Klára Němcová: Vltava je kanalizovaná řeka, takže vlastně plujete na rybníku

I když je vodačka a kapitánka, v civilu dává půvabná a energická matka dvou dětí přednost horám, cyklistice a vážné hudbě. Přivítala mě však stylově – v sídle SPS v srdci pražského Holešovického přístavu s příznačným výhledem na Vltavu.

Máme na území celé ČR na starosti vnitrozemskou plavbu, osobní i nákladní, ale taky rekreační. Čili vodáky, malá plavidla, motorové čluny, plachetnice, patří pod nás dokonce šlapadla a novinky jako paddleboardy nebo jet­ surfy.

Kontrolujeme dodržování pravidel na vodních cestách, vydáváme průkazy způsobilosti, provádíme technické prohlídky plavidel, dozíráme na stav vodních cest a řešíme nehody. Jsme zároveň správci říčních informačních služeb, což je telematický dopravní systém budovaný v rámci Evropy.

Jsem hrdá na to, že náš úřad příští rok oslaví 100 let od založení v prakticky nezměněné působnosti.

Určitě, jsem děvče narozené v Praze, u Vltavy. Vyrůstala jsem v Holešovicích. Ovšem plavat jsem se naučila poměrně pozdě a těžce, pa­matuju, že jsem chodila s maminkou do bazénu na Štvanici a první tempa jsem udělala až v osmi letech.

Mám z vody respekt. Za studií jsem pak byla trochu vodačka – na kánoi a raftech jsem sjížděla Vltavu, Otavu, Ohři, Lužnici…

Ale přiznám se, že mám raději hory, báječná dovolená pro mě vždycky byla na horách, svého času i mezi horolezci. Dostat se dnes na vodu je pro mě trochu svátek, obvykle jen v rámci služební akce. Ani námořnické uzly moc neumím, jen ty, které se využívaly v horolezectví.

Oklikou. Maminka byla účetní, otec produkční na Barrandově, jsem rozená Sirotková. Ale dědeček ­právník pracoval u Vodních staveb a v Metrostavu, takže jsme doma měli nádherné knihy fotografií českých řek od pana Plicky, Vltavy, Moravy, které jsem ráda prohlížela.

Dobře jsem se učila a chodila zpívat do sboru Radost, se kterým jsem se dostala i do ciziny, což byla tehdy vzácnost. Dodnes miluju muziku, hlavně vážné skladby pro housle. Ráda bych i zpívala, ale není čas.

Práva znamenala v naší rodině tradici. Jenže jsem maturovala na jaře ’89 a právnickou fakultu jsem považovala za hodně svázanou s režimem. Takže jsem dva roky zkoušela medicínu, přitahovalo mě dětské lékařství.

A pak se mi v jednadvaceti narodil syn. Pěkně se to sešlo s mým poznáním, že se hodím víc na humanitní obor. Když byl synovi rok, přešla jsem na práva.

Vždycky jsem chtěla pracovat pro stát, koketovala jsem se státním zastupitelstvím nebo policií, ale zrazovali mě, že kontakt se zločinem a kriminálníky by pro mě nebyl. Náhodou se mi dostal do ruky inzerát, že hledají právníka do SPS. A jsem tu, už bezmála dvacet let!

Tak bych to neformulovala. Ale je fakt, že moje pozice vyžaduje systematičnost, schopnost dobré komunikace, cílevědomost, smysl pro pořádek, zodpovědnost. Tu mám napsanou už na vysvědčení z druhé třídy, spolu s pílí a pracovitostí.

Na druhé straně mám i vlastnosti, s nimiž bojuju. Zvlášť s roztěkaností. Mám pořád hlavu plnou nápadů, takže se musím občas zklidňovat a vědomě soustředit na jednu hlavní věc. Pomáhá mi čtení a hudba.

Manžel, s nímž jsem se potkala na chmelové brigádě, byl chemik. Ale vztah bohužel nevydržel. Syn Kryštof vystudoval mezinárodní vztahy a politologii, promoval na univerzitě v USA a dostal od EU stipendium do Maastrichtu.

Z druhého svazku s bankovním úředníkem se narodila dcera Mei, které je dvanáct. I podruhé jsem se rozvedla, v soukromí se mi štěstí nějak vyhýbalo. Nicméně s oběma bývalými muži fungují velmi dobré vztahy, a tak děti vyrůstají v širších rodinách.

Dnes mám fajn přítele, policistu, což je profesně blíž. Tak by to snad mohlo vydržet.

Zažila jsem rychlý rozjezd. Zrovna nabyla účinnost novela zákona o vnitrozemské plavbě, která ovlivnila procesy v celém úřadu. Už předtím jsem pracovala na jejím vzniku, takže šlo o její uvedení do praxe.

Doba byla bouřlivá i tím, že v ČR začal intenzívně růst zájem o rekreační plavbu, stal se z ní fenomén. Najednou jsme evidovali dvojnásobné množství plavidel (mezi lety 2009 a 2019 nárůst z 9000 na 18 000) a obrovsky vzrostl zájem získat průkaz způsobilosti.

Přitom personálně jsme na tom byli stále stejně. K tomu se v létě 2016 stala tragická nehoda na orlické přehradě…

Byl to pro mě křest ohněm, musela jsem reagovat na velký mediální zájem a správně komunikovat, aby nedošlo k dezinformacím. Celá věc skončila u soudu, šlo o jasné porušení pravidel vůdcem plavidla. Byl to mladý nezkušený kluk a chtěl skákat, užít si, co skútr dovede, což je v běžném provozu zakázáno.

Do té doby až na výjimky chyběly prostory, kde by mohly skútry akrobatickou plavbu provádět, místní samosprávy se bránily. Až po té nehodě se nám je podařilo přesvědčit, že jde o bezpečnost, a na další sezonu na Orlíku dva takové prostory vymezit.

A letos i dva na Slapech. Takže vůdci s přebytkem adrenalinu mají možnost se vybít legálně, bez ohrožení ostatních.

Sociologicky to nedovedu přesně vyjádřit. U nás je obecně poměrně nízká dobrovolná akceptace stanovených pravidel. Na silnici i na vodě. Nicméně k tomu musí přistoupit i nešťastná náhoda, že porušíte pravidla a zrovna tam někdo je.

Ťukám do dřeva, že přesto máme nehod velmi málo, kolem dvaceti za rok – a většinou jde o oděrky. Vloni došlo pouze k jedné vážnější.

Potvrzuje to, že vodní turistika je stále populárnější. S tím se nedá nic dělat. Za minulého režimu, kdy si každý vyráběl kánoi sám, a šlo o obrovskou práci, nebo musel být organizovaný v nějakém klubu, bylo vodáků pár.

Dnes lze loď snadno koupit nebo půjčit, a tudíž vznikají v uzlových místech fronty. Je proto nutné vyrážet na vodu s tím, že tam nejsme sami a chceme, aby se to líbilo i ostatním.

Nesmíme honit čas, ale prostě si to užívat. Vodních cest je u nás celkem dost a s dávkou ohleduplnosti se na ně všichni vejdou. Líbí se mi přísloví: Při skromnosti místa dosti.

Ano, v českých zemích má na silnici i na vodě dlouhou tradici nulová tolerance. Loď je stejná zbraň jako auto. Postačující je už dnes to, že osoba pod vlivem alkoholu může způsobit ohrožení někomu jinému, nejen sobě, což je často případ vodáků. Pokud neohrozí druhé, neměla by být za požití alkoholu stíhána.

Bohužel třeba na horní Vltavě je kvůli alkoholu takové prostředí, že se tam rodiny s malými dětmi bojí plout, stěžují si i zájmová sdružení vodáků. Ovšem je to spíš věc veřejného pořádku a policie než dopravy. Náš úřad disponuje 24 úředníky dozoru na celou republiku, takže jsme rádi, že dokážeme zkontrolovat motorovou plavbu.

Zákaz se týká i bezmotorových plavidel. Nedávno dělala policie rozsáhlé kontroly v Praze na Vltavě, včetně šlapadel a paddleboardů, a v její síti uvízlo hodně osob. Jde vždy o vůdce plavidla, který ovládá kormidlo. V přestupkovém řízení se může pokuta vyšplhat až na 100 000 korun!

Málokdo ví, že určité povinnosti mají i plavci. Nesmějí křížit dráhu lodím, a pokud chtějí plavat dálkově, doporučujeme přeplavávat přehrady s doprovodnou loďkou, bójkou nebo aspoň barevnou čepicí, aby byli vidět.

I proto jsme vymezili na oblíbených nádržích prostory určené ke koupání, nejsou to žádné malé ohrádky a lze si tam krásně a bezpečně zaplavat. Na Slapech je jich 12, na Orlíku 8, na Brněnské přehradě 5, na Dalešicích 4…

Ti taky mohou být účastníky plavebního provozu, ale nebývají s nimi problémy. Pravda, někdy bezohledně nahazují do plavební dráhy a nedojde jim, že to může stát člověka na otevřeném člunu nebo skútru život.

I pro ně platí určitá pravidla, kam až smějí zavážet rybolovná zařízení. A jsme opět u ohleduplnosti. Kolega vzpomínal, že v Anglii připluli na kanál, kde byl přímo les prutů. Když ale rybáři uviděli loď, všichni je zvedli, zamávali, usmáli se a po proplutí nahodili znovu.

Na města je krásný pohled z lodi, takže k turistice nepochybně patří. Dle informací měl kapitán v Budapešti vypnuté zařízení AIS pro sledování polohy a pohybu plavidel, což je v takovém provozu trestuhodné.

Vůbec netušil, že pluje těsně vedle menší lodě, kterou obrovské sání potopilo. AIS se zavádí i do naší legislativy, od ledna bude pro jiná než malá plavidla povinné, aby k něčemu podobnému třeba za snížené viditelnosti nedošlo.

Ne. I proto, že Vltava je úplně jiná řeka. Dunaj má charakter horské řeky s obrovským prouděním, velkou hloubkou a kolísáním hladiny až o čtyři metry. My jsme na kanalizované řece s jezy, takže vlastně plujeme na rybníku.

Byť je tu provoz intenzívní a komorou na Smíchově propluje ročně 28 000 lodí, nemusíme se bát. Kapitáni Vltavu dobře znají, nebojují s proudy a není tu až takový provoz nákladní dopravy.

Raději ne, na některé bych asi musela hodně trénovat. Kdysi na dovolené u moře jsem se synem zkoušela klasické surfové prkno a moc mi to nešlo. Dávám přednost ověřeným plavidlům. Ale pokrok nezastavíme.

Letos jsou novinkou právě jet surfy čili surfová prkna se zabudovaným motorem. Největší světový výrobce z Brna slaví obrovský úspěch.

I tato plavidla podléhají schvalování a evidenci. Nerazíme teorii přehnaně zakazovat, vše se odvíjí od bezpečnosti, a tedy i regulace do vhodných míst. Žhavou variantou jsou jet surfy vznášející se cca metr nad hladinou, což přináší asi hodně vzdušný pocit na hranici akrobacie. Právě pro ně projednáváme prostor v pražských Modřanech a Troji.

Hausbóty jsou určitě prima, ale v Praze není mnoho míst k jejich stání. Kdybyste si chtěla nějaký pořídit, musela byste se domluvit s provozovateli přístavů (Holešovice, Smíchov, Radotín…), což jsou dnes soukromé osoby. Jen tak se trvale postavit někde na toku není možné.

A přívozy? Mají u nás historickou tradici, takže jsme rádi, že znovu ožívají. Z hlediska plavebního provozu neznamenají problém, opět se řídí přesnými pravidly, signalizací.

Jsou takové snahy, ale zatím ani jedno plavidlo z doručených žádostí nesplňovalo nároky na ovladatelnost. Dnes jezdí – plují – kromě Paříže v Budapešti. Ale co nás překvapí napřesrok, netuším.

V zásadě ano, respektují mě. I když… V rámci pracovních povinností jezdím občas po republice na kontroly. Kapitánské zkoušky mám, ale vím, že nejsem nejšikovnější, a raději se nechávám vézt. Někteří kolegové dovedou být velmi kritičtí.

Celkem dobře. Češi mají vodu rádi, skoro každý si pořizuje aspoň malou loďku, motorový člun, raft. A stát investuje do budování infrastruktury, vznikají krásné přístavy: Hluboká, Petrov na Baťově kanálu…

Jistě, nemůžeme se srovnávat s Holandskem, ale kolegové z Irska nebo Anglie obdivují právě Baťův kanál, jak se ho povedlo přebudovat k rekreační plavbě. Tento trend vidíme dnes ve světě všude. V USA například obnovují slavný kanál spojující řeku Hudson a Erijské jezero.

Snažím se být co nejvíc v přírodě. Pravidelně běhám, v poslední době s dcerou. S přítelem putujeme po horách a jezdíme na kole. V minulosti se mi podařilo vyrazit na trek do Nepálu a do Kostariky. Ale svůj velký sen vylézt na Matterhorn si už asi nesplním.

Dnes se pohybuju hlavně po Česku, kde je taky nádherně, nedávno jsem objevila údolí Moravice u Opavy. Jsem víc doma, ráda vařím, peču a těší mě sledovat, jak se klubou děti. V Holešovicích už nebydlím, ale na Vltavu z bytu stále vidím.

Třeba, že v Paříži lidem na Seině nevadí, když lodě jezdí rychle a dělají opravdu velké vlny, přímo vlnobití. Nikdo si nestěžuje.

U nás jsme na to hodně citliví, vloni jsme proto dokonce vymysleli interaktivní akci Nedělej vlny, kde jsme zájemcům vysvětlovali, co který režim plavby znamená pro okolí a jak jezdit hladce.

Ano. Když je potřeba něco rozčísnout, tak to prostě rozčísnu. Rozhoduju se rychle, nikdy jsem s tím v práci neměla problém. A zatím se vždycky ukázala moje rozhodnutí jako správná.

Ale v osobních věcech mi to trvá déle, všechno zvažuju a nechávám plynout, což asi není úplně dobře.