypitých půllitrů a šnapsu akce nezvrtla, některé tyrolské obce si dokonce své krampuse číslují. Přistupují k tomu především proto, aby se pod maskou nemohl skrývat někdo naprosto cizí, koho organizátoři nemají pod kontrolou.

Násilné incidenty spojené s krampusovými průvody plní v posledních letech novinové stránky. V roce 2019 se korutanská policie potýkala s přestrojeným útočníkem, který malou oběť metlou seřezal do krve. Nejen z tohoto důvodu začal rakouský dětský psychiatr Max Friedrich, v jehož péči byla i známá oběť únosu Natascha Kampuschová, upozorňovat na možný vznik takzvaných krampus traumat: „Koncept krampuse se pojí s agresivitou, tou je svět přehlcen. Neměli bychom ji podporovat dalšími postavami zdůrazňujícími peklo a násilí.“

Klinický psycholog Jan Kulhánek z pražského centra Psychoterapie Anděl není vůči krampusům tak nekompromisní. Rodiče by podle něj měli sami odhadnout, kde se u jejich ratolesti nachází vhodná míra. U některé to skončí „jen“ se špatnou zkušeností, v horším případě se prý mohou objevit i závažnější psychické potíže.

„Odhad rodiče typicky zhoršuje skupinové nastavení. Lidé pak mají menší citlivost pro individuální potřeby svého dítěte,“ uvádí Kulhánek. Laicky řečeno pokud na krampusovou show vyrazíte s partou dalších rodin, ostatní vás mohou přesvědčit, že se váš potomek zase tolik bát nebude. „Hůř to samozřejmě poznají pod vlivem alkoholu,“ upřesňuje Kulhánek.

Rozbouřená nálada v každém případě může být oboustranná. Své o tom ví Rudolf Koudela, který jako krampus vystupoval jedenáct let a v poslední době organizuje průvody pro leckterá města v Česku. „Na Staroměstském náměstí v Praze nás napadla skupinka Romů. Jednomu čertovi dali pěstí tak, až mu maska ulétla z hlavy. Lidi si občas myslí, že sneseme hodně, a tak nás rádi tahají za rohy nebo za vousy. Většinou se ale spíš baví a chtějí se s námi jen vyfotit.“ vyvrací médii povzbuzenou domněnku, že násilí je na těchto událostech pravidlem.

Neobrátila se někdy situace a nevystrašil naopak někoho až příliš on sám? „Jedna holčička se mě natolik polekala, až spadla do rozdělaného ohniště, z toho jsem pak měl hrůzu spíš já. Naštěstí to dobře dopadlo a vyvázla jen s puchýřem na ruce,“ vzpomíná Koudela, povoláním stavař specializovaný na rekonstrukce bytů a domů, který svou letitou zálibu promítl i do svých osobních údajů. Volá totiž z telefonního čísla končícího démonickou 666, a dokonce se vozí v autě s registrační značkou KRAMPUS1.

Když mu položím otázku, jak se při strašení lidí cítí, od srdce se zasměje a podezřívá mě z toho, že jsem pobožná, což vzápětí vysvětluje: „Občas mi volají pánbíčkáři a ptají se mě, proč to dělám, jestli náhodou nejsem satanista. Vždycky se mi líbilo, jak velký budím respekt. Ono je to dané i tím, že měřím skoro dva metry, s rohy jsem tak opravdu ohromný. V masce ale velice špatně vidíte a slyšíte, bývá docela náročné v ní dělat brykule. Vyděsíte spíše vzhledem,“ poznamenává.

Koudela je ve skupině čítající zhruba pětadvacet nadšenců, kteří sídlí v Praze a mají „detašovanou pobočku“ ve Frýdlantě v Čechách. „S kamarády jsme nejprve chodili děsit lidi po bytech, potom přišly pozvánky na firemní akce, večírky, diskotéky… Když jsem začínal, byl jsem snad teprve druhý v republice, kdo se krampusáctvím zabýval. Teď máte v Česku nepřeberné množství podobných skupin. Řekl bych, že nás, kdo to ve volném čase děláme, celkově může být okolo dvou set,“ odhaduje.

„Je to takové dost specifické společenství navzájem propojených lidí,“ souhlasí programová manažerka Výstaviště Praha Renata Lišková, která v předcovidovém roce 2019 poprvé pořádala Krampus Show. Ta se z tamního exteriéru v letošním roce přesunula do vnitřku holešovické Malé sportovní haly.

„Krampusové průvody najdete všude, v drtivé většině je organizují obce, díky čemuž nabízejí alespoň zčásti volný vstup. To my samozřejmě takhle nastavit nemůžeme, tudíž jsme se vydali jinou cestou a obohatili obyčejný průvod o různé efekty a přehlídku i jiných nadpřirozených postav,“ vysvětluje záměr.

Na poslední ročník, který konečně dovolila polevující epidemie koronaviru, svolala Lišková prostřednictvím kontaktní osoby na šedesát čertů. „Jsou to veskrze nadšenci, které téma oslovuje a baví. Často si i sami vyrábějí masky, ačkoli se tím málokdo profesionálně živí,“ tvrdí Lišková.

To rozhodně neplatí pro uměleckého řezbáře krampusových masek Romana Strouhala, jenž své první setkání s tímto fenoménem během zájezdu do Schladmingu před dvanácti lety popisuje jako lásku na první pohled. Fascinován hordou zhruba sedmi stovek krampusů si chtěl následně jednu masku koupit. Už tehdy prý v Rakousku stála okolo pěti set eur, což si při invalidním důchodu nemohl dovolit.

„Mám po dědečkovi umělecké vlohy, a tak jsem po návratu do Čech absolvoval řezbářský kurz a na jeho základě potom vyrobil prvních pět masek,“ vybavuje si s tím, že šly okamžitě na dračku. Proto je dnes netvoří „do šuplíku“, ale pouze na zakázku. Inspiruje se přímo na ulici, prohlíží si rozmanité lidské obličeje a „skenuje si je do mozku“. Pak se s daným klientem sejde a vezme si jeho míry, aby mu maska na těle dobře seděla.

„Nepsané pravidlo nás řezbám krampusových masek zní, že se navzájem nekopírujeme. Pokaždé je nejnáročnější vytvořit oči, u nichž se ještě nechává otvor pro LED diody pro větší efekt,“ říká Strouhal. Právě materiál, který si nechává posílat od rakouského dodavatele, tvoří na výsledné ceně zásadní položku. Pravé zvířecí rohy nebo vlasy z kožešiny jsou důvodem, že jedna maska vyjde na více než dvacet tisíc korun.

„Někteří v tom zřejmě vidí komerční potenciál. Je to stejné jako s dědou Mrázem nebo třeba dračími loděmi,“ skepticky uzavírá etnolog Woitsch, podle něhož se většina krampusových průvodů přerodila z autentické záležitosti do pouhé turistické atrakce, která se svou sáhodlouhou historií moc společného nemá.

Příkladem může být to, jak si krampuse přivlastnila americká popkultura. Kdo si před sedmi lety zašel do kina na hororovou komedii Krampus: Táhni k čertu režiséra Michaela Doughertyho, jeho slova asi potvrdí. Titulní padouch má blíž k jakémusi unavenému Santu Clausovi. Během Vánoc - nikoli adventu, jak by to správně mělo být - se krampus do domu filmové rodiny, jejíž dům zapadl ve sněhu, plíží komínem a namísto dalších nestvůr mu v jeho rádoby běsnění asistují malincí skřítci. I takový je pokřivený obraz středoevropského ďábla.