Klára Trojanová: Pro mě jsou děti smyslem života, není pro mě nic důležitějšího

Klára Trojanová se už nechtěla stresovat, jak zvládnout práci i rodinu, a když se před necelýma dvěma lety narodil nejmladší Toník, rozhodla se, že odsune kariéru na vedlejší kolej a bude se věnovat třem synům a vytíženému manželovi. „Je mi takhle dobře,“ tvrdí půvabná herečka, která zanedlouho oslaví čtyřicátiny.

Ne. Užívám si, jaké Toník dělá každý den pokroky, a jsem z toho celá pryč. Se staršími syny to bylo hrozně rychlé, ani jsem při tom vytížení neměla možnost si to naplno užít. První dva kluky jsem měla rychle po sobě, bylo to hodně náročné, protože jsem do toho točila a hrála v divadle. Teď si to užívám a zůstávám na mateřské. Do divadla se zatím nevracím. Vyhovuje mi to takhle.

Chtěla. Každý jsme nastavený jinak, ale pro mě jsou děti smyslem života, není pro mě nic důležitějšího. Mít velkou rodinu je fajn. Kdybych si s dětmi víc pospíšila, dovedla bych si představit ještě jedno.

Když jsme se brali, bylo mi dvacet, ale první kluk se nám narodil po sedmi letech. Studovala jsem, pak jsem se spolužáky odešla hrát do Ústí nad Labem, chtěla jsem si pořádně zahrát. Až po dvou sezónách jsem přešla do Prahy.

Abychom spolu mohli bydlet. Moji rodiče neschvalovali, abych u někoho jen tak přespávala. Ivan měl svůj byt, a abych se mohla přistěhovat, musel si mě vzít. (smích)

Citově bych ještě jedno dítě možná chtěla, ale rozum mi říká, že už ne. Těším se, že s Toníkem budu moci jet letos v zimě na hory lyžovat, budou mu už dva. S dalším dítětem by to nešlo. Na příští léto mají kluci slíbenou nějakou dalekou cestu. Manžel už by další dítě nechtěl.

Velmi zodpovědný. Pořád má pocit, že nás musí zabezpečit, takže hrozně pracuje a není moc doma. Když ale doma je, tak se klukům věnuje. Snaží se nechávat práci za dveřmi, je však velmi zodpovědný taky jako herec, takže mu to moc nejde. Všechno dělá na sto procent. Když se potřebuje učit, zůstává v divadle, protože ví, že doma k tomu moc klid mít nebude. To, že je málo doma a jsem na všechno dost sama, ale neberu jako nějakou újmu nebo daň. Byla by škoda, kdyby svého potenciálu nevyužil. Při jeho zodpovědnosti to není jednoduché, protože laťka je hodně vysoko a on ji chce pořád překračovat.

Necháváme jim volnou ruku, aby se věnovali tomu, co je baví. Oba hrají florbal, starší i fotbal.

Těžko říct. Většinou jsem s nimi já, takže ty problémy řeším taky já. Umím být nepříjemná, ale Ivan se dovede pořádně rozčílit. Přísnější je tedy on.

Před dvaceti lety na Letních shakespearovských slavnostech. Já jsem hrála ve Snu noci svatojánské skřítka, Ivan Demetria. Když jsem se při jedné zkoušce otočila, měla jsem dojem, že na mě významně mrkl. On si to sice nepamatoval, ale už mě měl na krku. Takže já vlastně dobývala jeho.

Jako herce jsem ho tehdy moc nevnímala. Přišel mi zpočátku jako takový nafoukaný panáček. On si prý o mně myslel to samé. Od začátku bylo jasné, jak je precizní a že vyžaduje ode všech stoprocentní nasazení. My jsme to se spolužáky občas trochu flákali, a hned bylo zle. Dávali jsme oči v sloup, proč zase prudí.

Moc ne. Když je doma, je hlavně táta, takže se s ním spíš bavím o tom, co kluci. Občas si říkám, že bych se ho měla na práci víc ptát.

Já to nevnímám tak, že jsem se nějak obětovala. Sama jsem se tak rozhodla a jsem s tím spokojená. Protože jsem od začátku nebyla přesvědčená, že chci herectví dělat, nejsem ani moc ambiciózní. Nemám pocit, že bych o něco přišla. Stihla jsem vychovávat starší kluky, odehrála jsem krásné role na divadle, občas jsem něco natočila. Uměla bych si představit, že by přišly nějaké velké role, ale nijak se tím nezabývám ani se za tím účelově neženu. Je mi takhle dobře.

Dokonce tři! Dělala jsem si legraci, že letos v dubnu jsem byla nejobsazovanější česká herečka: během jednoho měsíce jsem točila u tří renomovaných režisérů tři filmy: u Davida Ondříčka hraju v detektivním příběhu z padesátých let Ve stínu zdravotní sestru, u Bohdana Slámy mám ve filmu Čtyři slunce roli maminky Jirky Mádla. Věkově to moc nesedí, ale je to matka alkoholička, takže mě v maskérně dost zdevastovali. Byly to malé role, větší mám ve filmu Richarda Řeřichy DonT Stop.

Odehrává se v osmdesátých letech, hlavními hrdiny jsou čtyři revoltující kluci. Založí si punkovou skupinu, chtějí žít jinak než dospělí kolem nich. Hraju maminku hlavního hrdiny.

Už ve filmu Jedna ruka netleská jsem hrála maminku dvou malých dětí. V životě jsem trojnásobná matka, věk na to mám. V DonT Stop mám ovšem syna, který chodí na střední školu, vypadáme trochu jako sourozenci.

Ano, já ale žádný rebel nebyla. To spíš bratr Lukáš, ten taky vyznával punk. Vždycky odešel do školy spořádaně oblečený, někde měl schované to potrhané oblečení a převlékl se do něho. Rodiče nic netušili, já ano, protože si doma ty věci stříhal a trhal a spínal špendlíky. Nosil číro a poslouchal punkovou muziku. Chodil taky na všechny protirežimní demonstrace.

Vnímala jsem, že systém kolem mě není v pořádku. Rodiče byli proti režimu, poslouchali každý večer Hlas Ameriky, já jsem ten revoltující typ nebyla. Je pravda, že jsem při natáčení filmu Vrať se do hrobu podepsala Několik vět. Měla jsem těsně před maturitou, ale nijak jsem se nebála, byla jsem naopak ráda, že mohu něco udělat. A na Národní třídu jsem 17. listopadu 1989 se svým tehdejším klukem taky šla.

Tatínek je vědecký pracovník v oboru chemie, maminka pracovala v mikrobiologické laboratoři. Pradědeček Emil Pollert však byl slavným pěvcem v Národním divadle, byl i ředitelem Švandova divadla. Zakladatel divadla Pavel Švanda byl také vzdálený příbuzný.

Ze všech stran jsem slyšela, že s těma krásnýma velkýma očima bych se herectví měla věnovat. Nebylo to nějaké mé hluboké přání, spíš jsem se vezla s tím, co mi říkalo okolí. Kdyby ve mně bylo něco z rebela, asi bych se vzepřela. Kdyby bylo opravdu po mém, herečkou bych se nestala. Spíš bych se zajímala o nějaký zdravotnický obor. Jsem pečovací typ.

Brácha si sem tam něco zahrál, sestra k tomu trochu tíhla, ale nakonec se stala laborantkou u rentgenu. Na umění jsem byla vydělená já. V osmi letech jsem hrála ve filmu Hordubal, točilo se to v Beskydech a mně se hrozně stýskalo po mamince. Od té doby jsem dostávala jednu dětskou roli za druhou.

Nemusíme si denně telefonovat, s bráchou se třeba půl roku nevidím, ale máme se rádi a rádi se vidíme. Na každé narozeniny se nescházíme, to by ani nešlo, protože máme s bráchou a sestrou dohromady jedenáct dětí.

Myslíte Vrať se do hrobu? Vůbec ne. Lidé mi to tu a tam připomínají. Přijde mi to úsměvné: bylo mi sedmnáct. Vůbec jsem v té době nad tím neuvažovala.

Ale nikdy princeznu, spíš nějakou husopasku. Vždycky jsem chtěla krásné kostýmy, ale pokaždé jsem hrála děvče z chalupy.

Je to moje povolání, nevím, co bych dělala jiného. Nijak to ale nehrotím, zatím jsem na mateřské a myslím, že mám čas. Klidně budu s Toníkem ještě pár let doma. O návratu do divadelního angažmá neuvažuji. Nějaké soukromé divadelní plány mám, ale zatím o tom nechci mluvit. Stále hrajeme ve Viole s Davidem Matáskem v Noci po rozvodu. Je to hodně náročné představení.

Řekl, že bude akceptovat, ať se rozhodnu jakkoli. Je vlastně rád, že jsem doma, protože vidí, že jsem spokojená.

Proboha! To by bylo stydno jemu i mně! Když jsme spolu hráli ve filmu Jedna ruka netleská, prošla jsem normálním konkurzem. Ivan byl do své role jasný, na roli jeho manželky dělal režisér David Ondříček konkurz.

Že bychom vyloženě vyhledávali, abychom hráli spolu, tak to ne. Moc dobře se mi s ním vlastně nehrálo, protože to, že jsme manželé, bylo na obtíž. S někým cizím by se mi některé scény hrály lépe.

Pokud možno se do sporů nedostávám, dusno a konflikty nesnáším a mám z nich trauma. Snažím se takovým situacím předcházet a vybírat si lidi, se kterými mi bude dobře a nedostanu se s nimi do konfliktu. Odpůrci sporů a hádek jsme oba, takže italskou domácnost opravdu nemáme. Vůbec si nedovedu představit, že bychom se pohádali a pak spolu třeba dva dny nemluvili.

Jsem v tomhle konzervativní: myslím, že dva lidé, kteří chtějí mít rodinu, by měli být manželé. A pokud jde o rozvolnění vztahů, rozchody a rozvody, jsem přesvědčená, že je málo opravdových důvodů, proč toho druhého opustit.