Článek
Ve skutečnosti se ale často jedná o pouhé výmluvy a snahu omluvit své zavrženíhodné chování. Podle psychologa Stantona Samenowa, lidé, kteří trpí kleptomanií, většinou kradou předměty, pro které ve skutečnosti nemají žádné využití, a tak ze své trestné činnosti v podstatě nemají žádný užitek, kromě toho, že je krádež jako taková vnitřně uspokojí.
Kleptoman vs. zloděj
„Za svou 40letou praxi, kdy jsem vyhodnocoval chování pachatelů různých trestných činů, včetně žen i mužů, jež kradli opakovaně, nikdy jsem nenarazil na skutečný případ kleptomanie,“ upozorňuje Samenow a dodává: „Většina opakovaně chycených zlodějů kradla naprosto uvědoměle s cílem ukrást danou věc a obohatit se na ní. I když se jednalo o ukradené drobnosti, nikdy nešlo o nemoc – kleptomanii.“
Poznat zloděje od kleptomana není nic jednoduchého. Přestože kleptomanií trpí pouhé jedno procento ze všech zlodějů, a to nejčastěji žen, že jde skutečně o kleptomana, obvykle potvrdí až psycholog a to mnohdy pomocí přidružených psychických poruch. Ze statistik vyplývá, že 65 procent pacientů s kleptomanií mělo v minulosti potíže s bulimií. Výjimečné nejsou ani depresivní či úzkostné stavy.
Kleptomanií trpí často bohatí lidé, kteří zcizování věcí ve skutečnosti nemají zapotřebí. Bohužel tato skupina nemocných je nejhůře odhalitelná, jelikož velká část movitých lidí krade z pouhé nudy, touhy po dobrodružství, vzrušení či čistě ze spořivých důvodů.
Pokud tedy někdo v obchodě ukradne parfém, oblečení či nevrátí půjčené šperky nebo slavnostní róby, pak to s kleptomanií jako takovou obvykle nemá nic společného. Tito lidé jsou plně zodpovědní za své chování a měli by být tedy i náležitě potrestáni.
Některé ženy prý chtějí tímto způsobem na sebe upozornit a nahradit si tak nedostatek pozornosti od svého partnera
Ostuda na ně neplatí
Zatímco u obyčejného zlodějíčka zafunguje léčba v podobě ostudy, společenského znemožnění či soudního řízení, u skutečného kleptomana ani ty nejfatálnější důsledky jejich odhalení nezafungují. Kleptoman sice své chycení a následky nese velmi těžce a úzkostně, ale své choroby se nikdy zcela nezbaví.
Ve své podstatě při krádeži prožívají všichni to samé – psychické napětí před krádeží, při ní a psychické uvolnění po ní, což se dá přirovnat k prožitkům před a po jídle či sexu. Ne náhodou mnozí odborníci vidí za dobrodružstvím při kradení sexuální problémy a tedy nedostatek sexuálního uspokojení.
Některé ženy prý chtějí tímto způsobem na sebe upozornit a nahradit si tak nedostatek pozornosti od svého partnera. Muži si zas takto dohánějí nedostatečné sexuální uspokojení či nedostatečné ocenění ze strany partnerky, přátel či spolupracovníků. Odborníci pak krádeže nazývají tzv. kleptomanovým orgasmem, vyvrcholením s pocitem maximálního uspokojení spjatým s dočasným uvolněním.
Bohužel vzápětí přicházejí výčitky a stud, a proto také velká část kleptomanů zcizené věci vzápětí vrací či vyhazuje na ulici.
Extáze a výčitky
„Má nemoc se mi spustila na mateřské dovolené. Nejprve jsem v obchodě ukradla kapesníčky. Prostě jen tak mě napadlo dát si je místo do košíku do kapsy a s napětím čekat, zda si toho prodavačka všimne, či ne. Nevšimla, a tak jsem poprvé prožila neuvěřitelnou euforii. Bohužel mé kradení se stupňovalo. Toužila jsem krást víc a víc a následně i dražší a víc střežené věci.
Po slastném pocitu se ale čím dál častěji a brzy po krádeži začaly objevovat výčitky. Proto jsem i většinu ukradených věcí se stejným napětím vracela. Už druhým rokem svůj problém řeším s psychologem a je mi lépe, ale strachu, že se vše opět vrátí do starých kolejí, se už asi nikdy nezbavím,“ svěřuje se na internetové diskusi čtyřicetiletá Magdaléna.
Drobné krádeže se často objevují i u dětí. Obvykle se u nich jedná o způsob, jak na sebe upozornit, jak si zvýšit kredit u svých spolužáků či vzbudit pozornost svých zaneprázdněných a mnohdy ne příliš funkčních rodičů.
Léčení je zdlouhavé
V každém případě kleptomani i jejich imitátoři by svůj problém měli řešit pomocí odborníků. Léčba pravých kleptomanů je samozřejmě složitější a dlouhodobější, někdy dokonce celoživotní. Kromě psychoterapie je zde obvyklá léčba i pomocí antidepresiv. U odvozené formy patologického kradení obvykle postačí sezení s psychologem, který zapracuje na odstranění pravé příčiny tohoto chování.
Slavné a jejich krádeže
Winona Ryderová – si poprvé odpykala trest za krádež ponožek Donny Karan a šatů značky Gucci v roce 2001. Následující rok kradla v butiku v Beverly Hills. Soudní proces se táhl několik měsíců a herečka byla nakonec odsouzena k peněžité pokutě a čtyři sta osmdesáti hodinám veřejných prací. Kleptomanie se u ní objevila i v roce 2005, kdy byla přistižena při další krádeži.
Megan Foxová – měla zakázáno nakupovat v obchodních centrech Walmart, jelikož zde byla přistižena, jak krade lesk na rty. Nejprve svou krádež popírala, ale po předložení důkazu v podobě záběru bezpečnostní kamery, se ke svému problému přiznala.
Lindsey Lohanová – byla obviněna z krádeže norkového kožichu za 11 000 dolarů, který měla ukrást své ruské kamarádce Mashe Markové. V loňském roce zas byla podezřelá z krádeže náhrdelníku za 2500 dolarů, jelikož bezpečnostní kamera ukázala, že to byla poslední osoba, která si šperk chvíli před zmizením zkoušela.
Paris Hiltonová – si nejprve půjčila drahé šperky, pak nahlásila, že jí je někdo ukradl. A vzápětí je pojišťovací agenti nalezli u ní doma v posteli.
Fáze choroby
1. Nemocný má pocit, že má vše pod kontrolou a krádeže vnímá jako nevinnou hru.
2. Množství kradených věcí se začíná viditelně navyšovat. Požitek z krádeží už nebývá takový, naopak roste riziko odhalení. Nemocní jsou méně opatrní a začínají krást dražší věci.
3. V nejzávažnější fázi nemocný krade doslova vše, na co přijde, a to i svým nejbližším.