Královna Viktorie milovala sex i hanbaté fotky

I když byla malá, sotva 150 centimetrů vysoká, energická byla dost. Alberta viděla jako muže „nesmírně pohledného, se skvělým nosem a štíhlým pasem“. Zkrátka fešáka „dočista okouzlujícího, který jí rozbušil srdce“. Pozvala jej do Modrého kabinetu ve Windsoru, kde zpočátku nezávazně klábosili, a nakonec Viktorie prohlásila, že by si jej rád vzala a naplňovalo by ji štěstím, kdyby sdílel její přání. Ještě než skončila, začal jí nápadník líbat ruce. „Byl tak laskavý, tak vřelý,“ prohlásila tehdy královna.

Nemohla ovšem tušit, že podle jejího jména se jednou nazve celé jedno období - viktoriánské -, že se stane druhou nejdéle vládnoucí britskou panovnicí všech dob.

Předstihla ji pouze současná královna a její prapravnučka Alžběta II. Viktorie panovala téměř 64 let. Než ale dosáhla svého titulu a získala trůn, musela leccos překousnout.

Narodila se 24. května 1819 v Kensingtonském paláci vévodovi z Kentu princi Eduardovi Augustovi a jeho manželce Viktorii Sasko-Koburské. Její strýcové neměli děti, takže se přirozeně počítalo s tím, že se stane legitimní panovnicí.

Byla podle otce „baculatá jako koroptvička, ukázkovým spojením síly a krásy“. Zato Eduard zdravím nekypěl a navíc – na koho se podíval, tomu dlužil. V lednu roku 1820 se nachladil. A třiadvacátého zemřel.

Rodina zůstala téměř bez prostředků. A Viktoriiným poručníkem se stala její matka. S malou to neměla lehké. Holčička se vztekala, vzdorovala a tvrdohlavě si prosazovala svou. Když se jí něco nepovedlo, dupala a jednou po guvernantce hodila nůžky. Vedle toho se vyznačovala pronikavou inteligencí a živostí a dobře se učila.

Později Viktorie na své dětství vzpomínala jako „na poněkud smutné“. „Nikdy jsem neměla pokoj sama pro sebe,“ stěžovala si.

Měla guvernantku baronku Louisu Lehzenovou, poněkud zlomyslnou osobu, která ji neustále naváděla k odporu k matce. K tomu přispěl i fakt, že se matka sblížila s jistým Johnem Conroyem, bývalým důstojníkem, který ji zcela ovládl. Viktorie jej ovšem nenáviděla.

To se všechno mělo změnit.

V roce 1837 zemřel král Vilém IV. A nastoupila nová mladičká královna.

První, co Viktorie udělala, bylo vyrovnání se s matkou, kterou považovala za prolhanou a pokryteckou. Dala jí apanáž a přísně oddělila svou domácnost od její. V té době se stal jejím rádcem ministerský předseda lord Melbourne.

Mladou královnu lidé obdivovali. Manželka amerického vyslance o ní napsala: „Má podobně jako většina Angličanek pěkné poprsí. Její oči jsou veliké, modré a přímé: nejhorší rys představují ústa, obyčejně trochu pootevřená, zuby má drobné a krátké, při úsměvu odhaluje dásně, což ji poněkud zohyzďuje.“ Přesto se Viktorie ráda smála a její smích byl strhující. Vedle toho se projevovala jako sobecká a sebestředná.

Nebrala ohled na nikoho jiného než na sebe. Při projížďkách kočárem jí často byla zima, a tak vystoupila a všechny dvorní dámy ji musely sledovat při procházce bez ohledu na počasí. Podle vzpomínek pamětníka si „promáčely i boty a po návratu na zámek nemohly sehnat suché punčochy“.

O panovnici poté drbaly jako o bezohledném děvčeti. Stejně je rozrušoval zvyk, že musí po večeři v obývacím pokoji stát, dokud se neobjeví pánové.

Lord Holland vzpomínal: „Jakmile jsme přišli z jídelny, bylo směšné pozorovat mladé i staré, vdané i svobodné dámy, jak se tisknou zadkem ke zdi a dychtivě využívají svého vysvobození, sotva se královna usadila na pohovce.“

V červnu roku 1838 Viktorii korunovali. Zatím o manželství nepřemýšlela. Na to musel dozrát čas.

V roce 1836 přijel princ Albert poprvé se svým bratrem Ernestem do Anglie. Vypadal jako příjemný a okouzlující chlapec, ale rád spal a neustálé plesy a Viktoriino pozdní chození do postele jej unavovaly. Měl pocit, že každou chvíli omdlí.

Viktorie sama se o něm vyjádřila, že je velmi příjemný, ale poněkud obtloustlý. Totéž si o něm myslela i při jeho dalších návštěvách. To se ale změnilo.

Křehký, vzdělaný Albert, milující umění a muzea, zeštíhlel a kulatosti se zbavil. Viktorie se rozhodla ve zmíněném roce 1839, že si jej vezme. Prohlásila o něm, že je „dokonalý ve všem ohledu“, a zamilovala se. On se také zamiloval, ale držel se poněkud zpátky. Vzali se 10. února 1840 a jejich líbánky trvaly pouhé tři dny, protože Viktorie prohlásila, že je „především panovnice“.

Svatební noc si ale patřičně užila. V deníku ji popsala následovně. „Jeho přehnaná láska a vášeň mi pomohly pocítit nebeskou lásku a štěstí. Sevřel mě ve svém náručí a líbali jsme se vzájemně znova a znova. Byla to blažená a úžasná zkušenost. Nikdy, nikdy jsem takto večer ještě nestrávila.“ Zážitek vskutku moderní a ojedinělý, vždyť aristokratky této doby radily dcerám, aby při sexu „zavřely oči a myslely na Anglii“.

Viktoriinu oblibu tělesné lásky dotvrzovala i skutečnost, že nosila kalhotky pod šaty upravené speciálním rozepínáním a rozstřižené tak, aby byla ke styku vždy připravena.

Přesto držela Alberta v určitých mezích.

„Jsem pouhý manžel, nikoli pán domu,“ prohlásil Albert po svatbě. Hluboce se ho dotýkalo, že se Viktorie vzpouzí, aby mu dovolila jakoukoli účast v politice. Navíc propadala náhlým výbuchům vzteku. Manžel nesměl nahlížet do státních listin, neposlouchala jeho rady a navíc jej vysilovala neustálými večírky a zábavami.

Albert často během večera usínal a manželka jej budila nemilosrdným šťouchancem do žeber. Jeho podřízené postavení se ale brzy zlepšilo. Mohlo za to mimo jiné i manželčino těhotenství.

Viktorie zjistila, že je těhotná, brzy po svatbě a docela ji to rozzuřilo. Prohlásila: „Nechápu, jak si někdo může přát takovou věc, zvláště pak na počátku manželství.“

Tehdy se princ Albert měl stát v případě jejího úmrtí regentem. A také jej jmenovala členem tajné rady. Začala se pomalu zdvihat jeho politická hvězda. Dne 21. listopadu 1840 se královně narodila holčička Viktorie, zvaná Pussy. Princ asistoval u porodu a pečlivě se o svou manželku staral, i když jej zklamalo, že se narodila holčička.

Rodička pohlaví dítěte komentovala: „Nevadí, příště to bude princ.“ Od této chvíle se Albert vrhl do vlastní činnosti. Psal Viktorii memoranda, načrtával dopisy, stal se jejím soukromým tajemníkem. V roce 1857 získal titul Prince Consor (princ manžel). A nejen to.

Už ve stáru se svěřila Viktorie své nejstarší dceři, že raději trávila svůj čas s milovaným Albertem než s nimi, dětmi. Choť přeorganizoval celou její domácnost, kde o sebe zakopávalo služebnictvo a vznikaly zbytečné výdaje.

To ovšem neznamenalo, že s Viktorií vycházel bezproblémově. Sám o tom prohlásil: „Viktorie je často příliš ukvapená a vznětlivá, než abych s ní mohl probírat své obtíže.“

Zvlášť Viktorii rozčilovala její častá těhotenství. „Nebohá žena je tělesně i morálně manželovou otrokyní,“ tvrdila. Chovala se rozmrzele a propadala depresím. Na Alberta křičela a nadávala, hulákala, že lituje, že se vdala. Princ poté odcházel do svých pokojů.

Občas s ní jednal jako s tvrdohlavým dítětem. Také ji „drahé dítě“ oslovoval. Miminka, i když jinak měla Viktorie děti ráda, ji nezajímala, „protože byla schopna jen jakýchsi žabích pohybů“. Rozhodně odmítla kojit – na rozdíl od své matky. V roce 1841 v listopadu se jí narodil korunní princ Eduard. Královna se poté trochu zklidnila.

S oblibou malovala mužské akty a obdivovala švédského fotografa Oscara Gustava Rejlandera, kritizovaného kvůli jeho hanbatým snímkům.

Ráda cestovala, spolu s manželem si v roce 1847 koupili sídlo Osborne na ostrově Wight a také na ostrově Balmoral ve Skotsku. Rodina se stala jejím hlavním útočištěm, i když děti její život zásadně neovlivňovaly.

Viktorie měla s Albertem devět dětí. A s manželem je drželi přísně. Sice s nimi oba hráli hry, ale trvali na jejich důsledném vzdělávání. A Viktorie si poznamenala, že ve „společnosti svých dětí neshledává žádné potěšení a pouze výjimečně považuje důvěrné hovory s nimi za příjemné nebo snadné“. Eduard, princ z Walesu, byl navíc vzteklík a podle toho s ním bylo zacházeno.

Albert jej neváhal zpolíčkovat nebo mu dát pár ostrých ran rákoskou přes prsty. Podle Charlese Wynn-Carringtona, jednoho z mála chlapců, kteří se s Eduardem směli stýkat, se princ otce bál. Albert Charlesovi připadal jako „pyšný, podezíravý, chladný muž“.

„I mě několikrát vyděsil k smrti, jednou se zjevil za jakýmsi keřem, takže jsem při pohledu na něj spadl z houpačky a málem si zlomil vaz,“ vzpomínal.

Princ z Walesu nesměl nikdy zapomenout, že jej otec bedlivě sleduje. Na druhé straně Albert v Osbornu nutil děti k praktickým činnostem – každé tam mělo vlastní zahrádku a ve švýcarské chatě, kterou nechal postavit, se chlapci učili zedničině a dívky vaření. Tak či tak, královna se svým mužem ve výchově naprosto souhlasila. A to až do jeho smrti.

V prosinci roku 1861 se princ Albert necítil dobře. Byl malátný a polehával. Šestého prosince si královna zapsala: „Odebrala jsem se do svého pokoje, hrozně plakala a cítila jsem, že se mi srdce musí rozskočit. Ach Bože, pomoz a ochraň ho.“

Albert začal být netrpělivý a vzteklý. To postupně pominulo. Dne 14. prosince ráno si Albert své manželky u svého lůžka vůbec nevšiml. Dýchal zrychleně a chvěl se.

Povolali k němu děti. Před jedenáctou se k němu královna naklonila a plačíc zašeptala: „Es ist kleines Fräuchen (to je tvá ženuška).“ Poté jej políbila. Princ zemřel 10 minut před jedenáctou.

Viktoriin život se úplně roztříštil, i když zemřela až 22. ledna 1901 na mrtvici. Její jméno zůstalo synonymem pro celé jedno století.

Za Viktoriiny vlády ovládalo britské impérium, coby největší koloniální říše v dějinách lidstva, téměř čtvrtinu zemského povrchu a žila v něm čtvrtina tehdejší světové populace. Sama královna podporovala imperiální strategii premiéra Benjamina Disraeliho, i když vedla k anglo-afghánské válce či britsko-zulské válce.

Od roku 1876 používala panovnice i titul císařovna Indie, který pro ni vytvořil sám Disraeli. Její vláda znamenala zlatou éru pro rozkvět střední třídy – ta dokázala nejefektivněji využít změn nastartovaných průmyslovou revolucí.

V souvislosti s tím rozkvétala i města, počet jejichž obyvatel se zdvojnásobil. Bohatší se v té době stěhují do nových čtvrtí za hradbami, chudí zůstávají v centrech. Doprava se rozrostla do takových rozměrů, že už v polovině století navrhl Charles Pearson přesunout část londýnské dopravy pod zem.

Osoba britské královny vnesla ale do dějin i negativní prvek. Viktorie patřila k přenašečkám hemofilie, vrozené poruchy srážlivosti krve – projevuje se zvýšenou krvácivostí. Předala tento nešťastný gen svému osmému potomkovi Leopoldovi. Ten zemřel v jednatřiceti na mozkové krvácení. Chorobu zdědila jeho dcera Alice a následně se rozšířila do královských rodů Německa, Španělska a Ruska.