Kouzla z televizní maskérny

„Co myslíte, že teď mám říct? Víte, jak se mi může pomstít?“ směje se jedna z nejvýraznějších tváří veřejnoprávní obrazovky v narážce na maskérku Markétu Krausovou, které se už léta svěřuje do péče. „Samozřejmě že sem chodím ráda, protože je to taková oáza klidu, místo, kde se vždycky o mě postarají a odkud odcházím hezčí, než jsem přišla. Co víc si můžu přát?“

V maskérně zpravodajství na Kavčích horách, která nedávno prošla rekonstrukcí, se za měsíc vystřídají na tři tisíce lidí. Kromě zaměstnanců z řad moderátorů a redaktorů jsou to hosté, kteří mají vystoupit před kamerou. I když zdaleka ne všichni si to užívají stejně jako Marcela Augustová, každý včetně mužů musí dostat nezbytné minimum, což je vrstva pudru na obličeji, aby se na obrazovce neleskli.

„Maskérům jsem za jejich práci vděčný, protože bez ní bychom před kamerou, která je neúprosná, všichni vypadali jako po těžké nemoci. Ale maskérna rozhodně nepatří mezi mé oblíbené místnosti v televizi. Dodnes jsem si na pocit, že mám na obličeji make-up, úplně nezvykl a dost se těším, až si po vysílání zase všechno sundám,“ přiznává jako zástupce mužského pokolení moderátor Lukáš Dolanský.

Díky častým návštěvám maskérny se však v dekorativní kosmetice orientuje možná lépe než leckterá žena. „Můžu překvapit znalostí významu zesvětlení oblastí kolem očí a zásad konturace lícních kostí,“ usmívá se osmatřicetiletý sympaťák, kterého ale v poslední době pronásleduje pocit, že to jde s jeho zevnějškem z kopce.

„Zatímco dřív na mě nanesli pudr a stačilo to, postupně se můj čas v maskérně prodlužuje. Přišel na řadu jednobarevný make-up, pak různé odstíny, základy, podklady, další a další pudry. Až když se ke mně onehdy maskérka blížila se štětečkem na řasy, zvolal jsem: Už dost!“

Televizní profesionálové se zkrášlováním musejí počítat, ale co hosté, jejichž denním chlebem není starat se o to, aby dobře vypadali? „Rozhodně se s nikým nepereme. Hostům vyhovím, ale jenom do takové míry, abych se za to mohla aspoň trochu postavit. Když přijde paní se zelenými stíny přes celé oko a moc se jí to líbí, tak to nechám, ale pokud mi dá volnou ruku, nepatrně barvu utlumím,“ vysvětluje Markéta.

Opravdovou výzvou jak pro účinkující, tak pro maskéry, je vysílání Studia 6. „Po ránu je práce s každým, lidé jsou rozespalí, potřebovali by čas na kávu a trochu se rozkoukat, jenže místo toho musejí do studia něco povídat a tvářit se, že jsou hrozně svěží a odpočatí,“ pokračuje ve vyprávění maskérka Markéta, která se s ostatními střídá ve třech směnách, aby maskérna fungovala od pěti ráno do půlnoci.

S ranním vysíláním, kde začínala, má své zkušenosti i Daniela Písařovicová, další z moderátorek Událostí. „Vzpomínám si, že jsem jednou přišla do práce po probdělé noci, kdy se mi nedařilo zabrat. O spánek jsem se nicméně pokoušela tak vydatně, že se moje úsilí projevilo v ještě větších kruzích pod očima, než jaké mívám obvykle. Jen jsem se mihla u dveří maskérny a už jsem slyšela: To si děláš legraci? A co s tím jako mám dělat? Zvládla to, koneckonců jako vždycky.“

Možná někoho překvapí, že i Daniela, která na obrazovce působí dokonale, získává v maskérně pevnější půdu pod nohama. „Vím, že už za hodinu se mě nikdo na chodbě televize nezeptá, jestli jsem nemocná nebo jsem probrečela celou noc, což bez líčidel je prakticky na denním pořádku.”

”Pokud se ale doba zákroku protahuje na více než hodinu a půl, začínám se vrtět a neverbálně se tak de facto ptám, jestli by to už nestačilo a já nemohla být propuštěna k opravdové práci,“ říká v nadsázce moderátorka, která se v době volna téměř nelíčí. „Moje ruce postrádají šikovnost maskérek. Když se mám nalíčit sama, tak trpím, protože vím, jak bych mohla vypadat a jak to v mém podání většinou dopadne…“

Není divu, že si Daniela od šminek s chutí odpočine. Na ulici pak čelí zkoumavým pohledům některých diváků, kteří řeší, koho to vlastně potkali. „Někdo ve mně paní z obrazovky pozná i bez líčidel, ale jiný si mě spíš měří a dumá, jestli mě zná z obchodu nebo z pošty, a televize ho vůbec nenapadne. Nedávno se takto na zastávce dohadovaly dvě ženy, které se mě nakonec na rovinu zeptaly. Když jsem přiznala barvu, jedna z nich prohlásila: Fakt? Já myslela, že jste nějaká zatoulaná studentka.“

V běžném životě to s líčením nepřehání ani Nora Fridrichová, která nanejvýš sáhne po řasence a lesku na rty. „V maskérně jsem se ale naučila namalovat si oči. K dokonalosti našich maskérek mám sice ještě daleko, ale tužka a trocha stínů umějí divy,“ podotýká sedmatřicetiletá moderátorka 168 hodin. Když si vyjde nenamalovaná, lidé říkají, že vypadá mladší. „Jako útěcha je to moc hezké.“

Nora přiznává, že z televizní maskérny pokaždé odchází s pocitem výjimečné ženy. „Ten, kdo vymyslel make-up, by si zasloužil Nobelovu cenu! Naše maskérky umějí vyřešit všechno. Opar, pupínek, vyrážka - nic není problém. Oříškem bývá rýma, ale pudr si umí poradit i se zarudlým nosem.“

Pylová alergie, to je nejspíš jediný problém, kterým Marcela Augustová přidělává maskérkám práci. Usmrkaný nos a opuchlé oči sice upraví, ale stačí se jednou vysmrkat a mohou začít nanovo.

Devětačtyřicetiletá moderátorka profesionálům v maskérně natolik důvěřuje, že už dvakrát pod jejich rukama usnula. „Vím, že když na tři čtvrtě hodiny úplně vypnu a potom otevřu oči, tak to bude dobrý. Vždyť jim taky říkám Rembrandti nebo velkovýrobna krásy,“ vysvětluje své uvolnění.

„Poprvé, to byli synové ještě relativně malí a závodili na lyžích, jsem se s nimi vracela ze závodů. Přišla jsem vymrzlá z venku sem do teplíčka a prostě jsem si schrupla. Káča, která mě líčila, najednou povídá: Ty normálně chrápeš! Probrala mě a dodělaly jsme to. Nedávno jsem usnula, když mě líčil kolega Aleš. Říkal mi, ať zavřu oči, a já jsem upadla do mikrospánku. Není se co divit, vždyť jsme tady jako ve vatičce.“

Za léta, co vystupuje na obrazovce, už od maskérek ledacos odkoukala a s jistou nadsázkou by se dalo říct, že loni v létě jim dokonce poprvé fušovala do řemesla. „Když jsem na začátku prázdnin vysílala z Malé Skály, což je kousek od místa, kde bydlím, nechtěla jsem jet sto kilometrů z domova do Prahy jenom kvůli tomu, abych se nechala nalíčit. Rozhodla jsem se, že to zvládnu sama, a zjistila jsem, že to jde.

Nejdřív jsem si to ale nechala pořádně ukázat a napsala jsem si podrobný manuál, jak se líčí oko. Byla jsem umírněná, abych to nepřepískla, a říkala jsem si, že když budu stát v kempu, tak se to vsákne. Dost jsem se nervovala, abych to nezkazila. Udělala jsem to sice podle nejlepšího vědomí a svědomí, ale odborníci by jistě nějaké mouchy našli.“

Maskérka Markéta přikyvuje, že v rámci profesní deformace vidí i to, co běžné oko nezachytí. „I když má někdo relativně hezkou pleť, kamera z ní umí vytáhnout nedostatky, kterých si jinak nevšimnete. A pokud někdo přijde s velkým oparem nebo vyrážkou, nikdy si nejsme jisti, jestli nakonec budou vidět, nebo ne. Ale i díky nasvícení ve studiu divák většinou nic nepozná. Vždycky jsme se se vším se ctí poprali, jenže zázraky neumíme, nejsme plastičtí chirurgové.“

Na otázku, jak její péči snášejí muži, stihne dřív než maskérka odpovědět se šibalským úsměvem Marcela Augustová: „No, pár narcísků už tady taky bylo.“ Markéta: „Je to různé. Někteří pánové dělají, že je to to nejhorší, co se jim kdy stalo, ale u jiných si zase říkáme, co by ještě nechtěli. Samozřejmě každý má svaté právo nás odmítnout a u některých už víme, že nemá smysl se s nimi dohadovat.“

Zatímco na hosty, kteří se ve vysílání střídají jako na běžícím pásu, mají v maskérně v ideálním případě deset minut, moderátorky sedí před zrcadlem až šestkrát déle. „Přicházím několik hodin před vysíláním, protože potom už se ponořím do práce a nemám na nic čas. Než začnou Události, zbývají jenom dvě tři minuty na poslední úpravu toho, co se mezitím pokazilo - setřená rtěnka nebo pudr,“ vysvětluje Marcela.

Rozesmátá meteoroložka, moderátorka a vedoucí redakce počasí České televize Taťána Míková si do maskérny nosí svoje štětečky určené pro citlivou pleť. Na rovinu přiznává, že kdyby mohla, tak se obejde bez líčení, kterým její obličej trpí.

„Hlavně bych ale ušetřila čas, který potřebuju na přípravu počasí. O hodinu, kterou strávím v maskérně, tak musím chodit dřív do práce.“ Na schopnosti maskérek ale nedá dopustit.

A i když se jí celou dobu v hlavě honí, jaké náhlé změny počasí sezením u zrcadla možná propásla, malé zastavení v celodenním shonu nakonec vítá. „Z hlediska psychické pohody vás to donutí se zklidnit a po takové pauze vám jde práce lépe od ruky. Nehledě na to, že vaše proměna z ošklivého káčátka v labuť je zkrátka vidět na první pohled.“

Za studií na Matematicko-fyzikální fakultě UK neměla ke zkrášlování podobně jako ostatní dívky na této škole nijak blízko. Lekce toho, jak by mohla vypadat upravená, ale dostávala od starších kolegyň v pěveckém sboru, kam odmalička chodila. Za dobu, co pracuje v televizi, se toho navíc spoustu přiučila právě v maskérně. „Na některé věci, které se mi dřív nepovedly, se vyptám, a když jedu třeba na klimatickou konferenci nebo jinou společenskou akci, už vím, co mám udělat líp.“

Já a maskérna

Alena Gajdůšková, místopředsedkyně ČSSD: Maskérna je pro ženu, která před kameru přichází jako host, velmi důležitým místem. Není výjimka, když od lidí slyším: „Viděl jsem vás v televizi, už nevím, k čemu to bylo, ale slušelo vám to.“ A pak, těch pár neformálních slov s lidmi v maskérně mě před vysíláním vždycky uklidní.

Marian Jurečka, ministr zemědělství za KDU-ČSL: Beru to jako nutnost, která mi během pár minut zamaskuje takové věci jako třeba výrazné kruhy pod očima, takže po návštěvě maskérny vypadám na obrazovce o něco lépe. Když jsem asi před měsícem choval našeho nejmladšího syna, hrábl mi rukou do obličeje a na nose mi udělal pořádnou krvavou rýhu. Se strupem jsem chodil deset dnů, ale do Otázek Václava Moravce mi to paní maskérka tak zapudrovala, že nebylo skoro nic poznat.

Miroslava Němcová, poslankyně za ODS: Na rozdíl od všech ostatních televizních prostor je maskérna skutečně místem klidu. Věřím, že pro moderátorky i moderátory je povzbuzením pozorná péče, kterou jim zkušené maskérky poskytují. Ono je fakt velmi důležité, jak člověk, a nejen v televizi, vypadá. Obdivuji jejich klid, i když čas hoří, což platí dvojnásob u živého vysílání.

Milan Kubek, prezident České lékařské komory: Jednou večer cestou domů se na mě lidi v metru udiveně dívali, což jsem z přirozené ješitnosti přičítal své popularitě a tomu, jak se mi odpolední vystoupení v televizi podařilo. Ten pocit mi vydržel až do příchodu domů, kdy mi hned ve dveřích dcera řekla: „Tati, jak to prosím tě vypadáš?“ Několik hodin jsem totiž po městě chodil s tlustou vrstvou make-upu, navíc vzhledem k rýmě už notně rozmazanou.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: