Článek
Vlastně ani nepůsobí jako Romka. Vzhledem určitě ne. Do lehkého chaosu při domlouvání rozhovoru nakonec zasáhl režisér Petr Václav, s nímž brzy začne točit už třetí film. Ten ji před dvěma lety objevil na taneční zábavě a uvedl do základů herectví.
Z Ústí nad Labem, kde Klaudia Dudová (26) bydlí v podnájmu s tříletou dcerkou, dorazila s kámoškou jako „ochrankou“. Už během focení však bylo jasné, že by se sama určitě neztratila.
„Buon giorno,“ vítám ji po italsku, právě se totiž intenzivně šprtá italštinu. „Jsem úplně na začátku, ale mám slušnou paměť, takže mi to nedělá problém. Budu ji potřebovat v tom novém filmu, který se odehrává v Itálii. Objeví se tam někteří týpci z Cesty ven, což je bezva, už se známe a víme, jak na sebe reagovat. Já hraju cizinku, která chce pracovat, ale propadne se až na sociální dno. Naštěstí potká kluka, taky Neitala, a začnou bojovat o místo na slunci společně. A pro mě to bude navíc úžasná dovolená,“ líčí nadšeně.
Cenu převzala od Claudie Cardinalové
Film Cesta ven obrátil prodavačce život vzhůru nohama a pootevřel jí dveře k vlastní možné cestě. Možná si ještě plný dosah všech změn neuvědomuje. Učí se vychutnávat si slávu, lidé ji poznávají na ulici. Reakce jsou zatím jen pozitivní, rodina je na ni pyšná, a když si jde koupit na roh housku, z dálky Klaudii zdraví. „Každý mi to přeje, možná proto, že jsem neherečka a nikam jsem se nedrala. Takže mi snad nikdo nezávidí.“
Jedno z ocenění jí v Trenčíně na Art Film Festu předávala legendární Claudia Cardinalová, poprvé se díky Cestě ven dostala i do ciziny - a rovnou do Cannes na filmový festival. „Ježíš, to bylo krásný, přímo sen! Byli tam na mě hodní, se všemi jsem se bavila - tedy s pomocí Péti (režiséra Václava - pozn. red.) a dalších z výpravy. Zkusila jsem se projít po červeném koberci a zjistila, že moře je opravdu slané. Ale brouzdala jsem jen ke kolenům, vykoupat se celá jsem nenašla odvahu.“
Důvěru zpočátku neměla ani k létání a do Cannes proto jela autem. „Bála jsem se, že spadneme nebo že se objeví teroristi.“ Při druhém výletu s filmovou delegací do Paříže ale zvládla i letadlo. „Spravil to panáček. A stálo to za to. Dostala mě Eiffelovka a Notre Dame, pohádka!“
Ženská nepotřebuje chlapa
Samotný film Cesta ven ovšem moc pohádkový není. Jde o syrový a přitom nestranný pohled na romskou rodinu. Vyhýbá se klišé o soužití různých kultur a nikomu nenadržuje.
Hlavní hrdinka Žaneta vyrostla bez mámy, táta je slaboch bez práce, sourozenci jsou jednou nohou v kriminále. Ani manžel nemá práci a snaží se přijít k penězům na splacení dluhů nepoctivě. Její jedinou radostí je malá dcerka. Přesto nebo právě proto se snaží z tohoto začarovaného kruhu a předurčenosti vymanit. Odmítá roli oběti a neklade si zdánlivě vysoké cíle: stačilo by jí žít tak, jak většina lidí považuje za obvyklé.
Nejvíc na dně jsem byla po porodu dcerky. Partner chorobně žárlil a sem tam uletěla i facka. Tak jsem nás sbalila a odešla.
„Je taková průbojná, snaží se. Vede dceru k pořádku, sestru, aby chodila do školy, psala úkoly a jednou měla lepší život. Když už vážně neví kudy kam, sebere dceru a odejde - nejprve k tátovi, pak na ubytovnu. A svůj život si zařizuje sice těžko, ale sama. Tenhle moment je důležitý, ukazuje, že ženská k tomu nepotřebuje chlapa.“
Cesta ven - film ověnčený řadou cen. Klaudia jako Žaneta se svojí filmovou dcerou Sárinkou.
Jenže pak se hrdinka zase k partnerovi vrací a tak se ptám, jak chápe Klaudia vyznění filmu? „Já ho vnímám otevřeně. Ale kdyby šlo o mě, už bych se určitě nevrátila tam, kde to nemělo žádnou budoucnost. Já bych dokonce byla radikální mnohem dřív než ona,“ tvrdí.
Život není film
Řadu momentů, které musela zahrát, zná dobře z vlastního života. I proto je jí Žaneta tak blízká, rozumí jí. „Moji rodiče naštěstí zatím žijí a pracují. Jsou celkem v pohodě, žádné dluhy, exekuce, vězení, přežívání na ubytovně. S Žanetou nás ale spojuje to, že mám taky malé dítě a odešla jsem od problémového partnera.“
Klaudia soužití rozsekla, když dcerce bylo pět měsíců. „To jsem byla nejvíc na dně. Ne že by pil, fetoval nebo hrál automaty, ale strašně žárlil, až to bylo nesnesitelné. Existenční problémy jsme neměli, oba jsme pracovali, jenže ta žárlivost byla až chorobná, psychický teror, kdy sem tam uletěla i nějaká facka. Nepouštěl mě nikam, ani s kamarádkami, zakazoval mi rodiče, vadilo mu, že se chci hezky oblékat a upravovat. Tak jsem sbalila Patricii a šla k rodičům. Pomohli naši, brácha, všichni…“
Klaudia potvrzuje, že u Romů funguje možná větší rodinná soudržnost než v bílých rodinách. „Naštěstí můj expartner neměl bratry, ale jen sestry, takže jsem nezažila vyhrožování jako ve filmu, co se stane, pokud se k němu nevrátím. S jeho sestrami jsem naopak vycházela dobře, jako ženské věděly, že s takovým chlapem se žít nedá.“
Časem se postavila na vlastní nohy a dnes dcerku vychovává sama. „Její táta ji nechce vidět, ale je to tak lepší. Stejně jako Žaneta bych pro ni chtěla jen to nej. Často mi ji pomáhá hlídat moje máma, a tak říká mami i jí, bráchovi začala říkat tati, má to ještě trochu popletené...“ Jméno své dcery má Klaudia vytetované na ruce, aby ji měla stále na očích.
Poprvé v cizině - a rovnou na Filmovém festivalu v Cannes! Podle Klaudie to byl úplný sen.
Nového přítele nehledá. „Děkuju, nechci. Asi bych neskousla, kdyby někdo cizí poroučel mojí holce. Ale kdybych potkala někoho hodného… nejsem moc vybíravá, jaký člověk je, takový je, to nezměním. Stačil by mi normální kluk, žádný princ, milionář, hlavně aby byl pravdomluvný, pracovitý, srandista a nesmí být vůbec žárlivý! Už jsem chodila i s bílým Čechem, ale po pravdě: raději Roma. Ne kvůli barvě, ale kvůli temperamentu a té naší zálibě v rodinných oslavách…“
Stres před kamerou
Na jedné takové zábavě si jí všiml režisér Petr Václav. „Přišel s kamarádem a sháněl holky. Já mu nevěřila, že je režisér, myslela jsem, že mě chce jen sbalit. Dělala jsem si z něj legraci a odmítla s ním tancovat. Pak mi ten kamarád vysvětlil, že si Petr nevymýšlí, že je férový, běžně chodí k Romům, přespává u nich, že mu otevřou i ti nejhorší, kteří by se se mnou nebavili. A natočil z našeho prostředí už film Marian. Takže jsme se párkrát sešli, byl velmi otevřený… Až si mě získal, uvěřila jsem mu.“
U nás Romů je to tak, že se prostě stydíme před kamerou svlékat, řekneme si: uvidí to naši, to bude ostuda!
Před kamerou Klaudia měla nejdřív velký stres. „Ale věděla jsem, že můžu Péťovi kdykoliv říct, že se mi to nelíbí, že to nechci, nebo chci, ale jinak. Poradil mi, abych si kamery vůbec nevšímala, jako by tam nebyla. To mi moc pomohlo. Já ho naopak několikrát upozornila, že Romka by něco takového neřekla - a dialog jsme změnili. Často jsem směla vycházet úplně volně ze zadání, improvizovat. Třeba ve scéně, kdy jsem v pokoji s malou Sárinkou, mi řekl: Je to scéna matky s dcerou, prostě si pohrajte!“
S nahotou opatrně
Nejtěžší bylo natáčení v reálné romské ubytovně v Ostravě, všude plno opravdových štěnic, špína, zápach… „Nic se neupravovalo, lidi tak žili, i děti, hrůza. Já bych tam mimo natáčení nevydržela ani hodinu!“ Holčičku, která hrála Klaudiinu dcerku, našli právě tam. „Stála jen v kalhotkách na chodbě, hlavu plnou kudrn, špinavoučká. Neměla problém jít k cizímu člověku, rychle si zvykla a strašně si mě oblíbila.“
Film Nikde nejsme sami sleduje osudy osmi předních postav. Některé z nich hledají své místo mezi ostatními, jiné klopýtají po cestě k dospělosti. Premiéra podzim 2015.
Velkým kamenem úrazu byly odhalené scény. „U nás Romů je to tak, že se prostě stydíme, řekneme si: uvidí to táta s mámou, to bude ostuda! Představa, že mě bude někdo líbat nebo i něco horšího… S tím mám před kamerou obrovský problém a je to na mně vidět.“
Klaudiina jediná podmínka tedy byla, že zahraje všechno, jen ne úplně svlečená. A režisér to respektoval. „V nejodvážnější chvíli, kdy ležím poodhalená v posteli, nesměl být v místnosti nikdo kromě něj a kameramana. A kluk, co leží se mnou, se nesměl ani otočit, hrozila jsem, že jinak půjdu pryč. Přitom v životě nepatřím k Romkám, které se přehnaně zahalují. Naopak, v plavkách se cítím fajn.“
Chyby dělají obě strany
Klaudia se narodila na Slovensku v Levici a má mladšího brášku a sestru. Rodiče se brzo stěhovali do Brna a pak do Ústí, kde dnes žije celá rodina, vídají se v podstatě každý den. „Táta pracuje ve fabrice, máma je pekařka, sestra studuje peďák a brácha taky pracuje.“
Jako holka se ráda předváděla v maminčiných šatech a jehlových botách a představovala si, že bude modelkou jako Naomi Campbellová. „Stalo se, že máma přišla do krámu a uprostřed shluku lidí jsem stála já, zmalovaná, vysoké podpatky, silonky, podprsenku, šaty, kabelku… Prostě jsem se ráda fintila.“
Na herečku si nehrála nikdy, ani na zpěvačku („to by všichni utekli“), ale ráda tancovala. S tanečním kroužkem Jeketana na základní škole dokonce vyhrávali na romských soutěžích a festivalech. Pěkně v krojích…
„Měla jsem moc hezké dětství, vzpomínám na prázdniny u babičky. Když jsem byla větší, kolikrát jsem našim řekla, že jdu spát k bábě, a vyrazila jsem na diskotéku. A ona mě chránila. Máma měla jinak dost přísnou ruku, museli jsme poslouchat.“
Klaudia je štíhlounká, ale ráda by přibrala. „Ať dělám, co dělám, nejde to, vážím pětačtyřicet. Přitom se cpu hamburgery a celkově jím dost nezdravě. Máma mě utěšuje, že mám dobré spalování a po třicítce budu akorát.“
Začala se učit kadeřnicí, protože tam šla kamarádka, ale obor ji nebavil, tak přestoupila na prodavačku. „Na praxi mě dali do soukromého obchodu, kde jsem už zůstala. Jsem hodně společenská a baví mě být mezi lidmi, nemohla bych být zavřená v továrně,“ směje se.
S negativními reakcemi na svůj původ se zatím nesetkala. Když se jí ptám, v čem vidí příčiny současné rivality a nedůvěry, pokrčí rameny. Pak se zamyslí. „Chyby dělají obě strany, nejde říct, kdo je lepší a kdo jednoznačně špatný. U Romů jsou prostitutky, krade se, zabíjí, holka má v devatenácti čtyři děti - proč?”
„ U bílých se tyhle negativa vyskytují taky, ale nejsou tolik vidět. V televizi neukážou dobré, normální Romy. Jen tu část, která se nechce přizpůsobit. A ta nám to kazí. Já třeba neměla nikdy problém najít si práci. Ovšem kamarádka je tmavší - a problém má, přestože je jinak stejná jako já.“
Kdybychom vstoupili do Klaudiina pronajatého bytu, nepoznáme, že nejsme v „bílé“ domácnosti. Televize, počítač, všude čisto a naklizeno… Klaudia si zakládá na tom, že patří k moderní části Romů, kteří se dokázali zařadit do obvyklých společenských škatulek a pravidel. Přátele má na obou březích spektra a nerozlišuje, zda jde na kávu s Romkou, nebo bílou Češkou.
Kartářka měla pravdu
Pořádek k ní patří možná i proto, že je narozená ve znamení Panny. „Znamením a předpovědím věřím, ale nijak přehnaně. Ne že bych se hned každého ptala, kdy se narodil, jestli se ke mně hodí.“
Před rokem si nechala hádat z ruky od staré Romky a prý se docela trefila. „Zatím se mi vše, co řekla, plní: tahanice po úřadech kvůli alimentům, které se vyřešily v můj prospěch, start v úplně nové oblasti, kde budu mít úspěch… Ale dál už ji nevyhledávám, nechci vědět, co mě čeká.“
Klaudia má za sebou i druhý film, rodinné drama Nikde nejsme sami, který bude mít premiéru na podzim. Zde se už ocitla vedle zkušených herců Karla Rodena a Lenky Vlasákové.
„Byl to zážitek. Karla jsem se nejdřív docela bála, působil nepřístupně, ale ukázal se jako suprový člověk. Přitom hrál strašpytla, který se bojí nemocí a smrti. Jeho žena se zamiluje do romského kluka, který ale chce mě. Jenže já ho nechci,“ vysvětluje spletité domino. Je jisté, že jeho rozplétání se neobejde bez nečekaných a drsných překvapení. Představuje striptérku, což byl velmi tvrdý oříšek. „No, musela jsem se to naučit, díky škole z Cesty ven to už bylo snadnější,“ komentuje realisticky.
Z herectví mám pořád spíš srandu. Ale kdyby přišla další nabídka, půjdu hned...
Sama do kina moc nechodí. „Jen v pátek si malou vezme máma a já se jdu bavit. Filmy si stahuju, nejraději mám komedie a romantiku s Angelinou Jolie. A snímky o žralocích, ty zbožňuju, nevím ani proč. Zato nesnáším horory.“
Za filmovou hvězdu se nepovažuje, o studiu herectví nepřemýšlí a až jí skončí mateřská, chce se vrátit za kasu. „Z herectví mám pořád spíš srandu. Ale kdyby přišla další nabídka, půjdu hned, moc jsem si tu práci zamilovala a užívala. Se zaměstnavatelem jsem domluvená, že mě pustí.“
Kdyby se jednou stala opravdu slavnou a bohatou, pořídila by si fůru značkových kabelek a bot. „Na těch ulítávám. Ale taky bych si koupila vlastní byt a zabezpečila Patricii. Ta je moje největší štěstí.“
