Klavír mu dvakrát zachránil život

Tehdy zachránil klavír život Szpilmanovi poprvé. Během jediného dne však zůstal úplně sám a bez svých nejbližších. Další dva roky se skrýval po bytech a půdách. Až do začátku varšavského povstání v srpnu 1944. Po kapitulaci povstalců nařídil Hitler srovnat Varšavu se zemí.

Hladový Szpilman přežíval v troskách města. Jednou našel útočiště v polorozbořeném domě, ale netušil, že objekt se chystá využít německá armáda. Překvapil ho německý důstojník. Szpilman byl podroben výslechu - a klavír podruhé sehrál záchrannou roli…

Wladyslaw Szpilman se narodil 5. prosince 1911 v polském Sosnowieci a od dětství vykazoval hudební vlohy. Hru na klavír a skladbu vystudoval na varšavské konzervatoři a na Akademii der Künste v Berlíně. V roce 1935 začal pracovat v Polském rozhlase a v pravidelných pořadech hrál živě klasickou i jazzovou hudbu. Oblíbený klavírista byl uznávaný zvláště pro cit při interpretaci Chopinových skladeb.

V září 1939 se ale všechno změnilo. Do Polska vtrhla německá armáda a začala druhá světová válka. Na Szpilmana, stejně jako na všechny Židy, dolehla nacistická krutost. V listopadu varšavským Židům oznámili, že ve Starém městě se pro ně zřizuje zvláštní židovské ghetto, do kterého se musejí všichni přestěhovat.

Byla vystavěna třímetrová zeď, která z Varšavy vydělovala plochu asi 300 hektarů, kde nacisté „soustředili“ 450 tisíc lidí. Panovaly zde příšerné podmínky. Nebyly byty, práce ani potraviny, šířily se epidemie nakažlivých chorob. Nacisté vůči obyvatelům ghetta uplatňovali politiku vyhladovění. Židé dostávali pouze jednu dvanáctinu z tehdejšího potravinového přídělu stanoveného pro Němce.

V rámci hry na zdánlivý normál vznikly loutkové instituce: židovská rada a židovská policie. Ty se staly půdou pro dalekosáhlou korupci a v praxi to znamenalo, že spoustu špinavé práce dělali za nacisty zlomení a demoralizovaní kolaboranti.

Neustále se stupňující tvrdé a ponižující zákazy dopadaly nemilosrdně i na rodinu Szpilmanových. Bída je brzy donutila rozprodávat majetek, který dlouhá léta shromažďovali - obrazy, šperky, nábytek a nakonec i Wladyslawův drahocenný klavír. Na obživu rodičů a tří sourozenců teď vydělával hraním na piano v kavárně, kam chodili bohatí obyvatelé ghetta a místní židovská smetánka - kuplíři, prostitutky a obchodníci na černém trhu. Denně byl svědkem utrpení, krutostí a vražd nevinných obětí.

V lednu 1942 se v berlínském předměstí Wannsee uskutečnila tajná konference nacistických pohlavárů, kde byly dohodnuty podrobnosti tzv. konečného řešení židovské otázky. Tamější rozhodnutí - „evakuovat“ Židy na východ - zanedlouho pocítilo i varšavské židovské ghetto.

Deportace začaly 22. července 1942. Toho dne vtrhl šéf speciálního „přesídlovacího štábu“ Höfle do kanceláře představeného Židovské obce Adama Czerniakówa: „Všichni Židé bez rozdílu věku a pohlaví, jen s některými výjimkami, budou deportováni na východ. Dneškem počínaje nastoupí v 16 hodin vždy šest tisíc Židů. To bude denní minimum.“ Postupně byla denní norma zvýšena na 12 tisíc.

Mezitím byl vyslán z ghetta mladík, aby zjistil, jaký je cíl transportů. Cestoval tajně se železničáři a od nich se dověděl, že konečnou stanicí je Treblinka, kam denně jezdí vlak narvaný lidmi a odjíždí prázdný. Jeho svědectví se vzápětí objevilo v letákových novinách, ale lidé v ghettu mu nevěřili.

Za dva měsíce dokázali nacisté z ghetta vyvézt a vyvraždit téměř 400 tisíc lidí. Za zdmi ghetta zůstalo jen 33 400 obyvatel (registrovaných) a přibližně stejné množství se ukrývalo po sklepích a půdách.

Jedním z nich byl i Wladyslaw Szpilman, jemuž se shodou náhod podařilo osudnému transportu vyhnout. I on byl se svou rodinou povolán, ale v okamžiku, kdy měli na Umschlagplatzu do vagónu nastoupit, zahlédl ho jeden jeho známý - židovský policista - a odtáhl Wladyslawa stranou a nechal ho utéct. Dobře totiž klavíristu znal z jeho produkcí po barech a obdivoval jeho virtuózní hru.

To vše se odehrálo během několika vteřin a Wladyslaw se ani nemohl s nikým rozloučit. Rodiče, dvě sestry a bratra odvezl vlak na smrt. Jemu se díky přátelům z řad židovského odporu podařilo dostat na tzv. árijskou stranu Varšavy. Známí mu potom pomáhali z jednoho úkrytu do druhého, brzy však byl odkázán pouze sám na sebe.

Po vypuknutí varšavského povstání v srpnu 1944 byl „jeho“ dům zničen a Szpilman se stal trosečníkem. Když 2. října podepsalo velení Zemské armády kapitulaci, její součástí byl požadavek, že všichni přeživší musejí Varšavu opustit. Poté nastoupila brandkommanda („vypalovací skupiny“) s těžkou technikou a plamenomety. Demolice města postupovala bez přerušení každý den.

Szpilman žil ve zničených podkrovích jako vrabec. Naučil se lézt po střechách a okapech. Při jedné výpravě za jídlem si vrazil do prstu dlouhou třísku. Zabýval se svým zraněním, když uslyšel na schodech kroky. Nestačil zmizet do podkroví.

německý voják mu s namířeným samopalem přikázal, aby ho následoval.

Vysílený trosečník navrhl, že nechá-li ho samotného, přinese mu půl litru čistého alkoholu. Němec souhlasil a odešel. Szpilman vyšplhal do podkroví, vytáhl za sebou žebřík a zavřel dvířka. A když uslyšel kroky vracející se skupiny vojáků, vylezl z podkroví na strmou střechu a ležel tam s roztaženýma rukama a nohama, opřený o okap. Němci všechno prohledali, ale na střechu pětipatrové budovy se nepodívali. Odešli s klením a nadávkami…

Při jiné výpravě za potravou objevil ve spíži opuštěné vily několik konzerv. Byl tak zaujat nálezem, že si nevšiml, že do domu vstoupil důstojník wehrmachtu. Najednou se přímo za ním ozval hlas: „Co tu, proboha, děláte? Nevíte, že do této budovy se má nastěhovat štáb?“ Szpilman si uvědomil, že nemá žádnou naději uniknout. Po chvíli ze sebe vypravil: „Dělejte se mnou, co chcete, já se odtud nehnu.“ Důstojník pokrčil rameny: „Nehodlám s vámi něco dělat. Čím se živíte?“

„Jsem pianista,“ hlesl muzikant. Němec se podíval nedůvěřivě. Zavedl ho do vedlejší místnosti, kde u zdi stálo piano: „Zahrajte něco!“ Štvanec pochopil, že si tentokrát musí vykoupit život hrou na piano! Dva roky necvičil, prsty měl ztuhlé a pokryté vrstvou špíny. Už nějaký čas si nestříhal nehty. Kromě toho piano stálo v místnosti bez okenních tabulek, takže mechanika nasákla vlhkostí a odolávala tlaku kláves.

Szpilman se důstojníkovi představil, řekl, že je pianistou Polského rozhlasu, a pak spustil Chopinovo Nocturno v c moll. Němec dlouho poslouchal. Pak si povzdechl a zamumlal. „Opakuji, neměl byste tady zůstat. Odvezu vás z města na venkov. Tam to pro vás bude bezpečnější.“ „Nemohu odtud odejít,“ namítl pevně. Německý důstojník zřejmě teprve nyní pochopil, proč se skrývá v troskách. Nervózně se zeptal: „Jste Žid?“ - „Ano.“

„Dobrá,“ hlesl po chvíli přemýšlení, „v tom případě vidím, že opravdu nemůžete odejít. Ukažte mi svůj úkryt.“ Druhý den přišel německý důstojník s bochníkem chleba a další tři týdny mu tam nosil jídlo. A také prošívanou deku, kabát a při posledním setkání mu oznámil i neocenitelnou zprávu, že Němci z města ustupují a Rudá armáda dorazí co nevidět.

Scénu u piana i další zážitky z války Szpilman vylíčil ve své knížce, která v Polsku v malém nákladu vyšla v roce 1946 pod názvem Smrt města. Identitu svého německého zachránce - jmenoval se Wilhelm Hosenfeld - ale neznal a nic o něm nevěděl, i když po tom vytrvale pátral.

Netušil, že tohoto kapitána wehrmachtu (byl členem NSDAP i SS) zajala v lednu 1945 postupující Rudá armáda. Podrobili ho tvrdému výslechu, neboť jeho jednotka spadala organizačně pod velení, které mělo na starost i výzvědnou činnost. Hosenfeld putoval do sovětského zajateckého tábora, odkud poslal v roce 1946 své ženě dopis, v němž píše, jak během války pomáhal ve Varšavě třem Židům a mezi nimi byl i pianista Szpilman. Doufal, že mu to pomůže dostat se ze zajetí.

Jeho manželka však pianistu nekontaktovala a musela zaúřadovat opět velká náhoda, aby se teprve v roce 1951 Szpilman jméno svého zachránce dozvěděl. Tehdy emigroval do Austrálie jiný z trojice zachráněných Židů a cestou se zastavil v západním Německu. Věděl, že Hosenfeldovi žili ve Fuldě, a chtěl poznat rodinu muže, jenž mu zachránil život. A právě při tomto setkání mu Hosenfeldova žena ukázala manželův dopis ze zajetí, v němž se objevilo příjmení Szpilman - a on naštěstí znal pianistův příběh z jeho autobiografické knihy.

Hosenfeld byl mezitím vojenským tribunálem v Minsku odsouzen k 25 letům v trestaneckém táboře. Szpilmanovo úsilí, aby ho odtud propustili, už bylo marné. Napůl ochrnutý Hosenfeld ve vězeňské nemocnici ve Stalingradu v srpnu 1952 zemřel.

Později Szpilman napsal do izraelského památníku Jad Vašem a požádal, aby bylo Hosenfeldovi uděleno vyznamenání „Spravedlivý mezi národy“, jež se dává lidem, kteří za války zachraňovali Židy před holocaustem. Po pečlivém zkoumání jeho činů - zda se například během varšavského povstání nedopustil zločinů - mu komise toto ocenění v roce 2008 přiznala.

Szpilman se po válce vrátil do Polského rozhlasu a složil stovky populárních písní a několik symfonií. Filmovou hudbu psal také pro Barrandov. V roce 1998 mladší syn Andrzej znovu vydal jeho knihu z roku 1946 - tentokrát pod názvem Pianista. Byla doplněna o Hosenfeldův příběh a úryvky z jeho zachovaného deníku, v nichž vyjadřoval odpor nad německými zvěrstvy v okupovaném Polsku.

Tato kniha se dostala do rukou režiséra Romana Polańského. „Už když jsem si přečetl několik prvních kapitol,“ řekl později, „věděl jsem, že bude námětem mého dalšího filmu. Je to ten pravý příběh a pozitivní kniha. Přes všechny hrůzy, o kterých pojednává, je v ní naděje.“

V dubnu 2000 Polański ve Varšavě Szpilmana navštívil. „Vyprávěli si vtipy, říkali si, kde byli, koho potkali,“ vzpomínala v roce 2013 pianistova manželka Halina, „ale o filmu u nás doma nepadlo ani slovo“. Až později se ozval Polańského producent. „A manžel byl rád, že režisérem bude právě Polański, který se také jako malý kluk ukrýval před Němci, zažil krakovské židovské ghetto a jeho maminka zemřela v Osvětimi.“

Polański film dokončil v roce 2002 a jeho Pianista byl posléze oceněn třemi Oscary. Wladyslaw Szpilman se už ale premiéry nedočkal. Zemřel v červenci 2000.