Kostýmní výtvarník Roman Šolc: StarDance je pro mě splněný sen

A to přesto nebo možná právě proto, že původní profesí je tanečník. O to zajímavější je, že jeho práci teď můžeme sledovat v přímém přenosu – obléká totiž hvězdy StarDance.

„Byl to pro mě splněný sen,“ usmívá se Roman Šolc při vzpomínce na okamžik, kdy se dozvěděl, že přebírá otěže kostýmního výtvarníka v oblíbené taneční soutěži. Teď už má návrhy pro všechny soutěžící StarDance dávno připraveny – a to až do velkého finále. Jenže s tím, jak páry postupně vypadávají, se jen s těžkým srdcem loučí jak s nimi, tak s jednotlivými návrhy. „Nejraději bych byl, kdyby všichni mohli tančit až do posledního kola. Postupně by sbírali body od diváků i porotců a na konci by se vyhlásil vítěz,“ vtipkuje.

Starost o outfity všech tanečníků i poroty převzal po návrhářce Tatianě Kovaříkové. Původně si přitom myslel, že ve výběrovém řízení vyhraje některý další renomovaný návrhář jako třeba Osmany Laffita nebo Blanka Matragi. Tím, že volba padla právě na něj a jeho nový koncept, byl velmi příjemně překvapen.

„Jde o větší výtvarné propojení párů s hudbou i choreografií, aby vše tvořilo ucelené číslo. Kostýmem podtrhuji náladu a charakter tance. Pokud tedy pár tančí smutný valčík, jsou i jejich šaty smutné, naopak při veselém jivu jsou veselé. Doufám, že se to divákům líbí,“ podotýká výtvarník. A jak taková příprava outfitů v zákulisí taneční soutěže vypadá? Nejprve se návrhář sejde s tanečníky, kteří mu pustí hudbu a společně probírají, jaká atmosféra či příběh budou jejich tanec rámovat. Padají i otázky, zda chtějí, aby kostým dokreslil určitý pohyb, nebo se v něm třeba nějak odrazil speciální efekt. Všechny jejich požadavky pak Roman Šolc zapracuje do svých návrhů, které si s dvojicí odsouhlasí.

Tím ovšem proces zdaleka nekončí. Následuje ještě konzultace s producenty, během níž se řeší, zda oblečení koresponduje s hudbou i celkovým laděním večera. Návrhy i vybrané materiály se probírají také s kameramany, aby se barvy netloukly se světly a dalšími nezbytnými technickými parametry pro přímý přenos.

Teprve pak přebírají otěže specializované firmy HellerDance a NOSME Kateřiny Šmejkalové, které kostýmy zhotoví. Vše podléhá pečlivé přípravě od výběru střihů až po takové zdánlivé detaily, jako je velikost či lesk kamenů na šatech.

První soutěžící vypadli až ve druhém kole, což znamenalo, že všichni absolvovali dva večery a dva tance. Tím Roman Šolc a jeho tým získali malinko času na přípravu předem. Teď už je ale třeba týden co týden stihnout všem, kteří zůstávají v soutěži, vytvořit modely na míru během několika málo dní. Kostýmy se zhotovují z elastických materiálů speciálně vyvinutých pro tanec, unikátní jsou i díky střihu, který zohledňuje zvedání rukou či záklony.

Při jejich výrobě se počítá i s tím, že soutěžící hubnou. „Existují figuríny, které kopírují různé velikosti těl a proporce, a dají se všemožně vycpávat. Mohou tak skvěle kopírovat těla tanečníků, šaty se špendlí přímo na ně, postupně se došívají všechny aplikace,“ popisuje zajetý postup výtvarník, jemuž zkušenosti profesionálního tanečníka dávají nepochybně obrovskou výhodu, již určitě oceňují i soutěžící.

Díky tomu, že sám dlouhá léta oblékal baletní kostýmy, dokáže při navrhování zohlednit nejen estetickou stránku, ale i komfort. V hlavě si promítá, jak se při určitých pohybech hýbou rukávy, jak se točí sukně, jak by to nemělo nikde táhnout, když tanečník dělá podřep či provaz. Do karet mu hrají i zkušenosti z muzikálové či filmové produkce, kdy v rámci jednoho představení či filmu vymýšlel celý výtvarný koncept čítající desítky outfitů včetně rozličných doplňků.

Roman Šolc dodává, že při práci pro StarDance zohledňuje i trendy. Projevují se například ve střihu kalhot na latinskoamerické tance, kdy se ze široké verze přešlo na úzkou. Dříve se také nenosily na kalhotách kapsy, teď jsou žádané, stejně tak přibyly sámky (nabírání). Mění se i detaily, třeba kamínky a peří na dámských šatech. „Většinou se novinky objevují na tanečních soutěžích, ostatním se zalíbí, takže je kopírují. Uvidíme, třeba se mi také během StarDance podaří vytvořit nějaký trend,“ zasní se talentovaný výtvarník.

Rodáka z Poděbrad pohyb i malba provázely od dětství. Přebytek energie sice nechal rozpouštět i na ledě při hokeji a také na kroužku keramiky, na doporučení učitelky se však už v devíti letech zkusil přihlásit na taneční konzervatoř. Vyšlo to, a tak se vydal vstříc baletní kariéře v hlavním městě. „Pro malého podvyživeného kluka z Poděbrad, co neuměl jezdit metrem, to byl docela šok. Ze začátku mě tatínek vždycky ráno vozil vlakem, dokud jsem se nenaučil cestovat sám. Později jsem bydlel v podnájmu u jedné hodné paní. Život na konzervatoři byl drsný,“ vzpomíná Roman Šolc.

Po absolutoriu nastoupil jako sólista do baletního souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla, následoval Pražský komorní balet a poslední angažmá měl v Národním divadle. Zde strávil zhruba tři a půl sezony, z toho ta poslední se už nesla ve znamení jeho nové budoucí profese – i když ještě tančil, zkoušel také tvořit kostýmy pro baletní představení.

„Měl jsem hodně zakázek a uvědomil jsem si, že nemohu sedět zadkem na dvou židlích. Vzhledem k tomu, že mi bylo třiatřicet a pozvolna se blížil taneční důchod, už jsem se nechtěl z výtvarného světa vracet k té obrovské baletní dřině. Ukončil jsem kariéru tanečníka, abych mohl rozjet kariéru kostyméra,“ vypráví umělec.

Na své baletní období ovšem vzpomíná s láskou. Veškerá dřina se mu prý bohatě vracela při závěrečném potlesku, pohyb po jevišti před diváky mu poskytoval vrchovaté zadostiučinění za stinné stránky jeho povolání. S úsměvem vzpomíná i na pověstné divadelní intriky. „Zpětně si rekapituluji, jak to bylo malicherné. Člověk stál před nástěnkou, a když nebyl obsazen v první premiéře a nestál v první řadě, končil mu svět. Postupně jsem dospěl do momentu, kdy jsem sice rád tančil, ale nehroutil se z toho, že jsem méně obsazovaný. Měl jsem alespoň čas si zajít do kina nebo na procházku a nemusel jsem být v sále zavřený 24 hodin denně,“ shrnuje Roman Šolc.

Prvotní myšlenka, že by se mohl živit tvorbou kostýmů, spadá do doby, kdy v plzeňském divadle tančil Escamilla v představení Carmen. Vyfasoval krásný kostým, ve kterém se však nedalo dobře hýbat, a při generálce mu praskly kalhoty. Tehdy ho napadlo, že by kostýmy svedl ušít lépe.

První příležitost dostal během angažmá v Pražském komorním baletu. „Tenkrát mi režisér Libor Vaculík nabídl, abych vytvořil kostýmy k pohádce o čertech, a dal mi zcela volnou ruku, následoval balet Marie Stuartovna a Ivan Hrozný pro Národní divadlo v Brně. Na základě toho jsem pak získal zakázku ve Státní opeře ve Vídni a navázaly další a další. S Liborem spolupracujeme dodnes, zrovna chystáme muzikál Troja pro Divadlo Broadway.“

Fakt, že od začátku neměl o kostýmní práci nouzi, rozhodně není náhoda či shoda okolností. Estetickou i praktickou kvalitu jeho děl dosvědčuje i řada ocenění a plejáda zajímavých projektů, kterých se zúčastnil. Často spolupracoval se zahraničními produkcemi, oblékal i aktéry mnoha muzikálů, mezi jinými i titulů jako Kleopatra, Golem, Hello Dolly, Romeo a Julie, Drákula, Mamma Mia! či Rocky.

Za jednu z nejnáročnějších zakázek považuje muzikál Fantom opery. „Kvůli chybějící licenci jsem musel vymyslet jiné kostýmy, než byly v ostatních místech, kde se muzikál uváděl, což byla trochu past. Vzhledem k tomu, že se jednalo o dobové představení, bylo potřeba respektovat jisté principy. Máte například určitý typ cylindru, takže vám nezbývá než si pohrát s barvou či zdobením. Když se mi podařilo vymyslet všechny návrhy, posílaly se včetně rozkresů paruk, bot nebo šperků anglickým producentům ke schválení.“

Výroba přitom mohla začít teprve v okamžiku, kdy zapracovali jejich připomínky. „Celý ten proces trval skoro rok,“ vzpomíná umělec s tím, že právě dobové příběhy jsou i přes vysokou náročnost přípravy jeho srdcovka. Hledání podkladů a ověřování střihů i materiálů, jaké se dříve nosily, zabere hodně času.

„Je potřeba si sednout a ponořit se do historických knih, zkoumat obrazy, litografie, musíte si nastudovat jednotlivá historická období. Například renesance má jinou podobu v Itálii, Německu, Anglii nebo Francii,“ líčí Roman Šolc s tím, že v případě divadelního představení, kdy vidíte herce z dálky, se dá daleko lépe stylizovat než při přípravě historického filmu. Tam se bazíruje na každém detailu. Dohledává se třeba i umístění kapes nebo způsob šití knoflíků či brašen, aby vše bylo autentické.

Milovník historie se v něm nezapře, v pražských Stodůlkách dokonce provozuje soukromou kostymérnu, která čítá okolo třiceti tisíc kusů. Najít tu lze i kostýmy z muzikálů a Národního divadla. Není divu, že jako nejžádanější tuzemský kostýmní výtvarník je Roman Šolc stále v jednom kole. Dokonce nastal moment, kdy se mu nakupilo i čtrnáct premiér v měsíci a v různých městech.

„Člověk něco slíbí, uplynou dva roky, takže na to zapomene, a mezitím slíbí něco jiného. Už mám diář, kam si všechno píšu i na dlouho dopředu, aby se nestalo, že mám být v tutéž chvíli na dvou místech. Také jsem si pořídil asistenty, na všechnu práci sám nestačím,“ přiznává Roman Šolc a jedním dechem dodává, že si rád dopřeje také chvilku klidu. „Umím se hodně flákat, jsem takový kavárenský povaleč. Rád jezdím domů do Poděbrad nebo za rodiči na chatu do Ledče nad Sázavou,“ doplňuje.