Kouzlo Vánoc Viktora Preisse a Zdeňka Zelenky

Viktor Preiss: Nikdy nezapomenu, jak mi můj děda kdysi namaloval papírové vojáčky, které vystřihl z kartonu. Ti vojáčci byli doboví, akvarely malovaní husaři, stáli pod stromečkem a mezi nimi byly svíčky. Ten vjem pro mě jako pětiletého kluka byl tak silný, že ho v sobě mám pořád, a jestli pro mě něco symbolizuje Vánoce, tak je to právě tohle malé „divadlo“ pod vánočním stromkem. To se nemůže opakovat. Žádný další dárek tehdy už nebyl a nebylo ho ani potřeba.

Zdeněk Zelenka: Když jsem byl malý kluk, stříhal jsem kalendář tak, jako se na vojně stříhá metr, Štědrého dne jsem se prostě nemohl dočkat. Zároveň jsem šmejdil po skříních, abych našel schované dárky. Na Ježíška jsem nikdy nevěřil, to mně už v první třídě přišlo jako hodně naivní pohádka. Jestliže jsou v určitém věku Vánoce o dětech, s přibývajícími lety jsou pro mě Vánoce o rodičích. Ve vzpomínkách. Jak dárky kupovali, schovávali, jak nám chtěli udělat radost…

Viktor Preiss: Já na Ježíška věřil asi do šesti let. Zazvonil zvoneček a v pokoji někdo tiše hovořil. Když se otevřely dveře, zářil tam stromeček a okno bylo pootevřené. Celá ta situace je tajemná a zároveň pro dětskou duši dramatická - nikdo nikdy Ježíška neviděl, nevíme tedy, jak vypadá. A proč vždycky odletí, jakmile ho chceme spatřit? To je pro fantazii dítěte i jeho okolí něco úžasného a na Vánocích to nejhezčí. Jde o tu dojemnou ochotu uvěřit iluzi a v tomto smyslu by se dětská představivost a fantazie měly pěstovat a rozvíjet maximálně. To se ani těmi nejdokonalejšími počítači nahradit nedá. Právě naopak, ty je iluzí a snů zbavují.

Proto jestli naše pohádka něco z toho, o čem mluvíme, v dětech probudí, pokud začnou nějaké postavě držet palce a budou si přát, aby to všechno dobře dopadlo, tedy aby dobro zvítězilo nad zlem a láska se ubránila zlým silám, splní to svůj účel a naplní smysl naší práce. Je to napínavý příběh, který fandí lásce, čistotě a dobru, a to byl hlavní důvod, proč jsem ji rád dělal.

Viktor Preiss: Nechci, aby to znělo banálně, ale co se smyslu práce týká, chci se už podílet pouze na námětech a příbězích, které jsou smysluplné a lidské. Nechci dělat věci, o které se člověk jen vnitřně ušpiní a nic to nepřinese ani mně, ani divákovi. Stále více toužím po věcech, jejichž příběh má katarzi, naději a „nouzový“ východ, kdy divák i herec mají prostor pro vlastní fantazii a prožívají společně příběh, pro který jsou ochotni na chvíli zapomenout na svůj vlastní. To ostatně dávno řekl americký dramatik Arthur Miller a já to stále opakuji: Umění je věc, která má člověka dělat lidštějším, což znamená méně osamělým. O to se snažím.

Zdeněk Zelenka: To ano, ale v tom si také s Viktorem rozumíme. Když člověk začíná, je rád za jakoukoliv práci. Skáče často do neznámých vod a bere i věci, které by takříkajíc nemusel, ale je to zkušenost, a díky za ni. V určitém věku ovšem nastane situace, kdy v tom všeumětelství buď budete pokračovat, anebo zkušenosti zúročíte a pokusíte se udělat kvalitativní skok. Někdo se k tomu rozeběhne, jiný rovnou skočí, někdo ani nevyběhne.

Pokud vás nehoní ekonomické důvody, je v každém případě báječné se takto svobodně rozhodnout a věnovat se pouze tomu, čemu se věnovat opravdu chcete. Víte, co já už odmítl projektů? Celovečerních filmů, televizních filmů i seriálů? Vzdal jsem se tím několika miliónů a práce na ně kolik let. Ne bez zkušenosti jsem napsal duchovi v téhle pohádce větu: Co hezkého nestihneš za života, v záhrobí nedoženeš.

Viktor Preiss: Také jsem měl dost nabídek, které jsem k údivu jiných nevyužil, ale nikdy mě to nemrzelo. Když nějakou práci přijmete, je to se vším všudy. Vystavujete se riziku, že se to třeba nepovede. Ale vždycky platí, že přitom podstatnou část vašich dní bude mít v rukou někdo jiný, nebudete přitom o sobě svobodně rozhodovat, ale byla to vaše volba. Proto dnes dám hodně na vlastní intuici. Na „stará kolena“ jsem zjistil, že vlastní pocity a instinkty fungují téměř spolehlivě.

Čím je člověk starší, tím je také unavitelnější a to je důvod, proč je třeba více vážit, do čeho investovat svoje síly. Nikdo není perpetuum mobile a člověk není bezedná studna. Osobně jsem rád, že jsem se dostal do fáze, kdy jsem si uvědomil, že zbytek svého uměleckého i privátního života bych chtěl strávit v relativním klidu a vnitřním uspokojení. To si přeju po celý rok, nejen o svátcích. Aby člověk nebyl věčně stresovaný, že něco musí nutně udělat a dodělat, ale naopak, že ho něco příjemného ještě čeká, že se na něco může těšit. I v tom je možná to všednodenní kouzlo Vánoc.

Zdeněk Zelenka: Natáčelo se v červnu a v červenci, mimo jiné také na zámku v Ploskovicích, ve Valečově a v Mnichově Hradišti. Nápad se však zrodil už rok předtím. Když jsem na jaře roku 2012 dostal nabídku, abych vymyslel a natočil pro Českou televizi štědrovečerní pohádku, nevěděl jsem, jak na to. Na festivalu ve Zlíně nás s dramaturgyní Barbarou Johnsonovou napadlo, že by nebylo špatné, kdyby byl v hlavní roli duch a kdyby ho hrál Viktor Preiss.

Já si pak vzpomněl na pohádku Hanse Christiana Andersena Křesadlo, ve které obrovský zlatý poklad hlídají tři strašidelní psi. Řekl jsem, že psy škrtneme a poklad bude hlídat Viktor. A bylo to. Zbývalo jen napsat stotřicetistránkový scénář.

Zdeněk Zelenka: Víte, jak my se známe dlouho? Čtvrt století! Natočili jsme spolu přes dvacet titulů, Viktor mi dokonce hrál v roce 1990 v mojí první televizní komedii Radostný život posmrtný. Troufnu si říct, že spolu pracujeme rádi, věříme si profesionálně i lidsky.

Viktor Preiss: Když mi bylo šedesát, Zdeněk mi jako dárek přinesl klapku, na které byl výčet naší spolupráce, a bylo toho požehnaně. Scénář pohádky Duch nad zlato se mi líbil hlavně proto, že ctí zákony klasické pohádky. Moje role je duch zlatníka, za trest zakletého do záhrobí, který před mnoha lety na světě jenom kradl, hromadil zlato a nebyl ani trochu poctivý. Kdykoliv se křísne křesadlem, jeho duch se zjeví a musí sloužit tomu, kdo křesadlo právě vlastní.

Chtěl jsem ho něčím ozvláštnit, aby se podpořil jeho charakter, a dohodli jsme se, že by ten človíček mohl být původně italský zlatník, který do Čech přišel před dvěma stoletími, a protože se dodneška nenaučil pořádně česky, mluví jakousi česko-italskou hatmatilkou. Aby tomu malí i velcí diváci rozuměli, hledali jsme srozumitelný kompromis a samozřejmě jsme se snažili, aby to bylo zároveň úsměvné a laskavé stejně jako celá pohádková komedie.

Zdeněk Zelenka: Byl jsem Viktorovi vděčný, že přišel s tímhle nápadem, protože jeho postava tím nesmírně ožila. Najednou to bylo ojedinělé a dávalo to větší šanci ke komediálnímu vyznění.

Opravdu s chutí jsem napsal role i pro Jiřinu Bohdalovou, Jana Hrušínského, Martina Dejdara a jsem rád, že se v rolích zloduchů objeví pánové Javorský, Holub, Vlach a Táborský. Hlavní mileneckou dvojici hrají Veronika Kubařová a František Skopal, syn Svatopluka Skopala. A po dlouhé době jsem zase pracoval s dětmi, které mi tím, jak vypadaly a jak hrály, pořád připomínaly můj první film z roku 1985 Čarovné dědictví. Tak jsem si říkal, že kruh se asi uzavírá. Byl jsem z toho trochu sentimentální.

Viktor Preiss: Je dobře, že ten náš zlatník zmoudří, i když až po smrti. Přijde životu na chuť teprve poté, co pochopí, co je to dělat dobro, být prospěšný a pomáhat. Předtím ten človíček ani pořádně nežil, protože pořád jenom kradl, něco hromadil a podváděl. To je, bohužel, průvodní jev asi každé doby. Většinu lidí také zajímá jen mamon, až nakonec jednoho dne zjistí, že jejich život byl věčný hon za penězi a majetkem a kromě něho nemají vlastně vůbec nic.

Zdeněk Zelenka: Pohádka by vždycky měla obsahovat nějaké morální krédo nebo jakousi jednoduchou pravdu, jinak je to jen taškařice. Já se pokouším v tvorbě vyznávat tři základní hodnoty: pravdu, dobro a krásu, což jsem nevymyslel já, ale klasik. Ze zkušenosti vím, že když dílo tyhle tři zásady naplňuje, má šanci u diváků zabodovat. Pokud jedna složka vypadne, už to kulhá.

Viktor Preiss: Právě to vymýšlení figury. Filmování, alespoň pro mě, je poměrně drsná záležitost. Jste pod tlakem, protože se musí především splnit natáčecí plán, musí to šlapat, a za provozu nelze improvizovat. Věci musí být připravené a domluvené, není čas vymýšlet dodatečně něco „na place“. Líbí se mi, když práce nezačíná a nekončí tím, že dostanete scénář, který v rámci možností nějak naplníte. Těší mě, když do toho můžu vnést jistou invenci, vlastní představu, nápad a není to jenom „prvovýroba“.

Zdeněk Zelenka: Na celou pohádku jsme měli dvacet šest natáčecích dnů, což je na televizní podmínky hodně, ale na filmové nemnoho. Když jsem v roce 1993 dělal Nesmrtelnou tetu, což byl výrobně obdobně náročný film, měli jsme téměř dvojnásobek natáčecích dnů, takže teď jsem musel vymýšlet, jak to stihnout a výsledku neuškodit. Rád bych zdůraznil, že Česká televize je vlastně jediná, která tvorbu pro děti podporuje, a pokud nechceme, aby se děti dívaly jen na vaření či kriminálky, patří jí za to velké díky.

Viktor Preiss: Moje figura je v podstatě založená jenom na tricích. Objevuje se v nejrůznějších situacích a zase mizí. Technicky je to pro herce dost náročné. Reálné i trikové fáze musí přesně navazovat, stejně tak pohyb, gesto, místo v prostoru, směr pohledu atd., protože záběry se pak dávají dohromady a ve střihu do sebe musí přesně zapadat. Jde o centimetry, ale vím už léta, že práce se Zdeňkem je náročná, a počítám s tím. Při natáčení jde především o výsledek, ne o zábavu.

Zdeněk Zelenka: V českých ekonomických podmínkách nemá cenu snažit se soutěžit s Harrym Potterem či podobnými americkými velkoprodukcemi. Myslím si, že naší devízou je ekonomicky skromnější pohádkovost založená na poetice, kterou tady kdysi s úspěchem uvedli v život Ota Hofman či Václav Vorlíček s Milošem Macourkem.

Už když jsem pohádku psal, musel jsem triky vymýšlet tak, aby nezruinovaly rozpočet. A abychom je stihli v daném čase vyrobit. To ovšem v žádném případě neznamená, že budou ošizeny! Třeba jak Viktor létá na posteli vesmírem, na to se docela těším…

Zdeněk Zelenka: Na štědrovečerní pohádku se u nás kladou nároky jako na finále v Naganu. Všichni předpokládají, že to bude něco jako Tři oříšky pro Popelku či S čerty nejsou žerty nebo Pyšná princezna. Každý se těší, jak to bude veselé, laskavé, humorné, dojemné, ale také napínavé a výpravné, nejlépe o lásce a že zlo bude potrestáno originálně, tak jak ještě v žádné jiné pohádce. Všichni chtějí pohádku novou, ale zároveň aby to v něčem připomínalo ty pohádky staré. A ještě aby v ten večer měla největší sledovanost. Opravdu snadný úkol!

Jednou jsem seděl s Vaškem Vorlíčkem a říkal jsem mu: Ty jsi nám dal! Natočíš si Popelku a teď to už bude vždycky jenom o tom, kam až jí ty nové pohádky budou sahat. Ale neskromně přiznávám, že třeba Nesmrtelnou tetu či Čarovné dědictví viděly už po celém světě také milióny diváků.

Zdeněk Zelenka: Právě proto musí být vymyšlena jako rodinný film, aby si tam každý našel to své. Už jsem dělal několik štědrovečerních pohádek, a tak vím, že daleko větší úspěch přináší až druhé či třetí vysílání.

Upřímně řečeno - já moc nevěřím na to, že štědrovečerní pohádku zhlédnou diváci od začátku do konce. Rozbalují se přece dárky, děti vřískají radostí nad novými počítačovými hrami, telefonují příbuzní, vytahují se kosti z krku a podobně, takže vydržet hodinu a půl před obrazovkou vidím jako velmi vzácný případ. Televize sice bývá puštěna, ale pohádku si většinou diváci užijí až v létě, kdy bývá reprízovaná.

Zdeněk Zelenka: Aby k nějaké pohodě vůbec mohlo dojít, musí u mě nastat útěk z orgií konzumu. Už dvakrát jsem byl radši v cizině u moře a myslím, že pokud doma nejsou malé děti, je to ta nejlepší varianta. Ale víte, co následovalo, když jsme přiletěli do Malajsie na ostrov Langkawi? Ve třicetistupňovém vedru nás v hotelovém resortu přišla uvítat děvčata převlečená za Dědu Mráze, všichni nám přáli veselé Vánoce a k tomu jsme dostali velikonoční vajíčka. A hotelem se linul romantický klavír Jiřího Maláska. Tak takhle jsem utíkal před Vánoci přes půl zeměkoule.

Viktor Preiss: Celá ta vánoční inscenace se dělá především pro děti a jejich radost, ale i tak si vždycky znovu a znovu myslím, že by ty svátky lásky měly být skromnější. Není důležité, aby dítě bylo zahlceno takovým množstvím dárků, že je pomalu ani nestačí vnímat. Obdivuji všechny, kteří to dokážou ukočírovat, všechny, kdo se Vánocemi nenechají uštvat a dokážou si uchovat klid v duši, soudnost a zdravý rozum. Jakmile se roztočí ten známý bláznivý kolotoč, mám z toho spíš depresi a úzkost. A každoročně mě mrzí, že se mi dodnes nepodařilo splnit některá letitá předsevzetí do té míry, aby se dostavil ten správný pocit, kdy člověk v sobě neudělá místo pro napětí a stres.

Zdeněk Zelenka: Z hezkých svátků se udělal tvrdý byznys. Vzpomínám si, jak jsem v roce 1997 dostříhal k ránu pohádku RumplCimprCampr, a protože jsem kvůli té práci nestihnul koupit dárky a Štědrý den byl za dveřmi, poradil mi jeden kolega, abych zajel do nákupního centra, tam prý mají otevřeno přes celou noc. Tak jsem vyjel kamsi za Prahu, a když jsem dojel na parkoviště toho chrámu konzumu, nevěřil jsem svým očím. V pět hodin ráno bylo plné parkoviště a před pokladnami fronty. Tak jsem si řekl, že tohohle kreténismu se nezúčastním, obrátil jsem auto a jel domů. Dárky jsem koupil na Štědrý den u pumpy.

Viktor Preiss: Vánoce by měly být o stavu duše, o spočinutí, klidu a pocitu uvnitř nás samotných. Lehce se to řekne a hezky to zní, já vím. Umí to málokdo. Ale obdarovat se přece můžeme i jindy a jinak - proto se přeci běžně říká: Pojďme si udělat Vánoce, což je fiktivní výraz pro to, že si prostě uděláme radost.

Viktor Preiss: Silvestr jako domluvený svátek už vůbec nemusím. Rád si ho naopak udělám zničehonic, třeba uprostřed července, ale že se ta vřava spustí na povel o půlnoci, když začíná nový rok?! A ví vůbec někdo přesně, ve kterém roce vlastně jsme? Střílí se jak na manévrech už od Mikuláše.

Viktor Preiss: Vánoční cukroví moc nejím. Z ryb, když už, mám spíš rád mořské, tu tradici smaženého kapra a bramborového salátu, co se v mnoha domácnostech jí pak ještě tři dny, beru jako domluvený rituál. Ryba je biblický pokrm, ale já bych si rád dal třeba i zvěřinu, ačkoli zvyklosti o Štědrém večeru respektuji.

Zdeněk Zelenka: Na poslední chvíli, odmítám tomu věnovat moc času. Mám rád, když se lidé k sobě chovají slušně po celý rok. Malým dárkem se přece můžou potěšit kdykoliv, nejen na Vánoce.

Viktor Preiss: Já nakupuju příležitostně, těsně před Vánocemi bych to ani nezvládl, protože v supermarketu omdlívám. Mám rád obchody, kde vám řeknou: „Dobrý den, tak zase jako minule?” Jako to bývalo. Znát svého holiče - i když já se stříhám sám -, lékárníka, obchodníka, svoji hospodu…

Zkrátka vracet se do známých míst ke známým lidem. Když jsem v anonymním obrovském marketu s hlasitou reprodukovanou muzikou a spoustou umělého světla, opravdu mi tam není dobře. Všechno se smaže do jakéhosi divokého kaleidoskopu, barevné šmouhy, a musím ven. Takže v podstatě nic nekoupím.

Viktor Preiss: Občas jim taky maluju obrázky a lepím jim je nad postel. Když si lehnou, můžou se na ně dívat. Jednou budou mít možná chabou vzpomínku, že jim je namaloval děda, se kterým třeba byla i sranda. A to je dárek naopak pro mě.

Někdy se k tomu nachomýtnu. To si potom vymýšlím, ale asi to velký smysl nedává. Já osobně mám nejraději Autopohádky. Také jsem dost pohádek namluvil na CD, ale ty si možná poslechnou, až budou větší. Možná. Když už jim nějaké čtu, vždycky sahám po něčem, co by jako kluka bavilo i mě. Do žádného uměleckého projevu se přitom nestylizuji, spíš se přistihnu, jak si říkám, jestli to vůbec čtu smysluplně a tak, aby je to aspoň chvíli bavilo. A abych přitom sám neusnul.

Viktor Preiss: Vždycky se divím, jak ta pohádka i po létech stále funguje.

Zdeněk Zelenka: Znám jenom dva filmy, které čím jsou starší, tím jsou oblíbenější - Kurvahošigutntag a S čerty nejsou žerty.

Viktor Preiss: Je pravda, že jsou lidé, kteří z toho dokonce citují.

Viktor Preiss: Ale i mnohé jiné repliky, které si už ani nepamatuju. Vím, že text jsem si tam také různě upravoval a vymýšlel, to mě vždycky bavilo.

Zdeněk Zelenka: Vypěstoval jsem si přímo fyzický odpor na dvě slova - kultovní a hláška. Dříve se říkalo vtipný dialog, ale slovu hláška odmítám porozumět. Dnešní terminologií by kultovní Oscar Wilde byl přeborníkem na hlášky.

Zdeněk Zelenka: Opravdu nejsem snob, ale na konci roku si nikdy nenechám ujít přímý přenos koncertu vídeňských filharmoniků.

Viktor Preiss: Já se rád dívám na dokumenty. Skutečnost je víc než umělý příběh, i když je to někdy hodně drsné. Třeba historické dokumenty Století lidí nebo První a druhá světová válka. Naproti tomu pohladí duši přírodovědecké filmy. Člověk žasne, jaká technika snímání dnes existuje. Kamery na tělech ptáků, na dně moří… Zázrak.

Pořád si čmárám. Vznikají různé kartičky, které pak příležitostně použiju. Třeba právě jako přání do nového roku. Mám rád taková, která jsou osobní. Anonymní přání, která jsou rozesílaná hromadně jako sms, za přání nepovažuju. A stýská se mi po pohlednicích a dopisech. Ty přece k Vánocům také vždycky patřily.