Klára Slámová: S Kajínkem jsme už přátelé

Ano, dala jsem se ostříhat. Dlouhé vlasy symbolizují éterické bytosti a hodně mladé slečny. Žena po třicítce by měla působit seriózním dojmem, i když mi všichni říkají, že v kratším sestřihu vypadám mladší než předtím, takže jsem to asi nevystihla. Mám teď vlasy nejkratší, jaké jsem kdy měla.

O to se nebojím...

Pro mě byly klíčové třicáté narozeniny. Od té doby jsem mnohem spokojenější a pořád se to lepší. Čím jsem starší, tím se cítím líp a víc mi to vyhovuje.

Možná profesí. Neživí mě tvář a to, jak vypadám. Obecně starší lidé působí seriózněji a mají i větší možnosti. Také já se dívám na lidi do pětatřiceti let jako na mladé a spíš nezkušené. Nemůžu říct, že bych se vyloženě těšila, ale nebude mi vadit, až mi bude těch čtyřicet.

(smích) Na to fakt nepomýšlím. Myslím si, že prezidentem by měl být starší a vzdělaný chlap. A s tím současným jsem naprosto spokojená.

Buď mají problém v oblasti trestního práva, jsou obvinění, odsouzení, či poškození, nebo je v oblasti občanského práva trápí nějaké dluhy, je proti nim vedena exekuce, hrozí jim, že přijdou o bydlení. To bývá nejčastěji. Pak samozřejmě děláme i rodinné právo a obchodní věci.

Většinou mi volají na doporučení mých bývalých nebo současných klientů.

Takových klientů, kteří tvrdí, že byli neprávem odsouzeni, se na mě obrací hodně. Pro advokáta je to problém, protože pracuje s případem, kdy už padl pravomocný rozsudek a je velmi malá šance něco změnit, a to i kdyby ten klient měl pravdu. To je těžká pozice.

Někdy sama vidím, že to odsouzení nebylo úplně v pořádku. Není to jen o tom, jestli je člověk vinen, někdy mu uloží nepřiměřeně vysoký trest. Advokát vždy musí ve prospěch klienta využít šanci na změnu, když tam je. Nicméně případy, kdy už jsou lidé odsouzení, beru velice zřídka, protože většinou se tam skutečně nedá moc dělat. Vynakládáte spoustu energie a výsledek je v mnoha případech nulový.

Některé klienty jsem ochotná zastupovat i bez nároku na odměnu. Záleží na případu. Například přišla zdravotně postižená paní, jejíž kauza byla už ve stadiu soudního řízení, a já jsem věděla, že bude neprávem odsouzená, pokud jí rychle nepomůžeme. Nikdo to nechtěl vzít. Ta paní neměla peníze a byla na tom špatně psychicky i fyzicky. Vzali jsme to zadarmo, i když jsme k případu jezdili až do Brna. Největší odměnou bylo to, že ta paní nakonec byla pravomocně zproštěna. To bylo skvělé.

No, tohle jsou výjimečné případy, nejsem charita. Když někoho zastupuji zadarmo, platím náklady ze svého, takže takhle nemůžu postupovat příliš často.

U Johna Pacovského nebyl přímý důkaz, že by střílel, takže nemohu říct, že jde o člověka, který by někoho úmyslně zavraždil. A Jiří Pasovský - tam jsme dosáhli velmi nízkého trestu - pět let, a nakonec i od jeho výkonu bylo upuštěno. U něj tedy byla obhajoba velmi úspěšná.

Je to prostě práce jako každá jiná. Rozsudek je věc soudců, já o vině ani trestu nerozhoduji, jsem tam hlavně proto, abych klientovi zajistila spravedlivý proces.

Václav Šroub byl nesprávně obviněn z poškozování věci a ta kauza byla na základě naší stížnosti zastavena už v přípravném řízení. To bylo nesmyslné stíhání. U těch tzv. neonacistů šlo v námi zastupovaných případech o drobnosti, třeba o symboly na tričkách, texty písní, apod.

Chudák, ve vězení sedí už od roku 1994.

Kradl, ale nezabíjel. To je přesně případ, který jsme převzali až mnoho let po rozsudku, kdy je naše pozice velice těžká. Obnova řízení, která byla jediná možná, má striktní pravidla. Nemůžete se opírat o chyby v původním procesu, je nutné přijít s novými důkazy. Vypadalo to nadějně v roce 2005 a o rok později, ale pak byl návrh na obnovu řízení zamítnut. Nespravila to ani stížnost tehdejšího ministra spravedlnosti. Teď to ale k tomu spěje.

Oslovila mě skupina lidí, která přinesla zásadní materiály. Ty prokazovaly, že pan Kajínek nikoho nezastřelil. Proto jsem ten případ začala dělat.

Netroufám si posuzovat výkon herce a nechtějte, abych se vyjadřovala k filmu, který se má týkat mého klienta a také mé osoby. Život postav je znázorněn filmově tak, aby byl atraktivní pro diváka. Není to dokument, ale detektivní thriller.

Některým pasážím jsem se smála. Třeba tomu, že to vypadá, že je pan Kajínek do své advokátky zamilovaný.

To je jen pro diváka. Filmová obhájkyně je samozřejmě jiná než já. Já jsem mnohem víc dominantnější, jsem absolutně samostatná osoba. Můj vztah k případu Jiřího Kajínka je čistě profesionální, i když po těch letech jsme s Jiřím i přátelé.

Já mám svoji rodinu, svůj osobní život, takže u mě nemůže něco přerůst v intimní vztah.

No, tak ten by mě jako muž zrovna neoslovil! (hlasitý smích) Obecně nemůžu mluvit za ostatní, ale já jsem v soukromí spokojená a nemám potřebu něco měnit.

Včera telefonicky. Neviděli jsme se už několik měsíců.

Pořád mám zajímavé případy. Už několik let se aktivně věnuji ochraně zvířat, samozřejmě za svoje peníze, a tahle činnost mě velmi naplňuje. Můžu díky své odbornosti a dejme tomu i postavení realizovat věci, které bych jinak dělat nemohla, nebo ne tak, jak mohu teď. Navíc se dostavily výsledky, z čehož jsem nadšená.

Pořádám různé akce pro útulky a díky facebooku se do těch akcí zapojuje stále více lidí. Nyní začínám spolupracovat i s Nadací na ochranu zvířat. Tenhle subjekt může mnohé změnit, má u nás velký kredit a já jsem mu velmi vděčná, že mohu být nápomocna. Sama útulky nejen finančně podporuji, ale také s dalšími přáteli a s lidmi z facebooku organizujeme nákupy krmiva a jejich dovoz tam, kde pomoc potřebují.

Doma mám psa Ronju, amerického staffordšírského terriéra, a mloka, v kanceláři s námi žije kocour Dexter.

Líbil se mi. Ale původně jsem chtěla Axolotla mexického - ještě nemetamorfovaného. To je zvláštní zvířátko a moc hezké. Má růžovou barvu a žije ve vodě. Ten ale nebyl k dostání, takže mám mloka, který se už metamorfoval, je skvrnitý a žije převážně na suchu a občas si jde zaplavat do svého jezírka v teráriu.

Proč trému? Nikdy jsem ji neměla! Co to je? Nejsem člověk, který by měl v životě z čehokoli strach nebo trému.

Ne. (směje se)

To bych nemohla dělat svoji práci. Byla jsem už odmalička trénovaná na to nemít trému. Hrála jsem na housle, studovala jsem konzervatoř a odjakživa jsem vystupovala v sálech před lidmi. Opravdu trémou netrpím.

Určitě, mám tam přátele. Žila jsem tam do svých necelých dvanácti let, pak jsme se přestěhovali do Prahy. Tatínek už do Prahy dlouho dojížděl do ČKD, nemohl za minulého režimu dělat to, co chtěl, a vídali jsme ho jenom o víkendech. Ve větším městě byly i větší možnosti pro mamku a mou školu. Navíc mé kroky směřovaly na konzervatoř, kterou jsem chtěla dělat v Praze.

Chtěla jsem na ně hrát, tak mi je naši koupili. Museli se kvůli tomu tenkrát hodně uskrovnit. V rámci normálu mně hraní šlo. Začala jsem ale na rozdíl od většiny ostatních poměrně pozdě, v sedmi letech. V rodině nikdo nehrál, ani mě k tomu předtím nikdo nevedl. Spíš jsem byla na sport. Prý se mi ale jako malé líbilo, jak v nějakém večerníčku hrál cvrček na housle, a proto jsem je chtěla. Po maturitě jsem z konzervatoře odešla. Už mě to nebavilo a šla jsem na práva.

Zkusila jsem to před dvěma měsíci.

Strašně. Předtím jsem je totiž nevzala do ruky více než deset let. Opravdu intenzivně jsem hrála naposledy někdy v devatenácti.

(hlasitý smích) Housle už mi nic neříkají. Vrcholu jsem dosáhla někdy v sedmnácti, nikdy jsem nebyla „cvičící“ typ, i na konzervatoři jsem cvičila tak hodinu a půl denně, zatímco jiní třeba šest hodin.

Tenkrát kolem roku 1996 nás šlo na práva víc. Kdybych měla možnost vybrat si bez ohledu na cokoli, asi bych šla na medicínu. To jsem ale nemohla, protože jsem na konzervatoři neměla biologii, chemii ani matematiku. Mohla jsem tedy přemýšlet jen o humanitních oborech a jediné, co mě bavilo, byla práva.

Byla jsem docela vzorné dítě, poslušné, to ano, ale nikdy jsem na sobě nenechala štípat dříví. Rozhodně jsem neseděla někde v koutku. Chtěla jsem být klukem a chlapské myšlení mám dodnes. Bavila mě matematika, čeština, škola mě vlastně celkově bavila.

Asi dvakrát jsem se poprala s holkami, v první třídě a na táboře. Tam šlo o to, že nám jedna spolužačka zkazila vítězství ve vybíjené. A v té první třídě jsem se nějak pošťuchovala se svojí kamarádkou.

Všichni. Rodina pro mě znamená úplně nejvíc. Pro své nejbližší bych i dýchala. Otec je filozof, sociolog a historik, pořád jsme spolu debatovali. Za minulého režimu nemohl dělat to, co chtěl, maminka je už dlouho v invalidním důchodu, byla účetní. Mám ještě staršího bratra Jiřího, vždycky mě proti všem bránil. Byla jsem vzrůstem hodně malá. Má autopůjčovnu, dělá rozvody internetu a profesionálně fotí.

Ráda jsem na zahradě. Máme hlavně květiny a pěstujeme bioprodukty. Letos se urodily obrovské biocukety. Chodím se psem na procházky a hodně čtu literaturu, která se váže k mému povolání. Pořád se musím vzdělávat v různých judikátech.

Ano, teď třeba čtu komentovaný trestní zákoník. Mě to baví. Trestní právo mě baví a chci toho vědět co nejvíc. Moje práce je můj koníček.

Teď zrovna jsem po úrazu ramene z lyžování, takže jsem musela skončit s golfem, který jsem začala před dvěma lety intenzivněji hrát. Mám ráda tenis, ale ten také teď nemůžu. Tak trochu posiluji, plavu a běhám.

O tom nebudu mluvit. Je to mé soukromí.

Člověk není nikdy sám.

Dovolenou jsem neměla už pět let. Ani ale nemám potřebu. Když máte krásnou zahradu, kde je naprostý klid, kolem běhají zvířata, tak moc nechcete někam jezdit.

To ano.

Moc se z toho nedostávám. Když mě něco hodně naštve, tak mě to dlouho drží, a některé procesy mě hodně naštvaly. Třeba kauza s mým kolegou Koljou Kubíčkem, který byl nespravedlivě souzen. Zlobí mě případ Jiřího Kajínka a Roberta Tempela. Tyhle tři věci mě tenkrát neskutečně vzaly chuť do další práce a dodnes jsem to ze sebe úplně nesetřásla.

Jistě, pomáhá mi, když si pořádně zanadávám, dám si nějaký relax a dál dělám svou práci. Jsem katolík, tak občas zajdu do kostela, rozmlouvám s farářem. Je to úžasná duševní očista. Miluji stejně naladěné lidi, klid a vůni kostela.

Určitě je to díky schopnosti kaplanů, kteří za nimi chodí. Mají čas na rozjímání, na vnitřní očistu, uvědomí si, co vlastně spáchali. Zjistí, že jediná cesta k odpuštění vede k Bohu, protože jen on zná všechny okolnosti a může soudit spravedlivě. Lidská spravedlnost neexistuje, pozemský soud je již ze své podstaty nespravedlivý, protože člověk sám o sobě není nadán spravedlností. Víra mě mnohdy drží nad vodou.

Pan Kajínek je ateista. Sice rozmlouvá s kaplanem, a rád, pomáhá mu to, ale zažil tak velkou nespravedlnost, že v Boha nevěří.

Pro mě je to duševně silný člověk, který bojuje za svoje osvobození. To ho drží při životě. Já bych na jeho místě asi už sílu neměla. Všechny krádeže a vloupačky si už dávno odseděl. Ale odsoudili ho za dvojnásobnou vraždu, za něco, co neudělal, takže i já musím udělat vše pro to, aby se to odsouzení zrušilo.

Nevím, kdysi jsem měla nějaké sny o umělecké kariéře, ale ty se změnily mojí prací. No, kdyby to šlo, věnovala bych se ještě víc ochraně zvířat. To je oblast, kde se dá spousta věcí změnit k lepšímu. Příroda je podstatou našeho bytí, a pokud se o ni nebudeme starat, brzy skončíme. Odnesou to hlavně další generace.

Na více než měsíc jsem tam nahradila odstupujícího poslance, byla jsem tam do 2. června.

Potvrdila se mi spousta věcí, které jsem si vždycky myslela o práci některých poslanců. Politice se věnuji aktivně od svých osmnácti let. Politik by měl tu práci brát jako službu veřejnosti, a ne jako službu sobě. Profesionální politici jsou za to, co tam skutečně dělají, přepláceni, a to je špatně.

Dá se to změnit jenom tak, že do politiky přijdou lidi s normální profesí, kteří tam nejdou proto, aby si hrabali pro sebe. Já jsem například odmítla náhrady, které jsem odmítnout mohla. Také jsem dala peníze na charitativní účely. Vyzvala jsem ostatní poslance, aby to udělali také, a to alespoň ve výši jedné z mnoha náhrad. Ta, co jsem měla na mysli, činila kolem devíti tisíc. Asi bude všem jasné, jak moje snaha dopadla: odezva samozřejmě nebyla taková, jakou jsem si naivně představovala.

Kdybych neměla svoji práci, tak si i dovedu představit, že bych žila jinde. Táhne mě to do Asie, líbí se mi Thajsko, byla jsem tam asi pětkrát. Ale i tam se to hodně změnilo.

Jak kdy. Znáte to - co je štěstí? Nejsem nešťastná, ale že bych byla vyloženě šťastná, to se říct nedá. Beru život takový, jaký je.