Krádež jako adrenalinový sport

Tihle tři kluci jdou totiž opravdu krást. Přesněji řečeno – chtějí mi ukázat, jak tenhle jejich adrenalinový sport (tak své akce sami popisují) vlastně funguje a jak všechno s přehledem zvládají. Cestou si představuji, že nás chytí a vezmou do pověstné zadní místnosti, kam prý ochranka odvádí provinilce a údajně se tam dějí věci neslučitelné se zákonem.

Bojím se sepisování protokolu a ponížení. Zato kluci vypadají víc než v pohodě. Přijde mi, jako by si šli zahrát fotbal a hodně se těšili.

Je jim všem něco málo přes dvacet a výpravy do supermarketů a drobné krádeže jsou pro ně pravidelnou zábavou. Hecuje je možnost, že by je mohli chytit, ale zároveň si nepřipouštějí, že by se to někdy vůbec mohlo stát. Jim prý rozhodně ne.

Štěpán ještě jednou zopakuje: „Hlavně klid.“ A jdeme na to. S košíkem v ruce předstírám, že si vybírám zboží, a po očku sleduji, jestli někde není ostraha. I tři adrenalinoví zloději jsou najednou ostražitější.

Já si dávám do košíku colu, Štěpán vezme menší flašku bílého rumu a zasune si ji do podšívky jarního kabátku, pak vezme ještě jednu a udělá totéž. Marek si pečlivě vybere nejdražší salám z chlaďáku, nejdřív si ho dá poctivě do košíku a pak nenápadně do kapsy.

„Parfémek kočičko?“ ptá se mě s úšklebkem Pavel. „Můžeme skočit ještě do drogerky.“ Odpovídám, že ne. Jsem tu jen jako pozorovatel. „Stejně ještě potřebuju žiletky,“ prohlásí a zmizí nám z očí.

Ve chvíli, kdy se vrací, odcházíme na pokladnu. Do košíku si dávám ještě brambůrky, abychom z prodejny nevypadli jako bandička rozjívených děcek a neupoutali na sebe příliš mnoho pozornosti. Kluci berou rohlíky – asi se budou hodit k salámu – a platíme.

Prodavačka si od nás znuděně a trochu unaveně bere peníze a vrací drobné. Když odcházíme, poplašné zařízení nepíská, nikdo za námi neběží. Byla to celkem hračka. Chlapci vypadají jen trochu nadšeně, jako zkušení hráči, kterým se povedl další match. Prostě další zářez na pažbě…

Sedáme si do blízkého parku a vybalujeme „kořist“.

Pavel hrdě vytáhne lahvičku a podá mi ji. Čichám k těžkému parfému a ušklíbnu se: „Fuj!“ Všichni vyprskneme smíchy. „Tak to by bylo spíš pro tvoji babičku,“ směje se mu Štěpán. Pak jdeme ukradené zboží vrátit. Odmítám se podílet na trestném činu a kluci mi to předem slíbili. To šlo také poměrně hladce. Nebylo těžké vrátit nakradený lup do regálů.

Po akci si kluci zapalují cigarety – ty jsme koupili – a začíná rozhovor. „Tyhle superhypermarkety jsou pro nakupování strašný. Spousta naštvaných lidí, samá akce a téměř všichni prodavači jsou nepříjemní. Takhle je to aspoň zábava,“ vysvětluje vysokoškolák Štěpán.

„Ukaž mi jedinýho normálního člověka, kterýho by ty obchoďáky neštvaly,“ myslí si Marek – také vysokoškolský student – a dodává: „Tohle není jako okrást někoho konkrétního, koho to poškodí. Prostě si odepíšou ztrátu a je to.“

Nechávám kluky jejich odpolednímu veselení a vydávám se pátrat po dalších podobných výtečnících. Za pár dní si jdu sednout do jedné z hospod na okraji Prahy. Přicházím trochu později a hned, jak si sednu, slyším: „Dones tampóny, Stando.“ „To je dost jednoduchý,“ opáčí Standa. „Tak dones toaleťák,“ směje se proplešatělý muž s bříškem. „To už je výzva,“ říká Standa a odchází z hospody. Musí pár stanic metrem, ale za hodinku už je zpátky i s toaletním papírem a s chutí se napije piva, které vyhrál.

Když se muže ve středním věku ptám, proč krade věc, která stojí třicet korun, kvůli jednomu pivu zhruba ve stejné ceně, s úsměvem se mě zeptá: „Vážně vám to musím vysvětlovat? Všichni se tu dobře bavíme.“

Standa nemá ani výčitky svědomí, ani se nebojí policie. „Vždyť nekradu elektroniku, ani netahám lidem peněženky z kapsy. Do pěti tisíc se jedná jen o přestupek. Navíc, zatím si mě nikdo ani nevšiml,“ říká sebevědomě. Ani on, ani jeho hospodští kumpáni nevidí na odnášení věcí z obchodu nic špatného. „Je to spíš jen taková klukovina,“ hájí se Standa.

Těch, kdo hledají v drobných krádežích jen adrenalin a povyražení, rozhodně není moc. Potvrzuje to i známý psycholog Slavomil Hubálek. „Lidé kradou v obchodech opravdu zřídka to, co nepotřebují, i když jde jen o sport,“ myslí si psycholog Slavomil Hubálek. „Například ženy kradou textil, i když finančně nestrádají, ale berou pouze svou velikost a barvy, které preferují,“ dodává.

Takoví zloději se podle něj před soudem často snaží udělat ze svého chování psychiatrický problém – svádějí vše na tzv. kompulzivní poruchu, tedy nutkání krást. Slavomil Hubálek je ale přesvědčen, že většinou jde o nutkání jen zčásti a účelovost krádeže tu rozhodně hraje svou roli.

Jak je ale možné, že si velké společnosti neohlídají zboží, i když investují nemalé částky do kamerových systémů a ochranky? František je členem ostrahy v jednom z velkých nákupních center. Setkat se s ním bylo kupodivu složitější než najít adrenalinové zloděje.

Před rozhovorem jsem musela slíbit, že neuvedu jeho pravé jméno, místo, kde pracuje, a rozhodně neudělám žádnou fotografii. Kdyby se jeho nadřízení dozvěděli, že poskytl rozhovor médiím, okamžitě by přišel o místo.

„Je to jejich politika. Ani my, ani prodavačky se nemůžeme veřejně vyjadřovat. Jednoho mého kolegu už propustili,“ vysvětluje František. „Tak velké objekty jako hypermarkety se nedají úplně uhlídat, i když se snažíme. Chytneme jich dost. Často si zlodějů všimnou i prodavačky na kase a zavolají nás.“

„Hodněkrát se mi stalo, že jsem někoho chytil za ruku při krádeži,“ dodává. Některým jedna negativní zkušenost stačí, jiní přijdou znovu. „Někdy brečí a bojí se, aby se věc neprovalila. Jiní říkají, že si věc koupit chtěli a zapomněli zaplatit. Pak se ale ukáže, že stejně nemají peníze.“

Podle Franty nejsou nejhorší malí zlodějíčci, co si strčí pár věcí do kapsy, ale organizované skupiny a lidé, kteří se krádežemi živí. „Nejvíc se kradou malé a drahé věci jako tampóny, parfémy nebo tvrdý alkohol,“ vyjmenovává Franta. Věci se pak prodávají přímo na ulici nebo do některých malých obchodů.

„Lidi by byli asi překvapeni, kdyby věděli, co všechno se vynese. Ukradly se i skútry,“ pousměje se a vypráví historku o tom, jak jeden zloděj začal chodit s pokladní. Nejdřív ji přiměl k tomu, aby vynesla pár věcí, pak ji začal vydírat a donutil ji, aby ho i s „kolegy“ nechávala bezplatně přejít přes pokladnu s obrovskými krabicemi. „Byla z toho aféra, která se tu dlouho řešila,“ dodává Franta.

Se ztrátami velká nákupní centra počítají, ale ochranka stejně musí svoje úseky alespoň částečně uhlídat. „Jasně, že máte problémy, když se vám v oddělení ztrácí moc věcí. Když nikoho nechytíte, vyhodí vás. Zloději jsou často hrubí, někdy se perou, ale poradit si s nimi je moje práce.“ Když se ptám na nechvalně pověstnou zadní místnost, Jarda se málem naštve. „Prosím tě, a co bychom tam s nimi asi dělali? Fakt je, že na zloděje často neplatí, když je rázně vyhodíme, a přijdou znovu, ale vážně si nepředstavuj skupinku ochranky, která vzadu někoho mlátí.“

Vidina odhalení je největší motivací k odcizování věcí i pro čtyřicetiletou Kateřinu. Pracuje jako vedoucí kanceláře a má pod sebou dvanáct zaměstnankyň, takže si nemá zapotřebí přilepšovat maličkostmi za pár stovek. „Vždycky, když se mi podaří něco ukrást, mám dobrý den až do večera,“ dodává Kateřina. Odcizené věci často rozdává svým přátelům, prý aby z toho taky něco měli.

„Jednou jsem pronesla i velký nerez hrnec,“ popisuje drobná usměvavá blondýnka svou oblíbenou kratochvíli. Prostě jsem ho vzala z regálu a prošla přes pokladny. Nikdo si mě ani nevšiml.“ Snad i proto nemá strach z policie nebo z ochranky. Navíc si je dobře vědoma, že i kdyby se tak stalo, za mříže ji nikdo nepošle. „Takové případy řešíme pokutou, někdy i domluvou,“ říká nadporučík Petr Kolár z pražské Služby kriminální policie a vyšetřování.

Jenže ne každý zloděj má štěstí. „V našem okrsku s hypermarkety spolupracujeme,“ dodává Kolár. Není pravda, že by obchodní centra nechávala vše jen na chlapíkovi v uniformě, který většinou postává u vchodu. „Často se po centrech pohybuje detektiv v civilu. Ve spolupráci děláme i zátahy,“ vysvětluje Kolár. Během adventů i v jiné dny můžou být centra plná policistů, kteří se snaží lapky odhalit.

„Nejvíc lidí, které pochytáme, jsou recidivisté, kteří se zlodějnou živí. Za tu dobu, co tuhle práci děláme, už některé pachatele poznáme jen podle obličeje,“ říká Kolár a vypráví historku o zlodějské vynalézavosti.

Při zátahové akci se setkal i s výtečníkem, který se v hypermarketu oblékl od bot až po čepici do značky adidas. „Vzal značkové boty, obul si je a do prázdné krabice uložil svoje křusky a tak dál. Chytili jsme ho a šel do vyšetřovací vazby.“

Takže i když zlodějíčkové většinou doufají, že je ruka zákona nedostihne, občas přece jen spadne klec.

(Jména všech osob v článku byla změněna.)