Klavírista Tomáš Kačo: Snažím se motivovat všechny, kterým chybí sebevědomí

„Nad tím, že pocházím z chudé rodiny, jsem nikdy neuvažoval. To, co jsme měli a jak jsme žili, byla pro nás realita a byli jsme v ní šťastní. Nepotřebovali jsme víc, než jsme měli, a mnohdy to bylo hodně málo. Byly dny, kdy jsme jedli jen chleba,“ vzpomíná Tomáš Kačo.

„Získal jsem tím jistotu, že mě jen tak něco neporazí. Kdybych se zase náhodou ocitl dole, nezhroutím se z toho. Už to tam znám a vím, že to nebylo tak hrozné.“

Jeho pozoruhodná kariéra začala u starého, rozladěného pianina, na které se ve stísněném dvoupokojovém bytě našlo místo.

„Pamatuji si, že mi táta udělal máminou rtěnkou na klávesu A tečku, to byl můj orientační bod. Zatímco se všichni učí na hudebních školách, že první nota je C, tak pro mě to byla díky tátovi nota A,“ vybavuje si své počáteční hudební krůčky v pěti letech.

Pianino ho fascinovalo, pořád na něm zkoušel hrát, vymýšlel různé melodie a bavil tím početné rodinné sešlosti. Teprve v jedenácti ho rodiče zapsali do novojičínské lidové školy umění. Uměl skvěle improvizovat, ale vůbec neznal noty. „Hrál jsem tak, jak jsem to cítil, a když jsem měl hrát podle not, měl jsem pocit, že mě všemi těmi pravidly nutí do nějaké škatulky,“ vypráví.

Navíc hudba tehdy nebyla jeho jedinou zálibou. „Hodně jsem se jako kluk věnoval karate a šlo mi to stejně dobře jako piano. Každý den jsem chodil na tréninky,“ líčí své dilema. „Můj učitel karate byl městský policista. Snil jsem o tom, že budu taky policistou. Když jsem se dostal na konzervatoř, stál jsem před těžkým rozhodnutím, čemu se budu věnovat naplno.“

Zvítězila hudba, ale cesta nebyla jednoduchá: „Napoprvé mě na konzervatoř nevzali, protože jsem do hudebky nastoupil pozdě. Uměl jsem sice pár dětských skladbiček, ale žádné etudy, měl jsem problém s klavírní klasikou i hudební teorií. Učitelé v Novém Jičíně mě od přijímaček odrazovali, ale nedal jsem si říct.“

U přijímacích zkoušek si nadaného romského hocha povšiml profesor ostravské Janáčkovy konzervatoře Pavel Motloch a nabídl mu konzultace.

„Na té první mi zahrál Chopina. Myslím, že to byl valčík cis moll – a pro mě to byl šok. Jiskra, která mě zapálila. Za každou cenu jsem tu hudbu chtěl poznat. Každý pátek jsem za ním z Nového Jičína dojížděl. Autobus stál 40 korun, nebylo to úplně snadné,“ vzpomíná. Příští rok byl připravený a přijali ho.

Musel však čelit nedůvěře okolí. „Jako dítěti mi nikdy neříkali, že mám hudební nadání a že bych měl být klavíristou. Bezpochyby si to ve skrytu duše přáli, ale báli se, že odejdu na studia daleko od rodiny a tam zvlčím, chytnu se nějaké party… Prostě nechtěli, abych odešel z domova a zažil pak zklamání z nenaplněného snu. Takže jsem spíš slyšel, že ani nemá cenu to zkoušet.“

Přesto si šel za svým. Stejně jako později po maturitě na ostravské konzervatoři, kdy se rozhodl ucházet o studium na pražské AMU.

„Většinou se tam chodí až po šestém ročníku a já jsem byl natolik ,drzý‘, že jsem to chtěl zkusit hned po čtvrťáku. Profesoři na konzervatoři mě odrazovali, že to nezvládnu, ale mě to naopak namotivovalo,“ popisuje svou úspěšnou cestu za magisterským titulem z hudební fakulty.

Když Tomáš dokončil studium na HAMU, táhlo ho už hudební srdce k jazzu. Uvědomoval si, že Evropa je skvělé místo pro studium klasické hudby, zatímco za kořeny jazzu musí do Ameriky.

„Mým cílem nebylo zlepšit se v tom, co už umím, ale naučit se něco úplně nového.“

Ve Spojených státech jsou dvě vyhlášené hudební školy: Juilliard School v New Yorku a Berklee College of Music v Bostonu, známá právě svým jazzovým programem. Jenže školné tam vyjde na 40 tisíc dolarů za semestr. Když si k tomu připočítal ubytování a nezbytné životní náklady, došel ke zhruba dvěma milionům korun, což byla částka zcela mimo jeho realitu.

Přesto se nevzdal. Vyhrál v té době hudební soutěž pro mladé skladatele, kde vítěz obdržel 25 000 korun. Díky tomu si mohl koupit letenku do Paříže, kde bostonská škola pořádá evropskou část přijímacích zkoušek. Pravděpodobnost úspěšnosti bývá 1:8.

Tomáš komisi ohromil svou klavírní improvizací a byl přijat včetně příslibu stipendia. Jenže aby dostal studijní vízum, musel prokázat, že má na školné a životní náklady – na kontě musel mít alespoň milion tři sta tisíc korun. Když to vypadalo, že se sen o studiu v USA rozplyne, pomohla mu prorektorka HAMU Noemi Zárubová, která oslovila možné sponzory a mecenáše.

Pochopení nakonec projevila nadace Bakala Foundation, která se zavázala zaplatit Tomášovi školné na celé studium. Přidala se i Kellner Family Foundation, Nadace Karla Janečka a několik dalších sponzorů.

V lednu 2015 se coby student prvního ročníku Berklee College of Music, obor aranžování moderní hudby a hudební produkce, stěhoval do Bostonu. Úspěšné studium nezhatil ani počáteční handicap v nedostatečné znalosti angličtiny.

Loni v únoru dosáhl další mety, o níž sní všichni špičkoví muzikanti: vystoupil před vyprodanou slavnou newyorskou koncertní síní Carnegie Hall. Hrál Bacha, Chopina, Beethovena: „Byly to ale moje aranže, takže vždycky jsem dal kousek toho skladatele a pak jsem to vzal do vlastních rukou,“ upřesňuje s úsměvem klavírní virtuos.

Vzpomene si ještě na své první koncertní vystoupení? „Bylo mi tak deset jedenáct a se sestrami Andreou a Veronikou jsme v Novém Jičíně vystupovali na městských slavnostech. Hrál jsem na elektrické klávesy a se sestrami zpíval. Dal jsem tam i první rozhovor místní televizi!“

První koncert vážné hudby, který jako konzervatorista vyslechl, bylo vystoupení Janáčkovy filharmonie v Ostravě: „Poprvé jsem slyšel živý orchestr. Byl to neskutečný zážitek, už když začali, běhal mi mráz po zádech.“

Co považuje za své silné, a naopak slabé klavíristické rysy?

„Silný se cítím ve vytváření barev na klavíru. Většina jazzových klavíristů hraje v jedné dynamické úrovni. U mě do toho víc vstupuje emoce: i když hraju stejnou skladbu, tak pokaždé jinak. Na druhé straně musím stále pracovat na technice. Byl jsem samouk, do jedenácti jsem ťukal do kláves třemi prsty. Neměl jsem učitele, který by mi řekl, jak mám držet ruku, abych hrál všemi deseti. Pro techniku je přitom začátek nejdůležitější. Když jsem se dostal ke složitější klavírní literatuře, pral jsem se s tím, že jsem neměl od počátku dobře postavené ruce.“

Nadaný klavírista má však na svém kontě i řadu vlastních skladeb a aranží: „Začal jsem, už když jsem se učil noty – skladby jsem měnil, utvářel si je. Měl jsem s tím na konzervatoři docela potíže: když se mi někde víc líbila jiná nota, než jakou tam Mozart napsal, tak jsem ji zahrál,“ směje se.

Kudy se k němu dostal jazz? „Je založený na improvizaci a s tou jsem začínal. Napřed jsem improvizoval to, co jsem doma slyšel – romské skladby. Pak se improvizace sama překlopila k jazzovému pojetí,“ popisuje.

„Kdysi na konzervatoři jsem na jedné hodině zahrál nějakou svoji improvizaci a spolužáci se mě ptali: ,Ty hraješ jazz?‘ Tehdy jsem ani nevěděl, co to znamená. Pak mi někdo dal poslechnout nahrávku jazzového klavíristy Oscara Petersona. A já jsem jazz v osmnácti letech objevil.“

Nechybí ani na Tomášově prvním cédéčku My Home (Můj domov), které točil v Los Angeles, ale také v Praze a New Yorku. „Jsou na něm skladby jazzové, klasické, romské i ty bez žánrových přívlastků, prostě hudba blízká mému srdci,“ říká. Na albu je i romská písnička, o které mu jako šestiletému jeho babička řekla, že dokud se ji pořádně nenaučí, tak z něho nebude dobrý muzikant.

„Před pěti lety jsem jí tu písničku zahrál na pohřbu. Snad jsem ji tam někde nahoře přesvědčil,“ dodává láskyplně.

Los Angeles je už druhý rok jeho domovem. Co ho do Kalifornie přivedlo? „Chtěl jsem se dostat blíž k filmovému světu, zlepšit se v aranžování a kompozici pro větší hudební tělesa i třeba k reklamám. To všechno je soustředěné v Hollywoodu.“

Americký způsob života mu vyhovuje: „Líbí se mi, že se tam lidé k sobě chovají uctivě, snaží se vyhovět si. Všichni se na sebe usmívají, i když to nemusí být vždy upřímné.“

To však neznamená, že se ve slunné Kalifornii plánuje usadit. „Po čase se chci zase přestěhovat blíž k Evropě, aspoň do New Yorku, láká mě i Londýn. Všechno má svůj čas.“

Za svůj domov však pořád považuje dvoupokojový byt na okraji Nového Jičína, kde stále bydlí jeho rodiče se čtyřmi nejmladšími sourozenci. „Doma u rodičů se za poslední roky mihnu tak na den na dva. Cítím, že jsem myšlením a tím, co jsem zažil, jinde, ale tam jsem doma, patřím tam, odtamtud mám nejsilnější vzpomínky, zažívám tam pocity, které nikde jinde nezažiju. Jsem vděčný za každou chvíli, kterou se svojí rodinou prožiju. Nastálo bych tam ale být nedokázal,“ přiznává.

Rodiče se s jeho odchodem na druhou stranu zeměkoule smířili a jsou na něj pyšní. „Maminka má stále starost, jestli jsem teple oblečený a pořádně jím. Sledují televizi, a když se dozvědí, že se někde v USA střílelo, hned mají starost, jestli jsem nebyl blízko.“

Sourozenci k němu vzhlížejí a obdivují ho. Vydá se někdo z mladších po jeho stopách? „Všichni jsou přirozeně talentovaní, jeden mladší bratr hraje dobře na piano, sestry zpívají nebo tancují,“ odpovídá čtvrtý z dvanácti sourozenců.

„Snažím se je motivovat a inspirovat. Tím ale nemyslím jen své bratry a sestry, ale všechny, kterým chybí sebevědomí nebo materiální zázemí, a kteří si proto myslí, že to nezvládnou. Beru to jako své poslání. Ukázat, že bychom se neměli soudit podle barvy pleti nebo vyznání nebo národnosti nebo pohlaví, ale podle kvality člověka.“

Na podceňování i předsudky kvůli romskému původu, jež u nás zažil nesčetněkrát, v Americe nikdy nenarazil: „Tam každého zajímá, co umíte, co jste za člověka,“ připomíná.

„Jsem Rom a vždycky budu. Jsem i Čech, protože jsem se narodil v České republice. Ve světě se to ale takhle neškatulkuje. Nikdo například nemluví o německém skladateli Beethovenovi, rakouském skladateli Mozartovi či americkém zpěvákovi Michaelu Jacksonovi. To by vypadalo hloupě. Chci být prostě Tomáš Kačo, který samozřejmě odněkud pochází, je nějaké národnosti – ale to jsou jen nějaké přívlastky navíc.“