Klára Trojanová: S Ivanem doma hereckou práci neřešíme

Poprvé stála před kamerou před více než čtyřiceti lety. Hezká tvář, dobrá paměť i spontánnost jí zajistily dětské role ve filmech jako jsou Hordubal, Vesničko má středisková, Vrať se do hrobu, v televizním seriálu Návštěvníci…

„S opravdovým herectvím jsem ale začala později, v divadle,“ tvrdí s tím, že při obsazování dětí do filmových a televizních rolí se řeší jiné věci, než je výjimečný talent.

Já jsem ještě na škole, na konci DAMU, dostala nabídku do pražského Národního divadla, ale tehdy jsem dala přednost Činohernímu studiu v Ústí nad Labem.

Sice nevím úplně, jestli to byla moje vysněná scéna, ale odcházeli jsme tam společně, téměř celý náš ročník.

Chtěli jsme v Ústí dělat divadlo po svém, jak jsme ho cítili, a chtěli jsme jednoduše zůstat spolu. Což byl takový běžný sen jednoho ročníku DAMU, hrát kdesi pohromadě. Činoherák nám to umožnil.

Po dvou letech jsem se vrátila do Prahy, kde jsem se narodila, vyrůstala, studovala. Po Ústí tak následovalo Divadlo pod Palmovkou, kam jsem už chtěla jít herecky sama za sebe. Navázalo Švandovo divadlo. A to, i kdybych nechtěla, musela být má vysněná scéna. Pocházím totiž z rodiny Švandů (založil ho na Smíchově Pavel Švanda v roce 1871 – pozn. red.). Tak kde jinde bych měla hrát?

Jako bych se tímhle angažmá vrátila domů. Možná líp řečeno: vrátila jsem se tam, co nám, naší rodině kdysi patřívalo… Vlastně všechny scény, kde jsem hrála, byly pro mě v něčem vysněné. Každá jinak.

Všechno je trochu složitější. Tuhle hru napsal Jirka Pokorný pro mě a Chantal na míru. Celé to vzniklo tím, že jsem chtěla hrát cosi ve francouzštině. Měla jsem dokonce vybranou jednu francouzskou hru (Noc po rozvodu od Marguerite Duras – pozn. red.), kterou jsem kdysi hrála, samozřejmě její český překlad, s Davidem Matáskem v pražské Viole.

Jenže jsem pro její francouzskou verzi k sobě nenašla partnera, který by ji byl schopný zahrát v originále.

Oslovila jsem proto Chantal, jestli o někom podobném neví, ona odpověděla: Ne, ale co zkusit něco udělat spolu. Začaly jsme hledat znovu, nově tu nejlepší hru pro nás dvě, a žádnou, která by se nám oběma líbila, jsme opět nenašly. S čímž jsem se svěřila kamarádovi, spolužákovi Jirkovi Pokornému, a on mi nabídl, že nám ji napíše. Což se stalo. Zároveň Rouen 44 také zrežíroval.

Rouen 44 je o emocích, nenávisti, přátelství, nepřátelství i vzájemném (ne)pochopení. Odehrává se ve Francii na konci druhé světové války.

Kdesi na pozadí setkání dvou žen probíhá vylodění v Normandii. Děj se ovšem točí hlavně kolem nich, kolem střetu vycházejícího z jejich vztahu k životu. Jedna postava je zarytá vlastenka. Žije pro vlast, nic jiného ji nezajímá. Tu hraju já. Chantal hraje dámu žijící pro obrovskou lásku a pro umění.

Tyhle jejich postoje se v jeden okamžik drsně střetnou s realitou. Ani jedna se v ní nebojí riskovat. Je přitom těžké rozsoudit, čí postoj je ten správný, kdo má v danou chvíli pravdu.

Má větší váhu za každou cenu bránit lásku? Anebo je důležitější bránit vlast, když vidíte, že vám střílejí pod okny a zabíjejí sousedy?

Skvělá? To rozhodně není. Francouzsky sice strašně ráda mluvím, ale hrát v ní je úplně jiná disciplína, což zatím pouze obecně tuším. Jsme v přípravách na začátku.

Hru, jak jste řekla, máme přeloženou. A já jsem právě nad těmi stránkami, při jejich čtení pochopila, že mě čeká velká práce, že hrát ve francouzštině bude rozhodně složitější než v ní mluvit. Ale troufám si na to.

Velké výzvy mám ráda a tohle je, bude vážně jedna velká. Plány na léto tak mám jasné. Budu se drtit zmíněný text.

Já tohle nevím. Poté, co se naučím scénář, se budeme teprve domlouvat, kdy s Chantal nazkoušíme Rouen 44 po francouzsku.

V plánu to je, s tím jsme ostatně do všeho s Chantal šly. Ale přesné termíny, lokality, kam se vydáme, po mně nechtějte. Vše je v běhu. Uvidíme, jak to celé vyjde.

Opravdu to tak někdo má?

No, u nás tohle nefunguje. My si práci domů netaháme. Každý si děláme to svoje, doma jsme ale pak opravdu spolu, řešíme úplně jiné věci než naše filmové, divadelní role.

Nejsem typ herečky, která si dokáže sednout ke stolu se scénářem a věnovat mu několik hodin, kus svého dne.

Jsem vzhledem k rodině zároveň zvyklá, že musím zvládat i jiné věci než práci, proto odbíhám od stránek, scénářů do běžného života. Učím se je, přitom uklízím, vařím, peru. Pohybuju se tu v kuchyni, tu v prádelně…

Text, co se musím nadrtit, si všude beru s sebou. Koukám do něj, učím se ho většinou na etapy, postupně. Samozřejmě, když mě v roli čekají zvlášť dlouhé monology, tak si k nim přece jen sednu. Na dlouhé pasáže se musíte soustředit.

Ne, mám vždycky u sebe papírový scénář. Jsem na něj od školy zvyklá. Na DAMU nás taky učili, že bychom si do něj měli při přípravě na roli psát nápady, postřehy. To mi ostatně tvrdí i můj manžel. Jenže já si nepíšu skoro nic.

Podobné myšlenky si proto ukládám někam v hlavě, a to i se známým rizikem, že něco z nich následně zapomenu. S čímž ovšem předem počítám. Chodit s tužkou v ruce jsem se prostě nikdy nenaučila.

Ta bábovka je můj rituál, který se snažím dodržovat. I když naposledy jsem ji udělat nestihla…

Ivan pro mě tedy k premiéře nepeče nic. Na věci, v nichž hraju, se ale dívat chodí. Nemusí být nutně na premiéře. Když vidí, že jsem z ní hodně nervózní, nebo má jinou práci, dorazí jindy. Pro herce je to možná lepší. Premiéra s sebou přináší určitý stres, další představení z tohohle pohledu bývají klidnější.

Asi bych Ivana zkritizovat mohla, kdyby bylo co kritizovat. Většinou ovšem není.

Snažím se. Dvanáct let jsem byla na mateřské dovolené, práci jsem hodně omezila, téměř nebrala.

V poslední době, mám-li nabídku, tak ji zvažuju. Někdy to se mnou bývá až vtipné. Například u Podezření. Když mi zavolali z České televize, že by pro mě měli práci, zajímala jsem se hlavně, kdy se bude seriál točit.

Vůbec ne! Já měla jiný důvod. Milované lyžování. V době, na niž mě výhledově oslovovali, jsem měla v plánu, že vyrazím s dětmi zase na týden na hory. V té souvislosti jsem proto produkci řekla, že roli vezmu jen v případě, že budou točit v termínu, který nezasáhne do našich hor. Což se vážně stalo…

Navíc to celé bylo nakonec ještě jinak, v divoké době pandemie jsme nikam ani s dětmi nejeli.

On hlavně neměl dlouho vůbec jasno v tom, co chce jednou dělat. Myslím si, že se rozhodl až někdy v půlce čtvrťáku na gymplu, že zkusí žurnalistiku. Podle mě se v ní hodně našel, sedí mu. Má pro ni vlohy. Vždycky uměl hezky mluvit, vyjadřovat se. A tím, že dělá v Respektu, se dostal jinam, než na co byl zvyklý z domova.

Já a Ivan v rámci kontaktů s novináři spíš děláváme rozhovory. On se věnuje profesně domácím věcem, politice, reportážím. Pohybuje se mezi jinými lidmi než my dva, jeho rodiče.

Máme tištěnou i digitální verzi.

Ne, v létě jsem ráda s dětmi. Budu se jim věnovat i letos.

To, že se stanu herečkou, nebyl můj plán, byl to plán mých rodičů. Jako malá holka jsem tak ani neměla moc na vybranou, jestli to chci dělat. Prostě jsem odmala hrála, nějak mi to šlo a už jsem u toho zůstala.

Co vím, tak se mi ještě tehdy líbilo mámino povolání, byla laborantka mikrobiologie. Táhlo mě to chvíli trochu tímhle směrem, do laboratoře, k farmacii, k medicíně. Byly to takové dětské sny, na jejichž realizaci nedošlo.

Dívala. Vím navíc, že jsem je rozhodně nijak nehodnotila. Neřešila jsem, jak se mi podařilo cosi zachytit, zahrát. V dětství to máte zkrátka jinak. I ostatní v branži vás berou jinak.

U dětských herců vlastně o žádné velké herecké výkony tak úplně nejde. Vybírají se do rolí podle toho, zda se do nich hodí typově. Je skvělé, když jsou k tomu ještě bezprostřední, schopní zapamatovat si text, souvisle mluvit a umějí se před kamerou spontánně pohybovat.

Ne, viděli jen kousky, když šel seriál v televizi a byla právě kdesi zapnutá. Oni se na televizi moc cíleně nekoukají. Žijí v éře internetu. Sledují Netflifx, hledají si na webech jiné programy, které je vyloženě baví. Ale doma Návštěvníky stále máme, myslím si, že na DVD.

Jak děti odrůstají, dostávám se ven na podobné akce čím dál častěji. Vedle divadel, kam jako divačka vyrážím opravdu dost, miluju hlavně hudbu. Jsem velký fanoušek J. A. R., jejich koncert si ujít nenechávám.

Teď jsem nemohla promeškat koncert Stromboli, kde zpívá má kamarádka Bára Basiková. A mohla bych ve výčtu pokračovat kapelami Monkey Business, Mig 21. Všichni jsou naši kamarádi, které si poslechnu vždycky ráda.

Pustím si písničky, které se učím na hodinách zpěvu. Před dvěma lety jsem začala chodit k úžasné lektorce Pavle Fendrichové, protože jsem měla v jednom představení zpívat. Celý život mi přitom říkali, že moje zpívání fakt není dobré. Pavla mi tohle nikdy neřekla a otevřela mi úplně nové obzory.

Jednou jsem o tom mluvila právě s Bárou Basikovou a ona mi řekla, že si to rozhodně musím vyzkoušet před publikem. Vůbec jsem ji nebrala vážně, ale ona mi jednou zavolala a pozvala si mě jako hosta do svého recitálu. Zpívala jsem dvě písničky v kapli ve Smiřicích a byl to nádherný zážitek.

A když mi potom řekla, že to bylo krásný a ať rozhodně zpívám dál, měla jsem ohromnou radost. Takže zpívám dál, učím se nové věci a třeba z toho někdy něco bude… Uvidíme.