Kojenci v době minulé. Museli snášet plivání bab i přivazování k nábytku

Už sám porod znamenal traumatizující záležitost. Jestliže v současnosti usiluje medicína o co největší zmírnění porodních bolestí, tehdy, díky katolické církvi, se přijímala bolest jako trest za dědičný hřích, jako neodmyslitelná součást mateřství. Bezbolestný porod byl něco nového i pro lékaře.

Josef Pečírka v 50. letech 19. století charakterizoval medicínský přístup následujícím tvrzením: „Hodné, nábožné ženy bolesti ty trpělivě snášejí a mnohá z nich při porodu ani nehlesne, kdežto rozmazlené, zhejralé ženštiny křičí a povyk dělají, že to není ani k vydržení.“

To budoucí matky zrovna nepovzbudilo.

U porodu asistovaly porodní báby, ale i zkušení porodníci, kteří nesměli praktikovat bez zkoušky z oboru. Lékař pomáhal rodičkám jen zřídka, a to těm nejvýše postaveným.

Například císařovna Marie Terezie měla vždy u svých porodů svého doktora Gerarda van Swietena. Postupně se ale objevovala myšlenka, aby porodníka využívaly i chudé, „slušné“ ženy.

První soukromou porodnici u nás založil v roce 1787 v Praze Jan Melič, magistr porodnictví. Relativně zámožný muž mohl zaměstnat lékaře, porodní báby a vybavit je nástroji a léky. V Praze pak rozhlásil, že „každá chudá vdaná žena může se obrátit na doktora Meliče a může zdarma slehnouti v jeho ústavě“.

Slovo „vdaná“ bylo důležité –⁠ zdůrazňovalo, že porodnice nepodporuje žádné nemravnosti.

V jeho stopách pokračoval slavný porodník, autor mnoha knih „k babení“ a bratr známého jazykovědce Josefa Jungmanna, Antonín Jungmann. Byl profesorem teoretického i praktického porodnictví. Porodnice ale nestačila svou kapacitou.

Problém nedostatku porodnic se vyřešil až roku 1875, kdy se porodnická klinika přestěhovala do nové budovy Zemské porodnice na Karlově, dodnes sloužící novogotické stavby zvané Větrov či Červený dům. Stala se ve své době nejmodernějším ústavem v celé Evropě.

I tak byl porod v porodnici či doma riskantní. Nebylo divu, že rodička před ním často sepsala závěť. Dítě se ocitlo v nebezpečné situaci, když vycházelo z těla v jiné poloze než dopředu hlavičkou. Tragicky dopadaly předčasné porody a porody s pupeční šňůrou omotanou kolem hrdla.

Nepatřilo k vzácným případům, že rodička v sobě nosila mrtvý plod, který na svět přicházel ve značném rozkladu. Předporodní vyšetření totiž probíhalo nedbale kvůli prudérii doby –⁠ lékař přece nemohl ohmatávat nahou ženu, a tak spíš odhadoval, než konstatoval.

V případě potíží musela ovšem rodička přivolat právě jeho. Směl používat nástroje, například kleště.

Často jej zavolali pozdě, což se stalo pro dítě osudným. Jeden z lékařů líčil hrůzný porod: „Vstoupiv do světnice, v níž rodička ležela, obraz, jaký mi bylo spatřiti, byl nevšední. Přítomná pomocnice porodní za pomoci žen přítomných táhla silou spojenou z lůna matky dítě ven tak, že rodička i s postelí tahána byla po pokoji. Silou jsem tyto ženy odstrčil.“ Dítě po takovém zacházení samozřejmě zemřelo. Zdravý kojenec měl větší naději.

Už lékaři 19. století popisovali poporodní šok a radili nevystavovat novorozence hluku a světlu. První, co jej čekalo, bylo plácnutí po zadečku, oddělení pupeční šňůry a vyčistění očí čistou vodou.

Následovala symbolická koupel. Do ní se vkládaly různé rituální předměty. Spojovala se i s jinými zvyky –⁠ například na Moravě bába do vaničky třikrát plivla. Teplo pro novorozence udržovala mírně vyhřátá trouba a nahřívané peřiny –⁠ inkubátor vešel do dějin až v roce 1884. Nakonec dítě pokřtili.

Přes uvedenou péči nejvíc kojenců umíralo právě po porodu a v prvních dnech života. Podle dobových údajů patřily k nejčastějším příčinám úmrtí křeče, psotník a úbytě –⁠ diagnóza značně mlhavá, takže dodnes nevíme, co si pod ní představit.

K dalším nemocem, které byly pro mimino fatální, se řadil černý kašel, neštovice a průjmy.

Přežil-li kojenec, čekala jej v bohatých rodinách kolébka, od přelomu 19. a 20. století vlastní postýlka. U chudých spalo dítě s matkou. Proti houpání se ohrazovali lékaři –⁠ škodí prý mozku.

V téže době znaly děti i ohrádky a chodítka. Tam, kde na ohrádku chyběly peníze, přivazovali malého nešťastníka k nábytku, aby neuprchl, případně jej navlékli „do kšírek“. Neuchytil se u nás zvyk francouzských venkovských kojných, které se staraly o několik nemluvňat, a tak je pro přehlednost zavěšovaly za povijan na skoby na zdi.

K batolecímu věku patřily i další věci.

K součástem dětské výbavičky patřily měkké plenky ovinuté voskovaným plátnem nebo kaučukem, aby se nepromáčely. Plenkové kalhotky poznal až konec 19. století. Stejně tak se v té době rozšířily i kočárky.

Okolo roku 1900 se objevily první zavinovačky amerického typu. Matky ale měly v oblibě povijan a přes doporučení doktorů, aby „děti neutahovaly“, je obtáhly tak, že vypadaly jako balíky.

Myslely si, že povijan zpevní a zesílí končetiny. Ještě Jungmannova vnučka Marie Strettiová vzpomínala v roce 1888 na narození sestry Jarmily, kterou porodní bába tak zavinula, „že by se mohla přes střechu přehodit“.

Na začátku 19. století matky děti denně nekoupaly, takže opruzeniny u nich byly zcela běžné.

Starší kojence a batolata strojily matky do košilek a chovacích šatiček, vybavily je kabátky a čepečky, bačkůrkami a slintáčky. Oblečení nerozlišovalo pohlaví dítěte. Od čtyř let se děti oblékaly jako dospělí určité sociální vrstvy.

U dobře situovaných lidí se utvářela dětská móda. Švagrová malířky Zdenky Braunerové jí hrdě psala v květnu 1891 do Paříže o svých třech dětech: „Teď mají holčičky červené batistové šatečky a k tomu zrovna takové červené batistové kloboučky jako kukle. Jsou jako dvě Červené Karkulky. Miroušek nosí bundu přes kalhoty.“

Do tří let kluk samozřejmě chodil v sukénce. Na konci 19. století se objevila první dětská „uniforma“ –⁠ chlapecké námořnické oblečky.

Nad námořnickými oblečky si redaktorka jednoho módního časopisu povzdechla: „Jestli máte v rodině synků několik, v žádném případě jim nedávejte námořnické oblečky. Když vidí člověk několik takových námořníků, má pocit, že přihlíží vylodění.“

Zcela samostatnou kapitolu dětského života tvořila strava. Do vzniku moderní dětské výživy znamenalo kojení podmínku, která zajišťovala dítěti život. V aristokratických rodinách je obstarávaly kojné, stejně jako v rodinách úspěšných živnostníků, jejichž manželky pomáhaly ve vedení podniku.

Svou kojnou měla dcerka natěračského a lakýrnického mistra, budoucí spisovatelka Eliška Krásnohorská, narozená roku 1847. Kojnou měl i o půl století mladší budoucí psychiatr Vladimír Vondráček. I v této vrstvě docházelo k výjimkám. Lékař Josef Pečírka všem vyprávěl s hrdostí, jak jeho synek prospívá a „neměl osm měsíců v hubě nic kromě mléka mateřského“.

Hůř bylo v dělnických rodinách, kde žena pracovala téměř do porodu. Dělnice v některých provozech sice měly nárok na dvě půlhodinové pauzy na kojení, ale to situaci neřešilo. Raději proto přenechávaly dítě některé ze sousedek, jež měla to štěstí, že mohla zůstat po porodu doma. Vzdělaní mužové s nájemnými kojnými nesouhlasili.

Všichni pokračovatelé porodníka Antonína Jungmanna prohlašovali kojení za svatou povinnost a ty, které kojit nehodlaly, označovali za ženy „nezasluhující si krásné jméno matky“.

Přesto kojné přetrvávaly dál. Podle historiků Mileny Lenderové a Karla Rýdla (kniha Dítě v Čechách 19. století, Radostné dětství?, Paseka 2006) se tento stav udržoval zřejmě proto, že „žena byla skutečně hodnocena podle schopností a dovedností paní domu a naplnění kolébky bylo sice důležité, ale zdar tohoto ,podniku‘ býval méně jistý než úspěch ekonomických aktivit“.

Vysoká kojenecká úmrtnost přesto pokračovala, a tak často kolébku střídala maličká rakev. Kojné měly být zdravé a čistotné s hustými vlasy a zdravými zuby.

Většina rodin upřednostňovala ženy z venkova. Ke konci 19. století začaly i matky přikládat kojení velkou důležitost. Dítě se kojilo zpravidla do devátého měsíce, přičemž už od šestého je matky připravovaly k odstavení. A k pestřejší stravě.

Mateřské mléko doplňovaly matky obilninovou kaší a ředěným kravským mlékem. Odstavení znamenalo pro nemluvně velký šok –⁠ představovalo pro ně kritické období. Děti totiž trpěly zažívacími potížemi, které končily i smrtí.

Odstavení mělo svá pravidla. Doporučovalo se v chladných dnech, kdy se kravské mléko nekazí. Někde živili dítě kozím mlékem a přikládali je přímo pod zvíře. Dnes zapomenutý výraz „dostat kozu“ znamenal odstavení a také nepříliš lichotivý výraz pro ženská prsa. Zrodil se právě v té době.

Na pokraji smrti se ocitl novorozenec, který nebyl kojený vůbec, a to až do objevení kvalitní umělé výživy. Podle statistiky na přelomu 19. a 20. století umíralo z dětí živených umělou výživou celých šedesát procent. Teprve po roce 1895, kdy se objevila sterilizace, začala firma Nestlé v Grenoblu vyrábět zdravotně nezávadné kojenecké mléčné a obilninové směsi.

K podání umělé výživy sloužily kojenecké láhve a kostěné a gumové savičky. V roce 1870 k nim přibyl gumový dudlík, který se vyvářel. Voda a mléko mohly kojence tehdejší doby „úplně vyřídit“. Praha se totiž „proslavila“ tyfovými epidemiemi a mlékaři, kteří dováželi své zboží do Prahy, si na čistotu nepotrpěli.

Pamětník Čeněk Charousek, který prosazoval moderní mlékařství, hygienu v tomto oboru popsal následovně: „Obchod vede se ve znamení staré báby s vozíkem. Baba, viditelný a nejškodlivější bacilus v mlékařství, zasluhuje popsání. Jezdí pro pomluvy a klepy, dohazuje ženichy, převáží kořalku a různé mlsy v putně, v níž vozí pomeje pro kozu a prase, mléko bryndá vodou a do mléka namíchá bakterií tyfových.“ K mléku dostávalo batole kávu z pražených žaludů, masovou polévku a tvrdé suchary.

Nemluvňata byla odolná, podobnou stravu přetrpěla a tloustla, protože ideál zdraví představovalo tučné děťátko. Přežilo-li batole všechny podobné nástrahy a dožilo se poté věku sedmi let, kdy končila etapa raného dětství, začínal školní věk a nastupovala nová pravidla.