Kouzelnická vystoupení zažívají renesanci

„Kouzelník je to nejpoctivější řemeslo na světě, protože od začátku říká divákům: Já vás budu klamat a podvádět, vy na to dobrovolně přistoupíte a ještě mi za to budete platit,“ říká kouzelník Pavel Kožíšek.

Tahle poctivost se mu vyplácí, protože hlediště Divadla kouzel při jeho představení s názvem Magická esa je v sobotu odpoledne zaplněné skoro do posledního místa. Pokud vás zajímá, kolik takových kouzelnických divadel u nás můžete navštívit, odpověď je snadná: jedno jediné - právě to, které dvaačtyřicetiletý Kožíšek provozuje v Líbeznicích u Prahy.

Neznamená to ale, že by u nás kouzelníci vymírali. Naopak když na internetu zadáte slovo kouzelník, vyběhnou vám desítky odkazů na stránky lidí s často rádoby tajemnými uměleckými jmény, kteří slibují ledacos. Kouzla, iluze, triky, zábavu - záleží na tom, co si pod tím kdo představí. Řada z nich přitom sází hlavně na vystoupení pro děti - pro školky a školy nebo na dětské oslavy, někdy skutečně i s tím králíkem.

A tak se nabízí otázka, jestli může kouzelník ve 21. století oslovit či spíše okouzlit i dospělé. Však i Pavel Kožíšek v úvodu svého představení pronáší k publiku: „Vítejte ve světě iluzí, v nereálném světě hravé dětské fantazie, kde neplatí žádné přírodní ani fyzikální zákonitosti.“

Pořad Magická esa je na rozdíl od jiných představení v Kožíškově divadle určen spíše pro starší diváky a složení obecenstva tomu odpovídá. Alespoň na první pohled tedy kouzla přitahují i dospělé.

„V Divadle kouzel jsme byli možná už čtyřikrát nebo pětkrát. Sami s manželem nebo se čtyřletým synem,“ říká čtyřicetiletá Veronika z Prahy. „Vždycky jsem kouzelníky považovala za podvodníky, rozčilovalo mě, že jim člověk kouká pod ruce a na nic nepřijde. Ale byla jsem příjemně překvapená a najednou mi přišlo, že to není podvodník. Když to člověk vidí naživo, je to úplně jiné než v televizi. Zůstalo mi to v hlavě.“

Do divadla pravidelně chodí i devětatřicetiletá Mirka, také z Prahy, která má jedenáctiletou dceru a čtyřletého syna. „Děti už to natolik znají, že doplňují i text, ale stejně je to ještě neomrzelo.“ I jí jako dospělé se představení líbí a tenhle druh zábavy podle ní do současnosti patří. „Magie, tajemno, to zajímá spoustu lidí,“ myslí si.

Pavel Kožíšek dokonce tvrdí, že kouzelnická vystoupení zažívají renesanci. Vysvětluje to tím, že v přetechnizované době, kdy nás na monitoru nebo filmovém plátně nic nepřekvapí, chtějí lidé zažít pocit okouzlení a tajemna na vlastní oči.

Pavel Kožíšek sám sebe nebere moc vážně. „My si tu nehrajeme na žádné mystično, chceme diváky spíš příjemně pobavit. Proto taky jako zahřívací kouzlo dáváme trik s rohlíky.“

Číslo spočívá v tom, že si vypůjčí od divačky bankovku, kterou zapálí, aby se následně objevila v jednom z deseti rohlíků. Zatímco se v nich diváci šťourají, bankovku najde kouzelník v jediném rohlíku, který mu po rozdání zbyl.

Diváci se baví, humornější kouzla se střídají s náročnějšími iluzemi - třeba tou, kdy Kožíšek proleze obřím ventilátorem nebo kdy vystřelí z děla jednu ze svých asistentek a ta se pak objeví v zavěšené bedně.

Mimochodem asistentky tu dělají modelky Martina Dvořáková a Hana Mašlíková a Kožíšek je důsledně nazývá kolegyněmi. Nejsou tu totiž jen od toho, aby potěšily oko mužské části publika. Některá kouzla provádějí vyloženě samy.

„Zkoušel jsem řadu modelek, ale ne každá se to naučí,“ připouští kouzelník. Než s ní vystoupí poprvé, předchází tomu intenzivní dvouměsíční trénink. „Divák to všechno nevidí, ale pořad Magická esa obhospodařuje dohromady třicet lidí a já jsem na nich velice závislý. Kdyby něco zkazila tanečnice nebo technik, tak si lidi neřeknou, že to zkazili oni, ale že to zkazil Kožíšek.“ Před každým představením proto dělají důkladnou „projížděčku“ všech kouzel a po programu zase poradu všech zúčastněných.

Na humor sází i Richard Nedvěd, který se zviditelnil jako finalista první řady ČeskoSlovensko má talent. Sám sebe spíš než jako kouzelníka označuje za trapnomága.

„Ten termín jsem vymyslel já, protože jsem věděl, že moje kouzlení je trapný. Na soutěžích jsem diváky pobavil, ale po kouzelnické stránce jsem toho moc nepředvedl, takže porota nevěděla, jak mě bodovat,“ říká Nedvěd, který ve svých výstupech předstírá nešikovnost a paroduje kouzelnická klišé.

Nedvěd začal kouzlit v šestnácti letech ještě jako „seriózní“ iluzionista. Postupně si vypiloval vlastní styl, pro nějž se inspiroval americkými televizními pořady typu Na stojáka.

„Dřív jsem byl ještě trapnější, teď už jsem se umírnil, taky mi už táhne na čtyřicet,“ tvrdí muž, který loni oslavil třicátiny. Po Talentu, kde pobavil porotu v čele s Lucií Bílou, nemá o vystoupení nouzi. Však už se v dalších řadách soutěže objevili jeho napodobovatelé, což jej netrápí. „Vím, že to zkoušejí i další, ale já jsem možná jediný, co se tím opravdu živí.“

Podle Pavla Kožíška, který je také předsedou Českého magického svazu, jsou u nás přibližně čtyři stovky kouzelníků - tedy těch oficiálně registrovaných. Takové štěstí, že se svým koníčkem opravdu živí a nemají žádné civilní povolání, má však podle jeho odhadu sotva deset z nich.

Dalším trendem moderní magie je Street magic, iluze předváděné přímo na ulici. Jejím nejznámějším propagátorem u nás je čtyřiatřicetiletý Robert Fox. Znát ho můžete z jeho vlastního pořadu Magie v ulicích, vysílaného Českou televizí, v němž kouzlil před náhodnými kolemjdoucími. Ukousl minci, kterou mu lidé půjčili, a fouknutím ji zase zcelil. Nebo dostal skrz sklo dálniční známku náhodně vybraného auta a opět ji tam vrátil.

Ani on si na nedostatek zájmu nestěžuje, někdy prý stihne i tři vystoupení na různých místech za jeden večer. Přes léto zase často kouzlí v zahraničí, v Evropě i v Asii, a jeho doménou jsou pořady na klíč pro firmy.

Jeho populárním číslem je zdeformování vidličky, kterou sám divák jen tak drží v ruce. S ohnutým drátkem se už v dětství chodil pochlubit svojí matce. „Podezírala mě, že na něj nějak tlačím, a já jí vysvětloval, že ne. Dělám to s čímkoli, co mi lidi donesou. Podají mi lžíci a já jim vrátím kuličku.“ Někdy prý diváci prohlásí, že po tom, co vidí, ani neusnou.

Ačkoli jeho styl magie zblízka je ve světě relativně nový, Fox říká, že se odkazuje na věci staré i tisíce let. „Kouzelník ve starém Egyptě měl privilegia jako král, protože to byl zároveň astronom, psycholog i lékař. A pokud ten člověk měl něco dokázat, musel z toho jít strach, respekt. Já se snažím tyhle věci přenést do 21. století.“

Jako každý kouzelník i on často čelí otázkám, jak to všechno dělá. „Něco je psychologie, něco je zručnost prstů, něco si ani já sám nedokážu vysvětlit,“ odpovídá. „Důležité je, aby se lidé bavili.“

A aby dokázal, že neblafuje, podá mi na závěr rozhovoru v restauraci klasickou hrací kostku, otočí se a požádá mě, abych jedno číslo vybral, nechal ho na kostce nahoře a zakryl ji dlaní. Vyberu jedničku a zakryju ji.

Fox se otočí a ptá se: „Když půjdete tímhle směrem, přemluví vás někdo snadno, abyste šel opačným směrem?“ Odpovím, že asi ano, protože kdyby mi obsluha řekla, že je východ na druhé straně, poslechl bych. „Tak mi dal jedničku,“ pronese suverénně.

Mohla to být náhoda, tak mě vyzve k dalšímu pokusu. „Teď o tom čísle trochu víc přemýšlejte.“ V jakési souvislosti mě napadne trojka, tak ji zakryju. „Jaká je vaše střední škola?“ ptá se. Odpovím gymnázium. „Takže univerzální. Šel jste dál na vejšku?“ „Šel, ale nedokončil,“ dodá Fox skoro současně se mnou a já jen zírám, jak došel k tomu, že vzápětí řekne: „Teď jste mi dal trojku.“

Mezi kouzelníky najdete i ty, kteří často musejí kromě kouzlení zvládat i školní docházku. Vystoupení dnes už jedenadvacetiletého Aleše Březiny jako hosta Magických es bylo úmyslně staromódní - třpytivý zlatý frak, karty, šátky, květiny. Ve spojení s moderní muzikou to ale mělo dynamiku a švih. Pravidlo, že kouzelník musí mít rychlejší ruce, než jsou oči diváka, platilo i u něj.

Nechápal jsem, jak dokázal ve vteřině změnit stříbrnou hůlku ve dva šátky nebo balíček vířících karet v klobouk, který si nasadil na hlavu. O to víc mě překvapil přiznáním, že tohle konkrétní vystoupení dělá už od jedenácti let. „Mám i náročnější, těžší čísla, zatímco při tomhle už ani nemusím přemýšlet, takže si spíš vychutnávám reakce diváků.“

Kouzlení je podle něj koníček náročný jak časově, tak finančně, naštěstí mu ve škole vždycky vyšli vstříc. Ač se to nabízí, na taháky prý žádný machr nebyl.

„Učitelé si mysleli, že je používám, protože je umím někam schovat, jenže já byl zrovna na ně strašně levej,“ směje se. Nicméně žádost o to, aby nechal zmizet učitelku, slýchává od spolužáků i na vysoké škole.

Druhým rokem studuje obor scénická a mediální studia, ale za pár let plánuje vyrazit do světa a kouzlením se naplno živit. Už teď vystupuje na festivalech v zahraničí a třeba loni na podzim strávil měsíc na turné v Dubaji. Příští rok by nás rád reprezentoval i na oficiálním mistrovství světa, kde se zatím žádný kouzelník z Česka nikdy neumístil.

Důvod, proč je Pavel Kožíšek jediným kouzelníkem s vlastním divadlem, je dán mimo jiné tím, že magie u nás nikdy nebyla masovou zábavou. Tím spíš, že tu dlouho chyběli profesionální kouzelníci, kteří by jí dali patřičnou úroveň. „Nedostávám na divadlo jedinou dotaci, jsme živi jen ze vstupného a první tři roky jsme byli ve ztrátě,“ přiznává.

Za třináct let si však diváci cestu do divadla našli, někteří prý jezdí až ze Slovenska, kde není ani jedno kouzelnické divadlo. I díky různým talentovým soutěžím znovu stoupá zájem o magii hlavně mezi dětmi, proto Kožíšek v létě organizuje kouzelnický tábor a v divadle pořádá kouzelnický kurz.

Kromě programu v divadle vyráží i na zájezdy nebo vystupuje na firemních večírcích a oslavách, což je vlastně základ živobytí každého kouzelníka v Česku. Například kouzlo „necháme zmizet vašeho šéfa“ patří v současnosti mezi ty nejžádanější.

„Takový šéf může svým ovečkám ukázat, že má smysl pro humor. My to s ním odpoledne nacvičíme a večer se jede naživo,“ říká Kožíšek a prozrazuje jednu historku, kdy se kouzlo - ne jeho vinou - úplně nepovedlo.

„Hráli jsme, pan šéf zmizel, všichni zatleskali, opona se roztáhla, já jedu s textem dál a najednou vidím, že půlka diváků se začala strašně chechtat a půlka ztuhla. Máme tu dvě opony, šéf si bohužel stoupl za tu špatnou a my ji roztáhli ve chvíli, kdy mu dost intimním polibkem gratulovala jeho mladá sekretářka, což se manželce v přední řadě vůbec nelíbilo.“

Když při závěrečné děkovačce diváci Pavla Kožíška a jeho tým znovu a znovu vytleskávají, kouzelník jakoby bezradně prohlásí: „Přátelé, my už toho víc neumíme.“ Ovšem tuhle větu můžete chápat jako jeho závěrečný trik. Kouzelník totiž vždycky musí umět něco navíc. Něco, čím si před námi udržuje náskok. Stojí na tom jeho pověst i živobytí.