Kovy: Přítel mi ukázal, co znamená láska

Rozhovor jsme domlouvali krátce potom, co jste na svém YouTube kanálu zveřejnil nezvykle osobní video. Mluvíte v něm o negativních zážitcích, kterým jste musel čelit kvůli homosexuální orientaci. Popsal byste, jak se v Česku jako gay cítíte?

Jsem vděčný, že se mi v Česku nestalo nic, kvůli čemu bych se musel bát. Občas se tu setkám s nepříjemnou odsuzující poznámkou nebo pohledem, ale nikdy nešlo o nic vážného.

Video, které zmiňujete, jsem natočil v reakci na tragickou událost v Bratislavě. (U baru Tepláreň pachatel v říjnu zastřelil mladíky Juraje a Matúše, motivem byla nenávist k sexuálním menšinám.)

Nechci, aby se něco takového opakovalo, proto jsem se rozhodl ten čin veřejně odsoudit a promluvit v tom videu 0 svých pocitech a zážitcích, i těch zahraničních. Navštívil jsem země, jako je Rusko nebo Írán, bavil jsem se tam s lidmi stejné orientace a pochopil, jaká je jejich realita, že je odlišná sexuální orientace přímo ohrožuje na životě. Osobně byl pro mě hodně nepříjemný zážitek, který jsem si odnesl z Norska.

Co se vám v Norsku stalo?

V Oslu s mým tehdejším přítelem, který byl Nor, jsme si po hezké večeři šli koupit nějaké sladkosti. Byla už tma, těšili jsme se, že si pustíme Netflix a budeme odpočívat. Vešli jsme do malé samoobsluhy, ani jsme se nedrželi za ruce, nijak jsme se jako pár neprojevovali.

V té sámošce byli jen čtyři lidi - my dva, prodavač a jeden opilý pán, který z ničeho nic bouchnul do pultu, začal křičet a blížil se k nám. Tomu, co křičel, jsem rozuměl málo, ale přítel mi později vysvětlil, že to byly ty nejhorší nadávky, že nic moc horšího už člověk na člověka křičet nemůže. Vyhrožoval, že nám něco provede, což se naštěstí nestalo, jenže v tu chvíli nevíte…

Když se vám něco takového stane a když pak vidíte, že se může stát i to úplně nejhorší jako v Bratislavě, tak to člověka vyleká a přeje si, aby takové věci společnost neignorovala. Je nutné říct, že tohle nechceme.

Zmínil jste, že se v Česku občas setkáte s odsuzující poznámkou. Trápí vás to?

Nemůžu říct, že by mě to přímo trápilo, negativní zkušenosti nejsou časté. Nejspíš i díky tomu, že vzhledově zase tolik nevyčnívám z davu. Ale je pravda, že když jdeme někam s přítelem, jsme podvědomě opatrní. Když se na ulici vezmeme za ruku, cítím, že to může být riziko.

Koukáte kolem sebe, když vstupujete do užší uličky nebo když jdou proti vám nějací podezřelí lidé, pouštíte se, protože víte, že by to mohlo vyvolat negativní reakce. Je to neustálá obezřetnost, něco, co člověk nemůže úplně vypnout, i když by moc rád.

Pro většinu lidí je normální dát si pusu před podnikem, chytnout se za ruku na ulici, když zrovna chcete. My s přítelem, než něco takového uděláme, musíme nejdřív trochu oskenovat okolí, jestli je to v pohodě. Až pak můžeme.

Jak jste se se svou sexuální orientací vyrovnával v době, kdy jste si ji začal poprvé uvědomovat?

Cítil jsem se sám. Měl jsem pocit, že jsem jediný, kdo něco takového řeší. Vyrůstal jsem v Pardubicích, v té době jsem tam nikdy neviděl dva kluky nebo dvě holky vést se za ruce. Což může být zdánlivě nedůležitý moment, ale dokáže vám dát pocit, že je to v pohodě, že to není něco, za co je potřeba se stydět.

Hodně mi pomohlo vidět na YouTubu videa od kluků, kteří byli stejně staří jako já, řešili stejné problémy, ale už byli na konci té cesty, byli se svou orientací srovnaní. Najednou jsem měl pocit, že mám kamaráda, i když virtuálního, který mi dokázal ukázat na vlastním příkladu, že to může dobře dopadnout.

A to je důvod, proč jsem se o pár let později, když jsem to všechno překonal, rozhodl udělat totéž. Aby ty lidi, když už třeba nepotkají někoho s menšinovou orientací v menším městě na ulici, viděli aspoň ve videu, že na konci té cesty, která je strastiplná a bolestivá, může stát štěstí, krásný vztah, láska, přijetí.

Vzpomenete si, kdy se u vás projevily první náznaky, že je něco jinak?

V náznacích se to projevovalo od raného dětství, ale člověk nad tím jako dítě nepřemýšlí, nemá ještě zakódované, co je takzvaně správně a co špatně. Víc se takovými věcmi začnete zabývat v pubertě. Hormony se derou na povrch a emoce s člověkem lomcují.

Zvažoval jste, že byste svou orientaci potlačil a skrýval?

Chvílemi ano, ale ta představa mě děsila, protože si myslím, že stojí za to žít v pravdě. Strávit život v přetvářce? Nedokážu si představit nic moc horšího, co by se člověku mohlo stát. Rozhodl jsem se, že má smysl se s tím nějak vypořádat, ale trvalo mi to roky.

Obával jste se, že vás okolí odmítne?

Jistě, člověk si představuje scénáře, jak ho přátelé nepřijmou, koho všeho ztratí a jak nic už nebude jako dřív. Díkybohu realita je většinou příznivější než to, co si dokážeme vytvořit v hlavě. Ale každý potřebuje svůj čas. Někdo zvládne udělat coming out ve třinácti, někdo v patnácti, jiný ve čtyřiceti. Já se pro to rozhodl asi v sedmnácti.

Komu jste se svěřil jako prvnímu?

Nejdřív jsem to řekl kamarádům. Bylo to v letadle z Hongkongu na Tchaj-wan, cestovali jsme jako parta čtyř kluků. Jeden z nich se mě celkem obyčejně a napřímo zeptal, jak tyhle věci mám. Cítil jsem se s nimi v tu chvíli dobře. Tak jsem normálně popravdě odpověděl, že jsem na kluky.

Jak reagovali?

Úplně normálně. Řekli - jo, jasně, super. A šlo se dál. Nebylo to pro ně nic šokujícího, nic, co by změnilo jejich pohled na mě. To, že se ke mně chovali stejně jako předtím, bylo něco, co mi dodalo strašně moc optimismu. Pak jsem to začal říkat svým spolužákům na gymplu. Jejich reakce byly podobné.

Dokonce i jedné spolužačce, která mě vzala na rande, jsem řekl: Hele, není to tak, že by ses mi nelíbila, ale je to tak, že jsem na kluky. Začala se radovat: Tak to jsem ráda, že to není mnou! Té jsem tehdy zlepšil den, což bylo moc fajn.

No a pak přišla rodina, to už mi bylo asi osmnáct.

Tam to bývá nejtěžší…

Ano, což je paradoxní, protože to jsou ti nejbližší, vaše vlastní krev. Rodině jsem to řekl, až když jsem poznal, že mě přijala komunita přátel. A taky až když jsem přijal sám sebe, protože to je nejdůležitější, od toho je potřeba začít.

Měli rodiče nějaké tušení už předtím?

Neměli. Snad jen můj brácha se svou ženou. Ale mamka s taťkou ne. Vím, že si to pak mamka trochu vyčítala, myslela si, že si toho asi všimnout měla. Ujistil jsem ji, že to rozhodně není něco, z čeho se má vinit, že jsem to v sobě záměrně dobře skrýval.

Jak to oznámení doma proběhlo?

Byl to takový dlouhý večer, přijel zrovna i můj o dvanáct let starší brácha. Seděli jsme celá rodina u stolu a já sbíral odvahu. Už to trvalo hodinu dvě, posedávali jsme a povídali. A mamka najednou říká: Tak já už si jdu lehnout. A já na to: Ne, ne, mami, to nemůžeš, ještě ne! (směje se) Pak to ze mě vypadlo.

Mám to velké štěstí, že i rodina mě přijala. Jsem vděčný, že mám rodiče, kteří mi vždycky byli ve všem oporou. I moje babičky to oznámení přijaly výborně, dědečky už jsem v té době bohužel neměl.

Člověk se přirozeně bojí, že starší ročníky mohou mít víc předsudků, ale moje zkušenost taková nebyla. Vzpomínám si, že to byla jen láska, co v reakci z jejich strany přišlo. Záleželo jim jen na tom, jestli budu šťastný.

Cítil jste potom úlevu?

Obrovskou! Ale je dost lidí, kteří to neměli takhle zalité sluncem. Rodiče si říkají, že od svého dítěte nebudou mít vnoučata, nikdy mu nepůjdou na opravdovou svatbu, mají strach z reakce okolí, svých přátel. Tohle se sice trochu mění, ale pořád jsou tu formální překážky.

Vy byste takové věci chtěl? Manželství, děti…

Když jsem kdysi řešil svoji identitu a orientaci, přemýšlel jsem právě o takových věcech. Říkal jsem si, že nikdy nebudu mít děti, opravdovou svatbu, kam budu moct pozvat všechny kamarády a rodinu a oslavit s nimi ten velký den.

Víte, že to budete mít všechno jinak. K tomu všemu, co v sobě řešíte, se přidávají tyto překážky, které vám dávají najevo vaši jinakost. V sebepřijetí vám rozhodně nepomáhají.

S přítelem, stylistou Miroslavem Romanivem, rádi cestují.

I proto si myslím, že je důležité tyto formální překážky odstraňovat, podpořit manželství pro všechny i možnost adopcí. Abychom mladým lidem, kteří se svou orientací třeba ještě trápí, dali jako společnost najevo přijetí. Abychom jim řekli: Nejste tolik jiní… Ale na co jste se to vlastně původně ptala?

Jestli byste chtěl vy sám manželství…

No samozřejmě, to by bylo krásný! Byl jsem na několika svatbách mých kamarádů a kamarádek a přijde mi hezké mít oslavu toho, že už vztah nějakou dobu trvá, a přijmout závazek, že trvat bude. Posune se někam dál.

A co děti?

Zatím to pro mě není úplně aktuální, možnostmi náhradního rodičovství pro homosexuální páry jsem se zatím detailněji nezabýval, jsem na to ještě docela mladý. Uvědomuji si, že je to pro řadu lidí ožehavé téma.

Jaké to je mít děti, vidím u bráchy, mám krásnou neteř a synovce. Neteři je sedm, synovci pět. Milují lego, které jsem jako malý taky zbožňoval, takže spolu stavíme. Je to pro mě pokaždé návrat do dětství, kdy si můžu hrát, a ne se cítit zvláštně, když už jsem přeci dospělák. Vezmou mě zpátky do dětského světa fantazie. Skrze ně jsem poznal, že bych jednou děti chtěl.

Pro děti je nejdůležitější, aby byly zahrnuté láskou a péčí a aby měly v rodičích ty největší parťáky, spojence a oporu. Myslím, že mám tu sílu a energii, abych tohle jednou mohl poskytnout.

Asi neprozradíme nic tajného, když zmíníme, že vaším přítelem je už tři roky stylista Miroslav Romaniv. Smíte o něm v rozhovoru mluvit?

Ale jistě! Než jsem Míru poznal, kladl jsem si otázku, jestli je na světě někdo, kdo na mě čeká, kdo bude ten pravý. Pro mě ten někdo přišel v době, kdy už jsem ztrácel veškerou naději. A já se vším všudy pochopil, co znamená láska. Je to vztah, na kterém se musí pracovat, kdy tomu druhému věnujete čas, stojí to spoustu úsilí, ale ta práce je odměněna těmi nejkrásnějšími chvílemi.

Člověk má největší oporu, jakou si může přát, někoho, za kým může přijít, sdílet s ním jako s prvním trápení i šťastné zprávy. Možná teprve díky Mírovi jsem dospěl k úplnému sebepřijetí. Dlouho jsem si totiž myslel, že kvůli tomu, že jsem, jaký jsem, možná nikdy neprožiji plnohodnotný vztah.

Kde jste na sebe narazili?

Poznali jsme se v době, kdy jsem tančil ve StarDance, při focení na titulní stranu jednoho dnes už neexistujícího magazínu. Míra byl jeho fashion director a u focení pracoval jako stylista. Měli jsme podobný smysl pro humor a podobnou jiskru v oku. A ta jiskra přeskočila a oboustranně něco zažehla. V tu chvíli jsem věděl, že je to on. Nevěřil jsem, že to takhle může fungovat, ale tenkrát jsem to zažil.

Říkám si ty poslední roky, že jsem opravdu šťastný. Člověk by si to měl uvědomovat, říct si - teď jsem opravdu šťastný! Třeba když se povede hezký den, kdy jsme s Mírou spolu.

Prozradíte, jak takový hezký den ve dvou vypadá?

Nejvíc si užíváme výlety. Během covidu jsme procestovali hodně míst po Česku, bylo to krásný. Procházíme se v přírodě nebo třeba v nějakém hezkém městě, na chvíli se odpojíme od šumu sociálních sítí a jsme jen spolu. Máme na sebe kvalitní čas, to vztah stmeluje.

Povídáme si o všem možném i nemožném. Posloucháme, co se nám honí hlavou, a sdílíme to spolu.

Nevyrušují vás při tom fanoušci, kteří si s vámi chtějí udělat selfie?

Musím říct, že je to vždycky milý. Nestalo se mi, že bych měl s fanoušky vyloženě nepříjemnou zkušenost. Jasně, někdy se někdo nemůže odtrhnout, ale to je maličkost. Často jde o setkání s lidmi, kteří mě sledují roky, takže je to jako setkání s kamarády, s nimiž jsem se ještě neměl šanci potkat. A většinou si jako kamarádi popovídáme.

Zeptám se jich, odkud jsou, co studují, co sledují na YouTube. Je super, že i když někoho vidíte prvně, můžete se s ním pobavit opravdu jako s kamarádem. Snažím se, aby ten člověk měl ze setkání se mnou dobrý zážitek, protože se třeba uvidíme jen jednou v životě. Vzájemně si předáváme radost.

Oslovují vás výhradně teenageři nebo váš YouTube kanál sledují i starší generace?

Mění se to. Po účasti ve StarDance jsem podepisoval i křížovky. Chodili za mnou babičky, mamky, taťkové, kteří třeba chtěli selfíčko pro děti, vnoučata nebo i pro sebe. Jsem rád, že nejsem zaškatulkovaný čistě jako tvůrce videí pro nejmladší generaci, i když ta přirozeně převažuje.

Vzpomínám si, jak jsem jednu ze svých prvních parodií pouštěl rodičům a oni se u ní smáli. V tu chvíli jsem pochopil, že potenciál mých videí je širší, že mohou promlouvat i k lidem mimo obvyklou cílovku youtuberů, která se v době mých začátků pohybovala řekněme od desetiletých po patnáctileté.

Videa na YouTube jste začal točit před deseti lety. Začínal jste herními videi, přešel k zábavným parodiím a dnes točíte často videa, jejichž cílem je přinést kromě zábavy poučení. Co byste chtěl na YouTube ještě dokázat?

Moje vize je jasná. Jednou budu natáčet pro seniory o slevách v obchodním řetězci. Jsem připraven zestárnout s YouTube! Dělám si legraci, ale kdoví? Ta platforma mě neustále baví. A dokud bude bavit i diváky, má pro mě smysl pokračovat.