Kněz Zbigniew Czendlik: Žádný člověk na světě není sterilní a čistý

Tragédií současné doby jsou dluhy. Lidé neumějí žít vyváženě a jsou zadlužení, kam se podívají. Je mi jich hrozně líto, ale já jim nemůžu pomoci tak, že jim dám peníze a všechny dluhy za ně zaplatím.

Někteří lidé za mnou přijdou a řeknou to úplně na rovinu – že mají problém a potřebovali by půjčit. Většinou mi říkají: „Potřeboval bych jenom půjčit.“ Ale já jsem kdysi půjčoval, a nikdy jsem z toho nedostal nic zpátky. Takže teď už nepůjčuju. Teď už dávám.

Nikdy nešlo o žádné velké částky, kde bych to vzal? Když už někomu peníze dám, je to symbolická pomoc, a dávám, abych dotyčného nevystavoval ještě větším problémům – že kromě mnoha svých půjček musí splácet ještě další – faráři.

Ano. Otevřu dveře a oni říkají: „Pozdraven buď Pán Ježíš Kristus.“ Když slyším takový pozdrav, okamžitě odpovídám: „A kolik potřebujete?“ Protože slušně vychovaný katolík, který se jde zeptat na něco jiného než na peníze, řekne prostě: „Dobrý den.“

(směje se) Vidíte! A to je další hluboký lidský omyl, že jsem chytrý! Často jsem žádán o to, abych se vyjádřil k věcem, kterým ve skutečnosti vůbec nerozumím. Pravda je, že se k nim vyjadřuji raději než k těm, které jsem vystudoval, a kterým bych tudíž rozumět měl. Když se vám totiž podaří plácnout nějakou blbost o tématu, kterému nerozumíte, lidé vám to snáz odpustí. Jsou si vědomi toho, že se pohybujete na tenkém ledě a co říkáte, jsou vaše názory. A názory může mít člověk na všechno. Jestli jsou správné, to nevím, ale proč je neříct…? Vždyť jsou to jenom názory.

Vlastně ano. Ale nehledejte v tom žádný záměr. Takto jsem se prostě narodil. Znám spoustu kněží, kteří dělají zajímavé věci, jen na ně není tolik vidět. Možná mají pocit, že je vnější svět nepřátelský a je lepší stát v pozadí. Já jsem v tomhle opačného názoru – nečekám, až lidé přijdou za mnou na faru nebo do kostela, a vyrážím za nimi.

Připouštím, že poměrně dost času věnuji sám sobě a že mám sklony k egocentrismu. K tomu se otevřeně přiznávám. Snažím se to trochu korigovat. Nevím, jestli se mi to úplně daří, ale je přece dobře, když si člověk dokáže pojmenovat své slabiny a své chyby a může na sobě pracovat. Mnohem horší by bylo, kdybych byl sám k sobě slepý a považoval se za bezchybného a neomylného.

Navenek to tak možná může vypadat, ale není to pravda. Nezaměňujme samotu s pocitem opuštěnosti – to jsou dvě odlišné věci. Teď jste mi připomněla slova pana Kemra: „Samému se sebou je mi dobře…“ Víte, jak mně je dobře samému se sebou? Právě proto, že nejsem opuštěný, že mám kolem sebe spoustu lidí a fůru různých aktivit. A kdyby se aktivit náhodou někdy nedostávalo, není problém si přidat nějaké další.

Jako kluk jsem vyrůstal na vesnici, pocházím ze zemědělské rodiny, takže dobře vím, co to znamená práce. V mládí jsem si dokonce přivydělával kopáním příkopů. Zvládnu všechno. Žádné práce se nebojím a za žádnou práci se nestydím. Kdybychom ve farnosti potřebovali řidiče, abychom dopravili lidi například na nějakou charitativní akci, klidně budu dělat řidiče. Proč ne? Většina lidí má zkreslené představy o kněžích. Ale na základě čeho? Viděli Troškovy filmy a z nich si udělali představu o faráři. Pak jsou šokováni tím, že já najednou pobíhám v trenkách po zahradě a seču trávník. Nebo že mám mobilní telefon a počítač. Ale vždyť to všechno je součást našeho života.

(směje se) Nevím, co tou růžovou barvou chcete naznačit, ale tohle (sahá na svetr) je meruňková. No a vidíte – jsme přesně u toho, o čem jsem teď mluvil. Jdete na setkání s farářem a a priori máte představu, jak by měl asi vypadat.

A líbí se vám ta kombinace?

Víte, my v Česku image pořád dost podceňujeme. Že se hezky oblékám, sice automaticky neznamená, že jsem dobrý člověk, ale malinko to se sebou přece jen koresponduje a leccos to o člověku vypovídá. Zastávám názor, že člověk má několik domů, o které by měl pečovat: tělo, které je domem pro duši, oblečení, které je domem pro tělo; pak má ještě dům, kde bydlí, a nakonec tento svět. To neznamená zbytečně utrácet peníze, ale snažit se jednotlivé domy kultivovat takovým způsobem, aby byl člověk spokojený sám se sebou a aby se mu dobře žilo.

Nijak mimořádně, protože celý můj život je jedna velká dovolená a jeden velký flám. (směje se) Já vlastně vůbec nerozumím tomu, proč tolik lidí touží po dovolené u moře. Vždyť co je to dovolená? Vyhazování peněz a placení za nepohodlí: někam letíte, dvě tři hodiny se ještě dají snést, ale delší lety, to je katastrofa, spíte v hotelu, kde nemáte ani svůj polštář, jdete na pláž, kde jsou všichni zpocení, protože je příšerné vedro, v baru mají teplé pivo… Tomu říkáte dovolená a za tohle jsou lidé ochotni zaplatit obrovské peníze? Takto já si dovolenou nepředstavuji, to je pro mě utrpení.

Ale ano. Párkrát jsem tam byl. To bych lhal. Rád poznávám různá prostředí a nové lidi, ale nutně k tomu nepotřebuji dovolenou u moře. Takový odpočinek je spíš pro rodiny s dětmi. Já děti nemám, takže k moři jet nepotřebuji. Pro mě je dovolená, když přijdu do prázdného obýváku, dám si nohy na stůl, sním, na co mám chuť, a spokojeně usnu. Navíc lidský odpočinek mi připadá trochu postavený na hlavu: celá příroda odpočívá v zimě a v létě naplno žije, zatímco lidi leží u moře. Já když už jedu na dovolenou, je to na hory, nebo ji spojím s nějakou aktivitou – tenis nebo ještě lépe golf.

Zřejmě je to nějaká droga či co… Nevím. Ale já mám vůbec rád sport. Kdysi jsem závodně běhal 400 metrů a coby nadějného polského sportovce mě dokonce za odměnu poslali podívat se na olympiádu do Moskvy. Na vesnici, kde jsem vyrůstal, bylo jedinou atrakcí fotbalové hřiště, takže když jsem nebyl v kostele, byl jsem na fotbalovém hřišti a obráceně.

V Čechách jsem v začátcích také hrál fotbal, ale na to se lidi dívali skrz prsty – důstojný pán běhá v trenkách po hřišti a řvou na něj „ty vole“. Tak jsem si našel důstojnější sporty – sjezdové lyžování a golf, který se dá hrát v kalhotách.

Ano. S tím nic nenadělám. Ale snoby potkáte všude – na golfu i jinde. Na golfu možná víc než kde jinde, ale ani to mi nezkazí radost ze hry. Pro mě je golf zábava a taky zdroj určitého uspokojení s významnou přidanou hodnotou – charitou. Vždyť díky golfu jsem zprostředkoval na charitu kolem dvou a půl miliónu korun. To není zrovna malá částka a žádný jiný sport by mi to neumožnil.

Nechci se tím chlubit, mám sice velké sociální cítění, ale nejsem člověk, který by dokázal utírat druhým pokakané zadky. To bych nesvedl a obdivuju všechny, kteří to umějí. Nedělám velkou charitu, působím pouze jako jakýsi zprostředkovatel – mám kontakty a vím, kdo peníze má, koho bych mohl „obrat“ a také kdo je potřebuje. Propojuji lidi. To je celé.

Hm, to už bude pomalu dvacet let! Tenkrát jsem v Mekce golfu ve skotském St. Andrews dostal od kamaráda darem golfovou hůl. Vzal jsem si ji v podstatě jen ze slušnosti a pak doma strčil pod postel s tím, že když jsem na té faře pořád tak sám, mohla by se hodit alespoň k sebeobraně. Pak nevím, co se stalo, zřejmě vysílala nějaké vlny nebo co, protože když jsem ji chytil podruhé, už jsem ji nepustil a držím ji dodnes.

Co bylo vtipné, když jsem začal dostávat pozvánky na golfové turnaje a byznysmeni na greenu se mě ptali: „A čím ty se živíš?“ A já odpovídal: „Milodary a drobnými krádežemi. Já jsem farář.“

Co jiného mi zbývá, když tyto aféry vidím v médiích, než se červenat? Je pro mě těžké na to odpovědět, protože nejde o aféry současné, ale z doby před dvaceti třiceti lety a lze jen spekulovat, co z toho je pravdivé a co nikoliv. V žádném případě nechci tvrdit, že se tyto věci neděly, a nechci nikoho obhajovat, ale podle zpráv v médiích to vypadá jako obrovský problém týkající se všech kněží. Přitom je spousta těch, kteří dělají svou práci dobře – jenže o těch se nemluví.

Je to podobné jako v případě aféry manželů Rosnerových: v pěstounské péči je v České republice jedenáct tisíc dětí, ale stačí jediný případ, ještě navíc s otazníkem, a obraz pěstounské péče je najednou totálně pošramocený. Rozumějte, žádný člověk na světě není sterilní a čistý, a že je někdo knězem, ještě neznamená, že je imunní vůči zlu. I od posvěcené svíčky se člověk může popálit a určitým projevům lidské slabosti se neubrání nikdo. Problém vidím spíš v tom, že církev se k těmto aférám nedokázala postavit čelem, ale začala je bagatelizovat.

Podívejte, církev je zvláštní, jakoby rodinné prostředí – říkáme si bratře a sestro a podle toho se k sobě také chováme. Potom je těžké někomu vyčítat, že celou věc neohlásil civilnímu úřadu, tedy policii, a nenechal prošetřit. Copak vy byste udala někoho ze svých příbuzných, bratra, sestru?

To si nemyslím. Ale osobně jsem pro zdobrovolnění celibátu, aby si mohli kněží vybrat. Chápu, že někdy je celibát problém, a nebudu tvrdit, že já jsem to tak nikdy necítil.

Ano. S tímto se setkávám pořád, že mi mladí lidé říkají, že prý jim nerozumím, protože sám nemám manželku a děti, a že kdybych se oženil, měl bych pro ně mnohem větší pochopení. Dobře, odpovídám jim, ale proč tedy nejdete za rodiči nebo za svými učiteli, když máte problém, proč chodíte za mnou? Nakonec se ukáže, že hledají nějaký neutrální názor a taky že jsou rádi, že farář jejich problémy nikde nevykecá, třeba manželce, jako to udělá učitel nebo dejme tomu i psycholog.

Když se zamyslíme nad pokrokem, vezměte si, jakou cenu za něj naše civilizace platí. Pokrok přináší i negativa, a v mnohých věcech jako by se dokonce obracel proti nám. Dám vám příklad: tím, že jsme dospěli k pokroku v osobní hygieně, řešíme každou chvíli nějaké plísně, alergie, věci, s nimiž lidé ještě před třiceti čtyřiceti lety prakticky nebojovali. Mně se v této souvislosti líbí slova Ludvíka Vaculíka, který říká, že na církvi oceňuje právě to, že ve světě, kde se všechno pořád mění, lze najít něco, co zůstává stejné. Konzervatismus a určitá neměnnost názorů nemusejí být nutně vždycky na škodu. Navíc já si myslím, že církev tak zkostnatělá není.

Lidé mají strach, že by okamžitě dostali nálepku příslušníka k nějaké církvi. To se jim nelíbí. Mají odpor k institucím.

Ano, když se zeptáte lidí na katolickou církev, řeknou: „To je ta, co upálila Jana Husa.“ Ale proč, jaké bylo jeho učení, to už nikdo neví. Podle mě je to neznalost českých dějin, navíc lidé velmi často neodmítají církev jako takovou, ale odmítají určitý její obraz, který si v sobě sami vybudovali. Kdybych já měl stejnou představu jako oni, přirozeně že bych církev také musel odmítnout… Taková hrůza! V církvi se udělalo hodně špatného, to uznávám, na druhou stranu, nebýt křížových výprav, Husa a spousty dalšího, Bůh ví, jak bychom dneska žili a jestli bychom si spolu vůbec mohli takto svobodně povídat.

Ale církev majetek nehromadí; chrámy, kostely, veškeré kulturní bohatství, to všechno má díky lidem, kteří chtěli zhmotnit svoji víru, a tak věnovali církvi peníze. Veškerý majetek získala církev díky donátorům, aniž je k tomu někdo nutil. Osobně se mi chce říci, že je to spíš na obtíž. Ve své farnosti mám tři kostely a stojí spoustu úsilí a peněz udržet je všechny ve slušném stavu. Vůbec bych se nebránil tomu, aby veškerý majetek církve přešel do rukou státu. Já tu přece nejsem od toho, abych dělal údržbáře kulturních památek. Pro poslání církve je majetek na obtíž a v české společnosti vytváří negativní image. Není to nic, na čem bychom lpěli, a já osobně bych se toho rád zbavil.

Mezilidské vztahy, manželské a rodinné problémy. Bohužel krizí jsou poznamenány i mezilidské vztahy mezi věřícími. Ve zpovědích hledají útěchu, podporu a někdy pochopitelně i řešení. Ale těžko lidem nabízet nějaké řešení už jen z prostého důvodu, že já nemůžu říct: „Podívejte, kdybych já byl na vašem místě, udělal bych…“ Já na místě toho člověka nikdy nebudu a nikdy neponesu zodpovědnost za rozhodnutí, která udělá. Můžu mu ukázat cestu, ale jakou půjde, to už si musí zvolit sám.

Samozřejmě že i já mám svého zpovědníka – kolegu. Nejčastěji teď řeším u zpovědi ztrátu trpělivosti, to je poslední dobou můj velký problém. Není to se mnou jednoduché.

Vidíte, a to je další veliký omyl, že dva otčenáše nebo desetkrát zdrávas – a je po problému – bude ti odpuštěno. Takto to nefunguje. Zpověď je svátost smíření, při které jde o uvědomění si svých slabostí a o případné narovnání křivd, ale se svým svědomím – pokud ho má správně vypěstované – musí žít člověk do konce života. To je pokání, které si s sebou nese až do smrti, že někomu ublížil a nelze to vrátit. Když to teď trochu odlehčím, řeknu vám, že spoustě lidí otčenáš neukládám. Hlavně ženy občas posílám na pokání do kosmetického salónu, aby si odpočinuly, nebyly tolik zaangažované v rodině, a vyhnuly se tím případným problémům. Místo dvakrát otčenáš ode mě dostanou příkaz objednat se na manikúru nebo na pedikúru.

Co mě dělá šťastným… – když vidím šťastné lidi. Je tedy mým velikým přáním mít kolem sebe co nejvíc šťastných a spokojených lidí, lidí laskavých, velkorysých, štědrých…