Kostýmní výtvarnice Simona Rybáková: Kvalitních krejčích a švadlen ubývá

Jednapadesátiletá energická dáma počítá čas na minuty. Bydlí i hodně pracuje v centru Prahy. Pro rychlejší přesuny si proto pořídila kolo, skládačku. Využívá ji při cestách mezi operou, divadly a natáčením filmů. „Ušetřím spoustu času a večer mě nebolí nohy,“ shrnuje výtvarnice.

Za svou práci získala mnohá ocenění ve světě, doma se jí – až na výjimky – vyhýbají. Zlomit by se to mohlo koncem února. Za Fair Play a Tři bratry je v Českých lvech nominovaná v kategorii Nejlepší kostýmy. „Uvidíme, jak se rozhodne akademie,“ říká s nadhledem. Měla by zatím vymyslet, jaké šaty si vezme na sebe. Zatím tápe. I bez ceny však ví, že má diář plný téměř do konce roku. Její jméno si tak přečtete třeba u filmu Vybíjená, který jde do kin v březnu. (Rozhovor proběhl před vyhlášením cen. Simona Rybáková získala Českého lva v kategorii Nejlepší kostýmy za film Tři bratři - pozn. red.)

Chodila jsem do lidové školy umění, kde jsem se setkala s noblesní paní profesorkou, která nás učila mnoho výtvarných technik, seznamovala nás s uměním a jeho historií. Taky jsem si ráda hrála s panenkami, oblékala je… Na návštěvě u babičky jsem se mohla vždycky hrabat v kufru, který byl plný krásných, starých rozpáraných oděvů a doplňků. Ty jsme pak používaly při šití šatiček pro panenky. První jednoduchý střih, kalhoty s jedním švem, mne naučila maminka. Používám ho ostatně dodnes.

Babička pocházela z Kadaně, kde její rodina měla obchod a malírnu porcelánu. Po válce je postihl osud sudetských Němců a časté stěhování. Šaty se páraly, aby zabraly méně místa, materiál se mohl znovu použít.

Ano a dědeček Čech, voják, ruský legionář.

Jak kdo. Babička mohla zůstat v tehdejším Československu díky českému manželovi. Už spolu měli dvě dcery: moji maminku a tetu. Ovšem babiččina sestra Němka vdaná za Němce a její otec, můj pradědeček, museli z Čech odejít. Mám stále schovanou fotku, jak pan bývalý majitel prosperujícího podniku a jeho dcera stojí na ulici s malým ranečkem a míří do neznáma, do odsunu. Když jsem pak dělala kostýmy pro Habermannův mlýn, čerpala jsem inspiraci také v rodinném archívu. Pozorně jsem si tu fotku prohlížela. Nejen kvůli dobovému oblečení. Přemýšlela jsem, jak se cítili, v co doufali…

Měli štěstí a souhrou náhod se dostali na západ do Norimberku, kde tehdy pracoval manžel babiččiny sestry pro Siemens. Sestry se pak znovu shledaly až po dvaceti letech. Jejich tatínek v tu dobu už nežil.

Asi po otci, kterému bude za rok devadesát a stále je manuálně dost šikovný. Hodně mi pomáhal vyrábět atypické věci do divadla, různé konstrukce na výstavy a další věci. Předaný zájem o látky a zděděná manuální zručnost rozhodly i o volbě mých dalších škol.

Věděla jsem, že jinou školu dělat nechci. Každý rok ale brali jen tři uchazeče. Hned po prvním neúspěchu u přijímaček jsem proto šla pracovat jako kostymérka na Barrandov. Byla jsem připravená, že tam zůstanu, dokud se na školu nedostanu. Během roku jsem kreslila a chodila na konzultace a připravovala se na další přijímačky. Věřila jsem, že talent mám a že mne nakonec musejí vzít.

To bylo skvělé období plné tvůrčího nadšení, vyčerpávající, ale zároveň nabíjející práce. Byli jsme ve všech oborech, kterých jsme se dotýkali vlastně jako amatéři, aspoň si to myslím, na profesionální úrovni. Letos v listopadu to bude třicet let od premiéry našeho nejzásadnějšího představení BJK na laguně Varadero. Možná se nám při té příležitosti podaří vytvořit nové představení a pro radost obnovit i nějaké archivní taneční kousky. Třeba s mužem (scénograf Šimon Caban – pozn. red.) dáme jeden dva.

Ano a rádi, když nám to časově vyjde, chodíme s mužem do takových neformálních tanečních pro dospělé. Tanec je skvělý přirozený pohyb.

My ani nevíme, jak to počítat. Nejsme manželé. Poprvé jsme se viděli prvního září 1977, bylo nám čtrnáct, nastoupili jsme do stejné třídy střední školy. Začali jsme spolu chodit po maturitě, v osmnácti. A vydrželo to přes vysokou až dodnes.

Mléko – maito, chleba – leipä. Ve Finsku je jinak všechno dvojjazyčné: švédsko-finské. Takže jsem pochytila nejdřív švédský název, pak finský. Každodenní jízda autobusem mi v hlavě zanechala slovo zastávka – stannar švédsky a pysähti finsky. Byla jsem tam krátce na to, abych do finštiny pronikla. Byl to můj první pobyt v zahraničí, tak jsem se spíš snažila zdokonalit v angličtině. Chodila jsem na lekce a s mojí kamarádkou, studentkou architektury z Itálie, jsme se snažily spolu hodně mluvit.

Dostalo mě její neuvěřitelné vybavení. Všechna odvětví oboru je měla kreativní, a především podpořená realizačním zázemím. To bylo na takové úrovni, že pokud ho nepoužívali studenti, tak na něm ve volných hodinách na strojích vyráběly továrny malosérie svého zboží. Přirozeně tam fungovalo to, co jsem u nás nikdy předtím nezažila.

Studovala jsem design textilu a rychle si na vše zvykla. Do Čech jsem si pak přivezla nějaký materiál, barvy, že budu v činnostech, které jsem započala ve Finsku, pokračovat. Brzy mi došlo, že u nás se psal v tomto směru rok nula. Po diplomce, kdy se mi podařilo v ještě fungujících českých textilkách realizovat velikou kolekci tištěných látek a koberců, jsem ještě udělala v tomto odvětví pár realizačních pokusů a nakonec jsem se začala naplno věnovat kostýmům.

To už jsem rok studovala na vysoké textil a realizovala se v BJ Křeč. Před prázdninami za mnou přišla s nabídkou spolupráce Tereza Kučerová (dcera režisérky Chytilové – pozn. red.). Ona měla za sebou film Faunovo velmi pozdní odpoledne, já čtyři roky praxe na Barrandově. Přes léto jsme v tandemu kostýmy vymyslely a zrealizovaly. Film uspěl a otevřel nám dveře k dalším projektům.

Život je náhoda a přeje připraveným. To je mé oblíbené rčení. Nabídka přišla od režiséra Jiřího Nekvasila a scénografa Daniela Dvořáka v roce 1992. Znali jsme se z amatérského divadla. Přišli za mnou s tím, jestli nechci udělat několik kostýmů pro Kouzelnou flétnu ve Stavovském divadle. Já jsem nezkušeně myslela, že se na produkci běžně podílí více výtvarníků.

Měli jsme tehdy dvouměsíční dceru, která dobře spala, a já si našla čas přes víkend udělat spoustu návrhů. Bavilo mě to. Na základě toho mi nabídli udělat všechny kostýmy. Přiznali se pak, že mne jen nechtěli tím množstvím vylekat. Tak začala má kariéra v opeře, rovnou v tom krásném, barokním, ikonickém divadle!

Vše, co jste vyjmenovala. Každý žánr má specifika. Určitě si nejdříve přečtu scénář nebo text, poslechnu hudbu. Pak přijde fáze sbírání informací a inspiračních zdrojů. To jsou někdy historické podklady, referenční fotky, obrazy, barevné nálady v přírodě, inspirace může přijít z jiného uměleckého zážitku či z obyčejné chůze po ulici plné lidí.

S tímto materiálem, nápady a pocity – jakousi vizuální databankou – začnu dialog s režisérem a dalšími tvůrci. Někdy výsledný návrh kreslím, jindy použiji referenční fotky nebo pracuji rovnou s reálnými kostýmy. To byl mimo jiné případ jednoho z mých posledních filmů, Fair Play, kde jsme hodně dohledávali autentické kostýmy z osmdesátých let.

Ano, část se odehrává v současnosti, část je retrospektiva do osmdesátých a devadesátých let. Tady jsem mohla opět sama zavzpomínat na to, do čeho jsme se oblékali. Dost autentických kousků jsme pak našli ve svých skříních, při shánění dalších se inspirovali z vlastních fotografií.

Nejde ale jen o to, mít dobově správné oděvy. Vybíráte je pro dané postavy tak, aby kostým dotvářel jejich charakter, dával informaci o jejich rozpoložení, sociálním zařazení, věku. Musíte myslet na roční období, kdy se děj odehrává, a na spoustu dalších věcí. Správně zvolený, i když na první ohled jednoduchý kostým může divákovi rychle zprostředkovat informace o postavě.

Záleží, jak v čem. Je to rozhodně organizačně náročnější, řešíte více věcí. S vizuální databankou v hlavě pro daný projekt si podle charakteru postav nakreslím návrhy, obrázky kostýmu. Tvary, konkrétní střihy konzultuji se střihačem, volím vhodnou látku. Ze vzorků materiálů poté sestavím možnou podobu, barevnost, strukturu oděvu. Dobový kostým se může skládat z pěti, deseti, patnácti součástí, materiálu a doplňků. No a v tomhle zdlouhavém procesu se občas stane, že po doladění celku uděláte konkrétní objednávku, aby se mohlo začít šít, a zboží není. Začínáte nanovo.

U filmů a malých divadel oslovuji konkrétní lidi, s kterými mám již zkušenosti, a zadávám práci podle jejich možností a schopností. Náročnější věci umí pár jedinců a jejich práce má i vyšší cenu. Obecně kvalitních krejčích a švadlen ubývá a v mladé generaci nepřichází zatím posila.

Záleží na látce, zdobení, dalších detailech. Vezmeme-li to jako účetní: metr vyšívaného hedvábí stojí zhruba od dvou do pěti tisíc. Na jedny potřebujete asi pět metrů. Tedy asi deset tisíc dáte jen za látku. Pod šaty spodnice a další pomocné materiály. Pak se přidají perličky, výšivky, lemy… Následuje manuální práce švadlen, tak dvě tři zkoušky na herečce, aby jí kostým perfektně seděl.

Jedny pohádkové šaty pak vyjdou klidně na desítky tisíc. Podobné je to s koženými botami pro krále. V obchodě obyčejné kotníkové koupíte od dvou do pěti tisíc korun. Na míru a se zdobením vás stojí i přes deset tisíc.

Civilní si nechá produkce a naloží s nimi dle vlastního uvážení. Dobové se většinou dostávají do Fundusu Barrandov nebo skladů České televize. Kostýmy pro Tři bratry se šily většinou na Barrandově, tak tam i zůstaly a jsou součástí dlouhodobé výstavy k filmu.

Pokud je čas na přípravu dostatečný a dobře zorganizovaný, mám filmové kostýmy připravené předem a k velkým změnám by již nemělo docházet. Snažím se být vždy u takzvaně nerozehraného kostýmu a u větších komparzních scén.

V divadle jsem naopak ve chvíli, kdy přijde při generálkách vše ve světlech na scénu. Tam nastává čas pro mnohé úpravy a případné změny. Průběžné návštěvy divadelních zkoušek jsou ostatně pro mne důležité pro sledování vývoje inscenace, spousta věcí a požadavků vzniká právě až na jevišti.

Hodně herců znám, ty, co jsem nikdy neoblékala, si vygoogluji, požádám produkci o jejich aktuální míry, případně se s nimi sejdu. Každý ale umíme skrývat své fyzické nedostatky. Takže – dokud se dotyčný nesvlékne do spodního prádla, nevím, na čem jsem. Co musím zdůraznit, či zakrýt. Někdy si připadám jako lékař. Vítám herce slovy: Tak se svlékněte.

(smích) Nebudu jmenovat, ale někteří herci se dost bránili. Neměli totiž spodní prádlo.

Muži, konkrétní nebudu. (smích)

Dostali erární spodní prádlo a začalo se zkoušet. Jsme připraveni na ledacos.

Nebojím se žádné výzvy, ale pár výjimečných je. Na Aňu Geislerovou navléknete pytel a vypadá skvěle, navíc umí být v jakémkoliv kostýmu autentická. Ráda oblékám i vysokou Ivanu Chýlkovou. Nemá sice konfekční velikost, ale má moc pěknou postavu. Je výtvarníkovi inspirativním partnerem.

Výzva pro mne často přichází v opeře, kde se stává, že roli alternují dvě velmi rozdílné zpěvačky: například vysoká blondýna a korpulentní bruneta. Musím stejné šaty, jež zapadají do celkové obrazové koncepce díla, upravit tak, aby ani jedné zbytečně neubližovaly. Měním proto střihy, látky…

Upřímně řečeno nevím a nechci se tím ani trápit. Pro mne je důležité, že mám za sebou spoustu kvalitní a vypovídající práce, patřím ke špičce oboru. Hodnocení v různých cenách je vždy subjektivní. Záleží na tom, kdo sedí v porotě a co se mu líbí.

Mám dvě nominace. Za výpravnou pohádku Tři bratři a dobový film Fair Play. Už to je pocta. Jít do soutěže jako favorit je ale ošidné, výhodnější je pozice loosera, který překvapí. Ostatní nominované snímky jsou z přítomnosti. Sama vím, že dobře obléknout film ze současnosti není tak snadné, jak to vypadá. Čistě z výtvarného hlediska bych si proto netroufla hodnotit, co je větší výtvarný počin. Jen vlastní zkušenost mi říká, že pohádka, dobový film stojí mnohem více úsilí, zkušeností, energie a času.

Hledám. Titulky v kině dočítám až do konce. Zajímá mě v nich obecně, kdo co udělal dobře i špatně. A to nejen u kostýmů, ale i masek, v režii, kameře. A že kostýmní výtvarník sem tam chybí? Nevím, z čeho vychází takové podceňování naší profese. Obecně vnímám, že pokud vedle sebe stojí kostýmy a scénografie, kostýmní výtvarnice a architekt, vždy je více ceněna práce scénografa – architekta. Jak při uvádění v titulcích, tak při udílení různých cen. Je to komplexnější problém, kde se o svá práva pořád musíme hlásit, a mne to často přijde velmi nedůstojné.

Dneska ne. Musela jsem nejdřív do Holešovic, na Žižkov, pak na Kavčí Hory. To je v zimě moc. V létě jezdím více. Bydlím totiž v centru a pohybuji se po něm za prací. Ze Štěpánské do Revoluční to mám na kole za pět minut, pěšky by to bylo patnáct. Když podobných cest udělám za den několik, ušetřím spoustu času a večer mě nebolí nohy.

Skládací. Má obrovskou výhodu. Když jedu dolů z kopce a nahoru se mi zpět nechce, složím ho a svezu se tramvají.

Někde to jinak nejde. Třeba po mostě z Újezdu k Národnímu divadlu jsou na silnici jen koleje a pruh pro auta. Cyklistovi nezbývá ani centimetr. Jedu-li po chodníku, jsem opatrná, ohleduplná vůči chodcům. Když jich je hodně, slezu z kola a vedu ho vedle sebe.

Nikole je dvaadvacet, synovi patnáct. Oba studují. Dcera je kreativní bytost, ráda tančí, zpívá, výtvarně tvoří. Ale nic z toho nechtěla studovat. Dneska je na univerzitě ve Skotsku, kde má široký rozptyl, věnuje se několika oborům: od sociologie a veřejné zprávy po dějiny umění a divadla. Zpívá ve školním muzikálu. Teď je na stáži v internátní škole pro postižené a autistické děti. Co bude jednou dělat, uvidíme.

Tomu jsme asi předali cestovatelské geny, má rád zeměpis a se Šimonem ho spojuje vášeň pro dopravní prostředky a techniku. Miluje britský Top Gear (motoristický pořad – pozn. red.). Zjistil, že v Německu jsou výborné technické školy, tak se začal učit německy, aby tam mohl za rok vyrazit na roční pobyt v rodině a po maturitě měl možnost pokračovat.

Na Vánoce jsme jeli s dětmi a přáteli do Maroka. Jezdíme vlastním autem, do Afriky nás přepraví trajekt. Cesta z Prahy trvá tři dny. Tvoří příjemný přechod z práce do dovolené, kdy posloucháme v autě mluvené slovo, postupně ztrácíme signál na mobilech, bavíme se spolu…

Ve městech prakticky nepobýváme. Vezeme si v autech s sebou vodu, jídlo, které průběžně doplňujeme. Vaříme si. Jen na zpáteční cestě jsme pár zastávek v civilizaci udělali.

Máme terénní auta se střešním stanem. Já se Šimonem spím uvnitř vozu, kde rozkládáme přes sklopené sedačky spací desku s matrací. Děti spí na střeše, kde si každý den vyklopí speciální střešní stan. Je to krása. Na nocleh zastavíme, kde chceme. Budí nás východ slunce. Projíždíme nádhernou krajinou: hory, jezera, poušť. Dáme si malý oběd na krásném místě s výhledem, projdeme se a kolem páté hledáme hezké místo na přespání. Zastavíme na něm, ještě za světla vyrazíme sbírat dřevo.

Po západu slunce se jde vařit, pak jíme, povídáme si u ohně a v půl deváté v devět už ležíme v posteli. Někdo si čte, jiný spí. V Maroku je v tomto období brzy tma a v horách zima. Každý den ta samá nádhera, krásný koloběh. Po takové dovolené jsem vyspaná do zásoby.

Říkáme tomu ubrousková sprcha. Každý má balíček vlhkých ubrousků, kterými se v pohodě umyje. Na takové cestě je „čistá“ špína. Pak samozřejmě vezeme tu zmíněnou vodu, dá se opláchnout i lehká sprcha z kanystru je možná.