Kostel s farou a hřbitovem na prodej aneb Když jen nadšení nestačí

Pozornost kostel poprvé vzbudil v roce 2012, kdy se trmická farnost kvůli neúspěšnému podnikání dostala jako první v ČR do insolvence. „Spravovali jsme les a docela se nám dařilo, a tak jsme začali uvažovat o těžbě dřeva ve velkém. A v té době nám majitel pily v Klenči u Roudnice nabídl, abychom ji od něj na leasing odkoupili. Přišlo mi skvělé, že bychom si tak mohli vydělat na údržbu kostelů, protože my faráři pořád někde žebráme o peníze,“ vzpomíná farář Jiří Voleský.

„Tehdy jsem udělal velkou chybu. Byl jsem se na pile podívat a zdálo se mi to dobré: přes dvacet zaměstnanců, linka na výrobu pilinových briket, vozový park zahrnující osobní auta a tři tiráky s přívěsem… Sice jsem si všiml, že je to všechno zastaralé, ale neuvědomil jsem si, jak moc. Majitel už asi věděl, že se pila bez velkých investicí zhroutí – a v tomto momentu nám ji jakoby výhodně prodal. A já se naivně spolehl, že to ekonomicky a právně ošetří biskupství, protože tam se mnou byl i generální vikář, který vše zaštítil,“ pokračuje pan farář.

Pak se začaly sypat tiráky, rozpadat linka – a než se farnost vzpamatovala, dlužila věřitelům 38 milionů korun. Biskupství, místo aby ji podrželo a pokusilo se jednáním s věřiteli situaci ustát, poslalo farnost do insolvence.

„Insolvenční řízení je jedinou možnou variantou řešení problému. Toto řízení chápeme jako nástroj k ochraně dlužníka, tedy farnosti, před živelným uspokojováním věřitelů, které by se mohlo snadno zvrhnout v rabování,“ uvedl tehdejší generální vikář litoměřické diecéze Stanislav Přibyl pro Katolický týdeník.

V nabídce realitních kanceláří se tak ocitly nejen kostel a fara v Trmicích, ale také kostel v sousedních Roudníkách i se hřbitovem.

V obci nastalo pozdvižení. Máme tam babičku s dědou, rodiče, sestru… Připadáme si jako rukojmí, stěžovali si místní obyvatelé v tisku. Jenže zatímco trmický kostel koupili v konkurzu místní věřící a postarali se o něj, roudničtí obyvatelé o svatostánek zájem neprojevili. Neprojevila ho ani obec Chabařovice, pod kterou Roudníky spadají, přestože insolvenční správce byl připraven vyjít jí vstříc a prosadit u věřitelského výboru přímý prodej.

A tehdy vstoupili do děje manželé Dagmar a Vít Karáskovi, zemědělští inženýři z Prahy. Současní majitelé kostela. Abychom se dozvěděli, jak všechno tehdy dopadlo a proč nyní, po deseti letech, kostel opět prodávají, dali jsme si s nimi schůzku přímo v Roudníkách.

Dorazili jsme s mírným předstihem, takže máme poklidnou chvilku na prohlídku. Kolem kostela projedou dvě dívky na koních, a to jsou poslední lidé, které za celou dobu uvidíme. Na ulici je skoro stejně mrtvo jako na místním hřbitově. Nikde nikdo.

Vcházíme na hřbitov. Dusot kopyt utichl v dálce, je slyšet jen zpěv ptáků. Přerostlá tráva, omšelá lavička, polorozpadlá hřbitovní zeď…

Vidíme pár hrobů udržovaných, převládají však staré a rozpadlé, připomínky lidí, jejichž rodiny vymřely před drahnou dobou. V zadní části hřbitova poklidně chátrá zpustošená márnice. Nad vstupem do kostela se do dvou třetin výšky věže táhne široká trhlina.

To už ale přichází teplický realitní makléř Tomáš Zajkaš, jehož prostřednictvím současní majitelé kostel prodávají. Odemyká zašlé dveře, a my vstupujeme do předsíně.

Míjíme schody na věž, lemované malovanými dřevěnými deskami – pozůstatky původního stropu, který už podlehl zubu času – a vyřezávanou zpovědnici. Vcházíme do hlavní lodi.

Kruchtu nouzově podepírají čerstvé trámy, za jedním z nich se tulí rozestavěné ptačí hnízdo. Nad kruchtou prosvítá opadanou omítkou rákosový podklad. Klenbu presbytáře stahují kovové kotvy. Naši pozornost okamžitě upoutá velkolepý kamenný oltář, zachycující poslední večeři Páně.

Přichází Vít Karásek. Sotva se pozdravíme – a okamžitě se vrhne na úklid: z kostelních lavic sbírá červené kancionály s vyraženým zlaceným písmem na deskách. Působí to trochu úsměvně, asi jako když nečekaně vpadnete k někomu na návštěvu a on narychlo sklízí noviny ze sedačky v obýváku.

Vzápětí dorazí i jeho manželka. Usedáme do kostelních lavic a Dagmar Karásková začíná vyprávět. Tohle je totiž hlavně její příběh.

„Od dětství jsem si přála mít hřbitov. Matka se mnou chodila na procházky na vyšehradském hřbitově a já si vždycky říkala, že až vyrostu, budu mít také takový. Jenže člověk si má dávat pozor na to, co si přeje, protože i takhle absurdní přání by se mu mohlo splnit. Jako mně,“ přiznává.

„Jednoho dne jsem narazila v Albertu na noviny s titulkem: Prodáme hřbitov, kostel a márnice v ceně. Myslela jsem, že si někdo dělá legraci, ale nedalo mi to. Noviny jsem koupila a ten samý den, v pátek odpoledne, jsem hovořila s panem farářem a teplickou realitní kanceláří. V sobotu odpoledne už jsme v Roudníkách měli schůzku s realitním makléřem,“ vypráví.

„Manželka mi jen řekla: V sobotu jedeme na výlet. Vzhledem k tomu, že jsem původem Ústečák, řekl jsem si, proč ne,“ usmívá se Vít Karásek.

Realitka zájemce z Prahy evidentně zařadila mezi zvědavce, kteří si jen chtějí prohlédnout kostel, a tak poslala na schůzku mladého eléva. „První dojem byl hrozný: závěje prachu, černé závoje pavučin a letitý nepořádek…“ vzpomíná paní Dagmar.

Jenže tu byla také majestátní hranolová věž. Presbytář půvabně sklenutý ve stylu vrcholné gotiky s částečně zachovanou renesanční freskou. Velkolepý pískovcový oltář ve stylu saské renesance. Kolik okolo něj prošlo lidí, pohřbů, svateb, křtin…

„Původně tady stával dřevěný gotický oltář, staré kroniky praví, že pan farář ho prodal na otop, protože byl ve špatném stavu. Ze zbytků dřeva vyrobili dvířka do oblouků pískovcového oltáře z roku 1607. Ta byla později překryta barvou. Kolem roku 1970 objevili studenti historie pod svrchním nátěrem malby z poloviny 15. století. Znázorňovaly umučení sv. Šebestiána a upálení Jana Husa v Kostnici. Šlo o jedno z nejstarších vyobrazení mistra Jana Husa vůbec, dvířka se nyní nacházejí v husitském muzeu v Táboře,“ popisuje Dagmar Karásková.

„Cena sedm milionů nebyla vysoká, jenom samotný oltář má hodnotu mnohonásobně vyšší. Ale stále to bylo dost na to, aby byl kostel prodejný,“ podotýká. „Seděli jsme v tom nepořádku v první řadě kostelních lavic, makléř stál před námi a já mu řekla: za sedm milionů to v životě neprodáte, já bych vám za to nabídla milion… Makléř se jen chytil lavice a já v tu chvíli cítila, že na manžela vedle mě jdou mdloby,“ usmívá se.

„Čekali jsme docela dlouho, než cenu a prodej schválí věřitelský výbor: litoměřická diecéze, komerční banka a finanční úřad. Ale nakonec asi došli k závěru, že je lepší mít naivní pitomce, kteří za to dají milion, než nemít nic,“ podotýká paní Dagmar.

Problém byl hlavně se hřbitovem, který sice fyzické osoby mohou vlastnit, ale nesmějí provozovat. Karáskovi ho nakonec pronajali za symbolickou jednu korunu ročně obci Chabařovice.

Za milion koupili, značné prostředky nasypali do oprav a údržby… „Museli jsme kostel vyklidit a vyčistit, zprovoznit elektřinu a provést řadu stavebních úprav, aby vůbec mohl fungovat. Nechali jsme opravit střechu a varhany,“ podotýká Vít Karásek.

Karáskovi dokázali vdechnout kostelu daleko víc života než církev. Pořádali v něm koncerty, výstavy a komentované prohlídky, jednou za dva měsíce se tu konala mše. A potom splněný dětský sen paní Dagmar narazil na realitu.

„Doufali jsme, že se nám podaří získat dotaci, že to bude kostelíček jako z cukru. Bohužel jsme zjistili, že jako fyzické osoby máme na její získání minimální šanci,“ vysvětluje.

Navíc tu byla viditelná trhlina v průčelí. „Stav věže je stabilizovaný. Vážným zájemcům nabízíme k nahlédnutí statický posudek,“ konstatuje Tomáš Zajkaš.

Oprava bude nicméně vyžadovat další investice: zpevnění základů věže ze tří stran betonovým límcem a stáhnutí zdí kovovými táhly. S dotací zvládnutelné. Bez ní pro soukromníky příliš nákladné. A tak se Karáskovi nakonec rozhodli kostel zase prodat.

Jenže prodej se táhl a loni na podzim začaly ze střechy věže padat břidlicové tašky. Majitelé museli kostel na čas uzavřít kvůli havarijnímu stavu. „Obecní úřad a občané nás zcela nevybíravě kritizovali, dokonce i pan makléř se stal terčem nenávistných komentářů na sociálních sítích. S nabídkou pomoci však nepřišel nikdo,“ vypráví paní Dagmar.

„Bylo to citlivé období: dušičky, potom Vánoce. A já v té době právě nastoupila do funkce,“ vysvětluje starostka Chabařovic Alena Vaněčková. Nakonec se majitelé s obcí dohodli na omezeném vstupu, na jaře střechu opravili a před Velikonocemi hřbitov znovu zpřístupnili.

Kritika utichla. Bohoslužby opět probíhají, ale nikdo z místních je nenavštěvuje – jen lidé z širšího okolí. „To je obecný problém: lidé si často stěžují, že církev neopravuje kostely, ale nenavrhují žádnou konstruktivní pomoc a nechodí do nich. A udržovat prázdné kostely, o které nikdo nemá zájem, mi přijde nesmyslné,“ konstatuje farář Voleský.

„Od místních byla podpora nulová, obec to samé. Lidé čekají od majitelů zázraky, ale jakmile se kostel zavře, třeba jen na jeden den, tak je malér. Po tom, co majitelé pro kostel udělali, je to smutné,“ dodává makléř Tomáš Zajkaš.

Za poslední rok, kdy se snaží kostel prodat, se se svými klienty hodně spřátelil. „Pro mě je to hlavně velká odpovědnost. Kostel má dlouhou historii, za jeho prodejem stojí velký příběh. Snažím se proto najít filantropa, který by ho dál opečovával,“ shrnuje makléř.

„Nemůžete přemýšlet co by kdyby, někdy prostě jednáte. Děláte rozhodnutí dobrá i špatná… Nikdo neumřel, takže zas tak o moc nejde. Byly to pěkné nervy, ale šla bych do toho znovu: těch deset let stálo za to,“ konstatuje Dagmar Karásková a dodává: „Nejhorší bylo se o prodeji rozhodnout, teď už mi to líto není. Už mě to tu netěší. Kostel čeká na nového majitele.“

A ten se možná našel. O koupi kostela sv. Václava projevil zájem severočeský podnikatel Jiří Šauer, který se už přes třicet let pohybuje v oboru pohřebnictví. Zajímá ho hlavně hřbitov.

„Je totiž nedostatek hrobových míst,“ vysvětluje. Věří, že jemu se podaří dotaci z Evropské unie získat a s její podporou opravit mimo jiné i věž. „Je to cesta trnitá, ale kde je vůle, tam je cesta. I když to bude práce doslova jak na kostele,“ uzavírá.

Podle jeho představ by měl svatostánek v budoucnu dál sloužit především duchovním potřebám katolické církve: konaly by se tam bohoslužby a případně smuteční rozloučení spjatá s jeho profesí.

Nevylučuje ale ani výstavy, koncerty a další akce pro veřejnost, takže kostel bude možná nakonec žít dál přesně tak, jak si to představovala Dagmar Karásková.