Klára Samková: Klidný rozvod znám jen z románů

Své zkušenosti si nenechala pro sebe a před čtvrt rokem vydala jakýsi manuál pro rozvádějící se páry. Kniha má název Zbavte mě toho pitomce, sundejte ze mě tu mrchu. Jak příznačné pro autorku s nálepkou kontroverzní osobnosti.

To má jeden zásadní důvod. Svoje manželství jsem prostě nebyla schopna zvládnout finančně, role muže a ženy se u nás trošku otočily. Protože už jsem to dál nemohla táhnout, byla jsem postavena před rozhodnutí, jestli budu živit svou dceru, anebo svého, dneska již bývalého, manžela, což jsem mu taky řekla. Bohužel, když přes výzvy nejsou přijata opatření k nápravě, může to fungovat určitou chvíli, ale dál už to nejde.

To je další věc. Strašným způsobem žárlil, a to nejenom osobně v dobách, kdy to bylo zcela bezdůvodné, ale i profesně, což, myslím, bylo horší. Žárlil na jakýkoli mediální kontakt. V momentě, kdy jsem měla rozhovor nebo článek v novinách, tak bylo doma peklo.

Stejně jako všichni moji klienti se neumím oprostit od každodenní rutiny úporného emocionálního stresu. Na druhou stranu bohužel i u případů, které zastupuju jako advokát, to prožívám velmi podobně. Neumím se takzvaně tvářit jako profesionál, kterému v pět padla a už ho to nezajímá. Půlnoční rozhovory se štkajícími klienty mi ani zdaleka nejsou věcí neznámou. Lidská podpora vedle té právní je v podstatě stejně důležitá.

Ne, nemám. Je to pro mě možnost participovat na životech druhých. Jsem taková tajnosnubná Emilia Marty (hlavní postava Čapkovy hry Věc Makropulos, která vypila elixír mládí) a žiju více životů najednou.

Tohle je mi naprosto cizí. Ze zásady nesoutěžím, nepřetahuju se a nesrovnávám. Nepotřebuju se vůči někomu vymezovat.

Takoví lidé se, myslím, vyskytují jenom v románech. Ti, kteří se dostanou ke mně, jsou na tom většinou velmi špatně. Uznávám, že jiní advokáti mohou mít jiné zkušenosti, ale ke mně velmi často přijdou lidé od jiného odborníka, který jejich zapeklitou situaci nebyl schopen zvládnout. Možná i proto, že jim poskytnu psychologickou podporu. Řada lidí se ale chová nerealisticky a nejsou schopni ocenit, co mají a co můžou ztratit. A že toho při rozvodu můžou ztratit velmi mnoho.

Nejenom materiální zabezpečení, protože dělení majetku je vždycky naprosto zhoubné. Ale mohou ztratit svůj klid, rodinné zázemí, zdraví. Spousta lidí má na začátku dojem, že se rozvedou a vlastně se nic nestane, což je naprosto zásadní omyl. Za řadu rozvodů dnes mohou tenze, které jsou cítit ve společnosti. Manželé to řeší tak, že místo toho, aby hledali skutečné příčiny, které je dovádějí do stresové situace, a bojovali proti nim, usilovali o jejich odstranění, tak svou zlobu obracejí proti lidem, kteří jsou vůči nim nejbezbrannější a kteří jsou nejblíž. Je to trend, který vidím jako mimořádně vzrůstající zejména v posledních dvou třech letech.

Spíš si myslím, že se to kryje se vzrůstem politické beznaděje. Lidé ztrácejí práci, nikdo nemá ideu světlých zítřků jako na začátku 90. let, že teď to všechno pokvete. Právě tahle deprese, bezvýchodnost a bezvýhlednost ukazují na to, že problém je hlouběji než jenom v ekonomice. Dneska přestává fungovat systém politických stran!

Určitě. Jestliže žijete ve společnosti, jejímuž fungování nerozumíte, tak vás to přivádí do dlouhodobé deprese. Podle nejrůznějších lékařských zpráv dramaticky narůstá počet lidí pod antidepresivy a těch, co vyhledávají psychologickou a psychiatrickou pomoc, absolutně nad kapacitní možnosti těchto odborníků. Jak mám nadávat na předsedu vlády nebo na ekonomické prostředí, které mě připraví o práci? Tak jdu a zmlátím ženu. Je to sice primitivní, ale pochopitelné.

Mám hodně klientů v manažerských funkcích, kteří se dostávají do podobných situací. Mají lehce snížené emocionální způsoby vnímání a neuvědomují si, že z manželství nelze partnera vytěsnit stejným způsobem jako minoritního akcionáře a že nepřátelské převzetí firmy fakt nefunguje. Jsou někdy zmítáni pocity, kterým vůbec nerozumějí, a tím, že jim to takříkajíc přeložím, získají nad svým životem jakousi moc a schopnost vést ho třeba do jiných konců. Na druhou stranu skutečně jsem se potkala s řadou žen, které pálí dobré bydlo. Mají dojem, že muž stále nesplňuje dokonale jejich představy. Zpravidla narazíme na to, že není možné splnit jejich přání, aby manžel byl doma a zároveň vydělával peníze. To fakt nejde, pokud nemáte doma rentiéra.

Já nejsem zachránkyně manželství, protože lidé, kteří za mnou přijdou, jsou obvykle v neřešitelných situacích, do kterých jsou dotlačeni druhou stranou. V takové chvíli už s manželstvím nic nenaděláte. První věc, kterou řeším, je, abych je naučila vzít život do svých vlastních rukou a získat nad ním vládu včetně soudních řízení a všech rozvodových tahanic, aby se stali hybateli věcí, ovlivňovali je. Aby přestali být subjektem, se kterým nakládá někdo jiný. Nehledě na to, že v naší zemi není nikdo zvyklý dělat kompromisy. Jestliže za někým přijdete s takzvanou mediací, dotyčný má tendenci toho okamžitě zneužít a považovat to za slabost toho druhého. Jeden kolega advokát mě naučil přísloví, postoj, který opravdu funguje: Kompromis je možný tehdy, když protistrana stojí u zdi, pokud možno v rohu, na špičkách, pod krkem má kudlu a první krůpěje krve již stékají. Pak je dobré nevyužít převahy a uzavřít skutečně férovou smlouvu. Udělat zkrátka věci tak, jak jste zamýšleli od samého začátku, to znamená půl na půl. Pokud však položíte na stůl návrh padesát na padesát za jiných okolností, protistrana okamžitě namítne: Ne, já osmdesát a ty dvacet. Tohle jsou moje letité opakované zkušenosti, které mi berou hromadu času a energie.

Nebuďme idealisty. Copak všechny, kteří nejsou úžasní, mladí, krásní, šikovní a inteligentní, postřílíme? Jsou to všichni hlavně lidi. Člověk má nezadatelnou integritu a důstojnost, i když je vrah. Kdo jsem já, abych ty lidi soudila? Já jim jenom říkám, co se mi třeba nelíbí, a to, že je neodsuzuju, neznamená, že jsem k nim nekritická.

Bude to tvrdý oříšek, co se týká majetkových věcí.

Nerozlišuju případy na mediálně sledované a ty ostatní, protože to pro mě nemá žádný užitek. Naopak mi to trošku svazuje ruce a jsem z toho občas naštvaná. Nemohu použít určité subtilní nástroje a musím to sekat velkou sekerou, což bude třeba tento případ.

Budu například muset použít nátlakovější akce. Přitom si nemyslím, že s puškou na slony střílet do mraveniště musí být to nejefektivnější. Jenže média někdy udělají, v uvozovkách, kus práce za mě a směrem, který se mi příliš nehodí, tak musím měnit taktiku. Je to, jako když vám někdo kecá do řemesla. A to přece naštve každého.