Klára Vytisková z Toxique: Mít manžela z branže vidím jako plus

Už půl roku ji také diváci vídají na obrazovkách jako moderátorku oblíbeného hudebního pořadu Medúza. „Sny se mi zatím plní,“ tvrdí pětadvacetiletá Klára Vytisková.

Dělal jste se mnou rozhovor jako se zpěvačkou skupiny Toxique. A k Toxique patří nalepovací řasy, hodně tvářenky a vyčesané vlasy. Kromě toho se přece každý chce na focení nějak upravit. Pokud ale jdu na schůzku jen s tím, že si se mnou někdo bude povídat, je to něco jiného. Navíc myslím, že ten váš fotograf byl docela rád, že může jít domů…

Chtěla bych to vědět předem. Nalepovací řasy bych určitě nebrala, ale namalovala bych se víc než obvykle.

Lehce schizofrenní to je, v tom máte pravdu. K žádnému doktorovi jsem s tím ale zatím ještě nemusela, takže to mám pod kontrolou. Muzika je pro mě trochu i divadlo a k tomu líčení patří.

Umím to už docela expresně. S kapelou pořád koncertujeme, jsme neustále na cestách. Před vystoupením se připravím v autě a na místě už to zvládám dokončit velmi rychle. Když se hodně spěchá, za půl hodiny zvládnu make-up, česání i oblečení. Když to chci mít komfortně, potřebuju tak hodinu a půl.

Upřímně řečeno mě ale moc nebaví trávit čas líčením a převlékáním. Nejsem klasický dívčí typ. Vždycky mám pocit, že bych ten čas mohla strávit smysluplněji. Asi to tak ale nevypadá, co?

To ne! Na pódiu mě baví být extrémně nalíčená a šíleně oblečená. Je to show, divadlo, pop music.

Mám to spojené s velkými koncerty a různými klipy. Dokonalé kostýmy měli třeba The Supremes nebo Jacksons 5! Pokaždé, když jsem byla na koncertě nějaké zahraniční hvězdy a viděla její dokonalou show, říkala jsem si, že bych to taky chtěla takhle zkusit. Věděla jsem, že na to nemám prostředky, ale byla to pro mě výzva. Chtěla jsem, aby naše pódiová prezentace byla hodně výrazná. Nakonec stačilo trochu prohrabat půdu a bylo to.

Líčila..., ale hlavně jsem si už v dětství hrávala na princezny. Pořád jsem se převlékala, fascinovaly mě noční košile po babičkách, jejich staré plesové šaty. U rodičů v Úněticích jsme měli takzvanou bednu „na princezny“, u které jsme se s kamarádkami sešly, vytahaly z ní oblečení, převlékly se a pak běhaly po vesnici. Jako zpěvačka Toxique jsem se vrátila do dětství.

Když se řekne „dětství“, vybaví se mi hodně divadla a muziky. Rodiče mě brali na různá představení a koncerty, žila jsem ve velmi kulturním prostředí. Dětství jsem také hodně trávila venku. Stavěla jsem bunkry, hrála s kluky basketbal, fotbal… Za rodiči také chodil neustále někdo na návštěvu. Dlouze se sedělo, popíjelo, jedlo a povídalo.

Rodiče měli u nás ve mlýně penzión a jezdilo tam dost cizinců. Díky tomu jsem odmalička komunikovala v angličtině. Byla jsem nadšená z toho, jak se mi cizí jazyk hodí v praxi. Proto jsem se mu dost věnovala a asi proto dneska v Toxique anglicky i zpívám.

Ještě jsem čtyři roky chodila na němčinu. Francouzsky umím jen pár frází, ale ráda bych se naučila víc. A hodně mě láká španělština.

Tatínek Vladimír je muzikant, kontrabasista. Díky němu k nám jezdila spousta hudebníků a umělců vůbec. Maminka se jmenuje Blahoslava a s uměním v podstatě nemá profesně nic společného. Je ale nadšená ochotnice, hraje na klavír a celé dětství nám zpívala před spaním. Živí se překlady z němčiny, ovšem jsou to překlady odborných knih, především biologických…

Už ne, odstěhovala jsem se odtamtud před třemi lety. V určité fázi života je to potřeba. Dnes bydlím v centru Prahy. S kapelou hodně jezdíme, a když máme Prahy dost, sebereme se a jedeme zkoušet někam na venkov.

Ano, stěhovala jsem se také proto, že jsem chtěla s někým žít. Beru trochu jako minus, že jsem neměla ve svém dosavadním životě chvíli, kdy bych byla úplně sama. Nezažila jsem to „hození do vody“, kdy se člověk musí postarat sám o sebe. Odstěhovala jsem se rovnou ke svému klukovi. Je taky muzikant, bubeník. Od června jsme manželé.

Podle mě je to v podstatě ideální. Znám kluky - muzikanty, kteří žijí s partnerkami, co mají klasickou práci od - do. Přes noc jsou na koncertech, a když se nad ránem vrátí, vidí partnerku odcházet do práce. Večer zase odjedou na koncert a partnerka se vrací z práce, takže se moc nepotkávají.

Náš muzikantský pár se takhle nemíjí. Nad ránem se vrátíme z koncertu, vyspíme se, dopoledne máme volné a odpoledne jdeme zase hrát. Pohybujeme se navíc mezi podobnými lidmi. Vidím to spíš jako plus.

Hudbou, skládáním, moderováním...

Mně se sny zatím plní. Jsem přesvědčena, že když člověk opravdu něco chce a jde si za tím poctivou cestou, tak se mu to splní. Ve třinácti jsem chtěla mít kapelu a mám ji. Se svou první kapelou jsem toužila hrát v pražském klubu Roxy, hrála jsem tam… Jsou to maličkosti, ale vychází to!

Bylo to tam zvláštní. Čína je opravdu jiný svět. Šanghaj sice vypadá jako New York, ale je tam extrémní nesvoboda, která je pro nás Evropany po nějaké chvíli docela patrná. Lidé tam mají zakázáno jakkoli projevovat nějaké emoce. Byla jsem zprvu zděšená z toho, že na naše písničky nikdo netančí. Potom jsem se ale dozvěděla, že na všech představeních českého dne bylo několik policistů, kteří diváky hlídali. Tak jsem se aspoň naučila dvě čínská slova – dobrý den a děkuju. Klasika. Číňané příliš nerozumějí anglicky, takže moc tleskali, když jsem je při koncertě použila.

Myslím si ale, že Číňané si svou nesvobodu moc neuvědomují. Jejich nevědomost je drží v tom, že je to takhle normální a funguje to tak na celém světě. Kluci se nějakým čínským holkám pokoušeli vysvětlit, jaké věci se děly v jejich zemi. Ony jim to ale nevěřily. Tvrdily, že si to vymýšlejí.

Ani ne, protože čínské holky se oblékají docela šíleně a jen tak něco je nevyvede z míry. V Číně vyrábějí věci pro celý svět a jejich domácí výrobci je dokonale kopírují. Najdete tam super modely. Rozhodně jsem tam nebyla za exota. Tedy možná jen kvůli tomu, že jsem v obličeji Evropan, to jo, to si nás občas na Expu někdo fotil jako vzorek Evropana.

Vždycky mě lákal design. Ale neumím kreslit, proto jsem ho moc nepokoušela. Dostala jsem na jaře skvělou knížku z názvem DESIGN, ve které jsou nádherné věci, od telefonů přes sedačky, lampy až k módě. Když mám volno, sednu si a listuju jí. Je inspirativní.

Samozřejmě. Mám ráda funkční design a naopak nemám ráda zbytečné věci. Podle toho to u mě doma vypadá. Mám například slabost pro staré, ale fungující lampičky. Takové ty stříbrné hříbky.

Jen nějaké oblečení, přesněji sukničky. Používám je při vystoupeních..

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Když mi zavolali, zaskočilo mě to. Prací před kamerou jsem byla absolutně nepolíbená. Navíc bylo náročné převzít pořad po Richardu Krajčovi a Aleši Juchelkovi, kteří ho dělali třináct let. Jako moderátorka mám před sebou ještě hodně práce.

Chtěli po mně, aby to bylo živé a bezprostřední. Což mi na pódiu nedělá problém, jsem zvyklá mluvit k lidem, kteří ihned reagují. V televizním studiu nikdo takový není, jsou tam jen kamery. S tím jsem měla ze začátku trochu problém. Mluvím také hodně takzvaně pražsky, zatímco v Medúze chtějí, abych mluvila spisovně.

Musím na tom ještě zapracovat. Začala jsem v Ostravě, kde se Medúza natáčí, chodit na lekce češtiny. To mě dost baví, dozvídám se spoustu nových věcí a pomáhá mi to. Celá Medúza je pro mě velká výzva, a to mě na tom zajímá.

Občas zapomenu, že mám u pusy takový ten malý mikrofónek, běžím do maskérny, vyprávím holkám nějaké hlouposti a slyší to celá televize. Anebo mi nedávno spadla při natáčení sukně. Nechali jsme to tam.

Jakákoli kritika, která mě může posunout dopředu, je skvělá. Když ale někdo na nějaké internetové fórum napíše, že jsem kráva, nebo použije jiný výraz, je mi to jedno. Bohužel v rámci internetové komunikace je spousta lidí, kteří si takhle vybíjejí vztek. Naučila jsem se to pouštět z hlavy, nemá smysl se tím zabývat.

Už dlouho s Toxique jezdíme hrát s občanským sdružením Múzy dětem do dětských domovů. Je tam hodně talentovaných dětí, a tak je zapojujeme do akce. Už jsme při těchhle akcích potkali pár výborných beatboxerů, to byl jam!

No, a když mě oslovili s projektem Korálky dětem, neváhala jsem. Je to projekt, kde mají děti prostor pro svoji kreativitu – navlékají korálky, které si pak můžete koupit a podpořit dobrou věc. Teď nově jsou ke koupi i v prodejnách Storm.

V podstatě nemám volno. Pořád něco dělám, hrajeme, moderuju, stále něco řeším kolem kapely, teď konkrétně kolem nové desky… Není to práce, ze které přijdete v pět domů a vypnete. Neustále něco vymýšlíte, skládáte.. Když nahrajete desku, přijde hned po jejím vydání pocit, že byste měli přemýšlet o další. Je potřeba se naučit programově vypnout. V tom mi pomáhá jóga, večírky s kamarády a čtení, což je ideální vyplnění času při cestě pendolinem z Prahy do Ostravy, když jedu natáčet Medúzu.

Druhá deska Toxique vychází teď a křest proběhne 9. října na Designbloku. Spolupracujeme na kostýmech, pódiu a vůbec celém novém designu se studiem Najbrt. Na nové vizáži se podílí i skvělá kadeřnice Petra Měchurová. V rámci Designbloku budeme mít i vlastní stánek. Na podzim nás pak čeká velké turné, takže hodně času strávím v autě s knížkou…

Cestuju ráda, ale musím říct, že to pro mě není až takový relax. S kapelou najezdíme tisíce kilometrů, takže jsem vděčná, když můžu být doma. V červnu jsem například strávila v Praze jen dva dny. Jsem na to ale zvyklá. S rodiči jsme hodně cestovali, projeli jsme se stanem skoro celou Evropu. Když jedu na dovolenou, pak se snažím, aby to bylo na jedno místo. Nemám ale ráda takové ty „all inclusive“ zájezdy. Raději zajedu do nějaké vesnice někde v cizině a strávím s tamními lidmi týden. To mě baví.