Klára Kolouchová: Úniky do hor mě vracejí na zem

Ačkoli z pestrobarevných šatů jí vykukují vysportovaná lýtka, která prozrazují, čemu se většinu času věnuje, rtěnka a lodičky dělají své. Tipuju, že málokdo by uhodl důvod, proč Klára Kolouchová (38), která jako první Češka před 10 lety zdolala Mount Everest, přichází na rozhovor s dvacetiminutovým zpožděním.

Pro ně nejsou minuty tak důležité, ale vím, že v běžném životě ano, takže na sobě pracuju. Zlozvyku chodit pozdě se bohužel nemůžu zbavit a lidé, kteří mě znají, jsou příjemně překvapeni, když někam dorazím včas. V rámci rodiny pak mám pocit, že nestíháme od rána do večera.

To by bylo málo. Teď jsem třeba byla běhat v oboře Hvězda. Dopoledne totiž mívám hájený čas, kdy se vyřádím, a pak zase můžu normálně fungovat. Pilovala jsem techniku běhu, dnes to byly sprinty, jindy si dáme kopečky nebo vytrvalostní trénink. Mám sparing partnera, svého trenéra, aby se mi běhalo líp. Je to věc, kterou si napíšu do kalendáře, a vím, že musím dorazit, protože na mě někdo čeká.

Kvůli udržení formy trénuju čtyřikrát týdně, přidávám ještě tenis, posilovnu a kruhové cvičení. Myslím, že už je to, podobně jako hory, návyková záležitost, kterou potřebuji k tomu, abych ze sebe dostala energii a zklidnila se. V přípravné fázi, když vím, že se blíží další kopec, absolvuju dvoufázové tréninky i šestkrát týdně, a to už je konec legrace.

Ne, pořád jenom koníček. Teď uzavírám etapu krásné mateřské dovolené, kdy se spousta věcí dá dělat i s mrňousem (tříletým synem Cyrilem – pozn. red.).

Den dva je to v pohodě, ale když je delší výpadek, tak skáču z kůže. Táhne se to celým mým životem. Vždycky jsem měla potřebu být něčím zaměstnaná, něco tvořit, někde pobíhat. Pokud program nebyl dostatečně pestrý, nedalo se se mnou vydržet.

Ne, školu jsem si poctivě odseděla, ale se sportem to bylo velmi pestré. Zkoušela jsem třeba gymnastiku a nejdéle, dokud nepřišla puberta a dospívání, jsem se zdržela u tenisu.

Vůbec, nikdy jsem nebyla vrcholová sportovkyně. Chodila jsem sice do oddílů, ale pořád to byla zábava, která nikdy nesklouzla do dřiny. Často vídám, jak dnes děti ambiciózních rodičů bývají vyšťavené už v patnácti. Jak potom můžou ve dvaceti podávat nejlepší výkony, které se od nich očekávají?

V tenise jsem se dostala na takovou úroveň, abych byla schopná rekreačně hrát celý život a abych se za svůj styl nemusela stydět. O to víc si to teď užívám.

Zatím ne, Emma se vrhla na karate, které dělá už pátým rokem. Tahle klidnější disciplína, v níž hraje roli soustředění a koordinace pohybů, její povaze nesmírně sedí.

Rozhodnutí udělali rodiče, kteří určili, že sport bude krásný doplněk, ale vzdělání je priorita.

Ne, my jsme s našimi na hory jezdili hlavně lyžovat. Až po listopadu 1989 jsme absolvovali pár organizovaných zájezdů do Alp. Později jsem se už bez nich vydala na Mont Blanc. I když naše výprava na vrchol kvůli špatnému počasí nevylezla, měla jsem pěkný zážitek ze zdolání jiného kopce.

Začala jsem se pak připravovat na nejvyšší horu jižní polokoule, kterou je argentinská Aconcagua s téměř 7000 metry. Jenže pár měsíců před odjezdem jsem si na lyžích přetrhla křížové vazy v koleni, a s plány byl konec. Později jsem se odstěhovala za prací do Londýna, kde jsem potkala kluka z Nového Zélandu. Ten mezi řečí utrousil, že se chystá na výstup na Aconcaguu. Nakonec jsme jeli spolu.

Je potřeba být fit, protože lezení po velkých kopcích je hodně vytrvalostní a částečně i silová záležitost. Musíte si taky otestovat, co s vámi udělá pohyb ve vyšší nadmořské výšce. Vždycky je to pokus, omyl, náhoda. Dokud tím na vlastní kůži neprojdete, můžete si představovat, co chcete.

Nevěděla jsem to v momentě, kdy jsme expedici plánovali. Cestě totiž předcházel rok příprav, které jsem prodělala ještě v Londýně, a vůbec jsem nebyla napojená na českou lezeckou komunitu. Až když jsem sháněla sponzory a dohledávala statistiky, zjistila jsem, že přijít za někým a říct, že budu první, je obrovské plus. Pro atraktivitu potenciálních partnerů a sponzorů to váhu rozhodně mělo.

Žádné nejsou. Asi to pro další ženy není zas tak atraktivní, což se dá pochopit. Jde o extrémní nepohodlí, které trvá dlouho a obnáší spoustu kompromisů v osobním i profesním životě.

V základním táboře je velmi dobré jídlo. Moment, kdy se musíte uskromnit, je při výstupu. Na jídlo vlastně ani nemáte pomyšlení a dostáváte ho do sebe trochu násilím. Lidé mají představu, jak musí horolezci trpět hlady, ale když čtete knížky o prvních expedicích, tak se dozvíte, že výprava měla přes sto lidí, ale jen pár bylo těch vyvolených, kteří „směli“ až na vrchol. Ostatní jim poskytovali servis, vozili tam zásoby vybraného jídla včetně lahví šampaňského.

Mám ráda dobré kafe. A když není dobré, tak si radši nedám žádné. Vozím si překapávací konvičku a pytlíky s kvalitní kávou. Pokud už táhnete tuny expedičního nákladu, jedna věc navíc vás nezabije.

Myslím, že být žena je spíš výhoda, protože se nás v tom prostředí pohybuje pořád méně než kluků, a je fajn, když ženský element naředí mužský testosteron. Jít na záchod je sice méně komfortní záležitost, speciálně ve vyšších nadmořských výškách, ale zvyknete si. Stačí zavelet: „Pánové, teď se, prosím, otočte!“

Na takových výpravách je nejkrásnější, že vás vystřihnou z komfortu každodenního života, ale já si dokážu vychutnat i dovolenou s kufříkem a v lodičkách v pětihvězdičkovém hotelu, kde se o mě někdo stará. Když naopak vyrazím jenom s batohem do pěti tisíc metrů, užiju si zase romantiku. Otevřu stan a vidím nádhernou oblohu s Mléčnou dráhou, kterou normálně nemám šanci spatřit. Holt u toho není teplá postel a vana.

A právě to mě baví. Dva měsíce jste mimo civilizaci, v surovém prostředí, kde cokoli, co se vám přihodí, může být potenciálně velký problém. Člověk se naučí fungovat jenom sám se sebou, a když se pak vrátí domů, dojde mu, jak se máme báječně, a občas na to zapomínáme. Úniky do velkých hor mě vracejí zpátky na zem.

Když jsem se loni vrátila z K2, nemusela jsem první dva týdny ani chodit mezi lidi. Stačilo mi být s dětmi na zahradě, jít nakoupit, sednout si do hospůdky, pozorovat lidi a užívat si, že svítí sluníčko a tráva je zelená, protože dva měsíce jsem viděla jen šutry a led.

Tomu se s námi nevyhnou. Už od miminkovských let je taháme všude s sebou. Malá s námi v necelých pěti zažila výšlap na italských ferratách (zajištěné cesty v náročném horském terénu – pozn. red.), kde nás zachraňovala helikoptéra.

Najednou se pokazilo počasí a já poprvé v životě volala SOS, že s sebou máme malé dítě a potřebovali bychom asistenci. Přitom kdybychom byli s mužem sami, vůbec to neřešíme. Emma aspoň měla skvělý zážitek z prázdnin. Kreslila pak obrázky, jak letí vrtulníkem, a našla zálibu v lezecké stěně.

To, že taky rád leze, je podstatné pro naše společné fungování. Kvůli dětem jsme si ale řekli, že stejně jako prezident a premiér z jedné země nemůžou létat jedním letadlem, my spolu nemůžeme lézt na velké kopce. Upřímně, já bych s ním ani lézt nechtěla a myslím, že je to vzájemné. V horách se potřebujete soustředit na výkon a sám na sebe a cokoli dalšího vás rozptyluje, což může být potenciálně velmi nebezpečné.

V baru. Protančili jsme spolu celou noc. Já jsem byla svobodná matka a on svobodný otec. Tím, že jsme se poznali ve zralém věku a máme oba dost životních zkušeností, to bylo velmi rychlé, jednoduché a přirozené. Jsme oba magoři a sport je pro nás strašně důležitý. Manžel hrál celý život vrcholově basketbal a volejbal a pořád má pravidelné tréninky, které jsou pro něj svaté.

Nedávno jsem to schytala od pana doktora. Po jednom intenzivním tréninku jsem hodně cítila namožená stehna a dva dny jsem se dávala do kupy. Pak jsem na tenise dobíhala krátký úder soupeře a při tom jsem si natrhla jeden ze svalíků na kvadricepsu. Ještě jsem absolvovala závod na běžkách, po kterém jsem šla pro jistotu na kontrolu.

„Máte tam báječně vylitý hematom,“ hlásil lékař s tím, že potřebuju pět týdnů klidu. Když jsem namítla, že za 14 dní mě čeká další závod, usadil mě: „Víte, že už vám není dvacet ani třicet?“ (smích)

Od osmé třídy jsem směřovala na lékařskou fakultu. Na přírodovědném gymplu mě bavila biologie i chemie. Máma, profesí zubařka, ale byla šťastná, že nakonec zvítězil ekonomický směr (obchodní management vystudovala na pražské Anglo-American College – pozn. red.).

Bavila mě angličtina a táhlo mě to do světa. Londýn je pro mě pořád srdeční záležitost, skvělé město pro pracující svobodné lidi. Nedokážu si však představit vychovávat tam malé děti.

Systém školství na nižších stupních v Británii je mi hodně nesympatický. Do školy se nastupuje velmi brzy a už v pěti letech žáci nosí uniformu a plní úkoly, což bych svým dětem nepřála. Navíc selektivnost systému vás donutí, když ještě ani nevíte, jestli vám vyjde pozitivní těhotenský test, zapsat vašeho nenarozeného potomka do pořadníku na dobrou školu.

V Londýně jsem strávila čtyři báječné roky, ale když přišlo rozhodnutí pořídit si rodinu, byl návrat do Prahy přirozenou volbou. Jako velkoměsto komorních rozměrů je velmi příjemná pro život. Když mám potřebu, vykouknu někam jinam. Nedám dopustit na svou rodinu, bez jejich podpory bych měla přistřižená křídla. Jsou moje základna, kam se můžu bezpečně vracet.

Zároveň nelpím na tom, že musím dožít v Praze. Dokážeme se velmi rychle sbalit, nasednout do letadla a fungovat jinde. Teď ještě žijeme ve výborné době, ale nedokážu dohlédnout, co jednou budou řešit děti mých dětí.