Klára Trojanová: Tradiční rodinné role jsou v nás nějak zakódované

To však neznamená, že by herectví pověsila na hřebíček. Teď ji diváci mohou vidět ve filmu Cena za štěstí, kde hraje maminku svému synovi Josefu Trojanovi (18).

Spíš jsem zjistila, že mě pořád baví. Kolem natáčení se sešli fajn lidi, nebylo to ani moc časově náročné.

O neschopnosti navázat a udržet pevný vztah. Připadá mi, že lidé teď od sebe odcházejí snadněji než dřív, při prvním náznaku neshody. Což se pak promítá do charakterů jejich dětí.

Hraju ženu ve středních letech, která se celý život snaží vybudovat šťastnou rodinu, spokojený domov, ale strašně se jí to nedaří. Většinou narazí na partnera psychopata. Skoro dospělého syna mi hraje náš Josef, který se snaží v rodině převzít mužskou roli.

Spolupráce s ním mě mile překvapila. Byla to jeho první velká role, ale počínal si jako naprostý profesionál, kolega. Neměli jsme při natáčení ani jeden pocit, že jsme máma a syn. Horší by bylo, kdyby nám třeba scénář předepsal vztah stárnoucí ženy s mladičkým milencem.

Vůbec ne. Velmi důkladně se na tu roli připravoval a měl to srovnané. Jediné, k čemu jsem ho před natáčením nabádala, bylo, aby se text dobře naučil, že to je základ všeho.

Když přišel s nápadem, že bude hercem, řekli jsme mu hned na začátku, že musí jít vlastní cestou. Našel si castingovou agenturu a svou kariéru si rozjel zcela sám. Ani se s námi o nabídkách neradí. Jen nám o nich řekne. Je teprve na gymnáziu, ale na svých osmnáct je velmi vyspělý.

Máme u nás bohužel ještě jednoho adepta. Nejmladší Vašík má už od narození stejné sklony v touze předvádět se a být za to obdivován jako Pepa. Mají zároveň společnou i neschopnost soustředit se na jednu věc a roztěkanost.

Moc o tom nemůžu mluvit, protože dvě mladší děti do něho nastoupily: Vašík je v první třídě, Toník ve třetí. Jsem na jedné straně konzerva a nejsem příznivcem úplného rozvolnění a experimentů: ať děti vychodí základní školu tak, jak je nastavená.

Nikdy jsme se nesnažili posílat je do nějakých alternativních škol. Bylo pro nás důležité, aby sportovaly, vyvíjely se dobře fyzicky i sociálně. Netlačili jsme je do samých jedniček ani osmiletých gymnázií.

Jen mě štve, že se ve škole musí biflovat naprosto zbytečné informace na úkor sociální a kulturní vzdělanosti. Ta mi přijde důležitější, než aby děti uměly odříkat chemické vzorce. Ať se učí, mají nějaké povinnosti, ale ať jsou dobře nastavené.

Ne. Dva větší kluci dospívali v době, kdy jsem měla dvě malé děti, takže jsem se nějakým vzdorům ani nestíhala věnovat. Žádné zvláštní vylomeniny jsem nezaznamenala.

Nevím.

To je právě to, co nevím. Teď zrovna moc ne. Ne že bych nechtěla dělat vůbec nic, uvažuju jen, že bych se vydala jiným směrem. Úplně hraní nezavrhuju, ale že bych si řekla: Tak, a teď restartuju kariéru, budu chodit po castinzích, tak to ne. Natáčení mi zas tolik nechybělo. Jestli mi něco chybělo, tak divadlo. Toho bych se navždy vzdávala nerada.

Každopádně mě netíží, že moc filmových nabídek nedostávám. Před deseti patnácti lety mě to štvalo. Ale taky jsem tomu nikdy nechodila naproti, což je pro tuhle profesi dost velký handicap.

Začala jsem se víc věnovat charitě. Léta s manželem podporujeme Klub nemocných cystickou fibrózou (vrozené nevyléčitelné onemocnění, způsobující infekce dýchacího a trávicího ústrojí – pozn. red). Ještě jsem si k tomu přibrala projekt Život v kufříku.

Děti, které jejich matky v porodnici odloží, putují do pěstounské péče nebo kojeneckého ústavu a nezůstane jim na první dny, týdny i měsíce života žádná vzpomínka. Nikdo je nefotí, nikdo jim nevede deníček.

Dvě holky z Moravy přišly s nápadem, aby jim sestřičky v porodnici ukládaly do malého kufříku to, co měly po narození na sobě, první dudlík, fotky, záznamy o prvních dnech života. Kufřík pak putuje s dítětem dál.

S projektem už spolupracuje polovina českých porodnic. Jednoduchá, a přitom hrozně důležitá věc.

Přes moji kamarádku, módní návrhářku Kateřinu Geislerovou, která se do toho zapojila přede mnou.

Nikdy jsem moc nesledovala trendy ani nechodila po obchodech. Nebavilo mě to. Před pěti lety jsem v jednom časopisu četla s Kateřinou rozhovor, u kterého měla fotky svých věcí. Tohle chci nosit, řekla jsem si a obstarala si na ni kontakt.

Skamarádily jsme se a od té doby nosím její věci. Jsou ženské, elegantní, šarmantní, originální, a ještě se v nich dá chodit od rána do večera. Ráno v nich jít do práce, pak vyzvednout děti, v tom samém do divadla.

Čas na nákupech oblečení nebo u kadeřníka je pro mě ztracený. Přitom jsem ale ráda, když mi někdo řekne, že mi to sluší. Akorát mě to nebaví. Díky Kateřině jsem v sobě nějakou tu ženskost objevila a začala jsem si víc hledět, jak vypadám, jak chodím oblékaná.

Skoro v padesáti, že? Všechno má zkrátka svůj čas. Jediné, v čem jsem odjakživa jako ženská urputná, je pořádek v domácnosti.

Touha po krásně uklizeném domě v jejich přítomnosti klesá. Když jsem se vdala, vedla jsem domácnost se vším všudy: uklidit a uvařit bylo na prvním místě.

Můj muž je ale taky pořádkumilovný, až pedantský, ale hlavně v práci, a to jak k sobě, tak k ostatním. Upřímně říkám, že za kolegu bych ho mít nechtěla. Na druhou stranu uznávám, že výsledek pak stojí za to.

Respektovali jsme se. Ivan se snažil moc mi do toho nemluvit, protože věděl, že to pro mě není úplně příjemná situace. Měli jsme tehdy malé děti, takže si vybavuju hlavně to, jak jsme organizovali jejich předávání. Bylo to dost vyčerpávající.

Kdyby však podobná příležitost přišla, šla bych klidně do toho, ale že bych mu večer doma říkala: Hele, pojď, tuhle hru bychom mohli spolu nazkoušet, to nikdy.

Hlavně mi nechybí to okolo. Celkem mi chybí prožitek, který ta práce dává. To bych ještě chtěla zažívat.

Velmi ráda jsem herectví odložila a věnovala se rodině. Když byli dva starší kluci malí, moc jsem s nimi nebyla, hodně jsem pracovala, znovu se otvíralo Švandovo divadlo, kde jsme nastoupili jako úplně nový soubor, začínalo něco nového, krásného.

Když jsem čekala třetí dítě, plánovala jsem dva roky mateřské a pak návrat. A je z toho deset let.

Velmi, velmi rád. A je dodneška. Jsem dlouho doma a nijak nelituju. Mám stále silnější pocit, že tradiční rodinné role jsou v nás nějak zakódované. Má-li to fungovat, nejde dělat v jedné rodině dvě kariéry. Ivan je skvělý herec a já zase nemusím myslet na to, kolik vydělám, nebo nevydělám.

Povede se to na Vánoce a při nějakých oslavách, ale obvykle ne úplně všichni najednou. Scházíme se s manželovou rodinou, s rodinou sestry i bráchy, ten těch dětí má šest. Vídáme se často. Obvykle nás je tak pětadvacet.

Sportujeme všichni. Já odmalička lyžuju, k čemuž jsem přivedla celou rodinu. A už asi patnáct let se pravidelně věnuju pilates. Starší synové hráli léta florbal, teď víc fotbal. Ivan vždycky dbal na to, aby se věnovali kolektivnímu sportu. Sám hodně hrál fotbal, pořád ho baví.

Málokdy jsme jeli někam všichni. Až poslední dobou. Půjčujeme si velké auto nebo jedeme dvěma auty. Mezi kluky je velký věkový rozdíl, takže programy byly dlouhou oddělené. Třeba jsem dala ty dva malé na hlídání a jela na hory s těmi velkými, nebo obráceně.

Teď je vzácně období, kdy ještě můžeme někam jet všichni. Nejstarší, dvacetiletý František studuje v Brně žurnalistiku, takže částečně z domova odplul. Pepa už má taky svůj život.

Dřív jsem se toho bála, ale zatím to plyne naprosto přirozeně. Toníkovi je devět a Vašíkovi šest, takže hnízdo bude ještě dlouho plné. Až dorostou, budu tak vyčerpaná, že je budu sama z toho hnízda strkat ven. A budu se těšit na vnoučata. Líbilo by se mi, kdyby to na sebe plynule navazovalo.

Absolutně s tímhle trendem nesouhlasím. Nejstaršímu Frantovi jsem nedávno řekla, že mu dávám pět let. A pak že chci vnoučata. Aby mi na ně ještě zůstaly nějaké síly.

Nic překvapivého: hodně tolerance, pochopení, umět si vyjít vstříc. Musím říct, že čím déle jsme spolu, tím víc je toho zapotřebí. Negativní vlastnosti se věkem prohlubují a člověka to štve víc a víc.

Samozřejmě že si někdy lezeme na nervy, měli jsme i období, kdy to moc nešlo. Důležité ale je, že jsme pokaždé našli vůli to překonat a díky tomu jsme se vždycky posunuli dál. A ještě jedna důležitá věc: umíme si ze sebe udělat legraci. Pořád se spolu smějeme.

Pedantství.

Máme čtyřposchoďový domek, takže samé schody. Když roznáším vyprané prádlo, nahoru k velkým klukům se mi už většinou nechce, takže ho v koši nechávám na schodech. „Co to je zase na těch schodech?“ ozve se vždycky.

Kde jinde než v divadle, na Letních shakespearovských slavnostech. Já jsem jako studentka druhého ročníku DAMU hrála ve Snu noci svatojánské skřítka, Ivan Demetria. Při jedné zkoušce se otočil a mrknul na mě. Já to brala jako signál a šla jsem za tím. Prý si to nepamatuje, ale už mě měl na krku.

Žádný odstup nemám! Líbí se mi ve všem. Odstup mám, jen když se na ty role připravuje, to je fakt k nesnesení. Jenže se pak podívám na všechny ty ceny, které máme doma vyskládané na polici…

To nedokážu jednoznačně říct. Z filmů třeba v Samotářích (2000), kteří ho zviditelnili, v televizi vzpomínám na Četnické humoresky (1997–2007), během kterých jsem porodila první dvě děti. Na ně mám nostalgické vzpomínky.

Takhle jsem to jednou řekla nejstaršímu synovi, když jsem nechtěla ustoupit z nějakého svého požadavku: „Franto, já na tom musím trvat, jsem tady v menšině.“ A on na to: „Ne, mami, ty tu nejsi v menšině, ty tu jsi sama.“

Jsem tedy sama, ale šéfuju tomu. Vyhovuje mi to, dává mi to možnost je krásně vydírat. (smích) Berou mě a opečovávají, chválí, za všechno poděkují. Další ženskou bych mezi námi vlastně ani nechtěla.