Koubková, nebo Koubek? Světová atletka bojovala v mužském těle

„Jsem světová rekordwoman, tak se o mně píše v novinách. Na Světových ženských hrách 1934 v Londýně vyhrávám běh na osm set metrů a již podruhé překonávám světový rekord. Noviny jsou plné článků o mně. Na ulicích mě zastavují sportovní fanoušci, které neznám, a prosí o autogram. Mě, dvaadvacetiletou, obyčejnou holku z Brna, donedávna neznámou,“ napsala si do deníku, zveřejněného v Pražském ilustrovaném zpravodaji o dva roky později. Krátce poté, co ukončila atletickou kariéru a stala se mužem.

Zdena Koubková se narodila 7. prosince 1913 ve slezském Paskově jako šesté dítě šafáře Jakuba Koubka na statku hraběte Stolberga. V nadcházejícím roce začala první světová válka, její otec narukoval na frontu a rodina se odstěhovala do Bohunic u Brna k prarodičům z matčiny strany. Tady Zdena vyrůstala, byla jedničkářka a zpívala v dívčím sboru.

Kamarádila převážně s kluky, s nimiž hrála fotbal. Učila se zahradnicí, ale nebavilo ji to. Nakonec prodávala v textilní galanterii.

Když jí bylo sedmnáct, přišla náhodou do tělocvičné jednoty brněnského Orla. Oslovila ji atletika, běhy a skoky, začala trénovat a vyhrávat. V osmnácti ji získal Vysokoškolský Sport Brno. V jeho dresu uspěla na mistrovství republiky a pak ji oslovil Vysokoškolský Sport Praha, nejlepší atletický klub u nás.

V nejpříhodnějším čase se ocitla na správném místě. Byla talent, a i když neměla vzdělání, získala v pražském klubu dobře placenou práci i ubytování. Jako lektorka vedla trénink vysokoškolaček, sama pilně trénovala, překonávala rekordy a vyhrávala.

V červnu 1934 vítalo celé Československo nové národní hrdiny, fotbalisty, kteří, třebaže ve finále mistrovství světa v Římě prohráli, doma byli oslavováni jako vítězové. Tisíce fanoušků děkovaly týmu kapitána Pláničky na Wilsonově nádraží a v ulicích Prahy.

Na stejném nádraží byla o měsíc později přivítána atletická výprava ze Světových ženských her v Londýně.

„Fanoušků nepřišly tisíce, jen stovky. Byla to však nádhera, nezapomenutelná radost. Ale jsme jen atletky, k věhlasu fotbalistů máme daleko. Vím, že radost občas končí smutkem. Mě například již delší dobu trápí, že při atletických závodech porážím dívky, ale sama se dívkou cítím čím dál méně. Proto usínám i procitám s otázkou: Je to ode mne fair?!" napsala si Zdena do deníku po návratu.

„Vychovali mě jako děvče, mluvím v ženském rodě, oblékám si ženský oděv. Roli ženy plním, ale stojí mě to čím dále víc sil. Nejspíš jsem v pasti mužského těla. Spisovatelka, hezká dívka, která o mně jako o atletce píše knihu, je předmětem mé touhy, ale neřekla jsem jí to, styděla bych se. Ona to však asi poznala. Co mám teď se svým životem dělat? To kdybych věděla.”

Měla spíše jinošský než dívčí obličej a chlapeckou stavbu těla – to vše posilovalo podezření, že s ní není vše v pořádku. V atletickém klubu bylo nápadné i to, že po tréninku či závodě nikdy nechodila do ženské šatny a sprch.

Nikdy nenavázala vztah s mužem, byť o to někteří atleti usilovali. Na druhou stranu hrála s muži vášnivě fotbal a jako jediná z atletek milovala „ragbíčko”, tréninkovou hru, při níž jsou povoleny fauly.

Po londýnských Světových ženských hrách se stala celebritou. I proto o ní vyšel román Zdenin světový rekord. Autorka Lída Merlínová ji v něm líčila jako pohlednou a sebevědomou dívku, která v Praze pracuje, sportuje a je obletována muži z vyšších vrstev.

Text ve stylu červené knihovny byl však zcela vzdálen realitě Zdenina života. Když na jaře 1935 kniha vyšla, došlo ve Vysokoškolském Sportu k výbuchu velkého rozhořčení. Reprezentanti Hron, Kněnický, Kněžourek, Otáhal a další byli textem natolik pobouřeni, že prohlašují: „Zdena v knize zesměšnila sebe, nás i atletiku. V klubu a na našem hřišti ve Strakově akademii nemá co hledat. Už ji tu nikdy nechceme vidět!“

Následky nekompromisního postoje atletů byly osudové. Zdena dostala výpověď z místa instruktorky a musela opustit klub. Svět se jí zhroutil, psychicky i existenčně se ocitla na dně. Když se překvapený tisk zajímal o její reakci, odpověděla jen stručně: „Z existenčních a studijních důvodů se v červnu 1935 nezúčastním mistrovství republiky.“

S ukončením kariéry váhala. Je světovou rekordmankou, Sparta jí nabízí práci trenérky, sázková kancelář úřednické místo, blíží se olympiáda v Berlíně 1936. Pokušení vydržet bylo silné, ale to, že si čím dál víc připadala jako muž, přece jen bylo silnější. Rozhodla se pro návštěvy lékařů a absolvování řady prohlídek.

Načež koncem roku 1935 otisklo České Slovo stručnou zprávu: „Světová rokordwoman Koubková se chystá k operaci, po níž s atletikou skončí.“

K operaci do sanatoria v pražském Podolí přišla ještě coby žena, aby však v březnu 1936 odtud odešla jako muž jménem Zdeněk Koubek. Co následovalo, mělo logiku: všechny rekordy Koubkové – tuzemské i světové – byly zrušeny a z tabulek vymazány.

Pokračování příběhu pak „režírovali“ ziskuchtiví promotéři. Koubka zlákali k turné po západní Evropě a USA, na němž měl o svém osudu vyprávět. Leč vše bylo jinak, neboť spíše účinkoval v revuálních programech pro snobské publikum.

Mladý muž začal žít „mužský život“ od nuly: na jedné straně šťastný, na druhé straně v existenční nejistotě, neboť nebyl ničím. V kanceláři Vysokoškolského Sportu a v sázkové firmě Sposak si osvojil úřednické zručnosti, ale současně věděl, že na startu nového života potřebuje počáteční kapitál.

Proto podnikl druhé zahraniční turné. O něm otiskly Národní listy (26. 11. 1938) text, v němž zaznělo:

„Zdeněk Koubek, dříve slečna Koubková, byl bez místa, a protože si během své atletické kariéry nemohl nic našetřit, přijal nabídku k cestě za dolary. (…) Nejdříve jel do Londýna ke zkouškám, po nichž účinkoval v proslulém kasinu v New Yorku.“ (…) „Tam pro mne postavili na jevišti dvacet metrů dlouhou elipsovitou běžeckou dráhu. Běžel jsem dvacet kol v závodních trenýrkách, pak jsem naběhl na rychle se otáčející gumový pás a předvedl finiš.“ (…)

„To, co jsem v Americe vydělal za měsíc, nedostanu v Evropě ani za půl roku. Kolik jsem si ušetřil? Nebyl jsem tam dlouho, ale na zařízení malého bytu to vystačí. Chci žít doma, v republice, klidným občanským životem. Mám v Praze dívku, stýskalo se mi.“

Z Ameriky však ještě zamířil do Paříže, kde vystupoval v kabaretu Folies Bergere. „Byl jsem oblečen jako muž a prováděl lehkoatletická cvičení se švihadly. Ředitel si přál, abych po cvičení sešel do hlediště a podával lidem ruku. (…) Nyní se těším na práci v Praze. Mám slíbené místo ve velké továrně a mé zaměstnání bude možná blízké sportu, ale mužskému.“

Po definitivním návratu do Prahy pracoval jako úředník nuselské firmy Janeček. Za německé okupace byl úředníkem mladoboleslavské automobilky.

V Mladé Boleslavi se také roku 1940 oženil: jeho vyvolenou se stala Uršula Škrobačová (*1914), rodačka ze slovenské Žiliny. Koncem války se s manželkou vrátil do Prahy a pracoval ve Škodových závodech.

Několik sezon hrál ragby za Říčany, kde se uvedl jako pilíř týmu i vtipný společník, jenž o své „ženské“ minulosti mluvil zcela otevřeně. V manželství byl spokojený. Bydlel v Zahradním Městě a zemřel 12. června 1986 ve dvaasedmdesáti letech.