Klára Nademlýnská: Paříž mi dala víc než škola

Na dveře světového módního Olympu zaklepali dva - vzhledem žabka, ale podle oddacího listu už vdaná paní Klára Nademlýnská a její zákonitý manžel, fotograf chorvatského původu Goran Tačevski. Oba plni odhodlání udělat díru do světa.

V roce 1988 tady všechno vypadalo tak nějak podivně, rozkolísaně a nejasně. Byli jsme mladí a chtěli pracovat, něco dokázat, a ne čekat, jestli se tehdejší režim změní. Tak padlo rozhodnutí, že zkusíme, co umíme, někde v zahraničí.

Začátky byly hodně těžké. Odjeli jsme do Francie bez kontaktů a vůbec neuměli francouzsky, což je v téhle zemi docela průšvih. Zeptáte se na něco anglicky, ale dostanete odpověď v jejich mateřštině. Dva měsíce nás u sebe nechala bydlet jedna naše známá, studentka právě na stáži v Praze.

Bylo třeba využít každého setkání, i náhodného, abychom se pomalu dostávali do branže. Nejdřív jsem šila kamarádkám a dělala různé brigády, kromě jiného také u českého návrháře Zdeňka Křížka, který působil ve Francii. Později přišla práce modelistky pro firmu s luxusním dámským oblečením a nakonec došlo i na mé modely. Takže vlastně šlo opravdu všechno hladce, drobné problémy se nepočítají. Ty jsou ostatně všude.

Ani trochu, Francie mi dala víc, než kdybych tady chodila do školy. Poznala jsem tam všechno, co patří k profesi, od šití přes výběr materiálů, stříhání látek i asistování zkušenějším až po navrhování. Spíš než na studia jsem na práci. Když ji děláte dobře, sama vás vede dál. Nemám ve zvyku cokoli lámat přes koleno, všechno chcesvůj čas. Nepronásledoval mě sen o vlastním úspěšném butiku, ten se rýsoval až někde v nedohlednu. 

Přestože Paříž s mužem milujeme a bude tomu tak nejspíš po celý život, zachtělo se nám domů. Hodně se tady změnilo, lidé věnují větší pozornost svému oblečení, dovedou ocenit nápad a kvalitu. Je mi jasné, že návrhář nemůže dělat šaty jen pro vlastní potěšení. Proto jsem je nikdy nevymýšlela jenom na přehlídku.

Baví mě věci pro každodenní život. Myslím na to, že v nich bude někdo sedět, chodit do schodů, nesmí ho zatěžovat složitou údržbou. Ženám ulehčí život také snadné kombinování jednotlivých součástí a jejich průběžné doplňování. U nás to najdou a přitom nemusí mít strach, že za rohem potkají svou kopii. Ročně totiž máme dvě kolekce v malých sériích v mnohém nadčasové. Patrně i proto se k nám mnohé zákaznice věrně vracejí.

Je pravda, že máme velikosti třicet šest až čtyřicet dva. Vypozorovali jsme, že nejvíce se prodávají osmatřicítky, taková je prostě naše klientela. Na zakázkové šití sice mnoho času nezbývá, ale když má někdo zájem, vyjdeme mu vstříc. Většinou se tak dělají společenské a svatební šaty, někdy ale i jiné.

Zatím jsem o tom vůbec nepřemýšlela. První kolekce fotografované s ní byly připravované tak, aby byla jasná souvislost mezi Terezou a modely. Ona se v nich skutečně také našla a nosí je, pomohla značku dostat do zahraničí. Dneska už se ale naše oblečení víceméně osamostatnilo a na první pohled není poznat, že je prezentuje slavná top modelka. Má například paruku s hnědým mikádem, které jinak nenosí.

Jistě, každý návrhář je rád, když jeho práce najde širší uplatnění. Naskytla se mi možnost spolupracovat na části kolekcí značky Pietro Filipi.

Má obdobnou cílovou skupinu, ale širší. Návrhy musí být přizpůsobeny jinému, průmyslovějšímu zpracování. Je to pro mě zase něco jiného. Celkem se daří i nárazové prodeje do Paříže, Curychu, Monaka, na obzoru je teď prezentace v Nizozemsku. Zasloužila se o ni moje kamarádka Holanďanka, žijící v Praze.

Většinou je to tragédie s tisíckrát opranými a nezajímavými věcmi. Musíte mít velké štěstí, abyste tam našla něco kloudného. Z těch, které jsou třeba v Praze, se dobré dají spočítat snad na prstech jedné ruky. V zásadě ale proti nim nic nemám, v Paříži mě bavilo do nich chodit. Mají totiž úplně jinou atmosféru a dají se tam najít i značkové kousky z báječných šedesátých a sedmdesátých let. Samozřejmě nejsou úplně za babku, ale když se vám je podaří získat, máte opravdu NĚCO. Vím, že i tady se to občas někomu podaří, takže možná bude časem líp.

Ne, nevidím v tom žádný problém. Někdy můžete hledat partnera celý život, a nenajdete ho, někdy přijde hned na začátku. Vyšlo mi to, i když se samozřejmě občas nějaké zaskřípání ozve. Myslím si, že v každém vztahu je nejdůležitější respektovat druhého, nezadusit ho, protože musí zůstat kus svobody. Oba jsme s Goranem workoholici, on možná větší než já, pro oba je práce totožná s koníčkem. Volné chvíle se snažíme hlavně trávit společně se synem, ať už tady na výletech, nebo při cestách do Francie.

Dřív ano a hodně, teď ale jen zřídka. Goran dodneška fotí moje kolekce, a tak chci, aby mi ze svého pohledu s něčím poradil, nebo potřebuju jen slyšet jeho názor. Muž věčně někam jezdí, dělá obrázky od nevidím do nevidím a já toho mám taky dost, takže jsme rádi, když se o práci nemusíme bavit.

Je mu teprve šest let, tak ho tyhle věci příliš nezajímají. To spíš tátovy aparáty, jeho práci obdivuje. Uvidíme, kam se kluk zvrtne. Vychováváme ho dost volně, aby měl prostor vyvíjet se sám. Snažíme se mu věci vysvětlovat a říct, proč jsou tak, a ne jinak. Naskakuje mi husí kůže, když slyším, jak někdo svému potomkovi říká, že na to či ono je ještě malý, že děti musí jen poslouchat.

Pokus najít na Kláře Nademlýnské, hvězdě módního nebe, něco alespoň trochu ne tak akorát, selhal. Je štíhlá jako šestnáctka, přestože necvičí, slovo dieta nezná a klidně si dá pořádný kus dortu. Neflámuje a nekouří. Stále miluje jednoho muže a denně vydává tolik energie, kolik by jiným stačilo na týden. Možná i proto vypadá pořád tak mladě, možná i proto je taková její práce, díky níž se svěžest a sebejistota přenášejí na další ženy.

Úsloví o tom, že ševcova žena a kovářova kobyla chodí bosy, pro Kláru Nademlýnskou neplatí.

Jsou dny, kdy si vezme jen džíny, pochopitelně dobře padnoucí, a k nim tričko, rovněž s nějakým nápadem, tenisky a víc neřeší. Jindy zase odchází z domova ve střevíčkách na podpatku a šifonové halence. Má ráda vypracované detaily. Nosí své modely, aby poznala na vlastní kůži, jak se v nich cítí zákaznice.

Potrpí si na boty, které ji musí něčím trknout. Nikdy nepočítala, kolik jich vlastně má. Novým nákupům neodolá hlavně při návštěvě Francie.

Prošla si obdobím různě blonďatých vlasů, ale vrátila se ke své původní barvě. Příroda je pro ni zajímavější než něco vyumělkovaného. Nejvíc jí vyhovují vlasy dlouhé, protože má tak se stále upraveným účesem méně práce. S kosmetikou to nepřehání a chodí si pro ni do lékárny, protože značkám, které se tam prodávají, věří.